sobota, listopadu 20, 2010

Jak si oblíbit listopad

Stezka vinoucí se mezi stromy, zapadaná listím, se po trvalých deštích proměnila v oraniště. Žádný krok není jistý. Po dopadu ujíždí bota nepředvídatelným směrem. Jen tak tak, že náhodný pohyb nenásleduje celé tělo. Původní komfort chodidla obaleného hřejivou tkaninou se rychle mění v malý, studený bazén. Takový běh, dáli se ještě během nazvat, na radosti nepřidá. Z úst běžce tak snadno vyletí slovo nepatřící do slovníku gentlemanů.

Tak to bylo loni. A letos?

Po loňských zkušenostech se záplavou bílé plísně roztahující se od zápraží až k nejzazšímu koutu lesa, s tou hmotou, která chladila nohy po dvou kilometrech pod únosnou mez, jsem se rozhodl vyzkoušet dosud nevyzkoušené. Abych bílé překážce čelil s otevřeným hledím rytíře vyrážejícího na zteč, pořídil jsem poprvé ve své běžecké historii krosovou obuv. A protože šťastná hvězda mi svítí na cestu celý život, obdržel jsem výhodně zřejmě to nejlepší (pro mě). Ten zázrak se jmenuje Mizuno Cabracan.

Bota je sice těžší, než jsem čekal, ale váhu plně vyváží vlastnosti. Nevydržel jsem čekat na sníh. Aktuální běžecké podmínky na stezkách křižující Vidrholec volaly po testu krosové boty.

Stezka vinoucí se mezi stromy, zapadaná listím, se po trvalých deštích proměnila v oraniště. Kam bota dopadne, tam zůstane. Díky tvrdým špuntům se lze i z bláta dobře odrazit. Voda a bahno stékají po svršku boty. Chodidla obalené do skvělých ponožek Moira EKS zůstávají suché do posledního kroku. Takový běh, se stává radosti samou. Bez váhání se běžec vynoří z lesa a další kilometry si užívá na otevřeném poli. Žádné nabalování hlíny. Z úst běžce tak snadno vyletí slovo NÁDHERA. Tenhle listopad mám rád.

sobota, listopadu 06, 2010

Úvalské vrchy

Jistě znáte ten pocit, kdy zavítáte do dosud nenavštívených míst a ta vás okouzlí. Pro místní usedlíky jsou taková místa natolik vžitá, že ani nevnímají jejich Genius loci. Zapůsobí však na vaši duši tak, až vyvolá nutnání rozběhnout se plnou rychlostí.

Dnes nastaly ideální podmínky pro takové toulání. Regenerační běh, bez plánu na kilometry a čas, téměř jarní počasí s jasnou oblohou. Odpočinkový běh na setřesení únavy. Stejně jako nutkání si výsknout radostí se mou hlavou nese i nutkání se dělit. O ta místa v české přenádherné krajině, o pocity z toho, co je kolem.



Na hranici Polabské nížiny je o kopce nouze. Skromnou možnost tréninku v nakloněné rovině poskytuje Vidrholec v části Pekařova okruhu. Zdaleka však nedosahuje kvalit Šáreckého údolí, ba ani Stromovky či Letné. Doslechl jsem se o vrchu v Úvalech, který by mohl mít vhodné parametry pro trénink běhu do vrchu. Stačil pohled do mapy a výlet mohl začít.

Uznávám, výlet je silné slovo. Do Úval to přes les nemám více jak pět kilometrů. Únava z ultra krosu se pozvolna rozpouští ve spadaném listí. Stačil rozumný odpočinek a tělo zas vesele skáče přes kořeny.

Cesta k vrchu v Úvalech je jednoduchá. Od lesa podél železniční tratě a ještě před nádražím odbočit pod koleje ke koupališti. Pár desítek metrů běhu z kopce a vpravo se již leskne hladina rybníka.

Na jeho hrázi umocňuje dojem klidu a běhumilného místa starý mlýn.

Srdce vytrvalce zajásá při pohledu na stezku vinoucí se kamsi vzhůru.

Jsem u cíle. Vrch zatím odkládám jako vzácnou lahůdku. Nejprve jej hezky zprava oběhnu.

Cesta zahýbá mezi domy, ale mé oko potěší pěšina mizící v křoví. Ta mě zavede na kýžený vrch, dnes ráj draků.

Nebyl to takový lomcovák, jako minulý týden, ale na kvalitní trénink bude stačit. Už se těším, až se sem vrátím.

pátek, listopadu 05, 2010

Šutr54

Michael, přítel ze sportovního webu Dailymile, uspořádal v pražské Šárce neobyčejnou akci. Jeho původní myšlenku, že půjde o komorní, dvou až tří mužný běh, rozptýlilo 13 odvážlivců podupávajících v chladu posledního sobotního říjnového rána nad hanspaulskou psí loukou. Odvážlivců proto, neboť málokterý z nich tušil, co jej čeká. Sám jsem se velmi mýlil, když jsem si myslel, že trasa povede více-méně po běžecké stezce, kterou jsem vytyčil v knize Běháme po Praze a okolí. Okruh v knize má stejnou kilometráž a i přes několik prudkých stoupání je k běžcům z rovin přívětivý. Trasa, kterou připravil Michael, byl kros nejtvrdšího kalibru. Naplno se ukázala má slabina nesených přebytečných kilogramů.

První metry vedly prudkým klesáním do Šáreckého údolí. Poslední zbytky ambic na slušný čas vzaly za své. Kopce se mi sice neprotiví, ale z prudkých seběhů mám oprávněný respekt. Raději jsem vytáhl foťák a snažil se zachytit neopakovatelnou atmosféru podzimního rána.

Údolím se běželo jen pár set metrů (jedno z mála míst s asfaltem) a trasa zamířila vlevo do kopce. Ten se v prvním kole dal ještě místy běžet. Vyběhli jsme na vrchol nedaleko startu a chvilku si odpočinuli během po vrstevnici. Další prudké klesání bylo ještě náročnější než to první. Zde jsem se pochválil za nápad obout krosové boty. Původně jsem v mých vůbec prvních krosovkách (Mizuno Cabracan) chtěl oběhnout jen jedno kolo, ale nakonec jsem v nich rád zdolal všechny tři okruhy. Klesání plné listí ukrývající šutry jakoby dalo název této vydařené akci.

Další stoupání, která zavedla běžce k nejzazšímu bodu okruhu, hřbitovu v Nebušicích, nebyla tak dlouhá a prudká a trasa byla v tomto úseku dobře běžitelná.
V polovině okruhu byl připraven stolek s občerstvením. Sice ve třetím kole už toho k pití moc nezbylo, ale i tak díky za to. Druhá polovina začínala příjemným rychlým úsekem na rozhraní pole táhnoucímu se k Horoměřicům a porostu Šáreckého údolí. Následoval nejbrutánější seběh korytem kamenů všech velikostí.

Na několika místech se bez pozorného sledování zelených šipek a fáborků dalo snadno sejít z trasy. Při pozdějším studiu mapy jsem zjistil, že jednu z ostrých změn směru jsem přehlédl a neúmyslně si tak závod v každém ze tří kol zkrátil. Tím místem byl právě úsek od silnice vedoucí do Horoměřic ke klesání kamenitou roklí. Po dohodě s organizátorem a hlavním rozhodčím v jedné osobě, mi bude po právu následně udělena časová penalizace 30 minut.

Po dosažení dna údolí následoval prudký výběh na hanspaulskou stranu a příjemný úsek ke zřícenině Baba. S tím, jak mi ubývaly síly, klesala i má rychlost a schopnost některé úseky běžet. V posledním kole jsem již Babu neobíhal ale obcházel. Pár set metrů po asfaltu mezi domky bylo předzvěstí posledních dvou výživných stoupání (a samozřejmě i klesání).

Musím se přiznat, že nic tak těžkého jsem nikdy neběžel. Těžkého a přitom krásného. Týden "po" stále cítím stehna a uběhnout 10 km po rovině je na hranici mých současných možností. Možná se v těle nakumulovala únava v kombinace 24h – maratón – desítka – x – maratón – x – maratón – ultrakros 54 km. Ale copak bych mohl něco z toho vynechat, když to bylo tak krásné?

web závodu
Fotky z okruhu:
poslední stoupání k cíli
u čtyřech jedniček
toto se také běželo - dolů
Štefan po občerstvení
lán
a další stoupání
Petr ve skluzu
i tudy se běželo
poslední pokyny