sobota, března 31, 2007

Vábení

Poslední „delší“ běh před maratonem. Pozdní sobotní odpoledne provonělé jarem volá všechny, i ty, které přepadla lenora. Copak to dneska poběžím? To záleží na tom, kam se zrovna podívám. Nemám totiž žádný plán. Pobíhám si jen tak. O rychlost se mi stará úterní a čtvrteční Stromovka a zbytek běhám podle pocitu: „…měl bych asi dát…“.

Sobotě předcházel páteční výklus s Milošem, který se zvrhnul v kopcovitou pětadvacítku. Zhruba po šesti společných kilometrech se mě zeptal co mám v plánu. „Nic, jako obvykle“. Zajiskřili mu oči a odbočil do vydatného stoupání směrem od Prahy. Nebýt toho, že jsem si do bot špatně posadil vložku, byl celý běh jako pohlazení.

Tak co tedy přinese sobota? Čerpám z tréninku v časopise „Běhej“ a hledám týden před maratonem. Je tam 2 + 20 na 80 % Tfmax + 2. Bezva, tělo se těší, hlava taky a má trasa z centra podél řeky už čeká. Nebudu vás dlouho napínat. Spíš než požitek z podařeného běhu se mi hlavou honí čas, na který mám v Lípě vyběhnout.

Dvacku jsem dal za 1:32 s průměrnou TF 82 %. Trať je sice téměř rovinatá, ale 2 kilometry jsou lehkým krosem a cestou zpět jsem si užil protivítr. Čas odpovídá maratonu za 3:20. Neříkal ale Miloš, že závod člověka vyhecuje a nějaká ta minutka k dobru se najde? Mám zkusit 3:15? Proti hovoří fakt, že jarní maratony mi moc nešly, ale do třetice všeho dobrého…

neděle, března 25, 2007

Funkce

Moji milí čtenáři. Měl jsem v sobotu důležitý úkol. Úkol, který považuji za poctu. Moc si vážím toho, že mi dal Miloš důvěru a umožnil mi prožít něco zcela výjimečného. Jak to celé dopadlo je v článku na Behej.com.

úterý, března 20, 2007

Větrák

Vybíhám poslední zákrutu před Čechovým mostem, branou do věčně zelených běžeckých plání. Jak se sluší a patří na březen, náležitě oděn: čepice, rukavice (obě levé), bunda, kalhoty až na zem. Jednočíselná teplota velí nezastavovat.

Jako závan od vyhřátého rybníka chladného srpnového večera přichází zprava teplá fronta. Běžím okolo podivné vyvýšeniny, z které sálá teplo. Krásných třicet metrů laskavého proudu vzduchu mě ukolébává a ztišuje mou mysl. Spát, jediná myšlenka letí hlavou.

Tajný fukar je u konce. Sibiř. Od řeky foukne pod bundu a já mám chuť se vrátit. Budu pevný, kluci čekají za mostem, plání a divokou saní. Ani nevím co běžíme.

Cesta zpět. Žene mě vidina větráku z parkoviště hotelu. Už jej vidím. Jinde zvlhlá dlažba je tam suchá. Zpomaluji, přecházím do chůze a dělám, že si mi právě rozvázala bota. Nechávám se ovívat. Na jednom kraji je proud silný, mezera úzká a teplo suší boty. Na druhém konci je mezera širší a teplo vzlíná pod bundu. Ideální místo pro milence. Tulím se s teplem a hlavou mi letí jaro. To pravé jaro, kdy kvítky voní až hlava třeští, kdy polykám první mouchy a kdy poprvé vyběhnu v plavkách. Honem kalendář … Již zítra! Jupíí!

neděle, března 18, 2007

Kniha

Již to není tajemství. Právě dnes jsem dokončil svou poslední trasu z připravované knihy „Běháme po Praze a okolí“. Knihu připravujeme s Tučňákem (duchovní otec myšlenky) a Milošem řadu měsíců. Knihu již zařadilo nakladatelství Grada do svého katalogu „Jaro-Léto 2007“ do sekce Sport a podle posledních zpráv by měla být křtěna v květnu na maratonském expu v Praze. Píšu o tom proto, abych omluvil své skromnější psaní tady i na Behej.com. Zbývá mi dohonit několik pracovních restů a již brzy se mi prsty zas roztančí po klávesnici. Třeba o tom, jak jsem se minulý týden na Vysočině bořil ve sněhu a závodil s hejnem divokých hus.

sobota, března 03, 2007

Pražský otvírák

V klidu dojíždím do pražské části Kbely. Jsem tu téměř hodinu před startem, říkám si času dost a těším se na známé i neznámé tváře. Ale ouha. Fronta závodníků je až ke křižovatce. Začalo pršet (ne mrholit nebo kapat, ale opravdu pršet). Doufám, že díky mému přihlášení předem budu ve výhodě. Vyfasuju jen číslo a bude. Nebylo. Poslušně se řadím na konec hada. V milé společnosti mokneme a modráme. S deštěm přišlo z Norska i ochlazení.

9:40. Před námi je ještě asi padesát závodníků, za námi rovněž a proto s úlevou přijímáme zprávu, že start se posouvá o 30 minut. Tak akorát se stačíme svléknout a vybíháme na dvou-kilometrový rozklus. Zuby mi samy drkotají. Dobíháme ke startu a rázem je vše jinak. Přestalo pršet i teplota poskočila malinko nahoru. Na startu je taková tlačenice, že se sotva vejdu do společného záběru.

10:30. Prásk. Podobně jako na PIMu se chvilku nic neděje. Však také dvojnásobná účast (311 kusů) to už je pořádná masa lidiček. Snažím se rozbíhat na 4:20. Na Garminu jsem nastavil program závodu (1.km 4:20, 2.km 4:15, 3.-8.km 4:10 a poslední dva co to dá). Než se GPS ustálí, tak nevím, zda běžím rychle nebo pomalu. První kilák není dlouhý a čas 4:15 mě přesvědčuje o tom, že jsem nepřepálil. Po očku sleduji Ondřeje. Ten ale ladí na Pečky a brzy se loučíme.

Tak jako každý závod běžím nejraději sám. Utáhnu a povolím podle svého. Daří se mi dvě věci. Částečně dýchat nosem a dávat si pozor na styl. Baví mě vybíhat zezadu a dotahovat se na človíčka, který se mi vpředu zalíbí. Přestávám usilovně sledovat Garmina a jen tak občas mrknu, zda se držím ve zvoleném tempu. Matně si vzpomínám, kde jsem loni začal tuhnout a kopce se mi po roce zdají nějaké menší.

Úterý 27.2.2007. Poslední společný trénink před Kbely ve Stromovce. Na plánu byla jedna pětka. A v mé hlavě myšlenka, že tato pětka mi řekne, jak mám Kbely běžet. Devět postav se po volném kolečku a pár stovkách chystá na ostrou pětku. Jen tak prohodím, že česnek si už k obědu dávat nebudu a Honza nás baví vyprávěním o skákání na trampolíně po smaženém květáku.

Pětku jsem zaběhl za 20:31 a po zbytek týdne přemýšlel. Není to náhoda? Zvládnu to? Středeční výklus, opět známý běh mrtvoly, mi naznačoval, abych pomýšlel spíše na loňský čas (44:04). Je to vůbec možný? Já, pomalý kus, se stylem běhu „hroch“, takové ambice? Přesto jsem už ve čtvrtek Garmina naprogramoval na 41:35…


Blíže se sedmý kilometr a loňská krize nikde. Fajn, mám prostě den. Nervózní automobilisté, kterých je více než loni, se mezi námi pletou, ale naštěstí snad k žádné kolizi nedošlo. Kdyby tak věděli, co prožíváme. Každý běží jak o život. Pro sebe, proti sobě, za sebe. Přeju jim aby z troubení přešli na běhání. Je to tak krásný.

Stojan osmičky je v Satalicích. Nechávám se běžet a mávám dlouhé řadě povzbuzujících děcek. „Ten v tom žlutym trikotu to loni vyhrál“ slyším za sebou. (rozrážím vzduch v žluté bundě) Míjím Mirka K. Člověka, který je pro mě běžeckým guru. Jeho kilometry a výkony obdivuji od počátku svého běhání. Proběhnout se s ním jen tak ve Stromovce je balzám. Moudrý člověk, který stojí za svými názory a vyzařuje takový klid a pohodu. A teď, běžím vedle něj. Mé soutěživé já je ve svém živlu. Je strašně hezké, když si pak v cíli podáváte ruce se svými kamarády a soupeři. Vy obdivujete jejich lepší výkony a oni gratulují vám za podařený běh a naopak.

Poslední kilák. Rvu se ze všech sil. Žádné 4:10, ale 3:42. Radek, další můj milý soupeř, když ho předbíhám jen pronese: „No to snad ne..“ Vyhlížím za kterým obloukem už bude konečně cíl. Běžím jak o závod. Tak, jsem tu. Garmin odmáčknutý na startovní čáře po nahrání ukazuje 41:12, oficiální čas mám 41:18. Vzhůru na Českou Lípu! A co na můj výkon řekl ultraMiloš? „Kde ses flákal, řekl jsem za 40."