sobota, listopadu 21, 2009

To když ...

Po tisíciletí hledala voda svou ideální cestu rovinatou nížinou. Rychle vtrhla z hor mezi úrodné hroudy a často měnila svou pouť. Tam, kde nebyla země tak pevná, vzala ji sebou. Tam, kde žula ji v cestě stála, bojovala. Člověk zprvu řece naslouchal. Sledoval její snažení, využíval její pravidelné cykly a občas trpěl i jejími rozmary. To když její síla zvítězila nad ustálenými pořádky.

Dnes, kdy je její koryto svázáno člověkem, rozpomene si na hledání cesty jen zjara. Zprudka se valí od Vrchlabí a stejně jak dříve živelně hledá slabá místa, která unáší sebou. Vnímání člověka je jiné, nazývá ji katastrofou, ničitelkou, bořící jeho překážky, které ji do směru jejího toku postavil. Ale řeka je stále stejná. To když člověk vidí věci jinak než jakými jsou.

Dva běžci. Kamarádi. Přátelé. Prožili spolu krátký čas v porovnání s řekou. Tiše se posunují po jejím břehu. Mají si co říct, ale s úctou k řece mlčí. Není co dodat k oblakům mlhy časného sobotního rána koulícími se na hladinou. Svorně hledí na bledě žlutý kotouč ozařující život, který řeka uchovává. Tiše cítí, nepojmenované, nádherné. To když lidé spolu jsou.

Rozpuštěni v klidu a radosti, že mohou, jak jejich vlhká přítelkyně, plynout, běžet i bojovat. Tu se nechají unášet, tu zrychlí své kroky, onde spočinou. Promluví o žití, rozejdou se k domovům, spolu však zůstávají. To když lidé chtějí.

Jednadvacátého dne měsíce padajícího lístí pod dojmy společného běhu Polabím zapsal jsem.

čtvrtek, listopadu 19, 2009

Lázeňská dvacítka

S blížíci se startovní hodinou se více a více těším. Poslední můj delší běh byl červnový Silva Nordic Run v Novohradských horách a touha po delší vzdálenosti rostla úměrně s časem.

Na sraz u metra Zličín dorážím s hodinovým předstihem. Sotva se stačím po italsku naobědvat, už volá Vítek Škorpil, syn Miloše, který pomůže s organizací akce a hlavně se zapisováním uběhnutých a odchozených kol. Po druhé odpolední přibíhá věčně dobře naladěný sympaťák utraŠtefan Krč. Bez dalších prodlev vyjíždíme směrem na západ. V Žebráku ještě nastupuje Pavlína Procházková, skvělá česká reprezentantka na dlouhých tratích.

Do Františkových lázní sjíždíme jinde, než jsme plánovali, ale Zdeněk Dančo nás spolehlivě navádí do zázemí v hotelu Francis. V něm nám zajistil kompletně vybavený hotelový pokoj. Luxusní péče, kterou nám Zdeněk zařídil, je v podzimním počasí k nezaplacení. Pouhých sto metrů od tratě máme možnost se v teple a suchu převléknout a v noci narovnat unavené údy.

Téměř na vteřinu přesně (podle Milošových hodinek s vodotryskem značky Punťo), dne 16.listopadu 2OO9 v 18 hodin, více jak desetičlenná skupina běžců a chodců zahajuje benefiční setkání u příležitosti 20.výročí konce vlády jedné strany. Každého čekal libovolně dlouhý díl dle svých možností a chuti z celkových dvaceti hodin, po kterou probíhal běh v parku ve Františkových lázních.

První kolo absolvujeme tempem rychlejší chůze společně. Důvodem pro to byla skutečnost, že trasa byla prosta jakéhokoliv značení. Pojímám obavu, zda budu schopen po padesátém kole správného rozhodnutí na mnohých rozcestích. Nezbylo, než si vybrat záchytné body, které by mi pomohly se orientovat.

Od startu na rohu parku vedla trať okolo Pavlíka (rozuměj hotel Pawlik). Ten bylo třeba mít po levé ruce. Hotel plynule přešel v objekt bazénu a právě u jeho vstupu bylo nutné ostře odbočit vpravo ke kalichu (jeden z františkových pramenů obklopený budovou ozdobenou kalichem). U kalichu ve směru světel v zemi vedla trať druhou cestou vpravo. Nejtěžší na orientaci bylo předposlední odbočení. Orientačním bodem byly dvě sochy (v parku jich bylo jinak asi deset). Ta vlevo měla osvícení ze země přímo u odbočky, ta pravá stále kousek před ní. Problém nastal poté, co v deset večer světla pohasla. Několikrát jsem měl tendenci uhnout dřív. Poslední zahnutí trasy bylo už jednoduché – na konci písčité cesty u městského divadla.

Od druhého kola, běžíme, jdeme, každý svým pohodlným tempem. Záhy zjišťuji, že zdánlivě příjemná změna povrchu v polovině trati z asfaltu na písek má své mouchy: písek se mi hrne do bot. Proto si všechna kola, které jsem běžel, prodlužuji k souběžně vedoucí uličce před lázeňskými domy. Nejvíce jsem si oblíbil úsek od divadla k plastovému altánku, sloužícímu jako start a cíl okruhu. Nepatrné klesání po širokém prospektu často zrychlilo můj krok a vpřed mě hnal pocit i blízkosti občerstvení.

Na to jsem se připravil vskutku důkladně. Črtnáct litrů vody, šest litrů minerálky, čtyři malá nealko piva, tři litry zeleného čaje, Enervit v prášku, několik, na kostičky nakrájených, chlebů s plátkových sýrem, dvoje placeté BeBe, balík piškotů, hroznový cukr, slané arašídy, kešu a peloton uzavíraly dvoje fazole Heinz. Zdaleka ne vše se podařilo zkonzumovat, ale v tomto směru jsem rozhodně přípravu nepodcenil.

S přípravou běžeckou to již bylo slabší. Dvěstě kilometrů za měsíc je na ultra jednoduše málo. První čtyři hodiny se mi běželo výborně i přes neustávající slabý déšť. Další dvě, do půlnoci, jsem již začal cítit únavu. V OO:O3 mi Miloš nahlásil 48.kolo a v dalším mi hlásil už 44. To mě malinko rozložilo a čárky mě přestaly bavit. Kolem jedné ranní jsem pojedl jeden obložený krajíc, vypil pivo a šel se do hotelu převléct do suchého. Zde spala Pavlína a přestože mi nabízela lůžko vedle sebe, vydal jsem se znovu na trať. Ale pokročilá hodina udělala své a do druhé ranní jsem odchodil jen tři kola po boku Miloše, který již dříve ukončil svůj běh asi po dvaceti kolech.

Vysvobozením pro chodící mrtvolu byl okamžik, kdy kolem proběhla probuzená Pavlína. Velmi ochotně jsem ji vystřídal v teplém pelíšku. Myslel jsem, že nebudu spát, jen se na pár minut natáhnu, abych srovnal záda. Probudil mě Štefan, který chtěl se mnou sdílet lože. Udělal jsem mu místo, aby si mohl nařezat pár polínek. Ve čtyři ráno mě lákal znovu na trať. Moje „ještě chvilku“ trvalo až do šesti. Čtyři hodiny spánku bylo luxusem, který bych si v závodě těžko dovolil. Cítil jsem se ale proto jak znovuzrozený a dosyta si užil probouzející se město. Svítání, pekaře, popeláře, prádelnu, první nedospavce a samozřejmě čerstvé posily této charitativní akce.

Chvilku je člověk rád sám, chvilku zas stráví rád se spoluběžcem či s některým z chodců. Odhaduji, že za celých dvacet hodin se na trati vystřídalo více jak 4O lidí. Zde jsem chtěl napsat: „Zážitkem byly společné kroky s ..“ Bylo by to ale špatně, zážitkem byl každý krok.

Čtyři dopolední hodiny se mi běhalo hezky. S blížící se jedenáctou hodinou sil opět ubývalo a před polednem jsem svůj běh ukončil. Sportovně propadák, ale společensky výborný zážitek umocněný devíti tisíci korunami vybranými na konto centra Paraple.

čtvrtek, listopadu 12, 2009

Sedm za hodinu

Po delší době mě čeká běh z kategorie „tak trošku se proběhnout“. Pozitivní je, že po vyřešení osobních starostí odešly i fyzické potíže. Jednak díky pravidelnému cvičení a hlavně výměnou pronačních bot za neutrální. Horší je, že nepříliš kilometry objemná příprava povýšila mé tělo o pár zbytečných kilogramů.

Již za pár dní, 16. listopadu, vyběhneme s přáteli při vzpomínce na odchod bolševika na trať. Co jeden rok, to jedna hodina pohybu v lázeňském parku ve Františkových lázních. Přestože jsem již opustil závodění se stopkami na ruce, chtěl jsem si stanovit nějaký cíl. Být v lepší kondici a plné přípravě, bylo by vysněných 160 km reálných. Při oběhu Balatonu jsem byl na kontrolním bodě na 163. km za 20 hodin a 15 minut.

Dnes je výhled díky slabé přípravě horší, ale přitom zase jednodušší díky okruhové trati. Ta měří 1150 metrů a vedro rozhodně nehrozí. Spíš se těším na zážitky, které mi setkání přinese. Ostatně mé běhání posledních měsíců je intuitivní. Když se cítím dobře, klidně přidám pár kilometrů a zrychlím. Když to nejde, doběhnu si bez výčitek jen k pařezu.

Kdyby se někdo k nám chtěl ještě přidat, máme 2 volná místa v autě a odjíždíme od metra Zličín ve 14 hodin. Hezký svátek.

neděle, září 06, 2009

Průmyslová

Pro přátele mimopražské se sluší podotknout, že ulice Průmyslová patří k jedné z nejodpornějších v Praze. Trvalý proud vozidel všeho druhu a stáří, spolu se smrtící křizovatkou "Černokostelecká", ji zařazuje mezi místa, kde by nikdo nechtěl běžet.

Jeden z mých klientů se na Průmyslovou přestěhoval. A zrovna ten, ke kterému jsem si za prací rád doběhl. Kromě runners friendly prostředí mě vítala sprcha a skříň s dostatkem šatstva na převlečení. Je pravda, že skříň je tu větší a sprcha modernější, ale to místo...

První zkouška, jak se dostat na místo určení a nezemřít na otravu zplodinami, byla uskutečněna pěšky od Štěrbohol přes louku. Cesta pro otrlé. Silnice ze dvou stran a pochybnosti o vlastním bezpečí tuto variantu vyloučily. Vytrvale jsem hledal tu správnou možnost a s pomocí mapy ji našel.

Nakonec, tyto východní končiny jsem proběhal při psaní knihy a už rok jsou mým domovem. Pro hledání nové trasy jsem zvolil sobotní ráno. I proto, kdybych někde netrefil tu správnou odbočku, provoz bývá klidnější a pár set metrů se dá po silnici přežít.

Z Újezda jsem se vydal nejkratší možnou variantu do Dolních Počernic. Mezi domky ke škole, na Blatov a podél trati (po červené) do Běchovic. V Běchovicích na druhou stranu kolejí po panelce vedoucí nad běchovické nádraží. Od konečné busu 163 jsem běžel po slepé silnici k Počernickému rybníku. Ani tady není neobvyklé nepotkat jediné auto. Okolo rybníku jsem se dostal zpátky k trati (cikánské rumunské ležení bylo mimo tuto trasu) a podjezdem jsem doběhl ke křižovatce s Českobrodskou. Ve všední den bych běžel až k nádraží Dolní Počernice a až u něj se napojil na in-line stezku vedoucí do Dolních Měcholup. V sobotu jsem si mohl dovolit si tuto záběžku zkrátit a necelý kilometr běžet po spojovací silnici na Štěrboholy, která zmíněnou in-line stezku křižuje.

Zádrhel nastal v Dolních Měcholupech. Na Průmyslovou je to "co by Orálek doběhl :)", ale právě zde jsem tu správnou odbočku minul. Musel jsem tak běžet po silnici na Hostivař a poslední část, už po Průmyslové, dojít pěšky. Běžet se po ní opravdu nedá ani v sobotu.

Tu správnou cestu jsem našel cestou zpět. Ulicí U Kabelovky vede chodník oddělen od vozovky širokým pásem zeleně se stromy, který mě dovedl okolo Zentivy na konec této slepé ulice. Okolo shluku budov tvářící se jako ubytovna vede osvětlený chodníček do Měcholup. Ústí asi 200 metrů od in-line stezky ve směru na Štěrboholy.

Ulice Průmyslová byla dobyta. Běžci přátelským prostředím, po rychlém povrchu a v premiérově nových SNoha Glide. Čtrnáct a půl kilometru lze sice zkrátit (po silnici - nic moc), ale i prodloužit (lesem) a udělat si tak pěkný, pracovní výlet.

pátek, září 04, 2009

Běhej versus Run

Berte, prosím, tento můj skromný příspěvek jako pokus o pohled s odstupem na dvě, tištěná, konkurující si média.

Ačkoliv jsem úzce spojen s Behej.com, pokusím se o nezávislý pohled. Abych předešel nedorozuměním, volím pro tento text blog a zdůrazňuji, že jde jen o můj názor. Podpořen skutečností, že nepřispívám ani do jednoho z magazínů.

Nebudu se podrobněji zabývat formátem, ani cenou. Oba časopisy mají formát i cenu odpovídající zpracování a obsahu. Právě ale obsah je to, co mě přimělo k této úvaze srovnávající oba časopisy.

Přečetl jsem pozorně obě poslední čísla: Běhej srpen-září a Run září 2009. Můj první (a povětšinou ten správný) dojem je, že se oba časopisy výborně doplňují. Připadá mi, že nejde ani tak o konkurenci, jako o nedohodnuté "rozdělení si" témat. A to, prosím pěkně, velmi uvážlivé. Nakonec i jména autorů článků se v obou periodicích prolínají. Na Runu jsou znát zahraniční kořeny vlastníků licence nejen obsahem, ale i zpracováním a na Běhej snaha oslovit jak začínající, tak pokročilé krajany.

Běhej je mi milý díky zaměření na naší kotlinku, Run mě zaujal drobnostmi a převzatými zajímavostmi ze zahraničí. Prostě sečteno a podtrženo: skvělá práce obou magazínů našla dalšího pravidelného čtenáře.

pondělí, srpna 17, 2009

Ramsau am Dachstein I.

Nemohu se dopočítat, pokolikáté jsem strávil část léta v tomto úchvatném kousku Štýrských Alp. Ostatně na tom ani nezáleží. Pokaždé mě dostane rozhlehlost tohoto místa, kde si do libosti užije každý co je mu milé. Nejezdím sem běhat, i když je to pomalu hřích. Trvale značené okruhy od 6 km až do maratónu lákají stejně jako cesta podél skokanského můstku, kde trénuje kondici česká lyžařská špička.

Poprvé jsem do Ramsau přijel s kolem a odhodláním projet pár etap značené MTB Alpentour. Když jsme však poprvé postavili stan v Ramsau Beach, okamžitě jsem se zamiloval - do hor. Přímo od stanu je totiž vidět horní stanice Dachsteinské lanovky. "Tam chci vylézt", zaplavilo mé srdce i mysl.Za ty roky jsme v okolí Ramsau prolezli co se dá. Nejkrásnější cesty jsme objevili při vícedenních pochodech od chaty k chatě, kde jsme i pět hodin nepotkali živou duši. Navždy ve mě zanechá dojem to úžasné ticho. Jsou to místa, kam sedláci už neženou své ovce a hvízdající svišti naleznou málo co k snědku.

"Tady, tady bych chtěl umřít", slova pronášená ve stavu horského delíria na plošině Dachsteinského masivu, vyvolala odpovídající událost. Jak moc má člověk vážit každého slova, myšlenky a činu jsem se na vlastní kůži bolestivě přesvědčil.

neděle, května 10, 2009

Maratón je král!

Těžko, těžko mi bylo na 37.kilometru. Vodič, který má rozdávat sílu do poslední pětky, mlel najednou z posledního. S vypětím všech sil se mi dařilo držet stanovené tempo. Na povzbuzování a podporu mého kolektivu už síly nebyly. Devětatřicátý kilometr, stopky ukazují 3:42:05 Výborně, stačí neumřít a tempem 5:32 se přesunout do cíle. Kladu si otázku proč? Jak se to mohlo stát? Tempo, kterým klušeme s Radkou v lese mi teď přišlo jako sprint. Spasil mě tunel před 41.km, kde alespoň na chvilku se schoval opékač běžců. Výsledných 3:59:41 ruku v ruce s Ivanou, která na mě čekala před modrým kobercem, na mě dolehlo plnou silou, jako bych právě podal životní výkon. V ten moment to tak bylo.

Hledám chyby, kdy a kde jsem nedbal toho, co Miloš říkal. Nenacházím. Na vodiče se připravuji jako bych měl běžet maratón naplno. Naběháno mám, rychlost taky, tak co se stalo? Něco by se nakonec našlo. Upozorňoval mě na to můj druh Ondřej při běhu přes Ondřejov. Málo při běhu jím (i když na to nevypadám). Došla mi energie a že mám v ledvince gel pro všechny případy mi došlo až v cíli, kdy mozek obnovil svou funkci. Nezbývá než zvolat: maratón je král!


Chtěl bych poděkovat všem okolo mě, kteří se mnou tuhle žhavou trať absolvovali. Někteří mi v Karlíně mávali zepředu, když si vychutnávali finiš, jiní si potřebovali malinko oddechnout. Pevně věřím, že ve zdraví v cíli jsme nakonec byli všichni. Já musel do podloubí do chládku, tak alespoň takto, virtuálně si s vámi třesu rukou. Byli jste skvělý a pro mě to byl nádherný zážitek.

Bylo mi potěšením, děkuji.

pondělí, května 04, 2009

PIM: vodič k vašim službám na 4:00

Na patnáctém PIMu by měli v oficiálním čase 3:59:xx doběhnout tři vodiči. Protože každému běžci vyhovuje jiné rozvržení tempa, dá se předpokládat, že ani vodiči nepoběží pohromadě. Jaká taktika a jaké rozvržení tempa vás čeká se mnou?

Jako (od)chovanec Miloše Škorpila zcela ctím jeho rady. Však památné: "Miloš říkal", je pevně zapsáno v myslích mnohých, kteří začali běhat po jeho prvních článcích v Lidových novinách. A co tedy Miloš říkal?

První pětku maratónu poběžíme volněji, s tím, že od mety třetího kilometru se budeme pomalu dostávat na plánované tempo. Mezi 5. a 25.km vyrovnaným tempem srovnáme ztrátu z první pětky a vytvoříme si malou, asi půlminutovou rezervu. Tu rozpustíme v následujících osmi kilometrech. Závěr závodu, od 34.km dobíháme v tempu, které jsme měli mezi 5.-25.km. Mnoho běžců si takto vylepšili své časy, na které před startem ani nepomysleli.

Mějte prosím na paměti, že vodiči běží na oficiální čas, tedy od výstřelu. Budu-li mít na startu ztrátu například 5 minut, musím doběhnout v reálném čase 3:54:xx. Občerstvovací stanice budu od 10.km procházet (3-5 vteřin). Uvidíte-li mě u stromu, běžte si klidně dál svým tempem. Však mě se zas brzy shledáme. Nesnažte se, držet se vodiče za každou cenu. Chumel běžců má pak problém v užších místech tratě, kterých je do 24.km více než dost. Padesát metrů dokážete v závěrečném finiši hravě srovnat.

Kdo bude chtít přesný rozpis časů, pošlete mi prosím mail na wittyhosvet(zavináč)gmail.com. Hodně štěstí a těším se na viděnou v neděli u Prašné brány.

neděle, května 03, 2009

Obyčejný den

„Není nic, než tahle chvíle“. Tak praví Pokojný bojovník ve stejnomeném filmu, který zakončuje náš obyčejný den strávený ve městě, které ve 14.století, za dob panování Karla IV., patřilo mezi nejvýznamnější v zemi. Město, historicky proslulé vinařstvím, bohaté z pěstování obilí a v neposlední řadě z chmelu, leží u dolního toku Ohře.

Kostel sv.Petra, kde kázal Jan Rokycana, je obkopen pravděpodobně nejstarším městským hřbitovem. Tak, jak poklidně dýchá místo posledního odpočinku, působí i atmosféra tohoto, dnes moderního, města.

Memoriál Karla Raise se v sobotu zařadil mezi naše objevené závody, které jsme běželi prvně. Měli jsme s Radkou šťastnou ruku. Přestože by se dalo organizátorům sem-tam něco vytknout, celkový dojem ze silničního běhu od elektrárny Počerady do Loun je výborný.

Prezentace, zázemí a cíl závodu je u Městského koupaliště, respektive v přilehlé základní škole a lounském výstavišti. Snad jen díky slabé účasti čítající 99 běžčů proběhla registrace bez vážnějších zádrhelů. Ve škole byli k dispozici tři šatny, bohužel však neoznačené. Dostatečné soukromí tak chybělo ženám, které tvořily pětinu! startujících. Účastníci, kteří dorazili svými vozy, snadno zaparkovali v okolí areálu a využili svá auta i pro úschovu svršků. Ti, co přijeli hromadnými prostředky, měli situaci těžší. U registrace sice obdrželi šňůrku s lístečkem a svým startovním číslem na své zavazadlo, které odložili na startu do připravené dodávky, ale to nakonec skončilo na zemi, nehlídané nedaleko cíle (Špatný příklad z Běchovic :().

Na místo startu dopravily závodníky autobusy, které jely po trase závodu. Mohli jsme nejen sledovat, kudy povedou naše kroky, ale zejména obdivovat okolí. Rozhlednu, vrch Oblík, Ranou a dominatu, komíny elektrárny Počerady.

Prvotní informace byla, že na trati čítající 15 kilometrů je jedno občerstvení. Nebylo. Pro českou špičku, ke které má Radka blíž, než já k té mužské, to nebyl faktor limitující. Pro nás s časy nad hodinu už ano.

Vybíhali jsme s plánem na 1:05, s tím, že první tři kilometry dáme pomaleji. Po výstřelu jsme tak běželi na chvostu a na první kilometr dorazili za 4:24. Bohužel jsme toto poklidné tempo už nedrželi a na třetím kilometru (13:06) běželi tempem na plánovaný čas. Předběhli jsme pár rychlopaličů a ani mírné stoupání kolem pátého kilometru nás výrazně nezbrzdilo.

U sedmého kilometru začalo Radku píchat pod žebry. Na chvilku jsme zpomalili. I pro mě to byl vítaný odpočinek, neboť po pátečních 66 km na kole v terénu a běhu z Dobřichovic do Dobřichova minulou sobotu, byl můj dech asi deset metrů přede mnou.

Radka se záhy oklepala a začala se mi vzdalovat. Zázrakem se mi podařilo neztratit ji z dohledu. Předběhli jsme ještě pár běžců a dokonce i první štafetu. Škoda, že díky malému počtu účastníků jsme na zcela uzavřené trati běželi skoro sami. Probíhali jsme pár vesničkami, jejichž obyvatelé stáli u trati a povzbuzovali. Nádherný byl doběh parkem u řeky, kde jsme sbírali poslední zbytky sil na závěrečné stovky metrů.

Cíl závodu na městském výstavišti utopeném v zeleni byl v obležení diváků, kteří vytvořili frenetickou kulisu. Moderátor popoháněl do cíle jmenovitě každého z běžců, kde již čekalo výtečné občerstvení a po teplé sprše i oběd a další (i zrzavé) nápoje dle výběru. Já jsem byl s výsledným časem 1:05:59 spokojen, Radce se moc nelíbilo 46 vteřin, které ji od plánované mety dělily.

Součástí závodu byl i závod postižených. Při přímém kontaktu na trati i při vyhlašování si člověk uvědomí, jak moc si váží každé chvíle, kterou má. Já vím, nepotřebují litovat, jen pomoct. Snad jsme jim malinko pomohli, když jsme si s nimi zazávodili a prohodili pár slov. Dva jsme do kopce předběhli, aby nám později ukázali z kopce záda a přivítali nás až v cíli. Nejsou jiní, jsou jako my, jen to štěstí se od nich v jednu chvíli odvrátilo.

Den však ještě nekončil a přišlo nám škoda si to krásné město neprohlédnout ještě jednou, pomaleji. Vydrápali jsme se po 184 schodech na kostelní věž v centru a za pouhých 10 Kč relaxovali na ochozu sv.Mikuláše. Historické centrum Loun je jedním slovem nádherné. Krása nedaleké Ohře a spousta zeleně přispívá k pocitu, že to je místo, kam se rádi vrátíme.

sobota, března 07, 2009

Přetěžký úkol

Tušil jsem, že vměstnat běh dlouhý 1O km přesně do 5Oti minut bude těžší než je tomu při vodičství na půlmaratónu a maratónu. Avšak to, co mě čekalo na trati Kbelské "skoro" desítky, zcela rozvrátilo mé plány.

Miloš odvolal pro tělesnou slabost (zákeřná mužská nemoc na čtyři) své vodičství na 4O minut a jal se vyběhnout se mnou. Jak jsem předpokládal, měli jsme na startu ztrátu asi 12 vteřin. Zvolil jsem tempo lehce pod 5 min/km. Na milníku prvního kilometru čas ukazoval 5:1O a v mé mysli se rozlila spokojenost.

Nepamatoval jsem si z předloňského ročníku, zda trať je kratší nebo delší než oněch propozičních 1O km. Druhý kilometr podle ukazatele pořadatelů byl mírně delší a třetí byl až ve vzdálenosti 315O metrů. Čas 15:22. Uzrálo ve mně podezření, že trať je právě o těch 15O metrů delší a máme už jen sedm kilometrů na stažení přebývajících 22 vteřin.

Zrychlili jsme, chybou bylo že příliš. Bohužel někteří spoluběžci se začali propadat vzad. Na čtvrtém km čas ukazoval přesně 2O minut a tempo jsme srovnali zpět k pěti minutám na kilometr. Stojan šestého kilometru byl pro změnu na metě 585O metrů a naše padesáti minutová skupinka zde proběhla v čase 29 minut.

Tempo jsem znovu mírnil, ale přitom si nechával rezervu, co kdyby byl konec delší. Nebyl. Kbelská "skoro" desítka má téměř o 2OO metrů méně. Na jednu stranu považuji za úspěch, že jsem se vůbec trefil mezi 49 a 5O minut (49:40), ale rozhodně nemám radost z toho, že jsme mezi 3. a 4. km zbytečně zrychlili a utavili nejednu běžeckou dušičku. Těm, kteří to vydrželi a udělali si osobák, upřímně gratuluji.

sobota, února 21, 2009

Recenze: Uběhněte maratón za 100 dní

Musím se hned z počátku recenze přiznat, že řídit se radami v knize nebylo vůbec jednoduché. Jedna stránka věci je, poctivě se držet všech, jistě dobře míněných, rad a druhá je jejich praktická proveditelnost.

Úvod knihy je věnován matematické modelaci výkonu pro čtenáře, který skutečně zamýšlí uběhnout maratón za 100 dní. První strana obsahuje konstanty, jakými jsou například 42195, 100, 24 až po 60, 5 a 4. Ty jsou na dalších stranách přehledně, pomocí složitých vzorců, upraveny do tabulek.

Tato stavba knihy má zajisté svou logiku. Nestačí pouze sdělit, že ke zdolání maratónu je třeba každý den uběhnout necelých 422 metrů. Autoři správně předpokládájí, že čtenář bude nabíhat metry nejen na cestě za humny, ale i při tréninku rychlosti při sprintu na autobus.

Další kapitola je proto věnována různým pomůckám, které usnadní počítaní uběhnuté vzdálenosti. Od rozličných krokoměrů a navigací až po vysvětlení funkce pásma, tužky a papíru. Celkem 1200 stran obsahuje drobně tištěné údaje o všech zastávkách ve Středních Čechách a jejich viditelnosti, respektive vzdálenosti, odkud lze spatřit a dostihnout přijíždějící spoj.

Ze seznamu jsou tak zcela, jako nevhodné, vyloučeny ty stanice, kde viditelná vzdálenost přesahuje půl kilometru. Uběhnout maratón za 100 dní nezná, oproti jiným radám „Miloš říkal“, dny oddechu. Je tedy nezbytné, denně odběhnout alespoň metr a na druhou stranu dát pozor na překročení plánu.

Nezřídka se tak běžec dostane do situací, kdy si v polovině běhu k rautovému stolu uvědomí, že nesmí už uběhnout ani krok. Ještě zajímavější jsou tyto situace při dobíhání autobusu. Miloš v takovém případě radí (to aby byl člověk ušetřen nevybíravých poznámek trpělivě čekajícího řidiče), simulovat pohmoždění kotníku, ztrátu klíčů a podobně.

Věřím, že tato kniha přinese potěšení všem, kteří dosud smutně poslouchali vyprávění těch, kteří již maratón zdolali.

úterý, února 17, 2009

Stále zde

Předjarním vzduchem zteplalé vločky se tiše snáší k zemi. Už je to čtrnáct dní, co les za humny opustil led a množství chodců, nedočkavých houbařů, maminek s miminky a běžců spěchalo v tiché přítmí zimní přírody. Poslední ostrůvky změklého sněhu jsou od rána zakryty novou nadílkou. Soumrak se v tmu mění daleko pomaleji než v měsíci padajícího listí a nabízí hodinu neopakovatelného zážitku.

Které boty vybrat? Žluté, bílé nebo ty špinavé? Třeba zlaté, ale hlavně ne Jezuna, které v čerstvém sněhu nabírají pěticentimetrový podpatek. Nedočkavě odpočítávají metry k lesu: 250, 150, 50. Mezi domky je uklouzáno. Jak jinak. Městská část s téměř osmi tisíci obyvatel nemá (vůli) na úklid. S blížícím se lesem mizí vyježděné koleje a boty jemně laská deseticentimetrová poduška.

Prošlapaná místa od nedočkavých běžců se střídají s panenskou hladinkou, kde bota dychtivě rozhrnuje jemný příkrov. Laská se s vodou změněnou v jemnost bez zásahu člověka. Dopadá tu zvysoka, tu se šine. Jednou podle chuti, podruhé podle zkušeností ze známého terénu. Tu skrytý kořen, co běžce vyhodí a rozplácne jej, tu díra, co cvičí pevnost kotníku. Kolikrát už tu běžela… V suchu, horku, mokru, zimě, na ledu. Přemítavá, trápící se a přeci šťastná. Ano, už je to sedm měsíců, co tu běhá.

Těžko to vysvětlit, že stejná místa jsou pokaždé jiná. Jiný pohled, jiná nálada, či snad rostoucí les jehož změny se více cítí než vidí? Chápe to, ba co víc, poznává, že sem patří. I proto se srnky nepolekají, když si s nimi vzájemně kříží stezku. Ladně odhopkají po své, stejně jako bota si víří sněhový prach na její cestě. Našlapuje tak, že její stopa se ztrácí ve změti jiných. Neohlíží se, zda její stopa je trvalá. Cítí se, jako by byla tou vločkou, která právě přistála na samé špičce a nese se, dokud se nesmísí s ostatními. Šlape si tady a teď.