úterý, listopadu 11, 2008

Splněný sen

Poslední kolo. Zrychluji jen malinko. Nikdo mi nedýchá na záda a zítra chci chodit. Naposledy 32 schodů nahoru, rovinka okolo elektro dílen, naposledy 28 schodů dolů. Rovinka okolo svařovny, poslední dvě pravoúhlé zatáčky. Frenetické povzbuzování přátel z domácího oddílu vrcholí. Cíl. Do očí se mi derou slzy. Vyhrál jsem maratón

Stejně jako všichni ostatní, kteří dokázali fyzicky a hlavně psychicky vydržet kroužení potemnělými chodbami, jsem dostal velmi cenou medaili. Ručně malovanou na kousku dřeva. Ten, kdo ji vytvořil, nám předal svůj osobní dar, kousek sebe. 

Hluboce se skláním před vůlí Vaška Klose. Na pátém kilometru mi dal první kolo, v polovině závodu stále vedl. Pak bohužel přišla křeč, krize a Vašek si musel odpočinout. Přestože musel některá kola zdolat pěšky, zabojoval jako lev a závod dokončil. Zaslouží si hluboké uznání. 

Výborný výkon podala Lucka Růžková. Někde kolem 25. kilometru řekla, že už jí to nebaví a chce mít závod co nejdříve za sebou. Zrychlila tak, že nám všem začala vracet kola zpátky a probojovala se z poslední pozice až na konečné třetí místo. 

Můj pocit z prvenství byl záhy vystřídám uvědoměním. Pokolikáté již. Ve sportu i v životě. Stačí jen mít záměr a žít jím. Není to o stavu "chci" za každou cenu a ohýbat neohybné. Je to o cestě za cílem způsobem, jako když máte záměr zvednout ruku a podrbat se na hlavě. Život je hra, která stojí za to, aby byla hrána s plným nasazením. 

pondělí, listopadu 10, 2008

Měl jsem sen

Již posedmé mě Miloš poctil svou důvěrou a jmenoval mě vodičem na Pražský mezinárodní maratón. Jako starý mazák si věci už dávno nepřipravuji den předem, ale půl hodiny před odchodem z domu. Já vím, Miloš říkal..., ale kdo by pořád poslouchal ty jeho rady. Pak jsem se nemohl divit, že se stalo nevyhnutelné. Místo vesty vodiče s časem 4:00 jsem sbalil vestu z půlmaratónu s časem 2:00.

Na srazu vodičů bylo veselo. Poprvé tento vtípek s vestou předvedl PetrP. Miloš byl však tentokrát neoblomný: "Co sis spískal, to si odběhni." Nu což. Vydal jsem se k předním řadám startovního pole a cestou si dělil časy na podrobném rozpisu tempa dvěma. Měl jsem trošku problém dostat se mezi elitu, ale sporťáci se srdečně zasmáli a přijali mě mezi sebe. I na tvářích tenoučkých borců z Afriky se mihl úsměv. Opětoval jsem jej.

Abych své ovečky, které chtěly běžet maratón za dvě hodiny, neuhnal, měl jsem tempo rozvržené dle rad Miloše: první pětka pomalejší v tempu 3:05, druhá 2:53, do 35.km 2:47 a zbytek 2:45. Komentátor, Milošův jmenovec, představoval jmenovitě favority, prezidenta, rozhodčí a popeláře. Na vodiče už nezbyl čas, neboť jeho slova přerušil startovní výstřel. Zpoždění na čáře jsem měl pouhé dvě vteřiny, nemusel jsem proto upravovat svůj rozpis temp.

Elitní běžci vyběhli rychleji než já. Marně jsem na ně volal, aby zvolnili, že se zbytečně brzy utaví. "Ať si běží, zase pár těch, kteří neposlouchají, co Miloš říkal." Na pátém kilometru jsem byl podle plánu za 15:25. Občerstvení se mi podařilo nějak minout. Nevadí, vždyť běžím jenom dvě hodiny. Začal jsem podle plánu zrychlovat a na desátém kilometru doběhl vedoucí skupinku. Čas 29:51 byl přesně akorát, těšil jsem se, až mě Miloš v cíli pochválí.

Do 25.kilometru jsem konečně fungoval jako vodič. Mí spoluběžci nebyli tak sdílní, jako když jsem s Radkou běžel na čtyři hodiny. Bavil jsem se aspoň tak, že jsem dělal opičky do kamery a na diváky. Štamgasti z Nuslí byli na svých židlích před hospodou a nabídli mi jedno řezané. Přišlo velmi vhod, měl jsem malinko žízeň.

Snažil jsem se závodníky povzbudit, překonat jejich krize, ale nebylo to nic platné. Od 26.kilometru jsem běžel sám. Dva kilometry před cílem jsem se nechal strhnout povzbuzujícím davem a cílem proběhl za 1:58:53. Snad se Miloš nebude zlobit, že jsem ten konec natáhl.

úterý, října 28, 2008

Za dechem hor I.

Tma. Časná mlha přikrývá betonové předměstí. Ve vyhřátém povozu dvě dámy zvolna navazují nit předčasně ukončeného spánku. Jede se za sluncem, na východ. Bílé kužely lamp osvětlují šedou hmotu, krajina ani náznakem nehlásí blížící se svítání. Odříznuti od života, v plechovém nic, míjí zelené cedule: Pečky, Kolín, Poděbrady, Hradec Králové. Milosrdná, teskná, mámivá, poddajná. Tma.

Světlo. Slunce zprvu zvolna, záhy v plné síle vše osvětlí. Noční student zhasíhá světlo ve svém pokojíku. Pekař vytahuje z pece poslední várku. Krajina již není skryta, dámy se probouzí a povoz se plynule sune k cíli, k Náchodu. Ten za svůj název údajně vděčí tomu, že se tudy chodilo do Polska. Dnes se tam přes Náchod jezdí auty.

Jednou za rok, v poslední říjnovou sobotu, není Náchod tím městem, přes které chodí nebo jezdí; stává se cílem. Cílem pro více než tři stovky lidí, kteří sem přiběhnou z Hronova. Někteří jen tak, protože chtějí, jiní měří délku svých kroků s ostatními. Všechny však spojí radost z toho, že můžou.

Pro Náchod je to velký den. Početný zástup ochotných a milých lidí zajistí běžcům čísla, místa na převlečení, sprchy, pamětní ručníky, teplý čaj, autobusy do Hronova a policisty. Ti zařídí, že běžci mají ten den přednost. Náchoďané obsadí centrum města a vytvoří atmosféru, ve které se cítí vítězem každý. Jak triskní se v tomto porovnání jeví doběh pražských Běchovic, se kterými je běh Hronov – Náchod srovnáván.

Letošní změněná a delší trasa podél Metuje je úchvatná. Nejdříve vzdálené chvění, blížící se vzdechy a vzápětí postavy nořící se z mlžného oparu vznášející se z louky vedle kolostezky. Obrázky dechu hor.

sobota, září 20, 2008

Poslední letní ráno

Chladné, přesto přívětivé. Zatažené, a přeci jasné. Tiché, jemně podbarvené ptačími hlasy. Sobotní ráno. Čas dlouhých svršků i spodků. Ledvinka, stovka na vlak, brzká hodina. Vtipná a milá paní nádražní pokladní: „A kolečko?“

Útulný, vyhřátý, včasný sloní vlak. Druh v běhu i životě čekající s pozvánkou k návštěvě opadavého Polabí. Pečlivý výběr stokrásné trasy. Rybník, pole, les, jehličí, listy, klidná silná řeka. Slova důležitá i pro potěchu. Krok volný, svižný, libý.

Klid i ruch. Rychlovlak na velimském okruhu. Přátelské upřímné poděkování a loučení. Konejšivá náruč stříbrně modré soupravy. Teplo útulného bytu. Voda dovnitř i z vrchu. Tvaroh, chléb, česnek, máslo, sůl.

Takové bylo poslední sobotní letní ráno.

neděle, září 14, 2008

Kladno mé, milované, již potřetí

Můj drahý příteli,

velmi mě mrzí Tvé táhlé zranění, které Ti nedovolilo být svědkem, dle mého názoru, vrcholného setkání v Kladně. Ani nevíš, jak moc jsem hrdý na to, že jsem členem Maratón klubu Kladno. Skupiny přátel, kteří dokáží připravit naprosto dokonalou akci jak pro ty, kteří umí podat špičkové výkony, tak i pro nás, kteří milujeme běhání pro všechno co nám dává. Také umíme podat špičkové výkony. Limitní pro nás. Vždyť víš, jde jen o úhel pohledu.

Malinko se stydím, že jsem nestál mezi pořadateli na občerstvovačce, neboť byla potřebná každá ruka. Moc děkuju Frantovi Tůmovi, který mi řekl: „Běž.“ Byl to vskutku zážitek, kterého se do smrti nenabažím. Sám jsi to loni cítil. Spojení „vše pro běžce“ spolu s tratí v lese, vyvolává ve mě pocit neuvěřitelně blahého rozpoložení.

Já vím, můj výsledný čas nebyl nijak ohromující. Vždyť Forest trefně poznamenal, že jsem ho zklamal. Sebe však ne. Dobře znáš mizérii, která se na mě lepí celé dva měsíce. Z mých 400 kilometrů měsíčně zbylo ušmudlaných 280. O nějaké přípravě se vůbec nedalo hovořit. I Miloš, sledující ze západu země mé snažení mi radil, abych už letos nezávodil. Holt Balaton něco stál.

Byl jsem na startu strašně moc šťastný. Vždyť to znáš, když lidi něco spojuje, aniž by navzájem po sobě něco chtěli, je to nádherný, osvobozující stav. Z oválu jsem po prvním kilometru vybíhal mezi posledními. Čas šest minut jsem okomentoval spoluběžícímu 3COPovi „asi na tom nejsem opravdu nejlépe“. Zkusili jsme trošku zrychlit. Jirka (3COP) mě ale po chvilce nechal běžet samotného. Asi to bylo na něj moc, říkal něco o robotkovi.

Nemyslím si, že bych běžel rychle, čas 34 minut po 6,5 km nasvědčoval výslednému času kolem 3:45 a Jirka chtěl běžet pod 3:30. Mám hrozně rád, vybíhat zezadu. Pomalu se rozbíhat a závěr řádně osolit. Málokdy se mi to ale povedlo. Většinou stržen hloupými ambicemi (k čemu proboha?) jsem více než prožitek vnímal čas, tempo a vidinu výsledku. Včera ne. Už poněkolikáté bez hodinek, bez cíle, jsem „jen“ běžel.

Až teď, ze židle, přepočítávám, že 11,5 km jsem měl přesně za hodinu. Když jsem však před 30ti hodinami ukazatel času míjel, jen jsem se bavil tím, že až naskočí 1:00:00, tak povyskočím. Tady Ti musím vyprávět smutnou příhodu. Kousek za občerstvením jsem míjel Jarku Pokorovou. Brečela. Myslel jsem si, že přepálila. Váhal jsem, zda ji mám nějak utěšit. Na stranu ne se přikláněly situace, které jsem i sám zažil. Stranu ano vyvažovalo naše, myslím, přátelství. Nakonec jsem, bohužel, jen proběhl okolo ní. O kolo později jsem od moderátora závodu zaslechl, že Jarku odvezli do nemocnice… Ale neděs se, můj drahý příteli, při vyhlašování jsem viděl, jak Jarka přichází zpět na stadión. Zřejmě nějaká momentální indispozice.

Po sedmnácti kilometrech jsem potkal Pavla Zemana a Láďu Nováka ve veselém hovoru. Vypadalo to, že Pavel myslel svůj úmysl běžet pod 3:45 vážně. Prý, aby musel do Bostonu. V tu chvíli na to měli oba. Já jsem se hlídal, abych stále dýchal jen nosem. Je to totiž takový můj barometr. Takto jednoduše udržuji tělo ve stavu, že tepe, dýchá a unavuje se v patřičných mezích. Když jsem měl nutkání otevřít ústa, jednoduše jsem zpomalil. Proč taky ne, žádné hodinky, žádný stres.

Čas za půlkou (cca 21,5 km) ukazoval 1:51. No fajn, to vypadalo lépe, než odhadované cílové 4 hodiny. Je zajímavé, že i když tím samým místem v lese běžím už popáté, stále mě upoutá něco nového. Les mě moc přitahuje. Ale ne každý, existuje jeden, z kterého jsem prchal. Byl tichý, ponurý, jako mrtvý. Spánek v chatě nedaleko vzdálené narušovaly noční můry. Kdoví, jakou měl historii.

Poslední čas, který jsem zaznamenal, byl po 26,5 km. Číslo mi přišlo hezké: 2:17. Autobusem 217 jsem totiž jezdil přes kopec pár let do školy. Tehdy jsem ještě neběhal. Nedělal jsem téměř nic. Vlastně ano, občas jsem vyrazil za bráchou na kole (asi 70 km) a ve škole chodil na kripling. To byl sportovní kroužek pro ty, pro které nebyl vhodný žádný organizovaný sport. Zvláště s míčem jsem měl problém.

Ale zpátky na trať, drahý příteli. Dvacetpět kilometrů bylo za mnou a povolil jsem si proto dýchání i ústy. Začal jsem zrychlovat. Bylo to hrozně moc fajn. Necítil jsem žádnou výraznou únavu a mohl tak poslední patnáctku běžet pod 5. Oprášil jsem prošlý gel a trošku si cucnul. Shoda všech příznivých faktorů a nové žluté Pumy mi pomohly být šťastným do posledních metrů.

Vbíhal jsem do posledního kola před tribunu, když jsem zaslechl, že Lucka Pelantová doběhla za 3:06. To bych mohl zkusit pod 3:30! Teď už vím, že jsem se včera trošku přepočítal. To bych musel běžet v tempu 4:11, protože poslední kolo má 5 + 0,5 km. Ještě na trati jsem hecoval Mirka Otavu, že to naložíme pod 3:30. Ani náhodou. Chybělo mi k tomu necelých 600 metrů. Stejně mám ale obrovskou radost. Cedule časomíry ukazovala nádherných 3:33:03 (oficiálně mám na konci pětku :( ) a doběhl jsem s pocitem, že jsem zase jednou běžel tak, jak to mám opravdu rád.

Uf, můj drahý příteli, nebylo to moc dlouhé? Myslím ten text :). Díky Ti za dnešní výklus. Sice se nám trošku zvrhnul, že, ale byl skvělý. Z původního tempa 5:30 jsme se rychle dostali pod 5. Rovněž Tvá návštěva a Tvých nejbližších mi udělala velkou radost. Vám ostatním moc děkuji za podané ruce a slova podpory. Moc se těším, až se opět někde setkáme.

pátek, srpna 08, 2008

Běhám, nepíšu

Mí ctění čtenáři,

někteří z vás se ozývají, kdy přibude další článek. Musím vás ubezpečit, že jen tak brzy to nebude. Sice běhám a zítra se zúčastním 24 hodinovky v Kladně ve štafetě, ale běhavá můza je zatlačena do pozadí samotným životem.

Pro toho, kdo sleduje více mé běhání než ta slova okolo, mám několik informací o mých plánech. Kromě zmíněné 24 hodinovky chci do konce roku běžet 3-4 maratóny (lesní Kladno, Carpi, chodbové Kladno) a jeden, dva běhy českou krajinou. Z běhu naší krajinou bych rád pořídil zápisek, ale nic neslibuji. Téměř jistě se v prosinci opět přihlásím k prohlídce maďarského jezera. Toť pro tento rok asi vše.

středa, července 09, 2008

Sbohem, řeko

Zprvu mě napadlo: škoda, že nemám sebou foťák. Ba ne, ani sebejemnější optika by nedokázala zachytit tento jedinečný okamžik. Řeka se se mnou loučila v plné své kráse. Letně modrou oblohu vybarvil nad Babou temný mrak zadržující vláhu. Nebyl velký, nadanému malíři by stačilo sotva pár tahů. Sluníčko proto nerušeně posílalo svou sílu stohlavému hejnu racků, velebících si na naplavenině uprostřed toku. Vítr jemně laskal hladinu, která házela odlesky do všech stran. Stromy, v plné své síle, tvořily přirozenou kulisu této úchvatné scenérie.

Kdo si všiml toho, co já? Pár cyklistů spěchajících k útulku? Milenci stoupající od přívozu? Rybář v tiché meditaci? Těžko říct. Pro mě všechno mělo svůj význam. Čistá obloha mi říkala, kam vede má cesta. Tmavý mrak hrozil, že spustí, ale já jsem přeci nepromokavý, že. Vítr přinášel čerstvý vzduch a hladil mě po těle. Stromy tiše a moudře sledovaly mé kroky. Vše bylo v dokonalé symbióze, tak jak to má být.

„Budu zde plynout do konce svých časů, stejně jako Ty budeš běhat, dokud Tvé tělo dovolí“, pravila řeka. „Vždyť se neloučíme navždy. Budeme si jen vzácnější a lépe tak vstřebáme vzájemnou krásu. Budeme každý růst jinde, ale přitom spolu. Nezapomeň, voda je všudypřítomná. V Tobě je kus řeky a ve mě část člověka.“, odpovídala na můj němý pohled.

Sbohem, řeko, netruchlím, vzpomínat budu rád.

neděle, července 06, 2008

Kolem jezera IX. - konečně v cíli

Přestože zbývající část měřila 50 kilometrů, ve vzpomínkách zůstaly jen slabé útržky. Zůstanu proto v tomto závěrečném díle vyprávění jen u vjemů, tak jak si je ještě pamatuji.

Kilometry byly delší než předchozí den.
Sluníčko hladilo tak, až jsem se z toho občas zakymácel.
Voda k pití byla stejně teplá jako já.
Mozek odpojoval nepotřebné části těla. Necítil jsem vůbec nic. Žádná bolest, žádná euforie, prostě nic.
Neběžet byl pud sebezáchovy, chůze však byla horší než běh.
Na povzbuzování běžců ze štafet jsem nedokázal ani odpovědět.
Nechápal jsem, proč chodci v mém směru mají ručníky a míče.
Ti lidé za plotem u bazénu se na mě usmívali. Já na ně ne.
Stezka vedla stále do kopce. (Tento optický klam mi není dodnes jasný)

Po doběhu jsem nebyl ničeho schopen. Nějakým zázrakem jsem se vysprchoval a s úžehem tiše úpěl ve vyhřátém pokoji. Nemohl jsem jíst, stát, sedět, ležet, spát. Jíst jsem nemohl ještě celé dva dny. Po osmikilometrovém výklusu jsem se cítil jak na 108. kilometru. Slovo ultra bylo tabu.

Po 14ti dnech mi otrnulo. Jsem šťastný, že jsem závod nevzdal a do cíle se dostal. Několik lidí mi položilo otázku: „Poběžíš to znovu?“. Jasně, a moc rád. Stálo to za to!

čtvrtek, července 03, 2008

Kolem jezera VIII.

Velmi vítanou službou zajištěnou pořadateli byly policejní hlídky, které nám zajišťovaly plynulý přeběh frekventovaných silnic.

S blížícím se svítáním mi začaly ubývat síly. Nemít Ondřeje v zádech, asi bych už šel pěšky. Naprosto otevřeně přiznávám, že bez skvělého doprovodu manželky, Ondřeje a jeho dcery bych Balaton neoběhl. Nejen díky tomu, že jsem mohl pít i mezi občerstvovacími stanicemi, ale hodně mi pomohla i jejich pouhá přítomnost. Udělali, co mi na očích a těle viděli a mé myšlenky v nejtěžších chvílích patřily právě jim.

S rozedněním se dostavila i pravidelná fyziologická potřeba. Organizátoři toalety nezajišťovali a poradit si tak musel každý po svém. Pokud nechtěl být člověk dobytkem, nebylo to vůbec jednoduché. Nalevo domky, napravo pláž. Tento obrázek trval třeba i několik kilometrů. Já jsem měl štěstí v opuštěné zahradě s polorozpadlým stavením, snad jediným, které jsem na jižní straně jezera viděl.

Kolem šesté ranní jsem zazmatkoval a honil Ondřeje po všech okolních cestách aby našel ztracenou značku. Ta samozřejmě byla o kus dál na cestě, po které jsem běžel. Vyčítám si, že jsem byl nespravedlivý a kladl mu zmizelou značku za vinu. Neomlouvá mě, že jsem byl v tu chvíli už dost mimo, je mi to moc líto. Ondřejova síla se projevila v okamžiku, kdy se vrátil a nadšeně mi sděloval, že potkal jediného člověka. Uměl prý bezvadně rusky a báječně si popovídali; směr prý máme správný.

Po osmnácti hodinách jsme minuli značku stopadesátého kilometru. Byl jsem na konci svých sil. Dnes si plně uvědomuji, jakou jsem udělal chybu. Takovéto akci měla předcházet zkušenost z 24 hodinovky. Můj nejdelší běh v tréninku (123 km) přesně odpovídal vzdálenosti 150ti kilometrů, na kterou jsem měl natrénováno. To, co se odehrávalo dál, bylo jej o touze se jménem cíl.

Rozhodl jsem se, že se posunu ke kontrole na 163. kilometru a tam si odpočinu déle. Těch 13 kilometrů mi trvalo dvě hodiny. Na stanovišti jsem strávil třičtvrtě hodiny a z leže jen pozoroval jak mě postupně dobíhají soupeři. Nezištně se mě ujal doprovod finských běžců a provedl mi akupresurní masáž. Jeho závěr byl jediný – únava z přehřátí. Mé nohy ohodnotil slovem „good“ a popřál mi „luck“. Zdravotník ohlášený pořadateli zde nebyl.

úterý, července 01, 2008

Kolem jezera VII.

Na 91.kilometru přestalo slunce definitivně pro první závodní den osvětlovat tento kout Země. Lépe vybavenou občerstvovací stanici (schnitzel s rýží, arašídy) jsem využil asi k desetiminutové pauze a nasazení čelovky. Sice byla většina trasy na jižní straně jezera osvětlená, ale našla se místa, kde bychom byli bez světla ztraceni. Několikakilometrové přímé úseky mezi domky s pouličním osvětlením střídaly cesty vzdalující se jezeru. Problémem byl nejen horší povrch absolvovaný potmě, ale i slabě viditelné značení. Párkrát jsme se museli vracet, ale naštěstí to nebylo nikdy více než sto metrů.

Okolí jezera bylo stálé živé, když jsme se po půl jedné ranní dostali na další kontrolní bod na 111. kilometru. Bylo to zároveň stanoviště, kde štafety a dvoudenní běžci ukončili svou první část běhu. Na tomto místě se musím zmínit o našich ženách. Kde jsme míjeli Pavlínu, nevím. Martin, který v tu dobu běžel asi půlhodinu za mnou mi později říkal, že ji viděl někde u plotu - zradil ji žaludek. Martina, kterou jsme míjeli tuším kolem stovky, vypadala spokojeně, právě si převazovala botu. A i když nemá uveden celkový čas, bojovala do poslední chvíle. Devatenáct kilometrů před cílem, na posledním měřeném stanovišti, měla do limitu ještě 2,5 hodiny. Za to, jak se porvala s tratí, zaslouží obdiv a uznání.

Do druhé části závodu jsem vybíhal sic unaven, ale pohyb vpřed se stále dal ještě nazvat během. Kouzelná noc nám přichystala mnohé milé chvíle. Jednu z nich popisuje můj doprovod Ondřej takto: „Na rakouské závodnici byly patrny známky únavy. Tu se ze tmy vynořil rytíř a dámě nabídl pivo. Její oči se rozzářily a její zhrublý hlas opět doznal ženské krásy. Ja, ja, es tut mir sicher gut. Rytířův zbrojnoš na hliníkovém oři přispěchal blíž a z mošny vylovil božský mok. Poté zanechali dámu s plechovkou svému osudu a razili dál.“

Úchvatný koncert nám přichystala noční zvířátka. Všemožné zvuky se ozývaly jak od jezera, tak ze zahrad domků napravo. Nic víc, než šplouchnutí, kuňk a ojedinělý hmyz, který zapomněl jít spát, v tu chvíli neexistovalo. Byly to jedny z nejhezčích okamžiků běhu. Tam, kde noční klid přehlušil noční klub, nesetkali jsme se s problémy. Spíše mezi opilci zavládlo nechápavé ticho. Jsme asi opravdu z jiného světa.

pondělí, června 30, 2008

Kolem jezera VI.

Kilometry utěšeně narůstaly a konečně jsme se blížili k jezeru. Běželi jsme sice po cyklostezce, ale ta vedla souběžně pár metrů od frekventované silnice. Odhaduji, že až kolem 53.km se stezka odpojila a přivinula se vodě. Na občerstvení jsme zde zaznamenali velmi příjemný úkaz. Nejen k mému doprovodu se organizátoři začali chovat jako k závodníkům. Takový obrázek vstřícnosti pořadatelů, kdy nás brali jako jeden tým, trval až do konce. Bodejť by ne, absolvovat takovou štreku na kole musí být strašné. Raději jsem to běžel. S přiblížením k jezeru stoupl i provoz pěších a cyklistů, ale všichni byli velmi ohleduplní a navzájem jsme si nepřekáželi. Několikrát jsem se dal s okolo jedoucími do řeči. Něco o závodu věděli a vyzvídali, kolik nás toho ještě čeká, kde je start a tak. Bylo to velmi milé a i proto se mi běželo stále dobře. Další kontrolní stanoviště bylo v Keszthely. Časový limit byl mírný, na 69,5 km jsme měli být nejpozději za 10 hodin. Měl jsem více jak dvouhodinovou rezervu (7:16). Možná právě zde bylo to místo, kde jsem měl zařadit odpočinek a snažit se sníst něco víc než kousek ovoce a pár rozinek.
Těšil jsem se, že cyklostezka bude lemovat břeh jezera, jeho konejšivá hladina bude vyzývat k ochlazení a občasný závan vlhkých par svlaží mé tělo. Bohužel tomu tak nebylo. Voda zůstávala jen na dohled a od linky břehu nás oddělovalo buď neproniknutelné rákosí nebo pláže povětšinou pod uzavřením. Po pravici lemovaly stezku domky. Vítané ochlazení přišlo až se západem slunce.

neděle, června 29, 2008

Kolem jezera V.

Kousek za občerstvením je hydrant, ale mě v tu chvíli zajímal travnatý plácek vedle. Lehl jsem si abych se uvolnil a provedl pár protahovacích cviků, ale spoluběžci mě nenechali v klidu. Hned si mysleli, že jsem mimo. Moje „ok, ok“ je moc nepřesvědčilo. Z oddechu na zádech tak moc nebylo a pokračoval jsem dál. Ondřej, můj drahý doprovod na kole, si pro zahájení vybral nejtěžší část trasy. Polní cesta podél staré vinice a lesní úsek daly jeho hliníkovému oři dost zabrat. Naštěstí jej přečkali bez úhony oba.

Byl to jediný úsek mimo asfalt, nicméně jsme cestou (hlavně v noci) ještě narazili na části, které byly poškozeny od kořenů stromů. Sluníčko stále ukazovalo, jak moc má nás rádo. Již mi nestačilo pít každých 4-5 km, kde byly OS, a tak s velkou výhodou jsem přijímal od Ondřeje tekutiny zhruba každé dva kilometry. Před metou maratónu jsem začal cítit jistý diskomfort pravého kolene a preventivně natáhl ortézu. Nakonec jsem s ní doběhl až do cíle.

Tento běh mi konečně ukázal, odkud pramení mé občasné potíže s pravým kolenem, táhnoucí se od lednové Unhoště. Viníkem jsou jednoznačně nové vložky, které jsem si nechal udělat v prosinci v Casri. Ne, že by byly špatné, ale ty původní jsem měl speciálně vypodložené právě proto, aby eliminovaly mé křivé nohy. Takto tu křivost vyrovnávalo koleno, následně kyčel a na druhé noze dostalo zabrat lýtko. Tuto zářnou kombinaci jsem poznal až po pár hodinách po doběhu. Všechny bolístky při běhu totiž postupně samy mizely, respektive mozek, který rovněž ztrácel funkčnost, se soustředil jen na vidinu cílové pásky.

Na druhém kontrolním stanovišti (42,6 km) jsem byl za 4:23. Občerstvení bylo zde malinko lepší. K banánům se přidal skvělý meloun, ale pivo jsem opět musel lovit ze svých zásob. Neměl jsem však vůbec chuť jíst něco navíc a těch pár ořechů a rozinek ze stolku jsem do sebe vsoukal se sebezapřením. Cítil jsem se naprosto skvěle a byl jsem i spokojen s tím, že jsem začátek nepřepálil. Vůbec se mi nechtělo odpočívat. S odstupem času hledám ten moment, kde jsem udělal chybu. Myslím si, že byla v zanedbaném odpočinku, ale později, ne na maratónu. Ondřej odhadl, že příčinou vyhoření v druhém dni byl nedostatek mé konzumace.

sobota, června 28, 2008

Kolem jezera IV.

Vybíhám sice bez hodinek, ale rozhodně ne s lehkou hlavou. V posledních hodinách mi začalo pomalu docházet, jak nepředstavitelná vzdálenost mě čeká. Nesdílel jsem veselí a radostné očekávání Dana nebo Martina a nezapojil jsem se do přátelské česko-slovenské debaty na prvních kilometrech. Běžel jsem ponořen do sebe s vědomím, že každá maličkost zde hraje velkou roli, i těch pár slov navíc.

Rozbíhám se v zadních řadách jen dle svých pocitů. Svou rychlost reguluji i tak, že výhradně dýchám nosem. První kilometry nás odvádí z klidného městečka Tihany do vnitrozemí směrem na sever. Běžíme po silnici nejprve v chumlu a chování většiny řidičů dává tušit, že akce není pro ně neznámou. Většinou se i nadále setkávám spíše s povzbuzováním, než nějakou negativní reakcí. Zvláštností byl požadavek pořadatele, abychom běželi vpravo. Hlavním důvodem zřejmě bylo značení, které, pokud vedla trasa po silnici, bylo namalováno u pravého okraje.

Podle propozic, měla být na každé občerstvovací stanici k dispozici nejen voda, ale i ionťák a nějaké drobnosti k zakousnutí. Musím však konstatovat, že sortiment OS byl velmi slabý. Některé položky chyběly a ovocem byl většinou jen banán. Tato nedobrá situace panovala celou první polovinu závodu. Opanuje mnou podezření, že občerstvovačky nám vyžraly štafety před námi. Od 20.kilometru (a dále každých 20) mělo být pivo, ale nám se naskytl jen obraz poházených plechovek u trati.

Honza Ondruš běžel závod sám, bez doprovodu. Když jsem na pátém kilometru slyšel jeho úpěnlivé volání: „Izo, izo!“ a odpovědí mu bylo: „There is no izo at this refreshment point“, odtušil jsem, že hlavně běžci bez doprovodu to budou mít dost těžké. Zvláště poté, co ionťák nebyl ani na 10.kilometru.

Možná to byla jedna z osudových „maličkostí“ pro ty, kteří nestihli dorazit v limitu do cíle. Od pátého do dvacátého kilometru se běží po silnici dost zvlněnou krajinou a výjimkou nebyly ani kopce, které jsem pro úsporu energie raději šel. Můj doprovod se s lahví ioňtáku a plechovkou českého piva připojil na prvním kontrolním stanovišti, na dvacátém kilometru.

pátek, června 27, 2008

Kolem jezera III.

Registrace probíhala od 16ti hodin. Na louce, asi 50 metrů od startu, postavili organizátoři velký bílý stan. Pod něj se vešla nejen registrace a malé expo, ale i pasta party, pódium pro hudbu a stoly s židlemi pro posezení závodníků. Samotná registrace probíhala ve velmi přátelské atmosféře. Žádné problémy s čísly a platbami, krásné památní triko o velikosti dle výběru a malé občerstvení na stolku. Ostatně všichni pořadatelé a dobrovolníci byli velmi vstřícní a ochotní. Vzpomněl jsem si při té příležitosti na srovnání se Spartathlonem. Laskavý maďarský přístup nejen k závodníkům, ale i k jejich doprovodu ve srovnání s řeckým přístupem jednoznačně kraloval.

Před sedmou večerní jsme se do stanu ještě vrátili na pasta party a poslechnout si pár technických informací k závodu. Osmiminutový proslov v maďarštině byl přeložen asi do dvou anglických vět. Přesto, jak se druhý den před startem ukázalo, jsem v něm přeslechl jednu z nejdůležitějších informací. Po společné večeři jsme se každý odebrali svou cestou.


V sobotu ráno startovaly nejdříve ženy společně se štafetami. Štafety o 2-4 běžcích běželi okolo jezera ve dvou dnech. Poté, co jsme popřáli našim závodnicím mnoho štěstí, odebrali jsme se ještě do penziónu. Zde mě žena upozornila, že obě naše krajanky měly ještě cosi modrého připnutého na čísle. To já jsem neměl.



Když jsme se před dvanáctou vrátili na start a odpozoroval jsem, že to cosi modrého má každý, ujistil mě Honza Ondruš, že jsem bez druhého čipu. Ten na botu byl u čísla a ten druhý, na prst, se prý vydával vedle u stolku. Všechny stolky byly již samozřejmě prázdné. Naštěstí laskaví pořadatelé dvěma zapomnětlivcům čip uschovali u startovní brány. Takže pět minut před startem už jsem jej měl navlečen na prstě. Stihli jsme s ostatními učinit ještě pár přátelských pozdravů a přesně ve dvanáct hodin 21.6.2008 jsme za zvuku trumpetky odstartovali.

čtvrtek, června 26, 2008

Vzkaz

Úryvek z Knihy MIRDAD Mikhaila Naimy:

„Velká nostalgie je jako mlha. Vychází ze srdce, ale skryje ho stejně jako mlha, která vystupuje z lesa nebo oceánu a zakrývá pak les i oceán.

Ten muž je stižen velkou nostalgií a nemá žádnou obruč, s níž by mohl hrát. Uprostřed světa, tak zabraného do času a jeho her stojí sám bez zaměstnání a bez potřeby spěchu. V divadle lidskosti plném kostýmů a řečí má pocit, že je nahý, nepatřičný a divný. Nedokáže se smát s těmi, již se radují, ani plakat s těmi, kteří pláčou. Lidé jedí a pijí a chutná jim, ale jemu jídlo v ústech zhořklo a žádný nápoj nedokáže uhasit jeho žízeň.

Člověk, kterého postihne velká nostalgie je jako náměsíčný, jenž bloumá naplno probuzeným světem. Vede ho sen, který ostatní nevidí ani necítí, a proto krčí rameny a smějí se mu za zády.“

středa, června 25, 2008

Kolem jezera II.

Týden před oběhem jezera jsem běžel „Rozkvetlou kaštanku“. Spojil jsem příjemné s ještě příjemnějším a vyzvedl si nový klubový dres. V úterý jsem jej vyzkoušel, vypral a v pátek zapomněl na šňůře. Reprezentovat mateřský klub jsem tak musel v triku z loňského maratónu v Porýní. Mnozí spoluběžci a pořadatelé mě tak považovali za Němce a kladli mi otázky výhradně v němčině. Na jedné z občerstovaček se však jedna z dam otázala odkud jsem a pak už hovořila jen polsky.

Do Tihany, místa startu a cíle a bezesporu nejhezčího místa u Balatonu, jsme dorazili ve čtvrtek po deváté večerní. Po ubytování jsme zamířili do jedné z místních hospod. S usednutím na nás okamžitě zaútočili komáři. „To nás čekají horké chvilky, až budeme za dva dny za soumraku kroužit u tohohle velkého rybníku.“, napadlo mě. Skutečnost však nebyla tak dramatická. Myslím, že ani Ondřej, hrdinný můj doprovod na kole, si na bodnutí létajících upírků nestěžoval. Sice nám u snídaně vyprávěl o krvavých stopách na klimatizaci v pokoji, ale to bylo až v pondělí po doběhu.

Možná to bylo teprve v pátek dopoledne, kdy mi začínalo docházet, co mě čeká. Vydali jsme se na prohlídku městečka a od kostela se nám odkryl sic úchvatný, ale mou čelist rozevírající, pohled na jezero. Za dopolední mlhy byl protější břeh sotva znatelný. Tehdy jsem si uvědomil, že to není jako 12ti, 24ti hodinovka, kde člověk běží dokud chce a kolik může a do cíle se stejně dostane. Tady se to prostě MUSÍ oběhnout. Celé.

úterý, června 24, 2008

Kolem jezera I.

Opravdu nevím, odkud své vyprávění začít. To proto, že dva dny po, stále nenacházím ten správný pocit uspokojení z vydařeného běhu. Ten totiž trval jen 150 kilometrů, do nedělní šesté hodiny ranní. Nekonečné chvíle, které následovaly, byly jen o dvou myšlenkách: „Přeci to nevzdám, to nemůžu mému skvělému doprovodu udělat“ a „tu medaili prostě chci“. Devět a půl hodiny pohybu a polehávání na slunci s účtem 62 kilometry zcela zastínilo ten okamžik, kdy jsem protnul cílovou pásku.

Můžete namítnout, že pohled do výsledkové listiny nesvědčí o nevydařeném závodě, ale já to vnímám jinak. Raději doběhnu poslední a budu bavit sebe i diváky, než toužebně vyhlížet další kilometrovník. Pevně věřím, že čas zahladí stopy a mě zůstanou jen vzpomínky na úchvatnou krajinu okolo Balatonu. Na nezapomenutelný přelom noci a dne, kdy se zvuky nočních zvířat začaly mísit s těmi ranními, kdy vlevo nad jezerem bylo světlo a vpravo nad lesem tma. Tehdy jsem si řekl, ať mě čeká dále cokoliv, tohle za to stojí.

neděle, května 18, 2008

Říční putování

Jen díky mému drahému příteli, jsem si mohl dopřát luxus v podobě běhu od poledne do rána. Jeho ochota mi pomoci je neměřitelná penězi. Udělal, co jsem potřeboval, protože to chtěl udělat bez jakýchkoliv očekávání. Nemám dostatek slov jak moc mu za to děkuji. Prožívám chvíle, kdy mě hřeje u srdce z krásy světa. Ta je umocněna během syrovou přírodou a radostí z téměř splněného úkolu, který jsem si sám stanovil.

V minulém týdnu jsem Ondřejovi poslal pár nezbytných svršků na noc a čelovku. Mohl jsem proto vyrazit nalehko. Cesta metrem na Černý most proběhla bez významně zdviženého obočí spolucestujících. Běžců přibývá a polooblečený člověk už nevzbuzuje pohoršení. To je moc dobře. Z Čerňáku jsem byl za hodinu autobusem v Mnichově Hradišti, na startu mého říčního putování.

Sotva jsem uběhl kilometr, musel jsem se smát. Tak hodně jsem se od Miloše, trenéra a kamaráda, naučil. Mimo jiné zabloudit. To se mi v sobotu přihodilo ještě několikrát. Trasu jsem měl jen v hlavě: podél Jizery do Káraného a poté podél Labe na Kolín. Z Kolína jsem chtěl běžet po silničkách k Úvalům a za svítání jet vlakem domů. Člověk míní, značení mění. Z mapy (supermapy.cz) jsem vyčetl, že podél Jizery má kromě červené turistické cesty vést i cyklostezka. Určitě tam vede, ale kromě pár cedulí jsem z cyklostezky mnoho neviděl. Zbývala mi tak jediná orientace: řeka.
V Mnichově se mi ji podařilo najít tak, že jsem běžel na západ. Jizera mě okouzlila. Proudí si svým pomalým tempem, sem tam se zrychlí v malých peřejích a pod jezy. Její neupravené koryto na mě dýchlo připomínkou mých jinošských let. Tehdy jsme chodili cestou necestou a v živé a člověkem nepřetvořené přírodě objevovali malá kouzla. Běh podél vody je více než příjemný. I dvacet metrů od řeky se díky mikroklimatu dýchá daleko lépe než na vyprahlé louce.
Úsek k Bakovu nebyl ale podél řeky schůdný a musel jsem proto laskavou náruč Jizery na čas opustit. Do Bakova jsem vběhl po silnici. Všude to náramně vonělo: svíčková, grilovaná paprika, byl zkrátka čas oběda. Značky cyklostezek tu ukazovaly kamsi do Tramtárie, proto jsem z Bakova vyběhl po červené. Krásná, ale obtížná část trasy vedla strání nad korytem řeky. Levá noha musela běžet o deset centimetrů výše než pravá. Sledoval jsem každý rok a nemohl se tak zabývat, co mě to lechtá na nohách. Brouci, housenka, stébla travin a samozřejmě kopřivy.
Cesta se zanedlouho narovnala a já si uvědomil, jak pěkně se mi běží. Pomalé tempo jsem střídal s chůzí, to když jsem posílal zápisky na twitter. Necítil jsem sebemenší únavu, bolístky nedávaly o sobě vědět. Později jsme se s Ondřejem shodli, že pro vlastní komfort je velmi obtížné běhat dlouhé trasy v malé skupině. Jednomu to běží, druhý chce jíst a třetí na záchod. Musí se nakonec podřídit všichni tři.

V Mladé Boleslavi, městě výroby plechovek, jsem se vyhnul náměstí a pokračoval dále po červené. Doteď jsem nepřišel na to, jak nazvat útvar, kterým jsem běžel dál. Louka o rozměrech 3 x 0,5 kilometru obklopená stromy. V dáli jsem viděl dva hrady, z kterých se nakonec vyklubaly stromy výrazně převyšující ostatní. Popisek: Úžeh? Fata morgána? Ten strom nebyla hospoda; vystihuje výheň a rozhlehlost této prérie. Značka milostivě zamířila v les. Dopíjel jsem poslední zásoby vody a zčista jasna se vyloupl jezdecký klub. S hospodou! Sotva jsem pivo přiložil k ústům, vypařilo se.
Zdržel jsem se sotva na doplnění vody do vaku a běžel dál. Nevím přesně, kde se to stalo, ale z červené značky se stala zelená. Vedla podél Jizery, tak jsem tuto změnu neřešil. V Benátkách jsme se kontaktovali s Ondřejem a řešili podrobnosti setkání. Domluveny byly Čelákovice kolem osmé hodiny večerní. V Kochánkách jsem zelenou značku opustil. Ukazovala vlevo do Lysé nad Labem (v tu chvíli jsem si myslel že je zcela mimo můj směr) a na tom samém místě se objevila cyklostezka mířící do Káraného vpravo. Dovedla mě ke ztracené červené.
Dostával jsem zprávy o blížící se bouřce a krupobití. Pláštěnku u pasu jsem připravil do pohotovostní polohy. Zatímco v Praze se lidé na ulicích sprchovali, mě se nějakým zázrakem bouřka vyhýbala celou cestu. S výjimkou pár kapek za Poděbrady se mi vyhýbal i déšť. Po malém bloudění v Kačově čekala za Předměřicemi další oáza. Malá ves Čihadla s hospůdkou vedle kaštanu u cesty. Usměvavá a přívětivá paní hostinská mě přivítala jako doma. Běžec byl pro ní naprosto přirozený jako její stálí hosté. Nemohl jsem ji potěšit konzumací utopenců a dalších lahůdek, tak jsem ji tržbu zvýšil alespoň o dva kozlíky. Byli výteční. Její společnici jsem se už tolik nelíbil. Dvanáctiletá malinká yorkshirka mi okusovala paty a štěkala, co ji tlamička dovolila. Bylo to roztomilé stvoření.

Poseděl jsem chviličku, doslechl se pár novinek z okolí a běžel dál. Ve Staré Lysé mě Ondřej nasměroval do Lysé nad Labem (teprve taky se ukázalo, že leží na mé trase). Cesta se vyhnula Čelákovicím a čas běhu za světla podél Labe se navýšil o hodinu. Bylo to velmi moudré rozhodnutí. Blížil se večer a jak se později ukázalo, absolvovat některé úseky po tmě by bylo zhola nemožné.
Labe. Řeka vyvolávající dojem, že se nehýbe. Břehy místy divoké a jinde poznamenané lidskou rukou. Stezka po pravém břehu nedovolovala nohy šourat u země. I s čelovkou bych tu v noci čelil vážným problémům. Ondřej mi už vyjel na kole naproti a v Ostré jsme se domlouvali, kde se přibližně setkáme. Zde se odehrál můj nejpodařenější kufr. Z houští jsem vyběhl přímo do kempu, kde se zřejmě odehrával sraz veteránů. Běžel jsem okolo rybníku po modré, v domnění, že se nějak dostanu do Nymburka. Nedostal. Značka skončila v polích u železnice. Naštěstí, kde se vzala, tu se vzala, žena na kole z Polabí. Na mou otázku, jak se dostanu k Labi na cyklostezku odvětila, že musím do Ostré. Pak ji ale napadla ještě jedna možnost. Prý vlevo okolo pískovny, za ní je plot a vedle něj stezka vyježděná cyklisty.

Vydal jsem se udaným směrem. Objevil jsem bažantnici, ale pískovnu ne. Za strouhou mě vybízel plot. Ale ani za ním nebyla pískovna, jen mladý sad. Pěšinou vedle plotu jsem doběhl na širší cestu. Koukám, že tu je modrá značka, tak to jsem asi správně. A hele, na druhé straně řeky kemp. Moment, to přeci není řeka, ale rybník, kde už jsem dneska byl. Podařilo se mi prokličkovat mezi chatkami a konečně se mi ukázala cyklostezka u Labe.
Ondřej hlásil, že je v Nymburku. Zdálo se mi, že běžím už docela dost dlouho a měli bychom se každou chvíli setkat. Potvrdili jsme si, že jsme oba u jezu, ale každý u jiného. Ještě pár minut a došlo ke šťastnému shledání. Okamžitě mi poskytl první pomoc. Hrdlem jsem prolil půl lahve Hanácké a zajedl ji banánem a Margotkou. Rázem bylo zase veseleji. Trpělivě naslouchal mým zážitkům a následoval mé kroky do Nymburka. Bezchybně nás navedl na cyklostezku do Poděbrad, po které jsme se pohybovali už za tmy. Na rozdíl od cesty z Lysé disponuje dokonalým asfaltem.
V Polabci jsem se nenechal dlouho přemlouvat k zastávce a k ochutnávce nymburského piva. Dohodli jsme se, že se vydáme nejkratší cestou do jeho příbytku, kde mi poskytne teplou krmi. Okolo obrátky Pečecké desítky jsme o půlnoci byli na místě. Ondřejova pohostinnost je bezbřehá. Kdybych neměl v plánu pokračovat, zůstal bych v jeho péči až do rána. Doplnil mi zásobu vody, přidal něco na cestu a já po jedné hodině ranní vyrazil sám do úchvatné noci.

Nedařilo se mi řádně se rozeběhnout. Střídal jsem běh s chůzí a stále nemohl obnovit komfort, který mě dosud provázel. Tělo mělo už dost batohu s vodou a bedra říkala ne. Pohyboval jsem se rychlostí mezi šesti a sedmi kilometry za hodinu. V Poříčanech mi bylo jasné, že mám pouze dvě možnosti. Zahodit batoh nebo dojít pěšky k vlaku. První jel ve 4:41 z Klučova, kam jsem klidnou chůzí došel.

Odnáším si z putování obrovskou zkušenost. Byl to první dlouhý běh, kdy jsem běžel a zastavoval podle sebe. Přesně vím, co mi sedí a čemu se musím při oběhu jezera vyhnout. Týká se to hlavně jídla, doby přestávek a způsobu jejich absolvování. Nejvíc se těším na to, že nebudu muset sebou vláčet zátěž. Otestoval jsem, jak se při dlouhém běhu chovají SUPERNOHY. Můj verdikt zní: na ultra ne. Po 80ti kilometrech jsem postrádal oporu, kterou mi dávají Kayana. Navíc jsou trošku užší, což ohlásily prsty na nohou několika puchýři.

sobota, května 17, 2008

PIM 2008 - nedokončeno

Zápisek z PIMu postihl stejný osud, jako jedenáct jiných. Ani ne v půlce textu jsem zjistil, že mi došla inspirace. Další odstavce byly plné blábolů a obsahovaly text, kterým jsem se opakoval. V nejlepším bylo nejrozumnější přestat. Abych alespoň částečně splnil daný slib, rozhodl jsem se torzo textu zveřejnit.

Mega reproduktor v našem sektoru ztichl. Po pár slovech komentátora následovalo lupnutí. Start. Odmačkávám stopky a zkouším si tipnout, jakou budeme mít ztrátu. Loni jsme běželi na 4 hodiny, stáli jsme více vzadu a měli jsme dvě a půl minuty. Když právě tyto dvě a půl minuty uplynou a my stále stojíme v houfu, začínám být malinko nervózní. Rozpis mám jen do čtyřminutové ztráty a hlavně nám tím prodlením ubývají spoluběžci na 3:45. Konečné čtyřminutové zpoždění dělá rozdíl 6 vteřin na kilometr a to je pro některé už příliš.

První kilometry jsou ve znamení kličkování mezi pomalejšími a nabrání další téměř minutové ztráty. Zvláště přeběh zúženého Karlova mostu nebyl pro čtyřtisícový dav dobrým nápadem. Pro větší pohodu všech by začátek trasy měl vést co nejširší cestou, nikoliv tou nejužší. Má nervozita stoupala. Hlídal jsem čas, nohy, otáčel jsem se, abych neztratil Radku. Na nábřeží jsme si malinko vydechli a začali pomalu rovnat tempo. Na šestém kilometru za první občerstvovačkou jsme měli oproti rozpisu (s RT -4 minuty) ztrátu 39 vteřin.

Na Libeňském mostě se stabilizovala naše skupinka. Bohužel jsme už museli přehodit rychlost na 5:11-13. Domluvili jsme se, že budeme velké občerstvovačky oba procházet. Byla to na základě připomínky Jardy A. ze Skalné, protože bychom jinak spoustu běžců setřásli. Když jsme sbíhali do Karlína podruhé a nahlas počítali, že máme 10-15 vteřin k dobru na občerstvení, ozvalo se za námi: "Ano! A nemůžeme se tam zastavit na 10 minut?"

Bezva nápadem mé partnerky bylo vytištění plánovaných časů na každém kilometru. Každých pět minut jsem brejlil do seznamu velikosti účtenky týdenního nákupu osmi-členné rodiny. Měli jsme tak dokonalý přehled o momentální situaci. To bylo nesmírně důležité nejen s ohledem na občerstvení, ale i pro naší jistotu, že držíme správné tempo. Garmin mi totiž ukazoval tempo 5:08, což neodpovídalo časům mezi jednotlivými kilometry. V cíli bylo jasné proč. Náš maratón podle Garmina měřil celých 43 kilometrů.

Ten jsme uběhli v oficiálním čase 3:44:40. První půlka byla za 1:54:30 (RT 1:50:38) a druhá za 1:50:10.

středa, května 07, 2008

PIM 2008: jak poběží vodiči na 3:45

Vodiči na 3:45 budou dbát pokynů Miloše Škorpila. To znamená, že první pětku poběží o 10 vteřin pomaleji, než zbytek maratónu. Občerstvení (ta po pěti kilometrech) budou společně procházet. Zdržení z občerstvení 5-10 vteřin bude plynule staženo (není v přiložené tabulce zohledněno).

Ať vám to běží! Hodně štěstí a v neděli na běhanou :)

neděle, května 04, 2008

Šlépěje historií

Marně pátrám v paměti, kolik let už to je, co jsem jel naposledy na kole z Jižáku do Luk pod Medníkem. Tipuji to na rok 2002. V horkém létě plném vody na novém, vlastnoručně postaveném RB, které se dnes krčí v koutě obývacího pokoje, pracovny a ložnice v jednom. S jasným cílem, jsem se v sobotu vydal na tuto trasu znovu, po svých.

Na Sokolovské nastupuji do metra (aha, dnes už se stanice jmenuje Florenc). Je to dost zvláštní pocit. Okolí dnes už nepohorší cyklista v obepnutých gatích. Avšak polonahý chlap, i když čistý a navoněný, působí v metru jako exot. Zvykl jsem si, ostatně není to poprvé.

Cestu od konečné k Milíčovskému lesu jsem ještě nezapomněl. Za rybníkem jsem se nechal unést vzpomínkami na společné běhy s Tučňákem, KeKem, Papaayou, PavlemK, LasKym alias 3Copem a Toskem. Byly to nádherné běhy, jako třeba tento.

Automaticky jsem odbočil na zelenou značku, po které jsme zde běhávali. Cesta to byla sice delší, vyhýbala se mému naučenému směru, ale zakrátko se ukázalo, že mé kroky nevedené žádnou myšlenkou, byly správné. Potkal jsem Štefana, jehož domovina je odtud značně vzdálena. Jak milé setkání. Probrali jsme kde co, vzájemně si pogratulovali k narozeninám a po čtvrt hodině se rozešli s úsměvem v duších.

Zelená značka pokračovala tam, kam jsem nechtěl. Běžce nic nezastaví, ani pokropené pole. Supernohy získaly stařeckou patinu a svou zářivou bělostí již dále neplašily mravence a brouky. První novinka čekala v Újezdu před podběhem dálnice. Asfalt tu vyměnili za kostky. Zato cesta do Průhonic se nezměnila. Snad jen potok za domky je snadněji překonatelný.

První část parku v Průhonicích obíhám podél zdi. Ne že by mě park nelákal, ale tato část je velmi navštěvovaná a navíc běhat lze jen se vstupenkou. Držím se zdi po levé ruce až na nejvyšší místo obce. U zadního vchodu, kde dříve byla rozbitá polňačka a plno aut je štěrková cyklostezka. Pro auta je zřízeno parkoviště před druhou částí parku.

Druhá část parku je syrovější a jak stvořená pro romantické posezení i procházku. Vybírám si boční vchod, od kterého vede cesta až k Osnici. Jsem moc rád, že toto místo se nezměnilo. Možná jen stromy narostly o pár centimetrů.

V Osnici přibylo na poli pár domů a dobíhám zde párek cyklistů. Ani se nedivím. Stoupání k lesu u Horních Jirčan jsem na kole taky neměl rád. Cesta před sadem i v lese je stále stejně rozbitá a jako běžec získávám před cyklisty slušný náskok. Keře a stromy u domků v Jirčanech už pěkně povyrostly. Jezdívával jsem tudy ještě po polní cestě. Červená značka je přemalovaná a uhýbá vlevo k lesu, já si běžím ale pěkně postaru do Dolních Jirčan.

V Psárech mě zastihl déšť a hlad. U Číňana jsem si koupil BeBéčka, kafe a šel se schovat do autobusové zastávky. Sice čistá, ale bez možnosti si sednout. Po chvilce se začali sjíždět cyklisté. Jejich chuť ke konverzaci opadla poté, co zjistili, že nemám kolo. Voda zakrátko přestala padat, já jsem spolkl posledních pár drobků a vyrazil na druhou půlku.

Po červené k hotelu René jsem jel na kole jen jednou, pak jsem si našel objížďku. To jsem si uvědomil až tehdy, kdy se z cesty stala téměř neschůdná pěšina. Běžci je hej, ale tenkrát jsem se tam s kolem málem zabil.

Kus běhu po silnici ukázal, kdo je pánem silnic. Já ne, to to hnědé auto. Ještěže bylo možnost odskočit si v les. Zbývající část trasy k nádraží v Jílovém, po žluté do Kocoura a modré do Luk zůstala taková, jaká byla dříve. Členitá, místy nesjízdná, místy rychlá, stále pěkná. Takový byl výlet do historie.

sobota, května 03, 2008

Mise ukončena - nesplněna II.

V polospánku registruji jak kopec přes Kamýk, tak Buldokovo bloudění v Litoměřicích. Myšlenku rozeběhnout se za svítání zahání neuvěřitelná venkovní kosa (3 st.) a změna trasy. Běh po hlavní silnici z Litoměřic na Kralupy mě opravdu nepřitahoval. Kolem osmé jsem to už ale nemohl vydržet. Zavázal jsem si boty a vyrazil.

Ještě předtím Buldok splnil přání Jirky, aby někde sehnal banány. Kde se vzala, tu se vzala, v neděli ráno otevřená Jednota. Zanedlouho vycházel Buldok z obchodu z úsměvem ve tváři a s čímsi hodně tmavým v ruce. "Měli poslední dva a dali mi 50% slevu" oznamoval. Jirka se na rozpadající se hmotu díval poněkud nedůvěřivě, ale hlad byl hlad.

Noc s Buldokem ze mě udělala jiného člověka. Běželo se mi o sto procent lépe než v sobotu. První běh s Milošem, kdy mi nestačil on. Já vím, měl za sebou probdělých cca 160 km, ale ten pocit neslyšet, proč běžím tak pomalu, jsem si dosyta vychutnal. Do Kralup jsme s Jirkou doběhli kolem půl desáté. On i Miloš byli vyhladovělí a proto jsme čekali na první hospodu, která otevře. Byla čínská. Zvolil jsem tofu s rýží, vyseparoval houby a vytvořil si tak v žaludku komfort.

Z Kralup jsme vybíhali až kolem dvanácté. Napočítal jsem 10 lidí, včetně tří doprovázejících cyklistů. Všechno mi hrálo do kroku. Byl jsem odpočatý, kousek od cíle a na trase, kterou velmi dobře znám. Bylo mi skoro až líto, že k ZOO je to sotva 25 kilometrů. Buldoka jsme cestou potkali jen jednou, nepočítám-li zastávku kilometr před cílem.

Opět jsem si ověřil, že ve chvílích odpočinku je lepší si lehnout, než sednout a pokaždé něco malého zobnout, než zahlušit tělo velkou porcí najednou. Rýsuje se mi poslední přípravný běh. S největší pravděpodobností bude 24.-25.5. Začínat bude v Bakově nad Jizerou a povede přes Káraný podél Labe do Kolína a přes Dobřichov ku Praze.

úterý, dubna 29, 2008

Mise ukončena - nesplněna I.

V plánu mých příprav na oběh maďarského moře jsem měl jeden běh délky 16-18 hodin, který by končil ráno. Proto se pozvánka Miloše k návštěvě několika míst ležících u Labe zdála tou pravou příležitostí takový trénink zaběhnout. Přestože se mi to nepovedlo, nemám z výletu špatný pocit. Úbytek sil, který mě zastihl v Ústí nad Labem, byl řešitelný. Bohužel ne však v daný moment.

V týdnu před samotným během jsem udělal chybu. Chybu, kterou mi tělo neodpustilo. Místo abych zařadil volný den ve čtvrtek a vyklusal v pátek, udělal jsem to přesně obráceně. Proto jsem se v sobotu ráno cítil ztuhlý a i když jsem mysl přesvědčoval: "zvládneš to", podvědomě jsem cítil, že tento běh bude velmi těžký. Byl. V podstatě až na malé výjimky (po uběhnutí maratónu a po večeři) jsem v nohách velmi cítil minulou sobotu.

Jak psal PetrK na behej.com, běh z Drážďan přišel pro mě jaksi neplánovaně. Moc dobře cítím, že kilometry musí narůstat pomalu a běhat ultra každý týden mé tělo zatím neunese. Proto neberte mé rozhodnutí zúčastnit se německo-českého výletu jako bláznovství. Byl jsem v Drážďanech třikrát na maratónu a moc jsem si přál Drážďany proběhnout jen tak. Takže když nic jiného, tak jsem si splnil sen.

Cyklostezka podél Labe nastolila neuvěřitelnou pohodu hned na začátku. Velkou měrou se na ní podíleli parťáci Jirka Krejčí, Drakobijce a Miloš a samozřejmě Buldok jako doprovod. Samotná vyasfaltovaná stezka je na naše poměry úzká - pojme tři, čtyři natěsno vedle sebe běžící lidi. K tomu si přidejte protiběžce, hustý provoz kol a vyjde vám, že jsme často běželi jako husy za sebou. Naprosto mě uchvátila neuvěřitelná ohleduplnost všech pohybujících se. Celá německá strana je oázou klidu a pohody, ale také husté sítě občerstvení, penziónů a všelijaké zástavby.

Byl jsem moc rád, že jsem poslechl svůj vnitřní hlas a vzal si pás s vodou. Pro Buldoka bylo velmi obtížné nalézt vhodné místo pro zastavení auta a podařilo se mu to až po 14ti kilometrech. Už zde jsem se cítil ne jako po 14ti ale jako po 50ti kilometrech. Doplnil jsem zásoby vody, popil z plechovky nealko a pojedl chléb se sýrem. Na plánované druhé zastávce v Pirně jsme se nějakým záhadným způsobem minuli. Miloš s Drakobijcem hledali mapu a zkoušeli navázat spojení s Buldokem a já jsem si dal dvacet na lavičce u řeky, kde po celý den hrála reprodukovaná vážná hudba. Prostě pohoda.
Poslední kapky vody mizely a zachránce výpravy Drakobijce vytáhl cizí bankovku. Přesněji bankovku cizí měny z vlastní kapsy. Kluci si dali wiener wurst a všichni pivo. Bohužel jak se později ukázalo, dost silné. Můj běh se podobal chůzi opilce a slunko pálící do čela si tekutinu rychle bralo zpět. Po několika dalších telefonátech, jsme se s Buldokem konečně setkali - po 28 kilometrech na startu OberElbe marathonu v Königsteinu. V tu chvíli jsem ho miloval.

Ostatně Buldok mi velmi vrostl do srdce. Jeho upřímnost je odzbrojující. Třeba jak nám s úsměvem sděloval, že když na nás čekal a my nikde, dal nám chladit vody do řeky. Projela loď, přišla vlna a vody byly pryč. Úžasná příhoda. Chtěl bych mu tady moc poděkovat. Ono bez pořádné mapy se těžko hledají kamarádi v neznámém prostředí. Staral se o nás jako o vlastní a je to člověk, který by se rozdal.

Česká část stezky podél Labe je proti německé více naturální. Příroda zde chytne za srdce právě svou neupraveností. Snad jen stánky trhovců na hřenské straně neladí se skalními masivy.

V Českých Žlebech ukončil svou pouť Drakobijce a naproti z Děčína přijel RomikV. Po večeři v restauraci Piccolo (nic moc, hospodu známkuji 3-) jel Roman na kole až k ZOO do Prahy. Více jak 24 hodin v sedle! V noci svítil klukům na cestu a zajišťoval spojení mezi doprovodným vozidlem, když Buldok netrefil trasu. Obdivuji jeho výkon, pro mě naprosto nepředstavitelný.

Začal padat chlad a nastal čas na noční oblečení. V Děčíně už jsem si vzal z auta i čelovku. Domníval jsem se, že Děčín je od Ústí nad Labem kousek. Není. Cyklostezka za Děčínem končí a dál jsme museli jít už po silnici. V jedné z vesnic se vypotácel jakýsi muž z místního hostince. Volal na mě: "Kam běžíš?". "Do Prahy", já na to. "Tak běž do prdele" odvětil. Posléze jsem se dozvěděl, že stejnou otázku položit Milošovi přede mnou; proto ta reakce.

Kluci se mi začali vzdalovat. Ve Velkém Březnu se před půlnocí přidal PetrK, který druhý den běžel závod Praha-Brandýs. Doprovodil nás do Ústí nad Labem. Cítil jsem, že si potřebuji odpočinout. Možná by mi stačilo třicet, čtyřicet minut, ale Miloš delší zastávku neplánoval. Převlékl jsem se do suchého a na kótě 91 km vlezl do auta k Buldokovi. I když jsem později uvažoval, že bych mohl běžet dál, zvítězilo pohodlí vyhřátého auta. Byl jsem prostě línej.

čtvrtek, dubna 24, 2008

SUPERNOHA: foto s modelkami



SUPERNOHA

Mé blízké okolí již dávno odhalilo mou úchylku. Přemýšlel jsem, kdy začala. Je tomu něco málo přes rok, kdy jsem dobíhal boty a zoufale sháněl nové za rozumnou cenu (začínající číslicí 2 a ne 4). Jakmile se taková koupě naskytla, koupil jsem rovnou dvoje. Zanedlouho na expu maratónu v Porýní další (protože byly ve slevě 30 %) a v srpnu další atd.

Zanedlouho počet mých párů pokořil už dvoumístnou hranici a zbytek rodiny si musel dávat své boty pod postel. Musel jsem přikročit k likvidaci těch prošlapaných. Naivně jsem se domníval, že několika týdenní pauza vrátí botám jejich ztracenou pružnost. Nevrátila. Pohřbívat je mi přišlo líto a proto putovaly do rukou potřebných. Některé jsem i vypral.

Značky, které obouvám, byly jen dvě (Asics Kayano a Mizuno Rider a Creation) do té doby, kdy se mi poštěstilo testovat Pumy (Complete Phasis). Přestože má recenze nevyzněla nejlépe, zejména pro jejich prodřené paty a znatelný ošlap po sto kilometrech, velmi jsem si na ně zvykl. Dokonce dnes tvrdím, že v nich spatřuji (pro mě) ideální botu pro závody a svižné běhy od 400 metrů po 50 kilometrů. Jsou lehké, s dobrým odrazem a přitom velmi slušně tlumí.

Posledním mým výhodným nákupem ve slevě, se na základě doporučení staly boty 3pruhy SUPERNOHA (adidas Supernova Cushion 6). První vyběhnutí mi signalizovalo, že se jedná o zcela odlišný typ boty při porovnání s těmi, které jsem dosud nazouval. Desetikilometrový výklus naznačil, že boty něco skrývají. První dojem byl: měkké, ale nižší než Asics, zato však výrazně lepší než Brooks Axiom (hleďme, další značka, na kterou jsem málem zapomněl – však jsem je také po 450 km jako nevyhovující odložil).

Co mi na SUPERNOZE přišlo tak zvláštní, jsem objevil dnes, při běhu z práce. Chybí jim výrazná torzní tuhost, kterou oplývají mé ostatní modely. Vzpomněl jsem si reklamní slogan výrobce – „bota, která se přizpůsobí vašemu běžeckému stylu“. Nejprve jsem se trochu bál, jak se bude chovat v terénu a v prudkém seběhu. Pravda, sbírá kdejaký kamínek, který se pak dlouho nechce pustit. Ale na pocit, že noha jaksi přirozeně kopíruje terén a seběh karlínským tunelem můžu dát naplno jsem si velmi rychle zvykl. Tuším, že právě pro tuto vlastnost se může stát mou tajnou favoritkou. Budu ji pečlivě sledovat a rád se o zkušenosti podělím.

neděle, dubna 20, 2008

Dobřichovice? Dobřichov!

Milé děti. Víte, co spojuje obě místa uvedená v nadpisu? Kromě spodobnělého názvu byste asi pátraly marně. Dobřichovice mají pěkné nádraží, leží u řeky a chrání je brdský hřeben. Výrazně menší Dobřichov leží mezi poli nedaleko Peček a k vlaku si musíte popoběhnout dva kilometry. Sami tedy vidíte, že podobnost názvů je spíše náhodná. A přeci úzké spojení existuje! Od soboty 19.4.2008 navždy svázal tato dvě místa běh.

Ptáte se, milé děti, jak k tomu došlo? Nápad uskutečnit spojení se zrodil v hlavách dvou nerozlučných přátel na sklonku loňského roku. V době, kdy prskavky ještě nestačily dohořet a špunty nevylétly z lahví. Tito dva přátelé na život i na běžecký krok tehdy právě dokončili své putování za historií Kolínska a míjeli kultovní hospodu v Dobřichově. Bezmyšlenkový stav narušil vyprávěním jeden z nich o svém bratru, žijícím v Dobřichovicích. V ten moment bylo rozhodnuto, kudy jejich šlépěje povedou příště. Díky nabitému kalendáři byl termín propojení obou míst stanoven na třetí dubnovou sobotu.

Věřte, milé děti, že počasí nebylo vskutku ideální. Zatímco v půl šesté ráno, kdy dvojice běžců u nádraží v Dobřichovicích upravovala svou výstroj, bylo sucho a relativně teplo, o 12 hodin později doprovázel běžce k Dobřichovu déšť a teplota o 5 stupňů nižší, než slibovala paní Honsová z televize.

Kamarádi se oproti původnímu plánu, který stanovil vydat se po asfaltu, dohodli, že poběží terénem, po cestách necestách, až do Černých Voděrad. Moudré to bylo rozhodnutí, milé děti. Přišli by jinak o spoustu nádherných přírodních scenérií.

Jejich cesta vedla od dobřichovického nádraží přímo vzhůru na brdský hřeben. Sice již po 100 metrech v šeru probouzejícího se dne ztratili navigační modrou turistickou značku, ale směr byl jasný. Do kopce. Jak nádherně se jim pročistily plíce vůněmi lesního porostu. V polovině stoupání trasér očekával, že značka se každou chvíli zprava objeví. Objevila, ale zleva. To už byl čas i odložit pár oděvů. Na hřebeni se napojili na žlutou značku a po trati brdské padesátky klesali k Řitce.

Nevíte někdo, milé děti, proč v obci malá prdýlka na naše kamarády troubilo v půl sedmé ráno auto? Ani oni to neví. Chovali se způsobně a jeden měl velmi dobře viditelné oranžové tričko. Malinko zde také tápali. Žluté značení nepatří v této oblasti k nejlepším. U památníku za Líšnicí („na tomto místě se nikdy žádná bitva o Líšnici neodehrála“) se se žlutou potvůrkou rozloučili nadobro. Trasér zavelel vydat se hledat značku nalevo, pak napravo a nakonec to vzdal. Běžci už už rezignovali, že do Davle doběhnou po silnici, ale u zastávky Bojov vzali zavděk zelenou. Ta je provedla úchvatným mladým borovicovým lesíkem, mezi domky až k Vltavě.

Nádherná trasa pokračovala i dále. Pohrdli přímou silnicí vedoucí do Jílového u Prahy a vydali se malebným údolím Záhořanského potoka. S přibývající vzdáleností od řeky ubývalo rekreačních příbytků a potok šuměl ve své neupravené podobě po pravici našich kamarádů. Něco vám prozradím, milé děti. Jeden z běžců miluje kopce. Proto nepokračovali až do Záhořan a pěkně zprudka se vydali po červené k Bohulibům. Věřte, že vrchař byl nadšen. Jak by také ne, na trase měřicí 85 kilometrů nastoupali dva výškové kilometry.

Trasér připravil pro svého věrného druha malé překvapení. V Jílovém u Prahy, kam už to od Bohulib měli asi tři kilometry, připravila paní Jitka fantastické občerstvení. Přestože sama neběhá, vystrojila našim kamarádům hostinu, kterou by mohl závidět i pražský maratón kočičích hlav. Velmi vhod přišel teplý čaj, chléb se sýrem, sušené brusinky, na rozloučenou kousek čokolády a doplnění všech vaků s vodou. „Paní Jitko, mnohokrát děkujeme, byla to od Vás pomoc k nezaplacení“, vzkazují naši kamarádi.

Z lesa vyběhli, za Jílovém do něj opět vběhli. Po modré značce se přibližovali k Těptínu. Tichou pokoru lesu rušily veselé historky. Třeba ta, jak „v tomhle rybníku jsme se koupali ožralí“. Jeden z běžců byl velmi, až nemile překvapen, jaký obraz mu Těptín a jeho okolí poskytl. Tam, kde před šesti lety byla louka, stojí dnes obludy. I hrobka barona Ringhoffera zpustla a její prohlídce brání řetěz na zrezavělé bráně.

Na naše kamarády čekalo zanedlouho malé dobrodružství. Z putování malebným Kamenickým polesím je vyrušilo zvíře. Hádejte milé děti jaké. Nebyl to ani pes, ani prasátko, ale kůň. Dostihová kobyla evidentně neměla ráda, když ji někdo předbíhal a nervózně začala házet zadkem a ukazovat svá okovaná kopyta. Stejně nervózně mlela pantem i její honákyně. Slova prosím a promiňte se zřejmě v jezdeckém sportu nenosí. Naši přátelé mávli nad příhodou rukou a když kůň laskavě uvolnil veřejnou cestu, pokračovali v dál.

Jeden z druhů projevil přání k odpočinku. Seběhli tedy k nádražní restauraci do Senohrab, opět za veselého vyprávění, kterak jednomu z nich kdysi nesedly špagety zde pozřené. To chudák ještě netušil, že historka se bude opakovat. Dal si totiž opět špagety s jakousi UHO omáčkou, na kterou jeho nemasitý organizmus nebyl připraven. Jen se smějte, milé děti, lidé jsou nepoučitelní.

Copak myslíte, že se přihodilo, když restauraci opouštěli? Pršelo, ba přímo lilo. Žlutý sáček pohupující se do té doby u boku jednoho z druhů byl otevřen a pláštěnka od pana Heyduška našla konečně své uplatnění. Sice v ní bylo poněkud horko v kopci k hvězdárně nad Onřejovem, ale příjemnější byl vlastní pot, než chladivá emulze z nebe. Do konce dne už ji nesundal, a to ani v hospodě v Dobřichově, kde ho přepadla zimnice.

V areálu hvězdárny dýchly na naše poutníky staré časy. Nebýt panelákové přístavby, připadali by si jako v době před sto lety. Hvězdárna sice neposkytuje služby zírání do hvězd široké veřejnosti, ale určitě se tam jeďte podívat, alespoň na to, jak citlivě je upravený celý areál.

Naši přátelé měli před sebou poslední dnešní lesní úsek. Voda pěšiny už trochu ulízala, ale klesání do Černých Voděrad přečkali bez smýknutí. Přestože vody z oblohy bylo dost, ve vacích se zásoby blížily nule. Restaurace Sokol se nezdála vhodným místem na zastávku, tou se stala pečlivě vedená hospoda v Nučicích. Dvakrát dva iontové nápoje zasyčely v hrdlech, vaky byly doplněny mattoniho vodou a na zbývajících 27 kilometrů se jim vybíhalo o poznání lépe.

Krásný asfalt, placatá kolínská krajina a trocha alkoholu z Plzně popohnaly jednoho z druhů vpřed. Zaplatil za to vysokou daň. Po pěti hodinách od Senohrab se začaly hlásit špagety, které ne a ne dojít v těle na správné místo. Jeho rychlost klesala do stavu chůze a jen díky jeho věrnému kamarádovi statečně zdolal posledních osm kilometrů. Dlouho potom nebyl schopen cokoliv pozřít a i proto se svých zásob, které vláčel celou cestu, ani nedotkl. Celou trasu tak urazilo pět müsli tyčinek, dva sojové suky a celý balík placatých Be-Be. Ty pak věnoval svému druhu k narozeninám.

Milé děti, na závěr bych vám chtěl poděkovat, že jste vydrželi číst vyprávění o dvou kamarádech až do konce. Chtěl bych také hodně poděkovat paní Jitce, Alešovi, který dopravil běžce na start a do cíle jim dovezl jejich svršky, paní Aleně za skvělou pozdní večeři a Ondřejovi za skvělý den. Dále Českým drahám, jejichž spoj číslo 9328 měl minutu zpoždění, a tak mi umožnily návrat domů. S plnou polní jsem cestu na nádraží absolvoval za 14 minut (obvykle to trvá 25 minut). Dále bych chtěl poděkovat strojvůdci spoje, který se nenechal vystrašit výkřiky průvodčí, že mu hoří podvozek a jel dál. Živel vítr oheň zkrotil.

středa, dubna 02, 2008

Běžecká fotografie roku (aktualizováno)

Nic netušící závodník s číslem 3549 běží zatím s úsměvem na tváři:

Zdánlivě nesmyslný breakový pohyb a zděšení ve tváři...
...vysvětluje hlava psa vlevo:
Á, psík má doprovod, no co, vždyť je tu přechod:

Z tváře úsměv zmizel (ne však u pána se psem)

úterý, března 11, 2008

Dopisy příteli(e) II.

Můj drahý příteli!

Nemohu jinak, než začít větou, která se Ti při našem společném doběhu tak líbila: Svět je takový, jaký ho vidíme. Nevím kdo moudrý takto jednoduše prohlásil mnohé, ale to není důležité. Úžasné je, že každý jej vidíme jinak. My jsme šťastni během, opilec je šťasten se svou sklenicí a kritik se opájí svou výtečnou kritikou čehokoliv. Ne jinak tomu bylo i v Pečkách a pohled na můj svět Ti předkládám k odpolednímu čaji.
Mé čtvrté běžecké jaro mě přivítalo v svou hřejivou náruč a ocenilo, co jsem se naučil. Umím vědomě zapomenout doma hodinky. Jistě, není to zdánlivě mnoho a Ty se podivuješ, cože je to za hloupost. Není, jen nabytá zkušenost z několika závodů, kdy jsem bez stresu z času za kolik uběhnu první či patnáctý kilometr dobíhal naprosto šťasten. Tělo si samo řeklo, kdy potřebuje zpomalit a kdy má ještě dost kyslíku na zrychlení.

Sobotní den udělal krásnějším i můj doprovod, synek, kterého zvláště motivovala návštěva v Tvém příbytku. Vyrazili jsme na výlet vlakem. Je to přibližně půl roku, co jsem tak nějak dospěl do stavu: když opravdu nemusím, autem nejedu. Užívám si tak nejen nárůstu času pro milovanou četbu, ale i plánovaných a nahodilých setkání. V neposlední řadě i radosti z antioxidačních nápojů.
Velmi Ti musím poděkovat, za Tvou nesmírně obětavou péči. Kdo by to byl řekl, že po lahvi pěti-putňového Tokajského a 4,5 km rozklusu ke startu Pečecké desítky se nám závod poběží tak pěkně. Ještě dnes se synkem vzpomínáme na Tvé vinařské umění. Vybíhal jsem z hloubi startovního pole. Pěkně pomalu a zlehka, jak je mým ultra zvykem. Tebe, můj drahý příteli, jsem zahlédl až za třetím kilometrem. I když jsi o tom nevěděl, dodal jsi mému tělu impuls pro natažení kroku. Omlouvám se, že jsem byl k neudržení, ale alespoň pár slov jsme stihli prohovořit.

Hezký den, hezký běh, hezká trať. Moc pěkně Petr závod připravil. K tomu desítky spokojených lidiček, kteří se přišli proběhnout. Radost každým krokem. Za obrátkou mě přepadl závodní duch. Doběhnout bílé triko, modré a hle! V dáli také oranžové! To je můj parťák pro dnešní běh. S ním proběhnu cílem.
Mile mě překvapilo, že mé síly stačily na kilometrový finiš. Víš z čeho jsem měl v cíli nejhezčí pocit? Že jsem doběhl v naprosté tělesné pohodě a také z toho, že druhou polovinu jsem měl o 40 vteřin rychlejší (na obrátce hlásil jeden z pořadatelů čas). Třešničkou byl posléze společný výklus zpět na Tvou základnu, o nezbytném doplnění iontů a hroznové deoxidaci ani nemluvím. Malinko s nedůvěrou jsem přijal Tvá slova, že v tombole se nedá nevyhrát. Bylo to, jak jsi říkal. K čemu máme balík CD vím, ale na co Tobě budou dětské hrábě mi zůstalo utajeno.

Následkem Tvého vlídného přijetí a bohaté pohostinnosti mi synek na zpáteční cestě ve vlaku usnul. Byl to vydařený den po všech stránkách. Děkuji Ti, milý příteli.

neděle, března 02, 2008

Kbelská sedmačtyřicítka

„Blazni, blazni a eště raz blazni“. Tato slova běhacího parťáka Kekeho mi zněla v uších po celý sobotní den.

Ten začal příjemnou cestou do Kbel busem 185. Nádherná obloha dávala tušit nadcházející nevšední zážitek. Na Palmovce jsme se potkali s Jarmilou a Mirkem, Oslíkem a na poslední zvonění naskočil i Martin, který právě dopil s místními bufeťáky grog. Autobus byl obsazen až na výjimky běžci a ani by mě nepřekvapilo, kdyby měl příští rok vedle čísla nápis „Kbelská desítka“.

U registrace jsem bez fronty získal protekční číslo vodiče a s Milošem jsme se odebrali do sokolovny. Kolem ½ desáté mě zlákal k rozklusu. Nechtělo se mi. Jakoby mě něco zadržovalo v milé předstartovní atmosféře. Podlehl jsem. Bohužel pro mě. Vyběhli jsme k Satalicům a za železničním přejezdem jsme stočili kroky podél naváděcích světel k letišti. Začalo foukat. Tak, že stačilo jen zvedat nohy a naše tempo 4:30 řídil někdo jiný. Živel.

Na konci řady stožárů s reflektory jsme si odskočili a otočili zpět k návratu. Během dvaceti vteřin nastalo všechno. Hromy, blesky, voda, tma, vodorovné krupobití. Co chránit dřív? Obličej, zátylek, ruce? Skočili jsme za betonový sloupek a choulili se k sobě jak dvě mláďáta pod křídlem matky. I za tu chvíli, kdy jsme byli oddáni živlu napospas bez úkrytu, nás kroupy řádně profackovaly. Ještě hodinu poté jsem měl vydatně tečkované ruce.

Když jsme později doběhli ke startu, zbyly ze zázemí jen trosky. Závod byl zrušen. Běžel jsem se schovat do tepla sokolovny a váhal co dál. Durch promočený, bez převlečení, jsem neměl mnoho možností na výběr. Buď okamžitě domů nebo chvíli počkat na ústup živlu a vyběhnout na plánované kolečko. Už téměř prázdnou sokolovnu jsem opouštěl s rozhodnutím běžet.

Silný severozápadní fén měl jednu významnou výhodu. Stačily 2-3 kilometry a byl jsem suchý. Komfort i nálada okamžitě vystřelily k ukazateli 100 %. Rychlost nebyla nijak ohromující a tak jsem se mohl věnovat své oblíbené činnosti. Čumění, kde co lítá. A lítalo toho požehnaně. Byl jsem šťasten, že jsem učinil rozhodnutí nevzdát to. Byl bych tak ochuzen o neobvyklé obrazy: Zajíc, který honil odhozený igeliťák (nebo on jeho?), vlny na Vltavě odkoukané z Rýna, přirozenou čistku slabých jedinců – stromů. Příroda přírodě.

Větry, které mi bránily v rychlejším pohybu otevřenou planinou se zmírnily po překonání vrcholové kóty u Klíčan. (Čeština je krásná, že?) Z Vodochod jsem klesal příjemným úvozem vedoucím rezervací k řece. Kymácející vrcholky dřevnáčů zachycovaly občasné nápory a slunce prosvěcovalo celou tu fantastickou scenérii. Ano, jsem dítě štěstěny, protože mi na kebuli nespadla ani větev velikosti mého stehna, ani ten zlomený chudák, který přeťal stezku u řeky.

Řeka, jindy přeplněná vodním ptactvem, se rychle přelévala ve směru poryvů. Jen malá kachní rodinka u rákosí vyvažovala svá těla na houpačce vln. Zpíval-li některý z letců, nebylo jej slyšet. Svěží vzduch, vymetená obloha i cesty. Nádhera v syrové podobě.

V plné síle se ukázala výhoda běžce-chodce. Strom přelezu, auto ne. Slyším co se děje, co padá a letí, v autě slyšíte prd. Nebál jsem se a ani si nemyslím, že by to bylo nebezpečné. To hlavní jsme s Milošem přežili v náručí a také vím, že můj čas ještě nenastal. Je třeba ještě řadu věcí na Zemi pochopit. Vítr mezi poli mi vzal hodně sil a na těle to bylo znát. Přesto bych znovu s rozhodováním neváhal ani minutu.