neděle, srpna 26, 2007

Studená zahřála

Sobota, krátce po třetí hodině odpolední a já předčasně odjíždím pryč z mimořádné akce. Je mi to moc líto. Můžu však nadávat jen sám sobě. Těch šest společných hodin na běžeckém soustředění ve Studené mi připomnělo, jak nádherné je sdílet zážitky s lidmi, kteří rozumí. Neptají se, co na tom běhání mám, protože to ví. Sami běhají.

Přijel jsem tam jen na skok, respektive běh. Místo setkání – hotel Bartušek nebylo problém nalézt, neboť se zde před devátou ranní již tísnila početná skupina běžců přepadající do silnice. O tom, že nejde o nadsázku, svědčí celkem 40 účastníků této akce.

Z naplánovaných tras 10 a 15 km (ve skutečnosti 16 a 21 km) jsem si vybral tu delší. Na tu nás vyběhla určitě více jak polovina všech zúčastněných lidiček. Za stálého povídání a špičkování, kterému vévodila nejmenovaná slečna inženýrka, jsme se z ničeho nic ocitli na vrcholu kopečka Javořice (836 m.n.m.). Okolní krajinu již dostatečně popsal Franta v pozvánce. Mohu jen dodat: česká krajina je mému srdci nejbližší.

Pochvalu si zaslouží dokonalý servis v podobě občerstvovací stanice. Pod Javořicí čekala Hanka fotografka s autem plným nápojů. V druhé polovině půlmaratónu se utrhla skupinka rychlíků. Staří psi si doběhli ve svém tempu a všichni šťastně se shledali u hrnce s vychladlým čajem.

Na návrh Miloše oběhnout si ještě tu kratší trasu jsem reagoval kladně. Od nebezpečí, že bychom zaběhli ještě víc než plánovaných 10 (16) km nás zachránil Garmin. Kdo někdy kufroval s Milošem ví, o čem mluvím. Na dvou odbočkách se Miloš (jediný měl mapu) vydal naprosto opačným směrem. Uběhli jsme krásných 37,4 km a pro dva z naší pětice to byl jejich nejdelší běh v životě.

Mám pro ten půlden jediné slovo: byl skvělý.

čtvrtek, srpna 23, 2007

Bouře

Žlutočervená linka problikne na okamžik úchvatnou scenérií. V zádech nic dobrého nevěštící šedivá clona. Napravo na dosah Zemi baculaté, sytě modré oblaka. Nalevo již zčernalé, zahalující krajinu temným závojem prudké vláhy. Nad hlavou postavy spěchající lánem s polehlými klasy k domovu svítí poslední ostrůvek jasného nebe. Jakoby anděl strážný držel oponu, než se běžec zbloudilec vrátí z cest.

Vyrážel za svými dvojkami za jasného svitu. První kapky jej dostihly až v lese. Jak příjemné zchlazení pálivého letního podvečera. Po pár týdnech cítí, že nachází svou, bůhví kde, ztracenou formu. Však si také obul zánovní provoněné rychlé botky Brooks Axiom. Ty botky, které si od prvního nazutí nemohl vynachválit, až na … Až na velikost o číslo větší. Však si je také osobně na PIM expu zkoušel.

Po prvních pár set metrů ostré dvojky běžce provází jen kapky zdvižené jeho botami a dopadající zpět na vypracovaná lýtka. Po půl kilometru se ke zvuku vody přidává i zvuk běhu ne zvlášť milý. Hrom. Nebojí se, ale nechce zbytečně riskovat. Dobíhá první ze čtyř dvojek a pěším přesunem opouští kolbiště.

Nevzdává se, čas bojovat je i zítra. Uvědomil si, že život je dar a ten se všanc nedává.