Kolem jezera VI.

Kilometry utěšeně narůstaly a konečně jsme se blížili k jezeru. Běželi jsme sice po cyklostezce, ale ta vedla souběžně pár metrů od frekventované silnice. Odhaduji, že až kolem 53.km se stezka odpojila a přivinula se vodě. Na občerstvení jsme zde zaznamenali velmi příjemný úkaz. Nejen k mému doprovodu se organizátoři začali chovat jako k závodníkům. Takový obrázek vstřícnosti pořadatelů, kdy nás brali jako jeden tým, trval až do konce. Bodejť by ne, absolvovat takovou štreku na kole musí být strašné. Raději jsem to běžel. S přiblížením k jezeru stoupl i provoz pěších a cyklistů, ale všichni byli velmi ohleduplní a navzájem jsme si nepřekáželi. Několikrát jsem se dal s okolo jedoucími do řeči. Něco o závodu věděli a vyzvídali, kolik nás toho ještě čeká, kde je start a tak. Bylo to velmi milé a i proto se mi běželo stále dobře. Další kontrolní stanoviště bylo v Keszthely. Časový limit byl mírný, na 69,5 km jsme měli být nejpozději za 10 hodin. Měl jsem více jak dvouhodinovou rezervu (7:16). Možná právě zde bylo to místo, kde jsem měl zařadit odpočinek a snažit se sníst něco víc než kousek ovoce a pár rozinek.
Těšil jsem se, že cyklostezka bude lemovat břeh jezera, jeho konejšivá hladina bude vyzývat k ochlazení a občasný závan vlhkých par svlaží mé tělo. Bohužel tomu tak nebylo. Voda zůstávala jen na dohled a od linky břehu nás oddělovalo buď neproniknutelné rákosí nebo pláže povětšinou pod uzavřením. Po pravici lemovaly stezku domky. Vítané ochlazení přišlo až se západem slunce.

Kolem jezera V.

Kousek za občerstvením je hydrant, ale mě v tu chvíli zajímal travnatý plácek vedle. Lehl jsem si abych se uvolnil a provedl pár protahovacích cviků, ale spoluběžci mě nenechali v klidu. Hned si mysleli, že jsem mimo. Moje „ok, ok“ je moc nepřesvědčilo. Z oddechu na zádech tak moc nebylo a pokračoval jsem dál. Ondřej, můj drahý doprovod na kole, si pro zahájení vybral nejtěžší část trasy. Polní cesta podél staré vinice a lesní úsek daly jeho hliníkovému oři dost zabrat. Naštěstí jej přečkali bez úhony oba.

Byl to jediný úsek mimo asfalt, nicméně jsme cestou (hlavně v noci) ještě narazili na části, které byly poškozeny od kořenů stromů. Sluníčko stále ukazovalo, jak moc má nás rádo. Již mi nestačilo pít každých 4-5 km, kde byly OS, a tak s velkou výhodou jsem přijímal od Ondřeje tekutiny zhruba každé dva kilometry. Před metou maratónu jsem začal cítit jistý diskomfort pravého kolene a preventivně natáhl ortézu. Nakonec jsem s ní doběhl až do cíle.

Tento běh mi konečně ukázal, odkud pramení mé občasné potíže s pravým kolenem, táhnoucí se od lednové Unhoště. Viníkem jsou jednoznačně nové vložky, které jsem si nechal udělat v prosinci v Casri. Ne, že by byly špatné, ale ty původní jsem měl speciálně vypodložené právě proto, aby eliminovaly mé křivé nohy. Takto tu křivost vyrovnávalo koleno, následně kyčel a na druhé noze dostalo zabrat lýtko. Tuto zářnou kombinaci jsem poznal až po pár hodinách po doběhu. Všechny bolístky při běhu totiž postupně samy mizely, respektive mozek, který rovněž ztrácel funkčnost, se soustředil jen na vidinu cílové pásky.

Na druhém kontrolním stanovišti (42,6 km) jsem byl za 4:23. Občerstvení bylo zde malinko lepší. K banánům se přidal skvělý meloun, ale pivo jsem opět musel lovit ze svých zásob. Neměl jsem však vůbec chuť jíst něco navíc a těch pár ořechů a rozinek ze stolku jsem do sebe vsoukal se sebezapřením. Cítil jsem se naprosto skvěle a byl jsem i spokojen s tím, že jsem začátek nepřepálil. Vůbec se mi nechtělo odpočívat. S odstupem času hledám ten moment, kde jsem udělal chybu. Myslím si, že byla v zanedbaném odpočinku, ale později, ne na maratónu. Ondřej odhadl, že příčinou vyhoření v druhém dni byl nedostatek mé konzumace.

Kolem jezera IV.

Vybíhám sice bez hodinek, ale rozhodně ne s lehkou hlavou. V posledních hodinách mi začalo pomalu docházet, jak nepředstavitelná vzdálenost mě čeká. Nesdílel jsem veselí a radostné očekávání Dana nebo Martina a nezapojil jsem se do přátelské česko-slovenské debaty na prvních kilometrech. Běžel jsem ponořen do sebe s vědomím, že každá maličkost zde hraje velkou roli, i těch pár slov navíc.

Rozbíhám se v zadních řadách jen dle svých pocitů. Svou rychlost reguluji i tak, že výhradně dýchám nosem. První kilometry nás odvádí z klidného městečka Tihany do vnitrozemí směrem na sever. Běžíme po silnici nejprve v chumlu a chování většiny řidičů dává tušit, že akce není pro ně neznámou. Většinou se i nadále setkávám spíše s povzbuzováním, než nějakou negativní reakcí. Zvláštností byl požadavek pořadatele, abychom běželi vpravo. Hlavním důvodem zřejmě bylo značení, které, pokud vedla trasa po silnici, bylo namalováno u pravého okraje.

Podle propozic, měla být na každé občerstvovací stanici k dispozici nejen voda, ale i ionťák a nějaké drobnosti k zakousnutí. Musím však konstatovat, že sortiment OS byl velmi slabý. Některé položky chyběly a ovocem byl většinou jen banán. Tato nedobrá situace panovala celou první polovinu závodu. Opanuje mnou podezření, že občerstvovačky nám vyžraly štafety před námi. Od 20.kilometru (a dále každých 20) mělo být pivo, ale nám se naskytl jen obraz poházených plechovek u trati.

Honza Ondruš běžel závod sám, bez doprovodu. Když jsem na pátém kilometru slyšel jeho úpěnlivé volání: „Izo, izo!“ a odpovědí mu bylo: „There is no izo at this refreshment point“, odtušil jsem, že hlavně běžci bez doprovodu to budou mít dost těžké. Zvláště poté, co ionťák nebyl ani na 10.kilometru.

Možná to byla jedna z osudových „maličkostí“ pro ty, kteří nestihli dorazit v limitu do cíle. Od pátého do dvacátého kilometru se běží po silnici dost zvlněnou krajinou a výjimkou nebyly ani kopce, které jsem pro úsporu energie raději šel. Můj doprovod se s lahví ioňtáku a plechovkou českého piva připojil na prvním kontrolním stanovišti, na dvacátém kilometru.

Kolem jezera III.

Registrace probíhala od 16ti hodin. Na louce, asi 50 metrů od startu, postavili organizátoři velký bílý stan. Pod něj se vešla nejen registrace a malé expo, ale i pasta party, pódium pro hudbu a stoly s židlemi pro posezení závodníků. Samotná registrace probíhala ve velmi přátelské atmosféře. Žádné problémy s čísly a platbami, krásné památní triko o velikosti dle výběru a malé občerstvení na stolku. Ostatně všichni pořadatelé a dobrovolníci byli velmi vstřícní a ochotní. Vzpomněl jsem si při té příležitosti na srovnání se Spartathlonem. Laskavý maďarský přístup nejen k závodníkům, ale i k jejich doprovodu ve srovnání s řeckým přístupem jednoznačně kraloval.

Před sedmou večerní jsme se do stanu ještě vrátili na pasta party a poslechnout si pár technických informací k závodu. Osmiminutový proslov v maďarštině byl přeložen asi do dvou anglických vět. Přesto, jak se druhý den před startem ukázalo, jsem v něm přeslechl jednu z nejdůležitějších informací. Po společné večeři jsme se každý odebrali svou cestou.

V sobotu ráno startovaly nejdříve ženy společně se štafetami. Štafety o 2-4 běžcích běželi okolo jezera ve dvou dnech. Poté, co jsme popřáli našim závodnicím mnoho štěstí, odebrali jsme se ještě do penziónu. Zde mě žena upozornila, že obě naše krajanky měly ještě cosi modrého připnutého na čísle. To já jsem neměl.

Když jsme se před dvanáctou vrátili na start a odpozoroval jsem, že to cosi modrého má každý, ujistil mě Honza Ondruš, že jsem bez druhého čipu. Ten na botu byl u čísla a ten druhý, na prst, se prý vydával vedle u stolku. Všechny stolky byly již samozřejmě prázdné. Naštěstí laskaví pořadatelé dvěma zapomnětlivcům čip uschovali u startovní brány. Takže pět minut před startem už jsem jej měl navlečen na prstě. Stihli jsme s ostatními učinit ještě pár přátelských pozdravů a přesně ve dvanáct hodin 21.6.2008 jsme za zvuku trumpetky odstartovali.

Vzkaz

Úryvek z Knihy MIRDAD Mikhaila Naimy:

„Velká nostalgie je jako mlha. Vychází ze srdce, ale skryje ho stejně jako mlha, která vystupuje z lesa nebo oceánu a zakrývá pak les i oceán.

…

Ten muž je stižen velkou nostalgií a nemá žádnou obruč, s níž by mohl hrát. Uprostřed světa, tak zabraného do času a jeho her stojí sám bez zaměstnání a bez potřeby spěchu. V divadle lidskosti plném kostýmů a řečí má pocit, že je nahý, nepatřičný a divný. Nedokáže se smát s těmi, již se radují, ani plakat s těmi, kteří pláčou. Lidé jedí a pijí a chutná jim, ale jemu jídlo v ústech zhořklo a žádný nápoj nedokáže uhasit jeho žízeň.

…

Člověk, kterého postihne velká nostalgie je jako náměsíčný, jenž bloumá naplno probuzeným světem. Vede ho sen, který ostatní nevidí ani necítí, a proto krčí rameny a smějí se mu za zády.“

Kolem jezera II.

Týden před oběhem jezera jsem běžel „Rozkvetlou kaštanku“. Spojil jsem příjemné s ještě příjemnějším a vyzvedl si nový klubový dres. V úterý jsem jej vyzkoušel, vypral a v pátek zapomněl na šňůře. Reprezentovat mateřský klub jsem tak musel v triku z loňského maratónu v Porýní. Mnozí spoluběžci a pořadatelé mě tak považovali za Němce a kladli mi otázky výhradně v němčině. Na jedné z občerstovaček se však jedna z dam otázala odkud jsem a pak už hovořila jen polsky.

Do Tihany, místa startu a cíle a bezesporu nejhezčího místa u Balatonu, jsme dorazili ve čtvrtek po deváté večerní. Po ubytování jsme zamířili do jedné z místních hospod. S usednutím na nás okamžitě zaútočili komáři. „To nás čekají horké chvilky, až budeme za dva dny za soumraku kroužit u tohohle velkého rybníku.“, napadlo mě. Skutečnost však nebyla tak dramatická. Myslím, že ani Ondřej, hrdinný můj doprovod na kole, si na bodnutí létajících upírků nestěžoval. Sice nám u snídaně vyprávěl o krvavých stopách na klimatizaci v pokoji, ale to bylo až v pondělí po doběhu.

Možná to bylo teprve v pátek dopoledne, kdy mi začínalo docházet, co mě čeká. Vydali jsme se na prohlídku městečka a od kostela se nám odkryl sic úchvatný, ale mou čelist rozevírající, pohled na jezero. Za dopolední mlhy byl protější břeh sotva znatelný. Tehdy jsem si uvědomil, že to není jako 12ti, 24ti hodinovka, kde člověk běží dokud chce a kolik může a do cíle se stejně dostane. Tady se to prostě MUSÍ oběhnout. Celé.

Kolem jezera I.

Opravdu nevím, odkud své vyprávění začít. To proto, že dva dny po, stále nenacházím ten správný pocit uspokojení z vydařeného běhu. Ten totiž trval jen 150 kilometrů, do nedělní šesté hodiny ranní. Nekonečné chvíle, které následovaly, byly jen o dvou myšlenkách: „Přeci to nevzdám, to nemůžu mému skvělému doprovodu udělat“ a „tu medaili prostě chci“. Devět a půl hodiny pohybu a polehávání na slunci s účtem 62 kilometry zcela zastínilo ten okamžik, kdy jsem protnul cílovou pásku.

Můžete namítnout, že pohled do výsledkové listiny nesvědčí o nevydařeném závodě, ale já to vnímám jinak. Raději doběhnu poslední a budu bavit sebe i diváky, než toužebně vyhlížet další kilometrovník. Pevně věřím, že čas zahladí stopy a mě zůstanou jen vzpomínky na úchvatnou krajinu okolo Balatonu. Na nezapomenutelný přelom noci a dne, kdy se zvuky nočních zvířat začaly mísit s těmi ranními, kdy vlevo nad jezerem bylo světlo a vpravo nad lesem tma. Tehdy jsem si řekl, ať mě čeká dále cokoliv, tohle za to stojí.

Říční putování

Jen díky mému drahému příteli, jsem si mohl dopřát luxus v podobě běhu od poledne do rána. Jeho ochota mi pomoci je neměřitelná penězi. Udělal, co jsem potřeboval, protože to chtěl udělat bez jakýchkoliv očekávání. Nemám dostatek slov jak moc mu za to děkuji. Prožívám chvíle, kdy mě hřeje u srdce z krásy světa. Ta je umocněna během syrovou přírodou a radostí z téměř splněného úkolu, který jsem si sám stanovil.

V minulém týdnu jsem Ondřejovi poslal pár nezbytných svršků na noc a čelovku. Mohl jsem proto vyrazit nalehko. Cesta metrem na Černý most proběhla bez významně zdviženého obočí spolucestujících. Běžců přibývá a polooblečený člověk už nevzbuzuje pohoršení. To je moc dobře. Z Čerňáku jsem byl za hodinu autobusem v Mnichově Hradišti, na startu mého říčního putování.

Sotva jsem uběhl kilometr, musel jsem se smát. Tak hodně jsem se od Miloše, trenéra a kamaráda, naučil. Mimo jiné zabloudit. To se mi v sobotu přihodilo ještě několikrát. Trasu jsem měl jen v hlavě: podél Jizery do Káraného a poté podél Labe na Kolín. Z Kolína jsem chtěl běžet po silničkách k Úvalům a za svítání jet vlakem domů. Člověk míní, značení mění. Z mapy (supermapy.cz) jsem vyčetl, že podél Jizery má kromě červené turistické cesty vést i cyklostezka. Určitě tam vede, ale kromě pár cedulí jsem z cyklostezky mnoho neviděl. Zbývala mi tak jediná orientace: řeka.
V Mnichově se mi ji podařilo najít tak, že jsem běžel na západ. Jizera mě okouzlila. Proudí si svým pomalým tempem, sem tam se zrychlí v malých peřejích a pod jezy. Její neupravené koryto na mě dýchlo připomínkou mých jinošských let. Tehdy jsme chodili cestou necestou a v živé a člověkem nepřetvořené přírodě objevovali malá kouzla. Běh podél vody je více než příjemný. I dvacet metrů od řeky se díky mikroklimatu dýchá daleko lépe než na vyprahlé louce.
Úsek k Bakovu nebyl ale podél řeky schůdný a musel jsem proto laskavou náruč Jizery na čas opustit. Do Bakova jsem vběhl po silnici. Všude to náramně vonělo: svíčková, grilovaná paprika, byl zkrátka čas oběda. Značky cyklostezek tu ukazovaly kamsi do Tramtárie, proto jsem z Bakova vyběhl po červené. Krásná, ale obtížná část trasy vedla strání nad korytem řeky. Levá noha musela běžet o deset centimetrů výše než pravá. Sledoval jsem každý rok a nemohl se tak zabývat, co mě to lechtá na nohách. Brouci, housenka, stébla travin a samozřejmě kopřivy.
Cesta se zanedlouho narovnala a já si uvědomil, jak pěkně se mi běží. Pomalé tempo jsem střídal s chůzí, to když jsem posílal zápisky na twitter. Necítil jsem sebemenší únavu, bolístky nedávaly o sobě vědět. Později jsme se s Ondřejem shodli, že pro vlastní komfort je velmi obtížné běhat dlouhé trasy v malé skupině. Jednomu to běží, druhý chce jíst a třetí na záchod. Musí se nakonec podřídit všichni tři.

V Mladé Boleslavi, městě výroby plechovek, jsem se vyhnul náměstí a pokračoval dále po červené. Doteď jsem nepřišel na to, jak nazvat útvar, kterým jsem běžel dál. Louka o rozměrech 3 x 0,5 kilometru obklopená stromy. V dáli jsem viděl dva hrady, z kterých se nakonec vyklubaly stromy výrazně převyšující ostatní. Popisek: Úžeh? Fata morgána? Ten strom nebyla hospoda; vystihuje výheň a rozhlehlost této prérie. Značka milostivě zamířila v les. Dopíjel jsem poslední zásoby vody a zčista jasna se vyloupl jezdecký klub. S hospodou! Sotva jsem pivo přiložil k ústům, vypařilo se.
Zdržel jsem se sotva na doplnění vody do vaku a běžel dál. Nevím přesně, kde se to stalo, ale z červené značky se stala zelená. Vedla podél Jizery, tak jsem tuto změnu neřešil. V Benátkách jsme se kontaktovali s Ondřejem a řešili podrobnosti setkání. Domluveny byly Čelákovice kolem osmé hodiny večerní. V Kochánkách jsem zelenou značku opustil. Ukazovala vlevo do Lysé nad Labem (v tu chvíli jsem si myslel že je zcela mimo můj směr) a na tom samém místě se objevila cyklostezka mířící do Káraného vpravo. Dovedla mě ke ztracené červené.
Dostával jsem zprávy o blížící se bouřce a krupobití. Pláštěnku u pasu jsem připravil do pohotovostní polohy. Zatímco v Praze se lidé na ulicích sprchovali, mě se nějakým zázrakem bouřka vyhýbala celou cestu. S výjimkou pár kapek za Poděbrady se mi vyhýbal i déšť. Po malém bloudění v Kačově čekala za Předměřicemi další oáza. Malá ves Čihadla s hospůdkou vedle kaštanu u cesty. Usměvavá a přívětivá paní hostinská mě přivítala jako doma. Běžec byl pro ní naprosto přirozený jako její stálí hosté. Nemohl jsem ji potěšit konzumací utopenců a dalších lahůdek, tak jsem ji tržbu zvýšil alespoň o dva kozlíky. Byli výteční. Její společnici jsem se už tolik nelíbil. Dvanáctiletá malinká yorkshirka mi okusovala paty a štěkala, co ji tlamička dovolila. Bylo to roztomilé stvoření.

Poseděl jsem chviličku, doslechl se pár novinek z okolí a běžel dál. Ve Staré Lysé mě Ondřej nasměroval do Lysé nad Labem (teprve taky se ukázalo, že leží na mé trase). Cesta se vyhnula Čelákovicím a čas běhu za světla podél Labe se navýšil o hodinu. Bylo to velmi moudré rozhodnutí. Blížil se večer a jak se později ukázalo, absolvovat některé úseky po tmě by bylo zhola nemožné.
Labe. Řeka vyvolávající dojem, že se nehýbe. Břehy místy divoké a jinde poznamenané lidskou rukou. Stezka po pravém břehu nedovolovala nohy šourat u země. I s čelovkou bych tu v noci čelil vážným problémům. Ondřej mi už vyjel na kole naproti a v Ostré jsme se domlouvali, kde se přibližně setkáme. Zde se odehrál můj nejpodařenější kufr. Z houští jsem vyběhl přímo do kempu, kde se zřejmě odehrával sraz veteránů. Běžel jsem okolo rybníku po modré, v domnění, že se nějak dostanu do Nymburka. Nedostal. Značka skončila v polích u železnice. Naštěstí, kde se vzala, tu se vzala, žena na kole z Polabí. Na mou otázku, jak se dostanu k Labi na cyklostezku odvětila, že musím do Ostré. Pak ji ale napadla ještě jedna možnost. Prý vlevo okolo pískovny, za ní je plot a vedle něj stezka vyježděná cyklisty.

Vydal jsem se udaným směrem. Objevil jsem bažantnici, ale pískovnu ne. Za strouhou mě vybízel plot. Ale ani za ním nebyla pískovna, jen mladý sad. Pěšinou vedle plotu jsem doběhl na širší cestu. Koukám, že tu je modrá značka, tak to jsem asi správně. A hele, na druhé straně řeky kemp. Moment, to přeci není řeka, ale rybník, kde už jsem dneska byl. Podařilo se mi prokličkovat mezi chatkami a konečně se mi ukázala cyklostezka u Labe.
Ondřej hlásil, že je v Nymburku. Zdálo se mi, že běžím už docela dost dlouho a měli bychom se každou chvíli setkat. Potvrdili jsme si, že jsme oba u jezu, ale každý u jiného. Ještě pár minut a došlo ke šťastnému shledání. Okamžitě mi poskytl první pomoc. Hrdlem jsem prolil půl lahve Hanácké a zajedl ji banánem a Margotkou. Rázem bylo zase veseleji. Trpělivě naslouchal mým zážitkům a následoval mé kroky do Nymburka. Bezchybně nás navedl na cyklostezku do Poděbrad, po které jsme se pohybovali už za tmy. Na rozdíl od cesty z Lysé disponuje dokonalým asfaltem.
V Polabci jsem se nenechal dlouho přemlouvat k zastávce a k ochutnávce nymburského piva. Dohodli jsme se, že se vydáme nejkratší cestou do jeho příbytku, kde mi poskytne teplou krmi. Okolo obrátky Pečecké desítky jsme o půlnoci byli na místě. Ondřejova pohostinnost je bezbřehá. Kdybych neměl v plánu pokračovat, zůstal bych v jeho péči až do rána. Doplnil mi zásobu vody, přidal něco na cestu a já po jedné hodině ranní vyrazil sám do úchvatné noci.

Nedařilo se mi řádně se rozeběhnout. Střídal jsem běh s chůzí a stále nemohl obnovit komfort, který mě dosud provázel. Tělo mělo už dost batohu s vodou a bedra říkala ne. Pohyboval jsem se rychlostí mezi šesti a sedmi kilometry za hodinu. V Poříčanech mi bylo jasné, že mám pouze dvě možnosti. Zahodit batoh nebo dojít pěšky k vlaku. První jel ve 4:41 z Klučova, kam jsem klidnou chůzí došel.

Odnáším si z putování obrovskou zkušenost. Byl to první dlouhý běh, kdy jsem běžel a zastavoval podle sebe. Přesně vím, co mi sedí a čemu se musím při oběhu jezera vyhnout. Týká se to hlavně jídla, doby přestávek a způsobu jejich absolvování. Nejvíc se těším na to, že nebudu muset sebou vláčet zátěž. Otestoval jsem, jak se při dlouhém běhu chovají SUPERNOHY. Můj verdikt zní: na ultra ne. Po 80ti kilometrech jsem postrádal oporu, kterou mi dávají Kayana. Navíc jsou trošku užší, což ohlásily prsty na nohou několika puchýři.

PIM 2008 - nedokončeno

Zápisek z PIMu postihl stejný osud, jako jedenáct jiných. Ani ne v půlce textu jsem zjistil, že mi došla inspirace. Další odstavce byly plné blábolů a obsahovaly text, kterým jsem se opakoval. V nejlepším bylo nejrozumnější přestat. Abych alespoň částečně splnil daný slib, rozhodl jsem se torzo textu zveřejnit.

Mega reproduktor v našem sektoru ztichl. Po pár slovech komentátora následovalo lupnutí. Start. Odmačkávám stopky a zkouším si tipnout, jakou budeme mít ztrátu. Loni jsme běželi na 4 hodiny, stáli jsme více vzadu a měli jsme dvě a půl minuty. Když právě tyto dvě a půl minuty uplynou a my stále stojíme v houfu, začínám být malinko nervózní. Rozpis mám jen do čtyřminutové ztráty a hlavně nám tím prodlením ubývají spoluběžci na 3:45. Konečné čtyřminutové zpoždění dělá rozdíl 6 vteřin na kilometr a to je pro některé už příliš.

První kilometry jsou ve znamení kličkování mezi pomalejšími a nabrání další téměř minutové ztráty. Zvláště přeběh zúženého Karlova mostu nebyl pro čtyřtisícový dav dobrým nápadem. Pro větší pohodu všech by začátek trasy měl vést co nejširší cestou, nikoliv tou nejužší. Má nervozita stoupala. Hlídal jsem čas, nohy, otáčel jsem se, abych neztratil Radku. Na nábřeží jsme si malinko vydechli a začali pomalu rovnat tempo. Na šestém kilometru za první občerstvovačkou jsme měli oproti rozpisu (s RT -4 minuty) ztrátu 39 vteřin.

Na Libeňském mostě se stabilizovala naše skupinka. Bohužel jsme už museli přehodit rychlost na 5:11-13. Domluvili jsme se, že budeme velké občerstvovačky oba procházet. Byla to na základě připomínky Jardy A. ze Skalné, protože bychom jinak spoustu běžců setřásli. Když jsme sbíhali do Karlína podruhé a nahlas počítali, že máme 10-15 vteřin k dobru na občerstvení, ozvalo se za námi: "Ano! A nemůžeme se tam zastavit na 10 minut?"

Bezva nápadem mé partnerky bylo vytištění plánovaných časů na každém kilometru. Každých pět minut jsem brejlil do seznamu velikosti účtenky týdenního nákupu osmi-členné rodiny. Měli jsme tak dokonalý přehled o momentální situaci. To bylo nesmírně důležité nejen s ohledem na občerstvení, ale i pro naší jistotu, že držíme správné tempo. Garmin mi totiž ukazoval tempo 5:08, což neodpovídalo časům mezi jednotlivými kilometry. V cíli bylo jasné proč. Náš maratón podle Garmina měřil celých 43 kilometrů.

Ten jsme uběhli v oficiálním čase 3:44:40. První půlka byla za 1:54:30 (RT 1:50:38) a druhá za 1:50:10.

PIM 2008: jak poběží vodiči na 3:45

Vodiči na 3:45 budou dbát pokynů Miloše Škorpila. To znamená, že první pětku poběží o 10 vteřin pomaleji, než zbytek maratónu. Občerstvení (ta po pěti kilometrech) budou společně procházet. Zdržení z občerstvení 5-10 vteřin bude plynule staženo (není v přiložené tabulce zohledněno).

Ať vám to běží! Hodně štěstí a v neděli na běhanou :)