Já se jen tak nevzdám

říká paní Zima v nadmořské výšce 700 metrů. Nechal jsem se ukolébat holými poli a vyrazil přímým směrem do lesa. Těšil jsem se, jak si dlouhou štreku vychutnám. Nenechal jsem se zmást hezkým sobotním slunečným počasím, a z důvodu doznívající tělní slabosti jsem odložil běhání na neděli.
V neděli bylo nádherně. Voda, základ života, skrápěla již od rána široké okolí. Vyčkal jsem do 11 hodin zda přeháňka přestane. Nepřestala. Nevadí. Když jsem doma balil běhací batoh, naložil jsem do něj nevědomky snad všechny věci co mám. Postupně jsem z něj vytahoval kraťasy, nátělník, čelenku … ale našla se i zimní výbava. Velmi se hodila. Až na ty boty. Váhal-li jsem dosud s nákupem krosových botek, nedělní výlet rozhodl o investici do třetího páru.
Vybral jsem si dosud opomenutou trasu k lesu. Překvapilo mne, že sněhové závěje ukrývaly asfalt. Až k lesu, což bylo obloukem asi 3 km, nebylo po sněhu ani památky. Cesta byla mokrá, boty zatím suché. Za prvními smrky jsem si připadal jak v jiném světě. Ze svižného běhání pod 5 min/km se stalo poskakování po sněho-ledu. Naštěstí byl tento úsek krátký. Za ním byla používaná mokrá zpevněná lesní cesta, a tempo opět potěšeně narostlo. Dostal jsem se z druhé strany K Eustachům na kótu 700. Vyhnul jsem se tak zimní cestě po silnici. Nádherné běhání. Na čtrnáct dní staré fotce z článku Zpátky na Vysočině je na cestě ke Kamenici vidět sníh. Byl tam zas, ale už jen okolo cesty. Rozjel jsem to. Snažil jsem se soustředit na styl. Ruce v ramenou nahoru, pořádně máchat, v trupu mírně předklonit a pravou nohu nevytáčet. Bylo náročné sladit veškerý pohyb, ale výsledkem bylo, že se mi běželo snadněji a rychleji.
V záchvatu euforie jsem odbočil na boční cestu, abych ten velký les (přes 100 km2) řádně prozkoumal. A tam – viz první fotka.
Když jsem se balil na tento výlet, napadlo mě si vzít i náplast. Nikdy jsem to dosud neudělal. Asi mi něco našeptalo, že by se mohla hodit. Hodila. Zánovní vložky zase pozlobily, a náplast na kotník potíže rychle odstranila. Až doma jsem zjistil, že na postiženém místě není polštářek, ale lepivá část. Sice jsem se při balancování na obnaženém chodidle ve sněhu netrefil, ale není to tak lepší ?
Při dlouhém běhání plánuji čas. Ten odvodím přibližně od plánovaných km. Běžím tak dlouho, než je čas otočit se k návratu. Radostně jsem minul otočku ze zimního běhu a otáčel se po hodině a 25 minutách až na kraji Kamenice. Další cíl zdolán !
Hurá zpátky k lesu. Necelé dva km bylo jaro. Jakmile jsem vstoupil zase do lesa, teplota byla rázem o pár stupňů níže. Můj tepák TCM Tchibo zaprotestoval a resetoval se. Neřád. Dneska jsem jej předal k reklamaci.
V lese krásně pršelo, a má touha poznávat další cesty se mi moc nevyplatila. Stezka po červené přešla z mokra do sněhu a ledu, a z mých letních botek se staly dva rybníčky. Měl jsem dva úkoly. Neseknout sebou a nezastavit se abych nezmrznul. Mírná krize přišla jako obvykle ve stoupání. Jen se tuž ! Těžko na bojišti, lehko na PIMu. Na vrcholku stoupání jsem odbočil. Doleva místo doprava. Koukal jsem jako blázen, cože je to za vesnici, kam jsem doběhl. Čelem vzad a šup zpátky. Ááá už tu máme tu správnou odbočku, krátký ledový úsek a rychle do vyhřáté chalupy.

Nevím zatím kolik to bylo km, běžel jsem 2 hodiny 50 minut. Bylo to úžasný. Díky lesu, díky tichu, díky samotě i díky těšení se na společné běhání s někým z vás. Maličkosti jako déšť a voda v botách nejsou podstatné. Tyhle dlouhé běhy jsou pro mě největším potěšením.