Na zelenou

Vyčkal jsem, až přestane sněžit a vyběhl na novou trasu po zelené turistické značce. Podle mapy měla část cesty probíhat po rovině, potom měl následovat malý kopec a obrátka v obci Moraveč. Pohodová cesta. Jako obvykle bylo vše jinak.
Lesní cesta se po proběhnutí Vackovem mírně zvedá. Stoupání čítá 3,5 km. Nemilé bylo, že na tuto lesní cestu vyrazil traktor. Řidič se patrně rozhodl, že v místě nakládky dřeva cestu zlikviduje. Podařilo se. Na jednu stranu jsem byl rád, že tudy nejedu na kole, na druhou ale stejně nebylo kam šlápnout. Nu co, nebude to poprvé, co větší část cesty vykonám na vlhko. Popoběhl jsem pár set metrů na pevnější cestu a i přes nekomfortní obutí se mi začínala trasa líbit. Smíšený les, rybníčky, malá smrčina, prostě nádhera. Musel jsem trochu přidat, protože jsem se přistihl, jak se kochám a flákám, místo abych pořádně běžel.
Najednou mě překvapilo rekrační středisko. Uprostřed pustiny, pěkný kamenný dům, okolo chatky, vypadá to na pohodovou dovolenou. Byl jsem však rád, že tam nikdo nebyl. Užíval jsem si ticha a klidu. Cesta pokračovala bahništěm chvilku po rovině, dolu, nahoru, opravdu pěkný kros. Občas jsem si říkal, tudy se mi zpátky nebude moc chtít – bahno, cesta po které snad nikdo deset let nešel. To jsem ale netušil, co mě čeká.
Za lesem byla šipka směrem do pole. Cesta nikde. Jen pole. Vylezl jsem na strom a v dáli uviděl světýlko. Nebylo to světýlko, byla to značka na stromě u silnice. Ve směru šipky – přes pole. Tak jsem si zahrál na traktor. Občas jsem se musel podívat, jestli mám boty ještě na nohou. Hurá půl kilometru, a je tu silnice. Ano, šipka ukazuje směrem odkud jsem přiběhl.
Nikdy jsem neběžel po silnici tak rád jako dnes. Blížím se k obrátce a nevěřím svým očím. Nad vsí s pár domy se táhne modrá roura. Že by tobogán ? Ne, to je hloupost. Přibíhám k obrátce – autobusové zastávce. 10,5 km za 59 minut. No jo, to je to moje kochání.
Vyrážím zpět a vrtá mi hlavou, že obec s 200 obyvateli přeci nebude mít tobogán. Nedalo mi to a odbočil jsem – zase do pole – směrem k tobogánu. Ano !! Je tam. Je dlouhý 35 metrů. Říkám si, když se chce, jde všechno. Paní starostka má můj obdiv. Konečně zase někde jsou lidi na prvním místě.
Dost bylo úvah a hurá zpátky. S úsměvem míjím odbočku do polí a pokračuji po silnici. Za 4 km projela 4 auta. Nacházím odbočku, která mě zpátky zavede na zelenou. Zavedla, ale cesta byla poněkud delší. Proto se zpáteční cesta o chloupek protáhla. Dvě hodiny, to není čas k chlubení, ale byl to moc hezký výlet.