Kufrování s velbloudem

Sobota 10.6.2006 4:40

Poprvé otvírám oči a zjišťuji, že přestože venku panuje ideální běžecké počasí, mé tělo ještě není připraveno vstát. Zkouším to o hodinu později a daří se. Zdálo by se, že startu v 7:00 nic nebrání. Ale ouha. Přepis plánované trasy z mapy na pomocný papírek mi zabere více času, než jsem čekal. Provádím obvyklé předmaratonské úkony, a na hromádku připravuji věci pro doprovodný tým, které bych mohl potřebovat. Náhradní oblečení, indulonu a na zbytku se domluvíme později telefonicky. Potichu opouštím spící chalupu.

7:15

Na minutu přesně ve čtvrt na osm vyrážím. První část vede přes pole k lesu. Od čtvrtka mám připravenu mantru: „Pomalu, běž pomalu“, ale není ji třeba. Prodírání skoro metr a půl vysokou řepkou mě nutí více jít než běžet.
Konečně v lese.

Tempo hlídám tak, aby TF nešla přes 55 %. V prvním stoupání na známou kótu 710 (Bohutín) se mi to nedaří, tak zpomaluji a dávám si limit 70 %.
Na kótě 710 u chatového tábora potkávám prvního člověka. Má zimní bundu a když mě vidí, málem mu vypadne cigareta z úst. Bodeť by ne. Teplotu odhaduji na 12 stupňů, a já mám na sobě trenko-plavky, lehké tričko a z ramene mi kouká divná hadička.
Vzal jsem si sebou velbloudí vak s vodou. Díky mé rychlosti mezi 8-10 km/hod celou cestu pěkně seděl a nezpůsobil jedinou oděrku.
Sbíhám po pěkné lesní cestě a vyhlížím odbočku, která mě zavede do neznáma. Nacházím ji a koukám, že v mém směru je dřevěný ukazatel s nápisem k prameni Kamenice. Záhy se však objevuje další rozcestník, který ukazuje už mimo můj plánovaný směr. Nevadí, mám cíl pro příště.

Silnice

Daří se mi hlídat tempo a do Těmic (7.km) dobíhám za 47 minut s průměrnou TF 58 %. Hlásím svou polohu kamarádovi, od kterého vzápětí přicházejí povzbudivá slova. V tu chvíli vím, že neběžím sám. Běží se mnou virtuálně člověk, kterého mám hodně rád a který mi upřímně přeje zdar. Moc mu za to děkuju.
Cesta z Těmic do Božejova a dále do Libkovy Lhoty je jedinou částí (11 km), kterou jsem naplánoval po silnici. Bylo to z jednoduchého důvodu – jiná cesta mým směrem nevede. Je to okreska s provozem 1 auto na 4 km. Pohodová cesta, která mi dovoluje kochat se okolní krajinou
Na tomto úseku mi začíná pomalu svítat, co mě dneska vlastně čeká. Vybíhám na horizont (asi 30 výškových metrů) abych spatřil, že cesta k protějšímu kopci je pěkná, ale vede přes ves, která leží zase o 30-50 metrů nížeji. Trochu jsem to předpokládal, ale že je rovina ve zdejším kraji slovo neznámé, jsem nečekal.
Opatrně sbíhám každý kopec a stále se snažím držet TF, kterou mi poradil Miloš. Vytahuju mobil, abych vyfotil krajinku a zjišťuji, že mi od něj přišla milá zpráva. Píšu mu, že mi je pěkná zima a v duchu si představuji, že běžím v mikině.


Božejov

Teprve kduž jsem přepisoval údaje z mapy, došlo mi, že poběžím místem, kam jsem jako –náctiletý jezdil na tábor. Koketoval jsem s myšlenkou odbočit k mlýnu, u které byl tábor. Měl jsem za sebou 15 km a v čase 1:38 malou rezervu. Rozhodl jsem se ale odbočku minout. Do Božejova to nemám daleko, a dnes by mi mohly ty dva kilometry nakonec chybět ke zdolání trasy.

První kufr

Zvolna se přesunuji k Libkově Lhotě, kde má být zámek. V obci radostně sbíhám kopec, a najednou si uvědomím, že stále nevidím značku, po které mám běžet dále. Nezbývá mi tedy nic jiného, než se vydat pěkně zpět do kopce. Na vršku u kostela nacházím žlutou značku a následuji ji opačným směrem mezi domky. Za chvilku míjím zámek a už vidím krajinu do které mě značka zavede.

Zpočátku vypadá cesta pohodlně.

Záhy začíná přituhovat a terén se stává neběžitelným. Nejdřív výživné stoupání, okamžitě následuje klesání mezi kořeny a kameny. Dole se cesta narovnává a můžu se zase v klidu rozběhnout. Začínám se tedy kochat. Měkké jehličí tlumí každý krok. Asi 5 minut se takto kochám a najednou mi připadá, že mi něco chybí. Značka. Otáčím se zpět a znovu si vychutnávám cestu po jehličí. Značku nacházím přemazanou hnědou barvou. Šipka ukazuje na cestu vedoucí na druhou stranu potoka přesně k jakési chatě. Na druhé straně potoka značku po chvíli zase nacházím. Kroutím hlavou nad tím, proč někdo značky ničí, když je sám nemaloval a málem si vypíchnu oko o čouhající větev.
Cesta vede úzkou pěšinkou odvahy, nebo chcete-li antirevmatickým zábalem. Tentokrát jsem vůni kopřiv nevnímal a přál si, abych už měl tenhle úsek za sebou. Přes louku vede cesta do kopce k silnici a na okamžik si můžu oddechnout. Kvůli sledování cesty a vynakládanému úsilí nemám ani čas na jiné myšlenky. Silnice si však dlouho neužiju a zase hurá do lesa. Pamatuji si z kola, že nejméně sjízdná byla vždy cesta označená žlutou turistickou značkou. Pravidlo platí i pro tuto cestu.
Soustředěním na to, kam šlápnu, cesta rychle ubíhá a já se ocitám v Zajíčkově u nádraží jako z pohádky.

Průměrná TF se stále drží na 58 % a za sebou mám už 26 km. Na následující fotografii jsem ve skutečnosti již viděl rozhlednu. Bohužel na fotce vidět není, tak si tam alespoň představte.


Křemešník

Čekalo mě posledních 6,5 km. Zase seběh dolů, a pak už pozvolné stoupání pod Křemešník. Poslední kilometr má převýšení 80 metrů a ke konci je to jen pro chodce. Obíhám kostelík

a chvátám k rozhledně. Průměrná TF na posledních 6ti km se mi zvýšila na 70 %. Pokukuji po parkovišti, zda tam neuvidím náš familywagen. V duchu jsem si představoval, jak si doprovodný tým krátí volné chvilky v přilehlém hotelu. Bohužel auto nevidím. Přibíhám k rozhledně. Mladík prodávající vstupenky, běží do pokladny a pro urychlení ho žádám, aby si sám z mého batohu vytáhl peníze. S penězi v rukou spěchám po ocelových schodech. Pod vrcholem si vystojím malou frontu prcků a jsem tam. V čase 3:57 stojím ve výšce 805 metrů nad mořem a myslím, že tam snad zmrznu.


Pospíchám tedy zase dolů „do tepla“. Telefonickým dotazem zjišťuji, že polovina doprovodného týmu je stále v posteli (bylo 11:15 !), a že nedorazí.
Nezbylo mi tedy, než se občerstvit sám. Hotel Křemešník je velmi pěkný. Tak pěkný, že mi je nepříjemné sednout si v propocených hadrech na polstrovanou židli a dát si alespoň polévku. Venku se pro zimu sedět nedá, protože mi mě museli potom od stolku odsekat. Dávám si tedy uvnitř na stojáka jednu Plzeň a venku ji zajídám jediným kouskem jídla co mám – banánem.

Popíjením, pojídáním a protahováním jsem se zdržel 25 minut. Křemešník je i moje rozcestí a měním žlutou za červenou. Panečku, to je jiná. Sestupuji k pohodlné cestě a z mírného svahu běžím nad 10 km/hod. Běžím asi deset minut, a ocitám se na místě, na kterém jsem opravdu nechtěl být. Na místě, ze kterého jsem na Křemešník vystoupal. Červená značka v čudu. Vracet se ale rozhodně nebudu, a dát si výstup znovu mě také neláká. Zkouším tedy jednu z cest, určitě někam vede. Běží se mi pěkně, a na rozcestí vidím auto a paní nabírající vodu ze studánky. Můj dotaz, kudy na Pelhřimov, ji zpočátku vyděsil. Asi mě přeslechla, a myslela si, že chci aby mě tam hodila autem. Druhý pokus vychází, otázce rozumí a ukazuje do lesa. Pěkně poděkuji a vybíhám, do kolikátého už, kopce. Za pár minut uskakuji z lesní cesty, protože slyším za sebou troubení. To byla ta paní od studánky, volá, že to nebylo do tohohle kopce, ale do toho druhého. Opět pěkně poděkuji, vracím se, a vydávám se naznačenou cestou. Skutečně, po pár minutách se ke mně červená značka přidává a já se snažím ji neopustit.

Libuji si, jak pěkná cesta to je, i lépe značená. Les, louka, les, prostě nádhera.

Opojení mě přechází ve chvíli, kdy na louce přesně ve středu fotky, se mé nové krásné, bílé Ridery mění v ošklivé, hnědé a zapáchající křusky. Začalo se trochu oteplovat, tak mám alespoň chlazení od spodu.

Město rekordů

Poslední kopec a sbíhám po louce podél lesa k Pelhřimovu. Na kraji města je v nádherném prostředí hřbitov. Napadá mě, že až to na mě přijde, tak si sem doběhnu lehnout, je tu moc hezky. Když vidím, že náměstí je zase dole, a já zákonitě zase poběžím do kopce, je mi to už jedno.
Dobíhám na náměstí, kde se koná Den rekordů. Mám v nohách maraton v tragédím čase 5:34 Procházím okolo stánku s pivem, a znalý výčepní už mi jedno podává. Zapíjím gel, chvilku postávám, převazuju boty a obdivuju věž, na které Miloš překonal 7110 metrů.

Posílám kamarádovi zprávu: UltraPelhřimov.
Měním červenou značku za modrou a asi po deseti minutách vybíhám – do kopce. Začínám cítim únavu. Nebolí mě nic, ale výpadek doprovodu je znát na chybějící energii. Prokousávám se k padesátce a kopečky už raději chodím. Hejlovský mlýn, který jsem si chtěl vyfotit (49,5 km) je zdevastován necitelnou přestavbou. Mírné zklamání mi nahrazuje pohled na zámek v Proseči, využitý účelově jako domov důchodců.


Tichá síla

Další kopec a už scházím k Nové Cerekvi. U cesty je křížek. Luštím, co je na něm napsáno: „Pochválen buď pán Ježíš Kristus“ To jo, svatá pravda říkám si, a v tu samou chvíli slyším zevnitř sebe: „Abys mohl létat, musíš se nejdřív plazit“.
V Cerekvi mám natočeno 54 km a odesílám zprávu, že se blíží konec. Cítím to. Doposud jsem se kochal krajinou, ale dlouho už to nepůjde. Tento běh je především výletem, a nehodlám to měnit.


Opouštím modrou značku, a mimo plán pokračuji z bezpečnostních důvodů dále po silnici. Jsem unaven, a nechci riskovat chybné šlápnutí. Nová Cerekev se zdá být silným energetickým místem, které mě povzbudilo a tak dávám další tři kilometry za 18 minut. Byly poslední. Došla mi voda a červené světýlko v hlavě blikalo, že je to akorát. Celkem 57 km za brutto čas 7:34.
Jdu ještě dva kilometry pěšky a doprovodné vozidlo si mě pak odváží do cíle.



V chalupě jsem si dal dva rohlíky s marmeládou, jeden se solí, dvě piva, litr vody, a bylo mi tak, že bych mohl běžet znovu. Běžel jsem celou cestu pomalu, a to mi pomohlo k tomu, že necítím žádný problém ani únavu. Nic nebolí, nic netahá, a dnešní 13 km „výklus“ je toho důkazem. Budete si asi ťukat na čelo, ale mě se dneska běželo nádherně. Nemusel jsem hlídat značky, kam šlápnu, prostě jsem mohl lítat. Jako na půlce.