Skála je také přítel

Zaznamenal jsem, že řada lezců má běhání jako doplňkový sport k udržení kondice. Proč by to tedy nemohlo být i naopak ? Běžec potěší svou duši zdoláním vrcholku nejen po svých, ale i za pomoci lana.
Hlavním důvodem, teď již úspěšného, absolvování „kurzu lezení na zajištěných cestách“ je skutečnost, že na řadu těch nejhezčích míst se člověk bez výbavy nedostane. A já bych se tam rád podíval.
Když jsem v pátek hodinu před odjezdem balil, má hlavní úvaha patřila tomu, jak do jednoho batohu nacpat k oblečení, pohorkám, spacáku a pití běžeckou výbavu. Když na běhaní nezbude čas, nevadí, ale kdyby čas zbyl, a já neměl boty, nadával bych si. Vyřešil jsem to jednoduše. Oblékl jsem se do běžeckého, batoh hodil na záda, do ruky jsem dostal od manželky její kosmetický lodní kufr, a vyrazili jsme na sraz.
Sedm statečných, pohodových lidí, kteří ještě netušili co je čeká, se vměstnalo do malého Forda Tranzita. V autě již seděl instruktor, řidič, kuchař a správce chaty v jedné osobě. Moc fajn kluk. Bez problémů jsme dojeli do Jiřetína pod Jedlovou v Lužických horách. Po ubytování ve stylu „vyberte si postel“, jsme podstoupili základní instruktáž. Naučil jsem se mnoho nových slov a významů: sedák, prsák, smyčka, odřízni mě, apod. Šli jsme spát docela pozdě, a ráno jsem sotva stíhal snídani. Snad vyjde běh zítra ráno.
Po snídani jsme zamířili na zajištěnou cestu do Německa. Silnice, co vedla k hranicím byla označena zákazem vjezdu. Oprávněně. Asi po kilometru už chyběla. Prohodil jsem: „tak to doběhnem“ Všichni se sice zasmáli, ale nikdo netušil, že to myslím vážně. Kupodivu na silnici pracovali dělníci, a ti popsali, jak se na kýžené místo dostat autem.
Trošku jsme se projeli krajinou za pár desítek minut jsme tam dorazili.

Zajištěná cesta není dlouhá. Má 350 metrů a výškových 60. Ale když někdo leze prvně, a neví kam položit nohy, je i takto krátká cesta náročná. Navíc údajně obsahuje vše, s čím se lze setkat. Visutý most, převis, žebřík, průrvu. Prvně jsme to lezli 2 hodiny, podruhé už jen 35 minut.
Cestou zpátky jsem měl pocit, jako bychom se všichni znali dlouhá léta. Skvěle jsem si popovídal s Mirkem, nadšeným a úspěšným triatlonistou a bikerem.
V sobotu večer proběhl kurz s lanem. Stále jsme ještě netušili, co nás druhý den čeká. Vázali jsme se a viseli na trámech v chatě.
V neděli jsem se opět probral až na snídani. Od úterního celního půlmaratónu jsem denně naspal tak šest hodin, a s tím ráno opravdu běhat nejde. Běžecké boty definitivně zaujaly čestné místo v batohu.
Zabalili jsme, odsekali rampouchy z oken v pokojích (bylo tam 7 stupňů) a vydali se vstříc svému osudu k malému skalnímu útvaru schovanému v lesích.
Tady jsme se naučili prusíkovat, slaňovat, jistit a uskakovat před padajícími kameny. Skála, přestože nebyla velká, nám všem dala dost zabrat. Zima byla jak ve Finsku. Někteří ve volných chvílích při čekání na lano cvičili aerobik, jiní pro zahřátí vybíhali kopec.

Po tomto víkendu mám pocit, že s výbavou, chladnou hlavou a určitými znalostmi, mohu hory navštívit.
A co to mělo společného s běháním ? Hodně. Běhání mi dalo kondici a sebevědomí bez kterého to na skále nejde. Jako malý jsem chodil do TTO a s lanem jsme také přišli do styku. Ale tenkrát jsem si nevěřil, a slaňování se nezúčastnil. Teď už si věřím. Překonal jsem ten okamžik, kdy stojíte na vrcholku skály, začínáte se spouštět, za zády je 10 metrů hlubina, a svůj život držíte jen a jen ve svých rukou.