Běh na pivo

Sedím s Luboshem u třetího piva na náměstí ve Furth im Waldu. Teplota je velmi příjemná tak akorát pro posezení u orosené sklenice ve chládku zahrádky místní restaurace. Bavíme se povídáním o všem možném, a náš hlasitý smích zapadá do ospalé atmosféry nádherného příhraničního městečka. Dnes je ve městě přeci jen více vzruchu než obvykle. Však máme za sebou ½ maratón, který nebyl rozhodně snadný. Zatímco já jsem s časem spokojen, Luboshovi se závod prý nepovedl. Nic ale nebrání naší shodě, že tento běh na pivo nám dává odpověď na to, proč. Proč se dnes několik bláznů v počasí, které lze nazvat sotva jinak než koupacím, vydalo zdolat kopečky z Domažlic do Furthu. Z našeho hovoru nás vyrušuje vyhlášení výsledků všech účastníků. Škoda že neproběhlo i vyhlášení týmů. Díky dvou tragédům na bedně bychom jistě uspěli.

Neděle 9.7.2006, krátce po osmé ranní.
Bez větších problémů se vzájemně nalézáme a vyrážíme ve čtyřech z Prahy. Cesta rychle ubíhá díky mírnému provozu ale hlavně díky skvělému řidiči Rosťovi. Dovezl nás bezpečně a pohodlně tam i zpět. Přesně hodinu před startem se zapisujeme v Domažlické radnici. Místnost na převlečení je v zasedací místnosti, kde se Lubosh staví za mikrofon a ihned se ujímá slova. K předstartovní pohodě se přidávají další dva tragédi, Mirek a Jarda, kteří dorazili po vlastní ose.
Mírný rozklus chci zakončit osvěžením v místní kašně, ale poté, co v ní spatřím kus nedojedeného čehosi, od záměru ustupuji. Tak nějak mlhavě si vzpomínám, že jsem dnes ještě nejedl, a proto do sebe sunu trochu Endura. Naši němečtí běžečtí přátelé již dorazili busem z Furthu, a závod může být odstartován. S rozumem se řadím mezi poslední a dle mého pocitu volně vybíhám.
Volně ? To snad není možné. První km za 4:27 a to běžím skoro poslední. Snažím se zpomalit, ale prostě mi to nejde. Tak běžím dál a neřeším to.
Cesta opouští Domažlice po nově vyasfaltované cyklistické stezce. Zatím po rovině. Užívám si (pro mě) svižného běhu a pokukuji po okolí. Říkám si, ty Čechy jsou tak krásné. Kolem čtvrtého kilometru opouštíme stezku a běžíme kousek po silnici lemované mohutnými duby. Veliké překvapení nás čeká na pátém. Podle propozic mělo být občerstvení na 10. a 18. km, ale pořadatelé se vytáhli a přichystali jej už na 5tém a potom na 9tém a 18tém kilometru. Nevytáhli se však kamarádi s popisem trasy. Prý má jedno stoupání na osmém km v délce asi jednoho kilometru, a pak už to v podstatě klesá do cíle. Nikoliv.
První, nejmírnější stoupání začíná kousek právě za odbočkou do lesa na pátém kilometru. Pak už si vybavuji jen kopec, kopec a zase kopec. První nebyl tak hrozný. Trval necelý kilometr a po něm ihned následoval sešup k rekrační oblasti Babylon. Chválím v duchu ty, co mi poradili běhat v Mizunech. Zcela bez obav z chybného došlapu to z kopce pouštím a dokonce předbíhám pár běžců. Událost pro mě dříve nemyslitelná. Před devátým kilomtrem přebíháme hlavní silnici, kde dopravu řídí sličná policistka. I když se moc hezky usmívá, tak na seznámení není čas a rychle k dalšímu občerstvení. Toto občerstvení stále na české straně je již v německé režii. Přestože zřetelně volám wasser, dostávám iont. Asi neumím řádně vyslovovat to ostré ß. Naštěstí je nápoj velmi slabý a osvěžující. Po krátké rovince přichází další přítel. Zpomaluji, ale pořád běžím. Pořád to totiž není ten pravý. Ten následuje po dalších asi třech kilometrech. Píšu asi, protože značení 13tého km mě velmi pobavilo. Měl jsem ho za 3:53 ! Vzpomněl jsem si na Papaayu na Konopišťské desítce. Běží, běží a najednou kouká že nějak pomalu. Přidá a z dalšího km je osobák. Tak tady to bylo kolem 13. podobné.
Konečně přichází ten správný kopec. Kopec, co běžet se nedá, a Ti co jej běží okolo mě to dlouho nevydrží. Dle mých hodinek a ukazatelů trvá tohle trápení tři kilometry. Čas 8:44 mezi 15. a 16.km hovoří za vše.
Začínáme klesat. Připojuje se k nám trať desítky. Povzbuzuje mě, že prý od hranic už je to jen z kopce. Není. Na hranicích vybíháme z lesa, a povzbuzující německá policie dává najevo, že ona je tu pro lidi. Jak milé. Dostávám opět wasser alá iont a za zatáčkou nemůžu uvěřit tomu, že mě čeká ještě jeden kopeček. Hurá, vyběhl jsem ho. Poslední dva kilometry jsou už opravdu jen z kopce a daří se zrychlit ke 4 min/km.
Dobíhám sám mimo skupinku a slyším že dobíhá závodních z Čech, Petr …, no raději ani nechtějte vědět, jak mi jméno zkomolil. Řadím se do fronty na wasser a opět odcházím s iontem. Zkouším to podruhé a podařilo se. Vodu má paní z TC Furth v termosce. Párkrát mi dolévá, a nakonec souhlasí s tím, že si budu dolévat sám.
Po chvilce tápání nalézáme autobus s našimi věcmi, které mezitím dorazily z Domažlic. V místním sportovním centru na nás čeká sprcha a na náměstí zasloužené pivo.

Mám krásný žlutý diplom. Byl jsem 12. ve své kategorii s časem 1:44:50. Z dvanácti účastníků. Byl to povedený den, kdy pivo chutná lépe.