čtvrtek, července 13, 2006

Samozřejmě

Samozřejmě že jsem běžec jako každý druhý, a mám i své dny. Jen o nich nepíšu. Na to, že je to chyba, mě upozornila má blízká duše. Ne každý běh je ideální, a někdy je to docela trápení. Tak jako včera.

Měli jsem s Tučňákem domluven večerní běh, ale protože to záviselo jen na mé práci, chtěl jsem si naběhat ráno do zásoby. Bohužel jsem v předvečer běhu, už poněkolikáté, zopakoval základní chybu a pojedl bílkoviny. Ráno se mi nechtělo vstávat, a vykopat se ve 4 ráno z postele nebylo vůbec snadné. Venku bylo vedro jako v poledne a donutit své ztuhlé tělo alespoň k volnému běhu nebylo jednoduché. Z mých chmurných myšlenek mě vyrušilo jen šplouchání vlnek odrážejících se od boků malé loďky. Loďky přívozu Pohoří, o které jsem si myslel že už je zcizena. Není. Na noc ji schovávají, ale kam jsem zatím nezjistil.
Přes veškerou snahu jsem nepřesáhl rychlost 11 km/hod. Voda ze mne sršela na všechny strany a naběhaných 22,5 km po rovině mě stálo více sil než Domažlický půlmaratón. Místo toho, abych po doběhu zvesela odešel do práce, byl mou jedinou myšlenkou spánek. Za ten den jsem vypil 7 litrů vody.

Tak jak se střídá den a noc, střídají se i mé běžecké zážitky. Dnešní běh ve Stromovce nám Miloš zpestřil okruhem přes Tróju. Myslel jsem si, že znám dobře místa podél řeky, ale mýlil jsem se. Miloš nám ukázal nádherné zákoutí – stoupání vlhkým lesem po dřevěných schodech směrem k Bohnicím. Opět jsem ucítil, kde jsou mé slabiny. Zatímco čelo skupinky se veselo bavilo, já ve stoupání sotva popadal dech. Okruh asi 10 km okolo Trojské vinice plus jedno kolečko ve Stromovce jsme zakončili v občerstvení u Marolda. Bylo fantastické sedět u chmelového nápoje s lidmi, s kterými si máte co říct a se kterými je vám dobře. Na běhání mám rád nejen okamžiky kdy jsem sám jen s okolní krajinou, ale i okamžiky, kdy můžu sdílet své zážitky s ostatními.

Zase končím pozitivně. Tak se na mě nezlobte. Prostě to tak cítím. Pokud někoho štvu tím, že mě to baví, tak vězte, že ne vždy se mí běží snadno. Jsem samozřejmě jen obyčejný člověk.

1 komentář:

running observer řekl(a)...

Za pozitivní myšlenky se nemusíš omlouvat.

To, že někdy to všechno jde jaksi samo, jindy i navzdory úsilí je běh pomalý, prožívá každý z nás. Ale i když to jaksi nejde: místo negativních myšlenek si člověk může říct: A co má být? Proč by to zrovna dneska muselo jít jak po másle?

Přiznávám se, že v posledních týdnech po absolvování MUM se pořád jaksi dávám dohromady a není to zrovna ideální. Možná jsem měl přijmout pozvání Luboshe na domažlický půlmaraton, když už jsem byl tak hezky rozcvičenej po MUM...