Orgie

Jak jinak lze nazvat dnešní setkání běhu-milujících lidiček v pražské Stromovce. Miloš mi v úterý soukromě prozradil, že dnešní společný trénink zamíří do kopečků nad údolí Vltavy. Na setkání jsem dorazil tentokrát z opačné strany – z Kobylis. Náležitě rozehřán po téměř pěti km. Ačkoliv teploty v metropoli lze nazvat kremačními, sešlo se nás ve čtvrteční podvečer požehnaný počet čítající 9 běhacích nadšenců. Chvilku, po kterou jsme čekali na opozdilce, jsme strávili v milém družném rozhovoru.
Běhání je úžasné pojítko mezi lidmi. Přestože se někteří vidí poprvé, ihned si padají kolem krku a zapojují se do vzájemných debat.
Vybíháme krátce po šesté tentokrát pryč ze Stromovky k řece. Zděšené výkřiky kolemstojících „oni běží“ ani nevnímáme. Potkáváme skupinku ragbistů, kteří běží naopak do Stromovky na svůj trénink. Přebíháme lávku. Podél řeky je fajn, voda skutečně zpříjemňuje vzduch, a ani se nenadějeme, a jsme u psince. Jedna z dam konstatuje, že už ji konečně po šesti kilometrech není zima. Je čas sundat si Moiru. Dva z nás míří stejnou cestou zpět a ostatní ochutnávají Milošův kopeček. V čele s Mirkem míříme po asfaltu k hospicu v Bohnicích. Koukáme, že běžíme sami, protože ostatní běží lesem podél plotu. Připojujeme se za ně. Po výživném stoupání mizí Miloš v hustém porostu za plotem. Poslušně jako husy se vydáváme za ním. Zpět ! Ozve se vpředu. To nebyla ta správná díra. Volám zurück ! (to kdyby někdo nerozuměl). Protože jsem byl poslední, běžím nyní jako první podél plotu. Prodírám se další dírou a zezadu slyším: Zase to není ta správná díra ! A už jsem zase poslední.
Konečně nacházíme tu správnou díru. Běžíme po bikrosové trati. Pozor ! Achtung ! Sotva zastavím své tělo před zrádným vlnitým plechem zakrývajícím jámu. Dostáváme se na vrcholek. Vbíháme do prostoru ohraničeného dřevěnými kůly. Užíváme si rozhledu na údolí Vltavy a protější svahy Suchdola. Poskakuji okolo jak malé dítě. Miluju běhání.
Je ale čas běžet dál, a proto se vydáváme za humny paneláků v Tróji zpět. Miloš nás protahuje lesem k prudkému seběhu úvozem. Zanedlouho se ocitáme zase u lávky. Za lávkou potkáváme naše známé ragbisty mířící zpět. Již ne tak veselé.
Naše setkání zakončujeme po 12 km u ionťáku u Marolda (kdo to zase navrhl ?). Tři desítky ve mě jen zasyčí. Miloš nás baví svými historkami z běhání, které úžasně popsal ve své knize 7+1 krok k (nejen) manažerské kondici. Tu knihu mám a je skvělá.
Život je krásný. Znásobená čirá radost ze společného běhu s přáteli dává mému životu něco, co se nedá popsat. Jen prožít.

Příští týden budu mimo internet. Ctěný čtenář, který se těší na další zápisky, nechť laskavě posečká. Děkuji vám.