Říční putování

Jen díky mému drahému příteli, jsem si mohl dopřát luxus v podobě běhu od poledne do rána. Jeho ochota mi pomoci je neměřitelná penězi. Udělal, co jsem potřeboval, protože to chtěl udělat bez jakýchkoliv očekávání. Nemám dostatek slov jak moc mu za to děkuji. Prožívám chvíle, kdy mě hřeje u srdce z krásy světa. Ta je umocněna během syrovou přírodou a radostí z téměř splněného úkolu, který jsem si sám stanovil.

V minulém týdnu jsem Ondřejovi poslal pár nezbytných svršků na noc a čelovku. Mohl jsem proto vyrazit nalehko. Cesta metrem na Černý most proběhla bez významně zdviženého obočí spolucestujících. Běžců přibývá a polooblečený člověk už nevzbuzuje pohoršení. To je moc dobře. Z Čerňáku jsem byl za hodinu autobusem v Mnichově Hradišti, na startu mého říčního putování.

Sotva jsem uběhl kilometr, musel jsem se smát. Tak hodně jsem se od Miloše, trenéra a kamaráda, naučil. Mimo jiné zabloudit. To se mi v sobotu přihodilo ještě několikrát. Trasu jsem měl jen v hlavě: podél Jizery do Káraného a poté podél Labe na Kolín. Z Kolína jsem chtěl běžet po silničkách k Úvalům a za svítání jet vlakem domů. Člověk míní, značení mění. Z mapy (supermapy.cz) jsem vyčetl, že podél Jizery má kromě červené turistické cesty vést i cyklostezka. Určitě tam vede, ale kromě pár cedulí jsem z cyklostezky mnoho neviděl. Zbývala mi tak jediná orientace: řeka.
V Mnichově se mi ji podařilo najít tak, že jsem běžel na západ. Jizera mě okouzlila. Proudí si svým pomalým tempem, sem tam se zrychlí v malých peřejích a pod jezy. Její neupravené koryto na mě dýchlo připomínkou mých jinošských let. Tehdy jsme chodili cestou necestou a v živé a člověkem nepřetvořené přírodě objevovali malá kouzla. Běh podél vody je více než příjemný. I dvacet metrů od řeky se díky mikroklimatu dýchá daleko lépe než na vyprahlé louce.
Úsek k Bakovu nebyl ale podél řeky schůdný a musel jsem proto laskavou náruč Jizery na čas opustit. Do Bakova jsem vběhl po silnici. Všude to náramně vonělo: svíčková, grilovaná paprika, byl zkrátka čas oběda. Značky cyklostezek tu ukazovaly kamsi do Tramtárie, proto jsem z Bakova vyběhl po červené. Krásná, ale obtížná část trasy vedla strání nad korytem řeky. Levá noha musela běžet o deset centimetrů výše než pravá. Sledoval jsem každý rok a nemohl se tak zabývat, co mě to lechtá na nohách. Brouci, housenka, stébla travin a samozřejmě kopřivy.
Cesta se zanedlouho narovnala a já si uvědomil, jak pěkně se mi běží. Pomalé tempo jsem střídal s chůzí, to když jsem posílal zápisky na twitter. Necítil jsem sebemenší únavu, bolístky nedávaly o sobě vědět. Později jsme se s Ondřejem shodli, že pro vlastní komfort je velmi obtížné běhat dlouhé trasy v malé skupině. Jednomu to běží, druhý chce jíst a třetí na záchod. Musí se nakonec podřídit všichni tři.

V Mladé Boleslavi, městě výroby plechovek, jsem se vyhnul náměstí a pokračoval dále po červené. Doteď jsem nepřišel na to, jak nazvat útvar, kterým jsem běžel dál. Louka o rozměrech 3 x 0,5 kilometru obklopená stromy. V dáli jsem viděl dva hrady, z kterých se nakonec vyklubaly stromy výrazně převyšující ostatní. Popisek: Úžeh? Fata morgána? Ten strom nebyla hospoda; vystihuje výheň a rozhlehlost této prérie. Značka milostivě zamířila v les. Dopíjel jsem poslední zásoby vody a zčista jasna se vyloupl jezdecký klub. S hospodou! Sotva jsem pivo přiložil k ústům, vypařilo se.
Zdržel jsem se sotva na doplnění vody do vaku a běžel dál. Nevím přesně, kde se to stalo, ale z červené značky se stala zelená. Vedla podél Jizery, tak jsem tuto změnu neřešil. V Benátkách jsme se kontaktovali s Ondřejem a řešili podrobnosti setkání. Domluveny byly Čelákovice kolem osmé hodiny večerní. V Kochánkách jsem zelenou značku opustil. Ukazovala vlevo do Lysé nad Labem (v tu chvíli jsem si myslel že je zcela mimo můj směr) a na tom samém místě se objevila cyklostezka mířící do Káraného vpravo. Dovedla mě ke ztracené červené.
Dostával jsem zprávy o blížící se bouřce a krupobití. Pláštěnku u pasu jsem připravil do pohotovostní polohy. Zatímco v Praze se lidé na ulicích sprchovali, mě se nějakým zázrakem bouřka vyhýbala celou cestu. S výjimkou pár kapek za Poděbrady se mi vyhýbal i déšť. Po malém bloudění v Kačově čekala za Předměřicemi další oáza. Malá ves Čihadla s hospůdkou vedle kaštanu u cesty. Usměvavá a přívětivá paní hostinská mě přivítala jako doma. Běžec byl pro ní naprosto přirozený jako její stálí hosté. Nemohl jsem ji potěšit konzumací utopenců a dalších lahůdek, tak jsem ji tržbu zvýšil alespoň o dva kozlíky. Byli výteční. Její společnici jsem se už tolik nelíbil. Dvanáctiletá malinká yorkshirka mi okusovala paty a štěkala, co ji tlamička dovolila. Bylo to roztomilé stvoření.

Poseděl jsem chviličku, doslechl se pár novinek z okolí a běžel dál. Ve Staré Lysé mě Ondřej nasměroval do Lysé nad Labem (teprve taky se ukázalo, že leží na mé trase). Cesta se vyhnula Čelákovicím a čas běhu za světla podél Labe se navýšil o hodinu. Bylo to velmi moudré rozhodnutí. Blížil se večer a jak se později ukázalo, absolvovat některé úseky po tmě by bylo zhola nemožné.
Labe. Řeka vyvolávající dojem, že se nehýbe. Břehy místy divoké a jinde poznamenané lidskou rukou. Stezka po pravém břehu nedovolovala nohy šourat u země. I s čelovkou bych tu v noci čelil vážným problémům. Ondřej mi už vyjel na kole naproti a v Ostré jsme se domlouvali, kde se přibližně setkáme. Zde se odehrál můj nejpodařenější kufr. Z houští jsem vyběhl přímo do kempu, kde se zřejmě odehrával sraz veteránů. Běžel jsem okolo rybníku po modré, v domnění, že se nějak dostanu do Nymburka. Nedostal. Značka skončila v polích u železnice. Naštěstí, kde se vzala, tu se vzala, žena na kole z Polabí. Na mou otázku, jak se dostanu k Labi na cyklostezku odvětila, že musím do Ostré. Pak ji ale napadla ještě jedna možnost. Prý vlevo okolo pískovny, za ní je plot a vedle něj stezka vyježděná cyklisty.

Vydal jsem se udaným směrem. Objevil jsem bažantnici, ale pískovnu ne. Za strouhou mě vybízel plot. Ale ani za ním nebyla pískovna, jen mladý sad. Pěšinou vedle plotu jsem doběhl na širší cestu. Koukám, že tu je modrá značka, tak to jsem asi správně. A hele, na druhé straně řeky kemp. Moment, to přeci není řeka, ale rybník, kde už jsem dneska byl. Podařilo se mi prokličkovat mezi chatkami a konečně se mi ukázala cyklostezka u Labe.
Ondřej hlásil, že je v Nymburku. Zdálo se mi, že běžím už docela dost dlouho a měli bychom se každou chvíli setkat. Potvrdili jsme si, že jsme oba u jezu, ale každý u jiného. Ještě pár minut a došlo ke šťastnému shledání. Okamžitě mi poskytl první pomoc. Hrdlem jsem prolil půl lahve Hanácké a zajedl ji banánem a Margotkou. Rázem bylo zase veseleji. Trpělivě naslouchal mým zážitkům a následoval mé kroky do Nymburka. Bezchybně nás navedl na cyklostezku do Poděbrad, po které jsme se pohybovali už za tmy. Na rozdíl od cesty z Lysé disponuje dokonalým asfaltem.
V Polabci jsem se nenechal dlouho přemlouvat k zastávce a k ochutnávce nymburského piva. Dohodli jsme se, že se vydáme nejkratší cestou do jeho příbytku, kde mi poskytne teplou krmi. Okolo obrátky Pečecké desítky jsme o půlnoci byli na místě. Ondřejova pohostinnost je bezbřehá. Kdybych neměl v plánu pokračovat, zůstal bych v jeho péči až do rána. Doplnil mi zásobu vody, přidal něco na cestu a já po jedné hodině ranní vyrazil sám do úchvatné noci.

Nedařilo se mi řádně se rozeběhnout. Střídal jsem běh s chůzí a stále nemohl obnovit komfort, který mě dosud provázel. Tělo mělo už dost batohu s vodou a bedra říkala ne. Pohyboval jsem se rychlostí mezi šesti a sedmi kilometry za hodinu. V Poříčanech mi bylo jasné, že mám pouze dvě možnosti. Zahodit batoh nebo dojít pěšky k vlaku. První jel ve 4:41 z Klučova, kam jsem klidnou chůzí došel.

Odnáším si z putování obrovskou zkušenost. Byl to první dlouhý běh, kdy jsem běžel a zastavoval podle sebe. Přesně vím, co mi sedí a čemu se musím při oběhu jezera vyhnout. Týká se to hlavně jídla, doby přestávek a způsobu jejich absolvování. Nejvíc se těším na to, že nebudu muset sebou vláčet zátěž. Otestoval jsem, jak se při dlouhém běhu chovají SUPERNOHY. Můj verdikt zní: na ultra ne. Po 80ti kilometrech jsem postrádal oporu, kterou mi dávají Kayana. Navíc jsou trošku užší, což ohlásily prsty na nohou několika puchýři.