Teprve na druhý den se dostavily pocity z běhu, který odemyká běžecké jaro v Praze, Kbelské desítky. Ty pocity, kdy tělo je v souznění s duševním rozpoložením a proudí jím těžko vyjádřitelný stav klidu a usmíření. Jak rozdílné od včerejších "na umření".
Kbely nemám daleko, a proto jsem pojal nápad si pozávodní výklus protáhnout až domů. Ledvinku s bundou jsem uvázal na zábradlí v cíli a jako obvykle jsem předstartovní chvíle trávil v milém hovoru, tentokrát s Honzou D. z Dailymile, který běhá výhradně v pětiprsťácích nebo bos a Kbely obut-neobuv zaběhl za pěkných 49 minut! Bohužel jsem si nevšiml, že na startu za námi už skoro nikdo nestojí.
Tempo zadních řad bylo sice příjemné, ale od toužených 45ti minut hodně vzdálené. Nezbývalo než hledat uličky a skulinky a přidat na kroku. Vodiče Miloše na 50 minut jsem míjel asi po 700 metrech a v přijatelném tempu mířil ku Vinoři. Za metou druhého kilometru mě přibrzdila neproniknutelná hradba těl. Koukal jsem zprava, zleva, cože se to tam děje, až jsem spatřil vodiče na 45 minut. Bohužel mě tento špunt hodně vyvedl z tempa, protože předběhnout jej bylo nemožné. Až před 4. kilometrem se mi podařilo najít skulinku a skupinu nechat za zády.
Ne však na dlouho. Ještě na pátém kilometru, kde bylo měření půlek (jak je ten jazyk český krásný), jsem za sebou slyšel vodiče hlásit "máme přesně 22:30". No nevím, já mám půlku podle časomíry 22:43. (vodič 22:44 a druhou o 50 vteřin rychlejší…). Záhy mé síly uvadly, vodič zmizel z dohledu a já se jal doběhnout alespoň s příjemným pocitem, když ne v touženém čase.
V Satalicích jsem chytil druhý dech. Zajímavé, mám stále jen jeden, tak je otázka, čí dech jsem to vlastně chytil. Snad nepatřil někomu ze soupeřů. To by mě mrzelo, že jsem na úkor druhého a jeho dechu doběhl dříve než on.
Cíl na dohled, časomíra 45:06 mě nenutila tlačit ze sebe všechno a tak celkem klidně dobíhám, když na panelu svítí 45:15. Dalších sedm sekund asi trvalo, že se moje odpípnutí protlačilo do počítače. Nebo to možná byla ta ztráta ze startu, kterou mi za trest přičetli :D.
To pravé proběhnutí bylo ještě přede mnou. Bunda s ledvinkou byly na svém místě a abych nevychladl, hned jsem se vydal proti směru závodu domů. Lehký výklus se asi po třech kilometrech změnil v běh vůle. Naštěstí jsem sebou neměl ani korunu, ani "legitku", proto nezbývalo než se dopravit domů po svých. Myšlenky jako "bus", "metro" a "vlak" neměly prostor potřebný pro realizaci.
Že můj záměr nebyl dobrý nápad, jsem pochopil hned. Co mi nešlo hlavou, že mě nějaká desítka mohla takhle vyřídit. Představoval jsem si sám sebe na 80.kilometru B7. Do cíle poslední kilometry, to už musím dát. Když už to ale opravdu nešlo, musel jsem střídat s během chůzi.
Těch čtrnáct kilometrů mi trvalo hodinu a půl. Doběhl jsem v takovém stavu, že jsem okamžitě zrušil dnešní domluvené putování a šel spát. Starost mi trochu dělá levý kotník. Ano, ten, co mi kdysi Dr. Mašek uvolnil tak, že se občas hlásí i po pěti letech od zázračného křupnutí. Půjdu jej rozběhat v bosobotách. Neměl jsem je 14 dní a možná to je ta příčina.
V současné době probíhají jednání s firmou Terra Plana a brzy by se tyto boty měly objevit i u nás. Výhodou bude nejen stejná cena jako v Anglii, ale i možnost zapůjčení na vyzkoušení.
neděle, března 06, 2011
úterý, února 15, 2011
Běhám minimálně
Myšlenka, která se mi již dlouho honila hlavou. Něco na těch minimalistických botách musí být. Zlom v mém rozhodnutí vyzkoušet zas něco nového nastal po výměně tweetů s Jaromírem V. Doporučil začít botami Terra Plana. Na svém blogu velmi pěkně a srozumitelně popisuje "Návrat k přirozenosti".
První výběh v botách s podrážkou tloušťky 4 mm po celé délce chodidla se odehrál sice potmě, ale zato na čerstvě napadaném a uježděném sněhu. Dojem z přiblížení se Zemi, byl proto velmi radostný. Chybné došlapy sníh utlumil a ani přes tenký materiál mi nebyla od nohou zima. Absence silné gumy pod chodidlem mě donutila běžet jinak. Pečlivě jsem vybíral místo došlapu a chybějící materiál pod patou mě nutil paradoxně běžet rychleji. Přirozeně jsem se předklonil a musel tak rychleji kmitat nohama. Asi po šesti kilometrech jsem nezaznamenal žádný diskomfort na svalech a vazech od kolen dolů. Následující dva běhy jsem vyrazil v konvenčních Mizunech.
Další seznamování s Evo II Barefoot už nebylo tak jednoznačně pozitivní. Sníh zmizel a k lesu to mám více-méně po asfaltu 1,5 km. Celou část této trasy jsem nebyl schopen najít došlap, který by mi vyhovoval. Dopad na přední část chodidla jsem díky letitému dupání na paty dlouho nevydržel. Musel jsem dělat krátké šouravé kroky, aby zbytek těla tolik netrpěl otřesy. Zato v lese na listí a bahně jsem se rozeběhl s daleko menším úsilím kontroly došlapu. Nedopadal jsem na paty sice plnou vahou, ale většina kroků přes paty určitě byla. Asi po dvou kilometrech po měkkém jsem dokázal nějak přirozeně došlapovat na vnější stranu chodidla. Ani plně na patu, ani na špičku. Tento styl se mi podařilo udržet i po asfaltu cestou domů. Desítka, z toho většina po měkkém, opět nepoznamenala výrazněji vazy a svaly okolo kotníku a lýtka. Jen lehká únava.
Tu samou zkušenost s hledáním ideálního došlapu jsem udělal i při dalším výběhu. Opět po odpočinku ve starých botách, opět první kilometry nepřinášely požadovanou radost z cítění Země. Každopádně hlavním viníkem je ten zpropadený asfalt. V terénu jsem opět nalezl vyhovující došlap a doběhl s ním až domů.
Máme na Rohožníku rekultivovanou skrývku, která tvoří sice krátký, ale velmi prudký kopec. Seběh, spíše schůze dolů, po staré travině mísené s bahnem byla v Evo II jistá, stejně tak ani při šplhání nahoru boty nepodkluzovaly. Budu se snažit botky obouvat častěji. Důvod, proč v nich běhám, je srovnat léty pokřivený aparát a navrátit se k přirozenosti. Drobný krok už mám za sebou. Při běhu v bosobotách mě nebolí klenba, která se při běhu v konvenčních botách s vložkami občas ozývá.
První výběh v botách s podrážkou tloušťky 4 mm po celé délce chodidla se odehrál sice potmě, ale zato na čerstvě napadaném a uježděném sněhu. Dojem z přiblížení se Zemi, byl proto velmi radostný. Chybné došlapy sníh utlumil a ani přes tenký materiál mi nebyla od nohou zima. Absence silné gumy pod chodidlem mě donutila běžet jinak. Pečlivě jsem vybíral místo došlapu a chybějící materiál pod patou mě nutil paradoxně běžet rychleji. Přirozeně jsem se předklonil a musel tak rychleji kmitat nohama. Asi po šesti kilometrech jsem nezaznamenal žádný diskomfort na svalech a vazech od kolen dolů. Následující dva běhy jsem vyrazil v konvenčních Mizunech.
Další seznamování s Evo II Barefoot už nebylo tak jednoznačně pozitivní. Sníh zmizel a k lesu to mám více-méně po asfaltu 1,5 km. Celou část této trasy jsem nebyl schopen najít došlap, který by mi vyhovoval. Dopad na přední část chodidla jsem díky letitému dupání na paty dlouho nevydržel. Musel jsem dělat krátké šouravé kroky, aby zbytek těla tolik netrpěl otřesy. Zato v lese na listí a bahně jsem se rozeběhl s daleko menším úsilím kontroly došlapu. Nedopadal jsem na paty sice plnou vahou, ale většina kroků přes paty určitě byla. Asi po dvou kilometrech po měkkém jsem dokázal nějak přirozeně došlapovat na vnější stranu chodidla. Ani plně na patu, ani na špičku. Tento styl se mi podařilo udržet i po asfaltu cestou domů. Desítka, z toho většina po měkkém, opět nepoznamenala výrazněji vazy a svaly okolo kotníku a lýtka. Jen lehká únava.
Tu samou zkušenost s hledáním ideálního došlapu jsem udělal i při dalším výběhu. Opět po odpočinku ve starých botách, opět první kilometry nepřinášely požadovanou radost z cítění Země. Každopádně hlavním viníkem je ten zpropadený asfalt. V terénu jsem opět nalezl vyhovující došlap a doběhl s ním až domů.
Máme na Rohožníku rekultivovanou skrývku, která tvoří sice krátký, ale velmi prudký kopec. Seběh, spíše schůze dolů, po staré travině mísené s bahnem byla v Evo II jistá, stejně tak ani při šplhání nahoru boty nepodkluzovaly. Budu se snažit botky obouvat častěji. Důvod, proč v nich běhám, je srovnat léty pokřivený aparát a navrátit se k přirozenosti. Drobný krok už mám za sebou. Při běhu v bosobotách mě nebolí klenba, která se při běhu v konvenčních botách s vložkami občas ozývá.
pondělí, ledna 24, 2011
Návrat
Je to pokaždé stejné. První uběhnuté stovky metrů jasně namalují obraz dalších minut či hodin strávených na trati. Už jasně poznám, kdy zvolené tempo je správné nebo naopak hlava předbíhá tělo, které se dříve či později vzepře.
České Budějovice, obchodní centrum Mercury. Možnost zaběhnout si maratón na sice neobvyklém místě, zato však v suchu, teple a po rovině, jsem si už po čtvrté nemohl nechat ujít. Tak jsem to cítil ještě v listopadu. V předposlední lednový víkend však paní Zima byla k běžcům shovívavá a více než kroužení v garážích mě lákalo proběhnutí do kopců k Hradešínu.
Startovné bylo ale již uhrazeno, doprava běžců domluvena, nezbývalo než vyrazit na jih. Jel jsem si tam hlavně odpočinout od nepřetržitého bloku pracovních povinností, které mě zahltily hned pátého ledna a ne a ne se pustit.
Návštěvu Mercury centra jsme zahájili tradičně - v kavárně. /* Miloš říkal, že... */ člověk má před maratónem konzumovat jen vyzkoušené. Mám rád mléčné ovocné koktejly. Tohle asi na mysli neměl, ale koktejl mě při maratónu dosud nezlomil. Zřejmě proto, že jsem jej před maratónem nikdy nepil.
Pár chvil před startovním písknutím trávím v družném hovoru poblíž startovní čáry, ale hvizd mě zastihne už v zadních řadách. Opatrně rozebíhám první stovky metrů. Přede mnou jsou běžci s cílovými časy kolem 4 hodin. Lehce přidávám a cítím, že dnes se mi běží snadno. Netuším na jaký čas to je, ale těší mě každý krok. Nic počítám, nic neřeším, tělo se dle svého gusta hýbe vpřed.
Vyhlížím Ondřeje a když mě předbíhá o kolo zjišťuji, že mi nedělá problém s ním držet krok. I na pár slov ohledně našeho týmu Dromeus je dech. Zdá se mi, že i Dan mě nepředbíhá už tak často :) Kousek za půlkou jsem běžel svoje nejrychlejší kolo. /* začátečnická chyba, že? */ V tempu 34.kola bych měl maratón pod 3:15...
Dalších deset kol mě nutí zpomalit. Projevuje se chybějící delší tempový běh měsíc před maratónem. Poohlížím se po tabuli s počty kol a porovnáním s uběhlým časem zjišťuji, že bych mohl dokázat cosi neuvěřitelné. V prosinci jsem si říkal, že bych letos chtěl svůj maratónský čas vrátit pod 3:30, ale pomýšlel jsem přitom na pražský PIM. To už bude čas i počasí na kvalitnější trénink.
Zdaleka však ještě nejsem v cíli a musím řešit nevolnost. Nezpůsobil ji koktejl, jak by se mnozí domnívali, ale nevyzkoušený gel. V 55. kole musím uklidnit žaludek banánem a rovinku s občerstvením projít. Podaří se mi drobnou diskomfortnost ustát a doběhnout bez ztráty čehokoliv. Neodpustím si ani závěrečný finiš, když spatřím pár metrů před cílem hodiny s časem 3:28:52.
Je to už dva roky, co jsem naposledy cílovou pásku maratónu proťal v tempu pod 5 min/km. Snažím se vybavit si všechny faktory, které mohly ovlivnit můj návrat pod 3:30. Objemy v tréninku mezi ně určitě nepatří. S nastupující zimou hodně klesaly: listopad 265, prosinec 230 a leden jen 170 km. To spíš kvalita, i když trochu neobvyklá. Z asfaltu a pevných cest jsem se přesunul do terénu a sněhu, balancoval na ledu a občas se vydal do Úval na malý kopec.
Může to být i paradoxně právě tím malým objemem - byl jsem odpočatý. Za výkonem může být i "zvláštní" výživa. Dostal jsem od Behej.com k vánocům gainer od Nutrendu a pokud jsem na to nezapomněl, vždy po doběhu jsem se tím nakrmil.
Tolik ke sportovním faktorům. K těm jiným patřila nepochybně čistá hlava (prosím neplést si s hlavou umytou nebo dokonce vylízanou!). Velkou váhu přikládám i tomu, co jsem měl na krku. Od té doby, co obruč nosím, neznám nedostatek energie.
České Budějovice, obchodní centrum Mercury. Možnost zaběhnout si maratón na sice neobvyklém místě, zato však v suchu, teple a po rovině, jsem si už po čtvrté nemohl nechat ujít. Tak jsem to cítil ještě v listopadu. V předposlední lednový víkend však paní Zima byla k běžcům shovívavá a více než kroužení v garážích mě lákalo proběhnutí do kopců k Hradešínu.
Startovné bylo ale již uhrazeno, doprava běžců domluvena, nezbývalo než vyrazit na jih. Jel jsem si tam hlavně odpočinout od nepřetržitého bloku pracovních povinností, které mě zahltily hned pátého ledna a ne a ne se pustit.
Návštěvu Mercury centra jsme zahájili tradičně - v kavárně. /* Miloš říkal, že... */ člověk má před maratónem konzumovat jen vyzkoušené. Mám rád mléčné ovocné koktejly. Tohle asi na mysli neměl, ale koktejl mě při maratónu dosud nezlomil. Zřejmě proto, že jsem jej před maratónem nikdy nepil.
Pár chvil před startovním písknutím trávím v družném hovoru poblíž startovní čáry, ale hvizd mě zastihne už v zadních řadách. Opatrně rozebíhám první stovky metrů. Přede mnou jsou běžci s cílovými časy kolem 4 hodin. Lehce přidávám a cítím, že dnes se mi běží snadno. Netuším na jaký čas to je, ale těší mě každý krok. Nic počítám, nic neřeším, tělo se dle svého gusta hýbe vpřed.
Vyhlížím Ondřeje a když mě předbíhá o kolo zjišťuji, že mi nedělá problém s ním držet krok. I na pár slov ohledně našeho týmu Dromeus je dech. Zdá se mi, že i Dan mě nepředbíhá už tak často :) Kousek za půlkou jsem běžel svoje nejrychlejší kolo. /* začátečnická chyba, že? */ V tempu 34.kola bych měl maratón pod 3:15...
Dalších deset kol mě nutí zpomalit. Projevuje se chybějící delší tempový běh měsíc před maratónem. Poohlížím se po tabuli s počty kol a porovnáním s uběhlým časem zjišťuji, že bych mohl dokázat cosi neuvěřitelné. V prosinci jsem si říkal, že bych letos chtěl svůj maratónský čas vrátit pod 3:30, ale pomýšlel jsem přitom na pražský PIM. To už bude čas i počasí na kvalitnější trénink.
Zdaleka však ještě nejsem v cíli a musím řešit nevolnost. Nezpůsobil ji koktejl, jak by se mnozí domnívali, ale nevyzkoušený gel. V 55. kole musím uklidnit žaludek banánem a rovinku s občerstvením projít. Podaří se mi drobnou diskomfortnost ustát a doběhnout bez ztráty čehokoliv. Neodpustím si ani závěrečný finiš, když spatřím pár metrů před cílem hodiny s časem 3:28:52.
Je to už dva roky, co jsem naposledy cílovou pásku maratónu proťal v tempu pod 5 min/km. Snažím se vybavit si všechny faktory, které mohly ovlivnit můj návrat pod 3:30. Objemy v tréninku mezi ně určitě nepatří. S nastupující zimou hodně klesaly: listopad 265, prosinec 230 a leden jen 170 km. To spíš kvalita, i když trochu neobvyklá. Z asfaltu a pevných cest jsem se přesunul do terénu a sněhu, balancoval na ledu a občas se vydal do Úval na malý kopec.
Může to být i paradoxně právě tím malým objemem - byl jsem odpočatý. Za výkonem může být i "zvláštní" výživa. Dostal jsem od Behej.com k vánocům gainer od Nutrendu a pokud jsem na to nezapomněl, vždy po doběhu jsem se tím nakrmil.
Tolik ke sportovním faktorům. K těm jiným patřila nepochybně čistá hlava (prosím neplést si s hlavou umytou nebo dokonce vylízanou!). Velkou váhu přikládám i tomu, co jsem měl na krku. Od té doby, co obruč nosím, neznám nedostatek energie.
sobota, listopadu 20, 2010
Jak si oblíbit listopad
Stezka vinoucí se mezi stromy, zapadaná listím, se po trvalých deštích proměnila v oraniště. Žádný krok není jistý. Po dopadu ujíždí bota nepředvídatelným směrem. Jen tak tak, že náhodný pohyb nenásleduje celé tělo. Původní komfort chodidla obaleného hřejivou tkaninou se rychle mění v malý, studený bazén. Takový běh, dáli se ještě během nazvat, na radosti nepřidá. Z úst běžce tak snadno vyletí slovo nepatřící do slovníku gentlemanů.
Tak to bylo loni. A letos?
Po loňských zkušenostech se záplavou bílé plísně roztahující se od zápraží až k nejzazšímu koutu lesa, s tou hmotou, která chladila nohy po dvou kilometrech pod únosnou mez, jsem se rozhodl vyzkoušet dosud nevyzkoušené. Abych bílé překážce čelil s otevřeným hledím rytíře vyrážejícího na zteč, pořídil jsem poprvé ve své běžecké historii krosovou obuv. A protože šťastná hvězda mi svítí na cestu celý život, obdržel jsem výhodně zřejmě to nejlepší (pro mě). Ten zázrak se jmenuje Mizuno Cabracan.
Bota je sice těžší, než jsem čekal, ale váhu plně vyváží vlastnosti. Nevydržel jsem čekat na sníh. Aktuální běžecké podmínky na stezkách křižující Vidrholec volaly po testu krosové boty.
Stezka vinoucí se mezi stromy, zapadaná listím, se po trvalých deštích proměnila v oraniště. Kam bota dopadne, tam zůstane. Díky tvrdým špuntům se lze i z bláta dobře odrazit. Voda a bahno stékají po svršku boty. Chodidla obalené do skvělých ponožek Moira EKS zůstávají suché do posledního kroku. Takový běh, se stává radosti samou. Bez váhání se běžec vynoří z lesa a další kilometry si užívá na otevřeném poli. Žádné nabalování hlíny. Z úst běžce tak snadno vyletí slovo NÁDHERA. Tenhle listopad mám rád.
Tak to bylo loni. A letos?
Po loňských zkušenostech se záplavou bílé plísně roztahující se od zápraží až k nejzazšímu koutu lesa, s tou hmotou, která chladila nohy po dvou kilometrech pod únosnou mez, jsem se rozhodl vyzkoušet dosud nevyzkoušené. Abych bílé překážce čelil s otevřeným hledím rytíře vyrážejícího na zteč, pořídil jsem poprvé ve své běžecké historii krosovou obuv. A protože šťastná hvězda mi svítí na cestu celý život, obdržel jsem výhodně zřejmě to nejlepší (pro mě). Ten zázrak se jmenuje Mizuno Cabracan.
Bota je sice těžší, než jsem čekal, ale váhu plně vyváží vlastnosti. Nevydržel jsem čekat na sníh. Aktuální běžecké podmínky na stezkách křižující Vidrholec volaly po testu krosové boty.
Stezka vinoucí se mezi stromy, zapadaná listím, se po trvalých deštích proměnila v oraniště. Kam bota dopadne, tam zůstane. Díky tvrdým špuntům se lze i z bláta dobře odrazit. Voda a bahno stékají po svršku boty. Chodidla obalené do skvělých ponožek Moira EKS zůstávají suché do posledního kroku. Takový běh, se stává radosti samou. Bez váhání se běžec vynoří z lesa a další kilometry si užívá na otevřeném poli. Žádné nabalování hlíny. Z úst běžce tak snadno vyletí slovo NÁDHERA. Tenhle listopad mám rád.
sobota, listopadu 06, 2010
Úvalské vrchy
Jistě znáte ten pocit, kdy zavítáte do dosud nenavštívených míst a ta vás okouzlí. Pro místní usedlíky jsou taková místa natolik vžitá, že ani nevnímají jejich Genius loci. Zapůsobí však na vaši duši tak, až vyvolá nutnání rozběhnout se plnou rychlostí.
Dnes nastaly ideální podmínky pro takové toulání. Regenerační běh, bez plánu na kilometry a čas, téměř jarní počasí s jasnou oblohou. Odpočinkový běh na setřesení únavy. Stejně jako nutkání si výsknout radostí se mou hlavou nese i nutkání se dělit. O ta místa v české přenádherné krajině, o pocity z toho, co je kolem.
Na hranici Polabské nížiny je o kopce nouze. Skromnou možnost tréninku v nakloněné rovině poskytuje Vidrholec v části Pekařova okruhu. Zdaleka však nedosahuje kvalit Šáreckého údolí, ba ani Stromovky či Letné. Doslechl jsem se o vrchu v Úvalech, který by mohl mít vhodné parametry pro trénink běhu do vrchu. Stačil pohled do mapy a výlet mohl začít.
Uznávám, výlet je silné slovo. Do Úval to přes les nemám více jak pět kilometrů. Únava z ultra krosu se pozvolna rozpouští ve spadaném listí. Stačil rozumný odpočinek a tělo zas vesele skáče přes kořeny.
Cesta k vrchu v Úvalech je jednoduchá. Od lesa podél železniční tratě a ještě před nádražím odbočit pod koleje ke koupališti. Pár desítek metrů běhu z kopce a vpravo se již leskne hladina rybníka.
Na jeho hrázi umocňuje dojem klidu a běhumilného místa starý mlýn.
Srdce vytrvalce zajásá při pohledu na stezku vinoucí se kamsi vzhůru.
Jsem u cíle. Vrch zatím odkládám jako vzácnou lahůdku. Nejprve jej hezky zprava oběhnu.
Cesta zahýbá mezi domy, ale mé oko potěší pěšina mizící v křoví. Ta mě zavede na kýžený vrch, dnes ráj draků.
Nebyl to takový lomcovák, jako minulý týden, ale na kvalitní trénink bude stačit. Už se těším, až se sem vrátím.
Dnes nastaly ideální podmínky pro takové toulání. Regenerační běh, bez plánu na kilometry a čas, téměř jarní počasí s jasnou oblohou. Odpočinkový běh na setřesení únavy. Stejně jako nutkání si výsknout radostí se mou hlavou nese i nutkání se dělit. O ta místa v české přenádherné krajině, o pocity z toho, co je kolem.
Na hranici Polabské nížiny je o kopce nouze. Skromnou možnost tréninku v nakloněné rovině poskytuje Vidrholec v části Pekařova okruhu. Zdaleka však nedosahuje kvalit Šáreckého údolí, ba ani Stromovky či Letné. Doslechl jsem se o vrchu v Úvalech, který by mohl mít vhodné parametry pro trénink běhu do vrchu. Stačil pohled do mapy a výlet mohl začít.
Uznávám, výlet je silné slovo. Do Úval to přes les nemám více jak pět kilometrů. Únava z ultra krosu se pozvolna rozpouští ve spadaném listí. Stačil rozumný odpočinek a tělo zas vesele skáče přes kořeny.
Cesta k vrchu v Úvalech je jednoduchá. Od lesa podél železniční tratě a ještě před nádražím odbočit pod koleje ke koupališti. Pár desítek metrů běhu z kopce a vpravo se již leskne hladina rybníka.
Na jeho hrázi umocňuje dojem klidu a běhumilného místa starý mlýn.
Srdce vytrvalce zajásá při pohledu na stezku vinoucí se kamsi vzhůru.
Jsem u cíle. Vrch zatím odkládám jako vzácnou lahůdku. Nejprve jej hezky zprava oběhnu.
Cesta zahýbá mezi domy, ale mé oko potěší pěšina mizící v křoví. Ta mě zavede na kýžený vrch, dnes ráj draků.
Nebyl to takový lomcovák, jako minulý týden, ale na kvalitní trénink bude stačit. Už se těším, až se sem vrátím.
pátek, listopadu 05, 2010
Šutr54
Michael, přítel ze sportovního webu Dailymile, uspořádal v pražské Šárce neobyčejnou akci. Jeho původní myšlenku, že půjde o komorní, dvou až tří mužný běh, rozptýlilo 13 odvážlivců podupávajících v chladu posledního sobotního říjnového rána nad hanspaulskou psí loukou. Odvážlivců proto, neboť málokterý z nich tušil, co jej čeká. Sám jsem se velmi mýlil, když jsem si myslel, že trasa povede více-méně po běžecké stezce, kterou jsem vytyčil v knize Běháme po Praze a okolí. Okruh v knize má stejnou kilometráž a i přes několik prudkých stoupání je k běžcům z rovin přívětivý. Trasa, kterou připravil Michael, byl kros nejtvrdšího kalibru. Naplno se ukázala má slabina nesených přebytečných kilogramů.
První metry vedly prudkým klesáním do Šáreckého údolí. Poslední zbytky ambic na slušný čas vzaly za své. Kopce se mi sice neprotiví, ale z prudkých seběhů mám oprávněný respekt. Raději jsem vytáhl foťák a snažil se zachytit neopakovatelnou atmosféru podzimního rána.
Údolím se běželo jen pár set metrů (jedno z mála míst s asfaltem) a trasa zamířila vlevo do kopce. Ten se v prvním kole dal ještě místy běžet. Vyběhli jsme na vrchol nedaleko startu a chvilku si odpočinuli během po vrstevnici. Další prudké klesání bylo ještě náročnější než to první. Zde jsem se pochválil za nápad obout krosové boty. Původně jsem v mých vůbec prvních krosovkách (Mizuno Cabracan) chtěl oběhnout jen jedno kolo, ale nakonec jsem v nich rád zdolal všechny tři okruhy. Klesání plné listí ukrývající šutry jakoby dalo název této vydařené akci.
Další stoupání, která zavedla běžce k nejzazšímu bodu okruhu, hřbitovu v Nebušicích, nebyla tak dlouhá a prudká a trasa byla v tomto úseku dobře běžitelná.
V polovině okruhu byl připraven stolek s občerstvením. Sice ve třetím kole už toho k pití moc nezbylo, ale i tak díky za to. Druhá polovina začínala příjemným rychlým úsekem na rozhraní pole táhnoucímu se k Horoměřicům a porostu Šáreckého údolí. Následoval nejbrutánější seběh korytem kamenů všech velikostí.
Na několika místech se bez pozorného sledování zelených šipek a fáborků dalo snadno sejít z trasy. Při pozdějším studiu mapy jsem zjistil, že jednu z ostrých změn směru jsem přehlédl a neúmyslně si tak závod v každém ze tří kol zkrátil. Tím místem byl právě úsek od silnice vedoucí do Horoměřic ke klesání kamenitou roklí. Po dohodě s organizátorem a hlavním rozhodčím v jedné osobě, mi bude po právu následně udělena časová penalizace 30 minut.
Po dosažení dna údolí následoval prudký výběh na hanspaulskou stranu a příjemný úsek ke zřícenině Baba. S tím, jak mi ubývaly síly, klesala i má rychlost a schopnost některé úseky běžet. V posledním kole jsem již Babu neobíhal ale obcházel. Pár set metrů po asfaltu mezi domky bylo předzvěstí posledních dvou výživných stoupání (a samozřejmě i klesání).
Musím se přiznat, že nic tak těžkého jsem nikdy neběžel. Těžkého a přitom krásného. Týden "po" stále cítím stehna a uběhnout 10 km po rovině je na hranici mých současných možností. Možná se v těle nakumulovala únava v kombinace 24h – maratón – desítka – x – maratón – x – maratón – ultrakros 54 km. Ale copak bych mohl něco z toho vynechat, když to bylo tak krásné?
web závodu
Fotky z okruhu:
poslední stoupání k cíli
u čtyřech jedniček
toto se také běželo - dolů
Štefan po občerstvení
lán
a další stoupání
Petr ve skluzu
i tudy se běželo
poslední pokyny
První metry vedly prudkým klesáním do Šáreckého údolí. Poslední zbytky ambic na slušný čas vzaly za své. Kopce se mi sice neprotiví, ale z prudkých seběhů mám oprávněný respekt. Raději jsem vytáhl foťák a snažil se zachytit neopakovatelnou atmosféru podzimního rána.
Údolím se běželo jen pár set metrů (jedno z mála míst s asfaltem) a trasa zamířila vlevo do kopce. Ten se v prvním kole dal ještě místy běžet. Vyběhli jsme na vrchol nedaleko startu a chvilku si odpočinuli během po vrstevnici. Další prudké klesání bylo ještě náročnější než to první. Zde jsem se pochválil za nápad obout krosové boty. Původně jsem v mých vůbec prvních krosovkách (Mizuno Cabracan) chtěl oběhnout jen jedno kolo, ale nakonec jsem v nich rád zdolal všechny tři okruhy. Klesání plné listí ukrývající šutry jakoby dalo název této vydařené akci.
Další stoupání, která zavedla běžce k nejzazšímu bodu okruhu, hřbitovu v Nebušicích, nebyla tak dlouhá a prudká a trasa byla v tomto úseku dobře běžitelná.
V polovině okruhu byl připraven stolek s občerstvením. Sice ve třetím kole už toho k pití moc nezbylo, ale i tak díky za to. Druhá polovina začínala příjemným rychlým úsekem na rozhraní pole táhnoucímu se k Horoměřicům a porostu Šáreckého údolí. Následoval nejbrutánější seběh korytem kamenů všech velikostí.
Na několika místech se bez pozorného sledování zelených šipek a fáborků dalo snadno sejít z trasy. Při pozdějším studiu mapy jsem zjistil, že jednu z ostrých změn směru jsem přehlédl a neúmyslně si tak závod v každém ze tří kol zkrátil. Tím místem byl právě úsek od silnice vedoucí do Horoměřic ke klesání kamenitou roklí. Po dohodě s organizátorem a hlavním rozhodčím v jedné osobě, mi bude po právu následně udělena časová penalizace 30 minut.
Po dosažení dna údolí následoval prudký výběh na hanspaulskou stranu a příjemný úsek ke zřícenině Baba. S tím, jak mi ubývaly síly, klesala i má rychlost a schopnost některé úseky běžet. V posledním kole jsem již Babu neobíhal ale obcházel. Pár set metrů po asfaltu mezi domky bylo předzvěstí posledních dvou výživných stoupání (a samozřejmě i klesání).
Musím se přiznat, že nic tak těžkého jsem nikdy neběžel. Těžkého a přitom krásného. Týden "po" stále cítím stehna a uběhnout 10 km po rovině je na hranici mých současných možností. Možná se v těle nakumulovala únava v kombinace 24h – maratón – desítka – x – maratón – x – maratón – ultrakros 54 km. Ale copak bych mohl něco z toho vynechat, když to bylo tak krásné?
web závodu
Fotky z okruhu:
poslední stoupání k cíli
u čtyřech jedniček
toto se také běželo - dolů
Štefan po občerstvení
lán
a další stoupání
Petr ve skluzu
i tudy se běželo
poslední pokyny
neděle, října 24, 2010
Nejrychlejší není nejlepší
Běžel jsem jako debil. Tolik lze ve zkratce sdělit k Pražskému maratonu ve Stromovce. Po více jak roce jsem běžel s nějakým cílem. Ten byl stlačit čas pod 3:40. Všechny mé čtyři letošní maratóny se totiž zcela neplánovaně vešly do rozmezí jediné minuty. Prvním byl Mercury Indoor v Českých Budějovicích 3:41:47, následoval PIM 3:42:22, Kladno 3:41:46 a Benešovský 3:42:12. Kéž bych se raději vybodl na honění za časem a strávil pěkný podzimní den v barevné Stromovce a rozšířil řadu hezky naskládaných časů.
První pětka sice odpovídala tempu, které následovalo dále, ale s odstupem cítím, že byla zbytečně rychlá. Spoluběžce, které jsem nechal v Benešově před sebou, běželi najednou okolo mě nebo za mnou. Přesto jsem si na 5.km řekl, že to zkusím... Podle toho, co hlásil Ivo, bylo dalších 22 km v tempu lehce pod 5/km. Pak mě vypnuli. A to se mi vůbec nelíbilo. Pryč bylo nadšení z pohybu, zmizela radost z míst, kde jsem natrénoval na svůj nejlepší běžecký rok 2007. Místo závěrečného zrychlení přišlo vadnutí.
V běžecké nepohodě se cíl nechtěl přiblížil. A když jsem se do něj konečně dostal, byl jsem zklamán. Ze sebe. Že zkouším něco 23x ověřené, že se nedělá. Pak ani letošní nejrychlejší čas 3:36:53 mého 24. maratónu nepřinesl pocity euforie, ale deprese. Že jsem běžel jako debil.
Jednu radost si však ze Stromovky odnáším:
První pětka sice odpovídala tempu, které následovalo dále, ale s odstupem cítím, že byla zbytečně rychlá. Spoluběžce, které jsem nechal v Benešově před sebou, běželi najednou okolo mě nebo za mnou. Přesto jsem si na 5.km řekl, že to zkusím... Podle toho, co hlásil Ivo, bylo dalších 22 km v tempu lehce pod 5/km. Pak mě vypnuli. A to se mi vůbec nelíbilo. Pryč bylo nadšení z pohybu, zmizela radost z míst, kde jsem natrénoval na svůj nejlepší běžecký rok 2007. Místo závěrečného zrychlení přišlo vadnutí.
V běžecké nepohodě se cíl nechtěl přiblížil. A když jsem se do něj konečně dostal, byl jsem zklamán. Ze sebe. Že zkouším něco 23x ověřené, že se nedělá. Pak ani letošní nejrychlejší čas 3:36:53 mého 24. maratónu nepřinesl pocity euforie, ale deprese. Že jsem běžel jako debil.
Jednu radost si však ze Stromovky odnáším:
sobota, října 09, 2010
Jizerní kotlina
Prvních pár set metrů po výstřelu je jasné, že dnes nemá cenu se snažit. Vedu skupinu běžců uzavírající startovní pole. Po nutné zastávce, za mnou snad už ani nikdo není. Skvělou formu jsem si užil při včerejším "prerace run" a dnes je čas na kochání. Maratónská linka vede po silnici kopírující tok Jizery.
Ach, řeka. Jak rád se zas s ní setkávám. Tato, ve zdánlivé lenosti ukrývá nespoutanou sílu. Nehybná průzračná hladina kolebá první spadané listí. V zákrutě zrychlí, ohlazené kameny zčeří její tok. Malý jez je důkazem, že voda je slyšet. Známky jejího jarního běsnění jsou patrné na podemleté silnici. Idylku dotváří obraz se dvěmi kozami, černou a bílou. Opočívají na louce, s výrazem překvapení pozorují pobíhající lidi.
Mám pár postřehů, které činí trať ne zcela ideální. Vlastně je jen jeden znepříjemňující fakt, který provází běžce po celé délce tratě. Běží se v plném provozu. Půlmaratónci se s přítomností aut na méně frekventované cestě vypořádají ještě solidně, ale maratónci běží téměř polovinu závodu po hlavní silnici Vrchlabí - Harrachov. Běh po ideální stopě je téměř životu nebezpečný.
Skvělá organizace Benešovského maratónu Pojizeřím však přebije tyto nářky. Bezproblémové parkování, odvoz z nádraží v Semilech na start a po závodě zpět, ohromný stan pro posezení, teplé jídlo po závodě a hlavně skvělé občerstvení na trati, které nedělí více jak 5 kilometrů, to jsou hlavní argumenty, proč nazvat tuto akci "DOBRÝ MARATÓN".
Ach, řeka. Jak rád se zas s ní setkávám. Tato, ve zdánlivé lenosti ukrývá nespoutanou sílu. Nehybná průzračná hladina kolebá první spadané listí. V zákrutě zrychlí, ohlazené kameny zčeří její tok. Malý jez je důkazem, že voda je slyšet. Známky jejího jarního běsnění jsou patrné na podemleté silnici. Idylku dotváří obraz se dvěmi kozami, černou a bílou. Opočívají na louce, s výrazem překvapení pozorují pobíhající lidi.
Mám pár postřehů, které činí trať ne zcela ideální. Vlastně je jen jeden znepříjemňující fakt, který provází běžce po celé délce tratě. Běží se v plném provozu. Půlmaratónci se s přítomností aut na méně frekventované cestě vypořádají ještě solidně, ale maratónci běží téměř polovinu závodu po hlavní silnici Vrchlabí - Harrachov. Běh po ideální stopě je téměř životu nebezpečný.
Skvělá organizace Benešovského maratónu Pojizeřím však přebije tyto nářky. Bezproblémové parkování, odvoz z nádraží v Semilech na start a po závodě zpět, ohromný stan pro posezení, teplé jídlo po závodě a hlavně skvělé občerstvení na trati, které nedělí více jak 5 kilometrů, to jsou hlavní argumenty, proč nazvat tuto akci "DOBRÝ MARATÓN".
pondělí, září 27, 2010
Dech podzimu
Ostrý poryv větru na zápraží mě zahání zpět. Tričko není dnes ta správná volba na pohyb venku. Přidávám slabou bundu a rukavice. I něco příjemného k poslechu se dnes hodí. V tónech "Riders on the storm" vymetám první louži. Zvuk hřmění a lijavce ladí s počasím.
Lesa se dnes jen zlehka dotknu. Vytrvalý déšť učinil mé oblíbené stezky neschůdnými. Přesto znám pár cest pod stromy, kde se voda nezdržuje. Už jsem při běhání spolkl několik much a mnoho jich doloval z očí. Ale aby mi přímo do huby vletěl list, tak to se mi stalo poprvé. Aleš Brichta alias "Pán Bouře" do toho rozvírá svůj černý plášť a já podvědomě zrychluji.
Mokrá trasa vede dále zástavbou rodinných domků. Pokukuji, co se kde změnilo. V ohromení vždy zírám na stavby, které jsou s okolní zástavbou v totální disharmonii. "We are living in Amerika" přizvukují Rammstein a já spěchám mezi pole. V otevřeném prostoru se mi běží lépe a první dech podzimu mě učí mít rád každé počasí.
Něco mě pokaždé táhne ven, do prostoru, do přítmí lesa, k tomu co prostě "JE".
Lesa se dnes jen zlehka dotknu. Vytrvalý déšť učinil mé oblíbené stezky neschůdnými. Přesto znám pár cest pod stromy, kde se voda nezdržuje. Už jsem při běhání spolkl několik much a mnoho jich doloval z očí. Ale aby mi přímo do huby vletěl list, tak to se mi stalo poprvé. Aleš Brichta alias "Pán Bouře" do toho rozvírá svůj černý plášť a já podvědomě zrychluji.
Mokrá trasa vede dále zástavbou rodinných domků. Pokukuji, co se kde změnilo. V ohromení vždy zírám na stavby, které jsou s okolní zástavbou v totální disharmonii. "We are living in Amerika" přizvukují Rammstein a já spěchám mezi pole. V otevřeném prostoru se mi běží lépe a první dech podzimu mě učí mít rád každé počasí.
Něco mě pokaždé táhne ven, do prostoru, do přítmí lesa, k tomu co prostě "JE".
neděle, září 26, 2010
Mizerný čas, přesto radost
Ten závod jsem neměl rád. Byla to má první závodní, utrápená desítka. Něco se ale změnilo, hodně změnilo. Jak mi dnes při společném rozklusu řekl Pavel: "Ta pravá radost, to uspokojení z běhu, víc než na výsledném času závisí na tom, co máš v hlavě." Na to nezbývá než opětovat: "Nejlepší je tam nemít nic." Potom i pohled na časomíru před cílovou čarou pobaví, než aby naštval.
Protože jsme s Radkou téměř domorodci, vyzvedávám čísla před osmou ranní, kdy je škola kromě pořadatelů ještě prázdná. V klidu doma doladíme jejich správné umístění. Na start to máme 4,5 km, ideální míra na fajnový rozklus. I přes vodu a vítr se mi do Běchovic běží skvěle. Radka si v autobusové zastávce stačí akorát odložit pláštěnku a přezout, a běží rovnou na start. Já mířím do školy převléci suché triko. Dvacet minut před startem odevzdávám batoh do dodávky a až do výstřelu pobíhám po okolí. Není prostě vhodná teplota na postávání a klábosení.
Startovní výstřel mě překvapí na samotném chvostu davu. Ne že bych se chtěl cpát dopředu, ale tato pozice není moc výhodná. Pár vteřin husího pochodu a kilometr kličkování alespoň napomohly k tomu, že jsem nevyrazil vpřed jak kanec z bukvic. Běžím si tak, jak je mi příjemné. Možná z opatrnosti, možná díky chladu, ale nejspíš kvůli příjemným pocitům z běhu se nesnažím dostat ze sebe maximum. Baví mě běžet po silnici bez aut, kde se ve všední den pomalu nedá přejít. Baví mě si vybrat někoho před sebou a snažit se ho doběhnout. Baví mě prohodit pár slov s okoloběžícími.
Za šestým kilometrem doháním Mirka alias Jaromíra H. Říkám si, jak ohromně se zlepšil. Nebo je to snad jinak? Z kopce mi utíká neuvěřitelnou rychlostí. Paradoxně mě tohle honění nakopne a kopec na Jarov se mi daří zdolat se ctí a skalpy několika soupeřů. Jasně, i o dvacet let starších :D
Poslední kilometr letos není o trápení, ale o parádním finiši s dostatkem sil. Jen pohled na časomíru mě zprvu překvapí a pak rozesměje. Vždyť já si tu desítku ve středu v lese střihnul skoro o minutu rychleji. Neumím úplně přesně popsat proč, ale ode dneška mám ten závod rád. I s těmi mizernými 47:32.
Protože jsme s Radkou téměř domorodci, vyzvedávám čísla před osmou ranní, kdy je škola kromě pořadatelů ještě prázdná. V klidu doma doladíme jejich správné umístění. Na start to máme 4,5 km, ideální míra na fajnový rozklus. I přes vodu a vítr se mi do Běchovic běží skvěle. Radka si v autobusové zastávce stačí akorát odložit pláštěnku a přezout, a běží rovnou na start. Já mířím do školy převléci suché triko. Dvacet minut před startem odevzdávám batoh do dodávky a až do výstřelu pobíhám po okolí. Není prostě vhodná teplota na postávání a klábosení.
Startovní výstřel mě překvapí na samotném chvostu davu. Ne že bych se chtěl cpát dopředu, ale tato pozice není moc výhodná. Pár vteřin husího pochodu a kilometr kličkování alespoň napomohly k tomu, že jsem nevyrazil vpřed jak kanec z bukvic. Běžím si tak, jak je mi příjemné. Možná z opatrnosti, možná díky chladu, ale nejspíš kvůli příjemným pocitům z běhu se nesnažím dostat ze sebe maximum. Baví mě běžet po silnici bez aut, kde se ve všední den pomalu nedá přejít. Baví mě si vybrat někoho před sebou a snažit se ho doběhnout. Baví mě prohodit pár slov s okoloběžícími.
Za šestým kilometrem doháním Mirka alias Jaromíra H. Říkám si, jak ohromně se zlepšil. Nebo je to snad jinak? Z kopce mi utíká neuvěřitelnou rychlostí. Paradoxně mě tohle honění nakopne a kopec na Jarov se mi daří zdolat se ctí a skalpy několika soupeřů. Jasně, i o dvacet let starších :D
Poslední kilometr letos není o trápení, ale o parádním finiši s dostatkem sil. Jen pohled na časomíru mě zprvu překvapí a pak rozesměje. Vždyť já si tu desítku ve středu v lese střihnul skoro o minutu rychleji. Neumím úplně přesně popsat proč, ale ode dneška mám ten závod rád. I s těmi mizernými 47:32.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)