úterý, července 18, 2006

Držím se

Občas mám pocit, že horko mi rozpouští mozek v jednolitou hmotu, která pak při práci vykazuje samý error. Naštěstí je tu běhání, které tu hmotu promíchá, a usadí ji tam, kam patří, a na pár hodin jsem zase ve statusu ok. Koukám na plán od Luboshe a musím konstatovat, že se mi jej daří celkem dodržovat. Jsem nyní akorát posunut o jeden den, proto nedělních 29 km v tempu maratonu proběhlo včera.
Když jsem v půl šesté večer vbíhal do Klánovického lesa napadl mě hned titulek do blogu „Na místě nejmilejším“. Je to tak. Pobíhal jsem v Praze na hodně místech, ale sem se vracím nejraději. Nejen pro svěží lesní vzduch, pro duši lahodící barvy a pro hmyz běžcům se vyhýbající ale zejména pro sílu tohoto lesa. Na žádném jiném místě se mi neběhá tak lehce a příjemně. Včera bych to mohl jistě svést na čistý organismus, který pojedl jen trochu müsli a kus borůvkového koláče.
Vybíhám na plánované putování Vidrholcem k Úvalům. Žádná ranní ztuhlost, jen lehké pokládání kroků. Pozoruji prosvítající paprsky slunce chýlícího se za obzor a v duchu si přehrávám běh těmito místy po zimě. Dnes je to jiné. Z bahna zbyly jen malé ostrůvky, které lze snadno přeskočit. Trasu si různě zpestřuji kličkováním mezi stromy a výběhem na malý kopeček. Po otočce běžím kam mě nohy nesou. Rozhodně to není cesta kterou znám, ale je stále lesem a je velmi příjemná. Povrch tvoří zpevněný upěchovaný jemný štěrk, něco na způsob nových cest v zadní části Stromovky, nebo jako jsou upravené polní a lesní cesty v Rakousku. Záhy se ocitám za humny několika domů, ale nevím kde. Stáčím trasu po okraji lesa pěšinkou zpět a ta mě dovede na cestu, kterou znám z jiného zimního běhu. Je to jedna z přímic, která prohází celým lesem. Tato vede okolo výcvikového střediska psů MP. Poslední dva km před křížením silnice jsou značené, a mohu si tak ověřit, že držím tempo na 5:05. U školy předbíhám dva cyklisty (už dále nejeli) a nořím se do části lesa blíže k Běchovicím. Po zelené a dále po neznačené cestě dobíhám k autu, abych po 16 km doplnil nápoje. Tentokrát se ani moc nepoleju a pádím do druhého kola. Po čtyřech km cítím, že den skoro bez jídla také není to pravé na běhání, ale kupodivu držím stejný čas i na otočce u Úval. Kroužím stejnou osmičku za humny a u psí stanice už cítím, že doběhnout v tempu nebude sranda. Však také tep ukazuje hodnoty o 15 vyšší než při ranním běhu podobným tempem. Ze zamyšlení mě vytrhují dva koloušci, kteří se v lese chovají jako děti. Skotačí z místa na místo, a nic nedbají rady rodičů, že před den je lépe být schovaný. Jsou to snad jen půlmetrová mimina. Na rovince kontroluji tempo, a daří se mi jej i když s vypětím držet. Zatímco v prvním kole jsem si pohrával s myšlenkou, že kola budou dvě celá, druhé musím krátit. Přesto se mi podařilo zdolat plánovaných 29 km za 2:31. Pokud se mi tento týden podaří plán dodržet, bude konto zase tříciferné. Držte mi palce.

1 komentář: