úterý, prosince 19, 2006

2 x 14 = 113

Zvláštní matematika má pro mě a pár blízkých skrytý význam. Během čtrnácti dnů jsem podnikl dva ultraběhy. Každý byl jiný a přesto oba nádherné. Možná se ve vzpomínkách s odstupem vrátím k tomu prvnímu. Druhý běh se uskutečnil 14 dní po tom prvním.

Obsazení již nebylo tak početné; byli jsme jen dva. Jak se to celé seběhlo? V euforii po UNL vyjádřil Ondřej přání pokořit hranici 50ti km. Nejdříve jsem malinko zaváhal, zda není příliš brzy na další dlouhý běh, ale protože žádná šílená myšlenka mi není cizí, souhlasil jsem. Ondřej naprosto perfektně naplánoval trasu a čas startu jsme zvolili na sobotu 9.12. o 4.hodině ranní. Ještě ve čtvrtek jsme si řekli, že konečné rozhodnutí padne v pátek. Padlo.

Přípravy na samotný běh byly velmi tragédí. Nestihl jsem si nic koupit, proto jsem musel těžit z domácích zásob. Má jídelní výzbroj se tak sestávala ze dvou menších jablek a jedné tyčinky od Nutrendu Soya protein 22 %. V pátek večer jsem si uvařil zelený čaj do vaku, osladil medem a vak jsem vměstnal do ledvinky.

Už léta se probouzím kdy chci bez budíku. Pro "jistotu" jsem si výjimečně nastavil alarm na hodinkách na 2:30; to abych zaspal. Oči jsem vytřeštil ve 2:51. Trvá-li cesta na start 50 minut, nezbývalo mi mnoho času. Naštěstí jsem měl mimořádně vše připravené a tak ve 3:03 už jsem startoval plechového oře. Cesta k Cerhenicím směrem na Kolín proběhla v pořádku a na zahájení jsem dorazil včas. S Ondřejem jsme doladili pár drobností a s mírným zpožděním vyrazili.

První kroky naznačovaly, že tento běh nebude žádný med. Zaháněl jsem myšlenky typu "10 bude stačit a podobně". Téměř dvě kila nesené potravinové zátěže na komfortu nepřidaly. Velmi mě překvapil Ondřej na osmém kilometru hlášením z Garmina, že běžíme tempem 5:52. To jsem si myslel, že jdeme daleko pomaleji.

Na sobě jsem měl opět žlutou bundu, legíny Tchibo, funkční triko od Craftu, dlouhou duo Moiru a půjčenou čelovku Silva. Nebylo sice chladno, ale když na 38.km fouklo od řeky, ocenil jsem spásný nápad nabalit se jako pumpa.

Má krize z počátku běhu se postupně rozplývala. Zčásti to bylo způsobeno úkony během cesty, které člověk obvykle provádí doma v klidu po probuzení, ale větší podíl na přibývající pohodě měly přibývající kilometry a můj bezva parťák. Poté, co Ondřej zahlásil půlmaratón, cítil jsem se v naprosté duševní i tělesné pohodě.

Zjistil jsem, že čím víc kecáme, tím rychleji cesta ubíhá. Zásoboval jsem Ondřeje různými historkami a po očku jej sledoval kolik jich ještě snese. Když delší dobu mlčel, už jsem se obával aby mi jednu neflákl, abych už konečně držel klapačku. Jak ale později sám řekl, i jemu mé mluvení pomohlo. Okolo maratónu překonával krizi a mé řeči jej odreagovaly od jeho potíží.

Má krize přišla na 48.km po větě: "už je to kousek". Najednou jakoby mozek přestal pracovat a tělu se nechtělo dál běžet. V takové chvíli se naplno projeví výhoda parťáka a společného běhu. Ve chvíli, kdy by člověk samotný těžko odolával pokušení přejít do chůze, pomohl kamarád.

Můj zápisek z běhu není dlouhý. Když jsme dobíhali po 5ti hodinách na místo startu přišlo mi, jako by uběhla sotva půlhodina. A přeci si odnáším tolik zážitků. Pět hodin s prímovým a pohodovým člověkem, úchvatný východ slunce na soutoku Labe s Cidlinou a nádherně nepopsatelné okamžiky běhu okolo tiché řeky. Bylo to skvělé.

2 komentáře:

Blog Běžícího Tučňáka řekl(a)...

fakt se tesim, az budu moci jednou vyrazit s tebou a stanu se take ultramanem
skvely zapis. Gratuluju k dvema super behum!

T.

papaaya řekl(a)...

..kolem 48km jsi bezel do toho zaverecneho kopce? no to by me take prechazel humor :)
Witty paradni vykon a krasne popsany. Diky. A at ti to v roce 2007 (ultra)beha, jak jen si usmyslis.
p.