Ultra Nacht Lauf II.

Další z účastníků to nevydržel a sepsal své zážitky. Tentokrát Jirka:

Tak i já se připojím ke svým kolegům a popíšu své zážitky z běhu. Začátek už uvedl Witty a tak jej nebudu opakovat. Po startu nočního běhu vesele probíháme klidným tempem Milíčovským lesem a zjišťujeme, že čelovky krásně svítí a všichni jsme bezvadně vidět. V tuto chvíli se držíme pospolu. Po vyběhnutí z lesa se kocháme noční osvětlenou Prahou. Zejména Papaaya se toho pohledu nemůže nabažit a nechá si udělat výklad, kde je jaká čtvrť.

Přes Křeslice již míříme ven z Prahy. Na kruhovém objezdu v Křeslicích stojí Tučňák a kontroluje jak nám to jde. Tempo je pomalé a v podstatě nezbývá, než si běh užívat a povídat si se spoluběžci. V Pitkovicích míjíme hospodu, na které je uvedena otevírací doba do 07.00. Říkáme si, že ráno můžeme zajít na něco dobrého.

Krátce na to míjíme ceduli s označením konce hl.m. Prahy. V této chvíli právě dochází k rozložení sil, tzn. vytváříme dvojici s Papaayou a Radka běží s Wittym. A co víc, Radka s Wittym se nám začínají vzdalovat. Když probíháme Čestlice, tak už mají celkem slušný náskok.

Běžíme cca. 50 minut, nacházíme se ve tmě někde mezi dvěmi vesnicemi a ze tmy se proti nám vynoří muž. Ptá se nás, zda něco jede do Prahy. S Papaayou mu říkáme, že to nevíme, ale když poběží svým směrem je do hodiny u metra na Hájích. Docela nás to pobavilo. Jeho ne.

V obci Kuří na nás čeká Tučňák. Když dobíháme k autu, Radka z Wittym se už vzdalují. Plný dojmů z přehlídky bojových sportů Budo Show 2006, na které jsem byl odpoledne před začátkem běhu, přibíhám k Tučňákovi ve stylu Rockyho, poskakuji kolem a naznačuji údery rukou. Objednávám si u T. iontový nápoj na příští zastávku, dávám pokyny ke koncentraci. Ten vesele přikyvuje, je vidět, že má radost z toho, že pro nás může něco udělat. Moc se nezdržujeme a opět vybíháme.

Během chvíle kolem prosviští T. s autem, rozsvítí směrovky a mává na nás. Je tma, takže nevidím přesně co dělá s prsty, ale myslím, že to byl zdvižený palec a ne prostředníček :-)) Obdobným způsobem to v podstatě praktikuje po celou dobu běhu.

V Říčanech už na nás opět Tučňák čeká. Nápoj je skvěle připraven. Samozřejmě si neodpustím pár poskoků a úderů ve stylu boxera. To už se přidává i T., který zároveň vykřikuje: „Budo, budo.“ S Papaayou se shodujeme, že jsme plni sil. Pouze si vyslechneme od T. popis trasy a vyrážíme.

Dobrotivec Tučňák pro jistotu stojí na křižovatce a naznačuje směr jakým se máme vydat dál. Zde se musím přiznat, že zřejmě Papaayu brzdím. Vzal jsem si na běh sporttester a zjišťuji, že po občerstvení vždy zrychlujeme a tepovka stoupá. Proto opakovaně žadoním aby Pappaya zvolnil. Ten mé prosby vyslyší naprosto v pohodě, neboť on má zase pocit, že brzdí mě. (Klasická běžecká latina)

Chvílemi si děláme legraci, že zřejmě usneme, protože tepovka klesá na hodnoty mezi 120-130. Zdá se nám to dost nízko, ale běží se nám dobře. Mám obavu, aby mi čelovka vydržela svítit po celou dobu a tak ji na osvětlených úsecích ve vesnicích vypínám, jenže Pappaya tu svoji žhaví stále a nemá s ní problém.

Avšak zjistili jsme nebo si to jen myslíme, že ty čelovky možná mohou osvětlovat protijedoucí řidiče a tak se snažíme při jejich průjezdu sklánět hlavy dolu, aby šel hlavní proud světla na zem - snad to pomáhá.

No a teď něco k atmosféře při běhu. Zpočátku se Papaaya tvářil, že si povídat nechce a bude se pouze soustředit na svůj fyzický výkon. Nedávám mu pokoj a stále ho „obtěžuji“ svými dotazy. Jak ubíhá čas zjišťujeme, že si máme stále co říci, v podstatě valnou většinu běhu prokecáme. V mezerách mezi povídáním osvěžuji atmosféru songy, které zpívám a v závěru už jen broukám.

V hlavě se mi honí i motivační písně U.S. Army, kterými si vojáci zpestřují běh, ale ty nemám odvahu použít. V jednu chvíli kdy kolem projíždí T. a starostlivě zjišťuje zda nemáme nějaký problém, Papaaya zrovna povídá o zážitcích z maratónů, které absolvoval. Tak krásně se to poslouchalo, že chudáka T. jsme odbyli „Neobtěžuj povídáme si.“

Jeden úsek trati vedl po asfaltové silnici mezi lesy a odtud byl slyšet hluk, zřejmě divočák. To samozřejmě mělo za následek mírné zrychlení a zvýšení naší TF, ale jak jsme později zjistili ani T. který si nedaleko zřídil občerstvovací stanici, se na tomto místě necítil příjemně. Pro příště už stál jen na osvětlených místech ve vesnicích.

Cesta ubíhala příjemně a zlomovým okamžikem č. 1 pro mě osobně bylo zjevení rádiových sloupů u Českého Brodu. Kdo je zná tak zřejmě ví o čem mluvím. Jsou to vysoké, ale opravdu vysoké sloupy, ukotvené k zemi kovovými lany. Význam toho zařízení neznám, ale působí na mě magicky. Zkrátka tyto v noci krásně osvětlené sloupy se stali naším krátkodobým cílem, nejdříve byly strašně daleko ale s přibývajícími hodinami, byly stále blíž, až jsme se dopracovali k nim.

Únava se již začala projevovat a některé delší neosvětlené úseky mezi vesnicemi se zdály nekonečné. Skutečně není příjemné, když běžíte tmou a nikde ani světýlko, pouze kužel světla z vaší baterky osvětluje nejbližší okolí. Právě v úseku u zmiňovaných sloupů jsme museli vyběhnout i když jen krátkodobě, na hlavní komunikaci spojující Prahu s Kolínem.

Zde se nám s Papaayou běželo výtečně a mírně jsme zrychlili. Náhle před námi zastavilo vozidlo Policie ČR a oba příslušníci na nás nevěřícně zírali. Zjišťovali co to tady jako máme za manévry a nejvíce je dráždila moje vesta Policie. Když ale zjistili, že i já patřím k jejich firmě, tak nás po upozornění, že to není normální a že máme co nejrychleji zmizet, nechali dále běžet.

Nastal další zlomový moment. Po seběhu z hlavní komunikace na nás čekal T. s občerstvením, jako vždy skvěle připraven. Zde jsem již cítil v končetinách, že konec se neodvratně blíží. Pozitivní však bylo, že nám T. popřál ke zdolání maratónu. Také nám sdělil, že Radka s Wittym na nás mají již velmi slušný náskok. Společně s Papaayou jsme si stanovili psychologickou hranici - město Kouřim a tak jsme na ni začali útočit.

Pappaya mi cestou řekl, že mezi maratónem a 50tkou bude boj. Tak se stalo. Nevím čím to bylo, asi snad tím, že trať byla členitější, ale s každým krokem ubývaly síly. Na každé zastávce následoval dotaz jak daleko je to do Kouřimi a vzdálenost ne a ne klesat. Tedy ne tak rychle jako síly. Popravdě zde už mi tolik do zpěvu nebylo, jen jsem se párkrát Papaayi zeptal: Kouříš, protože já Kouřim rád ?

Na posledních stovkách metrů jsem už sotva pletl nohama a dost se mi stávalo, že jsem zavadil levou nohou o kotník na pravé noze a ještě nyní tam mám strup. Do smíchu zjevně nebylo ani Papaaovi a právě na jedné temné silnici mezi vesnicemi, když přijel Tučňák s autíčkem, vytopeným, plným jídla a tekutin, jsem se rozhodl. Dál už nebudu trpět a Kouřim je tak daleko..... Takže mě i Papaayu přibral T. do vozidla.

Po chvilce jízdy už jsem viděl Radku s Wittym jak drtí další kilometry, v duchu jsem si spílal, že dnes večer už nepůjdu v jejich stopách. Když jsem se ale snažil hýbat nohama, tak jsem musel uznat, že jsem se rozhodnul správně. Autem jsme byli v Kouřimi za krátkou dobu a čekali jsme na své běžecké kolegy, kterým už z Kouřimi vyběhl naproti další běžec - Ondřej.

Bohužel zde už mě únava dostala a poté co nás v Kouřimi po občerstvení běžci opět opustili jsem v autě usnul a to až do doby úplného ukončení celé akce. Ale zdálo se mi, že v době ukončení běhu Radka ani Witty nejeví známky zvláštního vyčerpání, já to vážné nechápu....

No rozhodně to byla bláznivá a úžasná akce, kde jsem se krásně a společensky vyžil. Takže tím děkuji všem běžcům a Tučňákovi. Původně jsem myslel, že nic nenapíšu, no a podívejte jak je to dlouhé, snad se to dá číst. Ahoj Jirka

Ultra Nacht Lauf z pohledu doprovodu

Tak jo, pokusím se taky popsat, co jsem zažil v noci ze soboty na neděli a která se mi vryla hodně hluboko do paměti. Jedním slovem, kterým shrnu celý text, může být např.:"skvělý!".

A přitom to začalo tak nenápadně: jeden den jsme nezávazně kecali s Wittym na gTalku a vypadlo z něj, že po ultrabězích za dne, chce zkusit i noc. Nevěnoval jsem tomu moc pozornosti, ale když tato myšlenka vypadla z Wittyho již podruhé, byl jsem až sám sebou překvapen, jak rychle jsem mu navrhnul, že ho rád doprovodím v roli řidiče.

Jak šel čas, Witty stanovil dostatečně dopředu datum a občas jsme s někým na toto téma prohodili pár slov. Výsledkem bylo, že když jsme se v sobotu večer sešli před naším barákem, výprava čítala 4 lidi a mě jakožto doprovod :)

Trasu jsem naplánoval já pod dojmem zkušeností, které jsem poctivě našlapal kolem Kostelce a Českého Brodu na silničce. Trasu jsem víceméně znal podrobně až do Kouřimi, dál už jsem profil jen odhadoval z mapy. Primárně jsem s chtěl vyhnout pobíhání po lesích kolem Říčan a Mukařova, kde jsou sice také klidné cesty, ale představa, že bych někde čekal na běžce v lese ve tmě mě nelákala. Trasu jsem tedy určil v tom smyslu, aby vždy po několika kilometrech byla vesnice jakožto bod, kde se dalo někde pod lampou zastavit, otevřít kufr a počkat s občerstvením na ultraběžce.

Pro mě samotného byla noc hodně zajímavá, řekl jsem si, že žádné překvapení ani nepříjemnost nesmí běžce rozptylovat a snažil jsem se vždy úsek, který byl před nimi projet a pak je případně upozornit, co je kde čeká. Na cestě bylo několik hodně nepříjemných stoupání a vždy v autě jsem trnul, jak se jim trasa poběží.

Ovšem čtveřice zvládala nástrahy trati naprosto v pohodě. Hned po několika kilometrech se rozdělili a až do konce běželi ve dvojicích. Ke konci už byl rozestup mezi nimi docela velký a v rámci toho, že jsem je nechtěl nechat někde zbytečně nechat žíznivé a hladové, jezdil jsem sem a tam a vždy se individuálně domluvil, kdy chtějí další občerstvení.

Pak to již fungovalo víceméně standardně: příjezd do vesnice, nalezení místa s lampou kde nebláznila domácí zvířata, otevření kufru a krátké čekání. Je to možná s podivem, ale při tomto systému jsem nikde nečekal více jak 10 minut.

Ostatně čas je v noci velmi relativní. Ani jsem se nenadál a už byly dvě hodiny pryč, tři, čtyři... Ládoval jsem do sebe kofein a krize na mě přišla až při zpáteční cestě domů ze Zásmuk kolem šesté hodiny.

A vlastní zážitky? Skoro nepopsatelné. Občas byly vidět čelovky již daleko před vesnicí a bylo zábavné sledovat, jak se kolébají do rytmu kroků. Illuminate bundy jsou fantastické (a to nechci dělat reklamu, jen konstatuju). Ve viditelnosti dokonce o třídu převyšují reflexní vestu Policie, kterou měl Jirka. Běžci jsou vidět zdaleka a velmi dobře.

To samé je s čelovkama, jejich světlo je zepředu krásně viditelné a pohyb po silnici je tudíž dost bezpečný. Několikrát jsem byl svědkem toho, že auta odbočovala min. 100-200 metrů před běžci a viditelně zpomalovala.

V noci je všude klid a ticho, které je rušeno pouze odjezdy z místních diskoték (pozor, potencionálně velmi nebezpečné!) či štěkotem psů. Jinak nic. Klid a mír. Člověk má možnost na chvíli se jakoby zastavit a na dost věcí si v klidu udělat názor. Ospalá světla lamp se žlutým nádechem osvětlují pásy silnic ve vesnicích a z celé akce dokáží vykouzlit nezapomenutelné okamžiky.

Pro mě osobně to byl jeden z nejsilnějších zážitků a to i přesto, že jsem tentokrát neběžel. (příště jdu!) Vzdávám holt všem, kteří běželi a kteří se té noci stali nočními ultravytrvalci.
Díky T.

Ultra Nacht Lauf I.

Pátrám v paměti, který okamžik vyznačím za zahájení celé akce. Snad den, kdy se šílený nápad zrodil v mé hlavě? Nebo snad čas startu 22:00? Nedokážu říct, neboť myšlenka a přípravy na běh byly v mé hlavě tématem několika dnů.

Pár dní před dnem D (25.11.2006) si s kamarády vyměňujeme maily a dolaďujeme vybavení. Trasu nám perfektně již připravil Tučňák. Řešíme, zda si vzít to či ono, a seznam utěšeně narůstá. Už to pomalu vypadá, že si budeme muset půjčit vozík na pojízdnou kuchyni. Nakonec jsme se dohodli na vybavení a naše výzbroj vypadala takto:

18 lt vody, 3 lt zelený čaj (dobrá voda), 2 lt cola, 2 termosky s čajem, 2 termosky s kávou, 8 nealko piv, 1 papiňák s polévkou, 1 kg nakrájených jablk, 6 banánů, 6 tyčinek corny, bochník chleba (1/3 s marmeládou a 2/3 se sýrem), balík slaných arašídů, 3 ks proteinových tyčinek, iso, gel, náplast, obinadlo, nůžky, indulona, hrnky, příbory a servírovací stolek.

Neděste se, snědli jsme z toho sotva pětinu…

Sobota 21:15
Na nádraží střed si do mého auta přisedá první člen(ka) našeho týmu Radka. Spolu s ní Rosťa, který ač odjíždí na maratón do Poruby, si nemůže nechat ujít tu příležitost vidět partu šílenců v akci.

Sobota 21:30
Dorážíme na místo startu. Zde již stojí pilíř našeho úspěchu Tučňák a další člen výpravy, nenapravitelný smíšek Jirka. Zkoušíme čelovky, převazujeme boty, skládáme vybavení v kufru našeho kombiku a čekáme na posledního kamaráda. Pár minut před startem doráží ve výborné náladě Papaaya.

Sobota 22:00
Tučnák s Rosťou s výkřikem "na Janovice" startují naší čtyřčlennou skupinku vpřed. První kilometr prověří naše čelovky, neboť Jirka nás vede z Jižního města lesem. Rozumným tempem jej záhy opouštíme a jsem rád se na tomto jediném krosovém úseku trati nikdo nezranil.

Takový delší trénink

Krátce po páté hodině ranní si vzájemně gratulujeme. První společný ultra trénink vyšel na 100 %. Přálo nám počasí, nikdo nás nesrazil, čelovky svítily až do konce a k tomu jsme se i řádně nasmáli. Nikdo si nic neudělal a každý si ověřil, že běžet se dá i dál než 42,195 km.

Víc zatím neprozradím protože doufám, že náš věrný ochránce, doprovodce a zapisovatel v jedné osobě - Tučňák popíše celé noční dobrodružství..

Za necelých 12 hodin ...

...vyráží skupinka podobně postižených sportovců z Jižního města vstříc nečekaným ultra zážitkům.

Ladíme poslední přípravy. Tučňák sehnal pojízdnou kuchyni a osvětlení během cesty je zajištěno vlastními i zapůjčenými svítilnami (jedna s dosahem 63 metrů!). Zbývá jen si popřát nashle v Uhlířských Janovicích.

V Kouřimi (55.km) se k nám přidá na poslední kilometry Ondřej, který kolem druhé hodiny ranní vybíhá z chaty (to aby nebyl zbytečně čerstvý).

Přikládám mapku trasy. V původně plánované délce 67 km je chyba. Poznáte o kolik? Vždyť je to ale vlastně jedno. Jsme limitováni jen ukončením akce do 6:00.

Držte nám palce :-)

Zkušenosti s bundou illumiNITE

Přestože mám ve skříni již dvě běžecké bundy, podlehl jsem akci výhodného nákupu a zakoupil bundu illumiNITE model Switchback Invertor.

Co bylo příčinou mého počínání? V prvopočátku zkušenost z běhu na Třístoličník letos v srpnu. Vybíhali jsme ráno v šest hodin za drobného mrholení a znatelného chladu. Zatímco já se trápil v nefunkční větrovce značky Asics, mí běžečtí parťáci Franta s Milošem si lebedili v bundách illumiNITE; v těch co běželi letos v květnu do Brna. Druhý důvod nákupu bude ještě pochopitelnější: líbila se mi.

Ihned poté co bunda dorazila, vzal jsem si ji na trénink do Stromovky. Bylo sice po dešti, ale teplo, proto má první zkušenost byla, že bunda není na léto. Ještěže má odepínací rukávy.
Nezvykle působí na pánské bundě dámské zapínání zipu. Byl jsem ujištěn, že nejde o vadu, neboť se jedná o výrobek pro americký trh. Zipy zajišťující odepínání rukávů mi subjektivně připadají méně odolné. U dámské bundy stejného typu se tento zip při třetím běhu rozbil a rukáv upadl. Vše vyřešila pětiminutová výměna jezdce zipu.

Se zkracujícími se dny a s ubývající teplotou nastalo období Tchibo. Na ranní běh již bylo třeba nasadit elasťáky a na vrch jsem zkusil novou bundu. Zatím stále bez rukávů. Musím přiznat, že je těžké stanovit teplotu, od které je komfortní si rukávy nasadit. Prozatím to vyřešila dlouhá Moira.

Ten pravý test nastal až v jeden z posledních slunečných podzimních dní. Celý den jsem se zálibou pozoroval, jak ještě hřejivé paprsky slunce přímo vybízejí k vyběhnutí. Abych však nenarušil rodinou pohodu, naplánoval jsem svůj běh až k páté hodině odpolední. Zatáhlo se, a tak volba obléct bundu byla jasná.

Teplota byla asi 14 stupňů, proto jsem si pod bundu vzal jen lehké spodní prádlo s krátkým rukávem. Týden po maratónu jsem vyrazil volně nazdařbůh s tím, že se vrátím asi za dvě hodiny. Právě volné tempo hodně napomohlo faktu, že jsem se v bundě i při relativně vysoké teplotě nepotil.

Zanedlouho si při klusu mým zamilovaným lesem s borovicemi a modříny všímám velmi divné věci. Les hoří! Ne, naštěstí ne. To zářivě červená a žlutá barva osamělého listnáče vyvolává dojem neobvyklého jasu uprostřed tmavého houští. Začalo pršet.

Zatahuji si zip na bundě a jsem zvědav, jak dlouho vydržím v bundě suchý. Tedy jen ve zvlhlém triku od potu a nikoliv od studené vody. Bunda TCM od Tchiba mi vydržela suchá sotva pár minut …

Myšlenky na déšť vystřídá pohled na zvláštní trojici. Tažný kůň osedlaný dřevorubcem a okolo pobíhá pes. Pomalu je dobíhám. Kůň se plaší a pes jde po mě. Přecházím do chůze a celá skupina se opět dostává do svého houpavého klidného rytmu.

Kontroluji čas a velím si k návratu. I beztak poběžím pěkný kus zpátky již po tmě. Záměrně vybírám zpevněnou, i když delší cestu. Jen malý úsek na konci lesa musím jít, neboť povrch typu zlom-si-nohu je obtížný i za světla. Využívám chůze k občerstvení. Noha ujíždí a obsah lahve místo v ústech končí na bundě. Stále sucho!

Poslední kilometr mám po silnici. Snad něco pojede, abych si ověřil ty reflexní plochy. Hurá! První auto v zádech. Jakmile mi po nohou přejede první záblesk světlometů slyším, jak auto za mnou zpomaluje. Výborně! Zezadu jsem vidět.

Teď auto proti. Svítí dálkovými. Než stačím přimhouřit oči, řidič světla tlumí a dává blinkr. Výborně, i zepředu to funguje. Odhaduji tu vzdálenost alespoň na 200 metrů.

Dobíhám po více jak dvou hodinách naprosto spokojen. Povedl se mi skvělý běh, jsem v suchu, tělesná teplota akorát a hlavně s pocitem, že jsem v bezpečí. V bezpečí před normálními řidiči, kteří mě včas vidí.

Na druhý den se citelně ochladilo a svou sílu ukázal i severák. Zkusil jsem si vzít stejnou kombinaci oblečení jako předchozí den. Silný vítr dul až se stromy ohýbali, na kůži se mi však nedostal. Také poslední vlastnost bundy – větruodolnost mohu jen potvrdit.

Jednu vadu bundy jsem však objevil. Neochrání vás proti psům.

...

Uplynulo pár dní a běhů a já jsem považoval za vhodné bundu vyprat. Přestože mě Miloš i štítek varovali před teplotou praní, vložil jsem bundu do kýble s teplejší vodou, než bylo žádoucí. Výsledkem bylo zmizení reflexního potisku na několika místech... Bundu je totiž nutné prát v maximální teplotě třicet stupňů a nikoliv ve vodě, ve které člověk sotva udrží ruku.

Na stránkách dovozce je návod na správné praní a po mém upozornění bude vkládán i ke každé bundě. Jen doufám, že zbylý potisk vydrží šetrné praní a nezmizí jako pára nad čínskou polévkou.

Rozcvička

Kdesi jsem četl, že uběhnout maratón je pro ultraběžce jen takovou rozcvičkou. A právě takovou neplánovanou rozcvičkou se stal můj sobotní běh. Vůně ultra je omamná...

Hodinu po čase oběda koukám do mapy kam vyrazím. Hledám něco tak na tři hodiny. Okruh Mnich-Včelnička čítající necelých 30 km jsem běžel posledně. Prstem objíždím okruh vedoucí na západ: Mnich-Deštné-Mlýny. Říkám si, že toto kolečko bude jen o kousek kratší.

Nestihl jsem si v Praze koupit osvědčené Corny ani jinou známou tyčinku, proto beru zavděk Krusli a Delise zakoupené v místním krámku. Čtyři 0,2 lt lahvičky s vodou by měly stačit. Oděv je klasika. Spodek legíny Tchibo, vršek Moira a žlutá bunda illumiNITE (brzy si přečtete recenzi).

Třemi vztyčenými prsty ukazuji rodince, jak dlouho bude můj výlet trvat.
První část cesty na Mnich znám. Zjišťuji, že nemusím objevovat stále nové a nové cesty. Na té co znám mě okouzlí nejen hra barev, ale pokaždé objevím nějaký detail, který upoutá mou pozornost. Vždy se těším, až se za zatáčkou vyloupne nádraží a za vrcholkem spatřím věž kostelíka.

Běží se skvěle. Záměrně se brzdím, neboť nějak tuším, že mě čeká pěkných pár kilometrů.
Po 12 km ve vísce Nový Mnich opouštím žlutou značku i známou cestu. K mému překvapení není na ukazateli uveden další záchytný bod - Deštné.
Zdá se, že můj prstem obkroužený okruh v mapě a odhad vzdálenosti nebyl tak úplně přesný. Vydávám se po modré vstříc novým zážitkům.
K mým uším doléhá vzdálená střelba. No nazdar hon. Snad nechytnu pár broků do zadku. Jako laň snad nevypadám a ani tak neběhám. Spíš jako kanec, takový pomalejší, ale vytrvalý kus.

Dobíhám k dalšímu rozcestí a zjišťuji, že v Deštné budu mít už 18,5 km. Soukám do sebe první tyčinku Krusli a není nic moc. Nechutná mi a ani nemá nějaký výrazný povzbuzující efekt.
Cesta teď vede podél potoka po vyasfaltované stezce. Míjím lidičky na procházce s prckem, který sotva chodí. Jeho mamča mu říká: "podívej Lucinko, pan běží". Holčička je naprosto fascinována. Jde mi naproti a upřeně na mě hledí. Všichni se usmíváme a já cítím, že jsem jen tím že běžím, přinesl tomu malému tvorečkovi radost. Takový impuls vydá za sto tyčinek.

Sílu mi trochu ubírá pohled na kilometrovník v Deštné. Dalši bod - Mlýny je vzdálen 10 km. Dle hrubého odhadu odtamtud to bude dalších 10 do cíle. Deštné si mi ale jinak moc líbí. Městečko se dvěma kostelíky a supermarketem Coop má pěkné náměstí. Ještě pár milionů do úprav a může se stát turisticky atraktivním místem.

V Deštné se mění má barva z modré na červenou. Tedy ne mého obličeje ale mé stezky. Městečko opouštím po silnici směrem na sever. Za městem ukazuje červená do polí. Vydávám se tedy v naznačeném směru. Na vrcholku uprostřed pole se cesta stáčí vpravo. Nevypadá jako by tu byla léta, ale jiná tu není. Za deset minut dobíhám ke statku. Značka nikde. Bežím ještě kousek dál a hle, značka je tu. Párkrát si protírám oči, kontroluji barvy trávy, střech a asfaltu. Oči mám zdá se v pořádku, značka skutečně není červená.

Rozhlížím se a docházi mi, ze jsem v bludném kruhu. Jsem opět před Deštným na místě kde jsem byl před půl hodinou. Co teď?
Mám dvě možnosti. Dát se po cestě vpravo po které jsem chtěl jít. Znovu do Deštné a pak se pokusit opět netrefit bludný kruh. Čekal by mě minimálně maraton. Druhá varianta je také dlouhá ale jistější; běžet vlevo zpět po trase po které jsem sem přiběhl. Dnes volím levou. Veřím, že jednou budu mít tolik sil a dám se tam, kam mě táhne srdce; vpravo.

Mířím tedy zpět a vychutnávám si pohled z opačné strany. Na louce ve stráni si pamatuji, že jsem přeskakoval strouhu. Z této strany není značka vidět. Okamžitě se mi vybaví představa běhu s Milošem. To bychom doběhli do Jindřichova Hradce.

Cestou po neznačené pěšině pátrám, kde může jen značení být. Možná v houští vzdáleném asi 300 metrů. A skutečně. Na mladém stromku je namalované. Ještě tak dva tři roky, stromek povyroste a značka bude vidět i zespoda od odbočky.

V nohách mám 28 km a slábnu. Váhám s vybalením Delisy, ale mám ještě dost vody na zapití, proto to risknu. V klidu za chůze pojím a popiju. Po deseti minutách se síly vracejí a tělo běží jako stroj. Nádhera. Soumrak již padá k zemi, to mě nutí si běh ještě malinko prodloužit. Posledním kouskem lesa probíhám už za tmy po místní asfaltce.

Napočítal jsem 39 km v čase 3:53. Jsem unaven, spokojen a natěšen na UNL za 14 dní. Btw: máme ještě jedno místo.

Lepší termín

Na základě výborné připomínky, že na noční běh se lze lépe připravit v sobotu než ve všední den a po dohodě s již zúčastněnými, posouvám start UltraNachtLauf na 25.11.

Praštěnej nebo šílenej? Zřejmě obojí …

Otvírám oči přesně v okamžiku, kdy se lehký spánek začíná měnit v hluboký. Je 3:33. Z postele mě vyhání večerní káva, kterou jsem si záměrně naordinoval. Ten čas pro začátek přípravy na ranní běh není až tak zvláštní, kdybych ovšem neuléhal ve dvě ráno.

S blížícím se termínem nočního ultra běhu mě stále více a více to noční běhání láká. Třetí hodinu už může za ráno považovat jen praštěnej člověk jako jsem já. Provádím rychlou přípravu a řeším hlavně pití. Cítím, že dvě hodiny běhu ráno bez vody nevydržím. Ledvinku zavrhuji, neboť mi její zip lehce zevnitř rozedřel mou krásnou žlutou bundu. Zkouším vložit do kapsy na zádech půllitrovou láhev. Pasuje přesně. Sice mi bude šplouchat, ale má mi šplouchat na zádech nebo v hlavě – to už vyjde nastejno.

Zkouším venkovní teplotu. Nejdříve vystrčím dva prsty, pak šest a nakonec všech dvaadvacet. Teplo, větrno, svěže. Výborně. Moira zůstává ve skříni.

Ve 3:58 konečně stojím před domem. Kupodivu velmi svěží. První dva kilometry utíkají za necelých jedenáct minut a sám sebe se ptám, jak je to možné. Asi jsem nabuzen endorfiny. Můj přítel měsíc, kterému jsem večer děkoval, že mi posvítí na cestu, šel asi spát. Naštěstí záblesky sem tam vyskytujících se pouličních lamp mi ukazují kde je cesta a kde křoví.

Vybírám si cesty které znám. Docela zajímavé pocity zažívám u vodáckého kanálu v Tróji. První co mě napadne: škoda, že nemám plavky. Když ale běžím proti proudu cítím velkou sílu vody kterou musím překonávat až je to nepříjemné. Po obrátce u mostu Barikádníků běží zase voda se mnou. Velmi zvláštní.

Skočím se ještě proběhnout k útulku a vracím se zpět. Dobíhám na minutu přesně za dvě hodiny zpět. Budím synka, že půjdeme na plavání, ale ten je totálně tuhý. Pěkně ho ta dnešní noc zmohla.

Tak co přidáte se ještě někdo 24.11.? Už běžíme dva..

Jsem zvíře

Ano, jsem zvíře. Řadím se po boku medvěda, kuny a našeho psa k zimním spáčům. Pozoruji naší psovou jak se teď na podzim bezmezně cpe a s hrůzou pozoruji, že se chovám stejně. Jen díky běhání a občasnému vymáhání v bazénu nevypadám jako ona. Chovám se v těchto dnech přirozeně jako zvíře, které využívá plody přírody k přežití nastávající zimy.

A jak pokračuje moje ultra-rozhodnutí? Je pevné. Začínám opět své ranní běhy provozovat v nekřesťanskou dobu a pomalu prodlužuji nejen své víkendové běhy, ale i ty ranní. Posledně jsem při dvou-a-půl hodinovém běhu otestoval sojovou tyčinku z dílny firmy Nutrend.

Dean tvrdí, že pokud při dlouhém běhu pozře bílkoviny, proběhne rychleji následná regenerace. Zřejmě to funguje i na mě. Ani jsem neměl problém s trávením, jen jsem musel tyčinku (63 gr) rozdělit na vícekrát. Jak jsem si již ověřil na oběhu republiky, při pomalém běhu můžu v rozumném množství sníst téměř cokoliv co znám.

Zítra se budu snažit dělat člověka a dát ráno (pro někoho ještě v noci) aspoň dvacku.

Rozhodnutí

Mnoho mých příspěvků zůstalo nedopsáno v šuplíku. Důvody jsou především časové. Byli jste tak ochuzeni o články „Začalo období Tchibo“, „Kouzelný víkend u Berouna“ aneb "Miloš říkal..." a ještě jeden bez nadpisu.

Tento příspěvek odkládám již týden. Týká se mého rozhodnutí zúčastnit se dubnového běhu z Pece do Pece za tři dny. Z Pece pod Čerchovem do Pece pod Sněžkou. Vzdálenost je 350 km. Jedná se o akci kamarádů – Miloše, Martina, Franty a Mirka. K nim se přidá Štefan a já.

Když mi Miloš o tomto běhu říkal v Račicích, byl jsem nalomen. Zlomila mě kniha, kterou jsem sice dočetl s rozpaky, ale vybral jsem si z ní své. Zajímalo mě, jak se na takovou akci trénuje. „To si dáš jeden den v měsíci běh na celý den“ říkal Miloš.

Začínám v noci z 24.11. na 25.11. Vybíhám po 22 hodině z Jižního města s doprovodným vozidlem, které bude řídit člověk, který je hluboko usazen v mém srdci. Na plánu je běh kolem 60ti km, přesnou trasu ještě upřesním. Akci však zruším, bude-li méně jak 10 pod nulou.

Přidáte se někdo?