čtvrtek, ledna 25, 2007

Nesmek´s ses?

Bílá deka. Studená, jiskřivá, křupavá, panenská. Nejsem milovníkem zimních sportů, ale tentokrát jsem bílý poprašek netrpělivě vyhlížel. Ježíšek mi nadělil zimní pomůcku zvanou nesmeky a dosavadní průběh jara, pardon zimy, neumožnil ji vyzkoušet.

V předvečer prvního testu jsem obřadně vyndal staré boty, vyprané a připravené na zimní humus. Napadlo mě nasucho vyzkoušet jakpak se ta guma nasazuje. Není to jednoduché, zvláště pokud se to dělá poprvé. Nejdřív to nedrží a sklouzává, člověk se to bojí pořádně natáhnout. Nakonec jsem zvítězil a boty přespaly oblečené v gumě.

Ráno jsem … zaspal.

Blíží se mi konec ultra-pracovního období a to je ten správný čas pro běhací batoh odpočívající na dně skříně. Naládoval jsem jej vším potřebným a s heslem „třeba to běhání vyjde“ vyrazil za obživou. Vyšlo! A za světla. Před čtvrtou hodinou navlékám v Dolních Počernicích na botky gumovou ochranu.

První kroky vedou po vymydleném chodníku. Sníh udusaný, uválený, místy zledovatělý. Podvědomě z loňského smýkání opatrně našlapuji. Nic. Žádný prokluz, žádné mávaní rukama k ustátí těla. Při kontaktu s povrchem bota drží jak přilepená.

Radost z běhu vystřeluje strmě vzhůru. Vyhlížím další povrchy k testování. Prvním je prudký kopeček s vyjetou stopou. Vybíhám jej jako stroj (parní) na TF 159. Následuje hluboký sníh. Tady nespatřuji žádný rozdíl. Nohy se mi boří stejně jako kobyle, kterou později potkávám.

Každou chvíli kontroluji, zda se nesmeky nesmekly z bot. Nic. Drží na svém místě jak se sluší. Nebráni-li mi v pohybu hlubší sníh, hravě udržuji své vytrvalecké tempo. K tomu slunce chystající se ke spánku, jedním slovem nádhera. Moc se těším do svého milovaného Vidrholce.

Široká lesní cesta, z které mi před rokem mrzl úsměv na rtech, vypadá stejně jako loni. Uprostřed pár centimetrů tlustá sněhová duchna, na okrajích zledovatělé vyhlazené koleje. Loni jsem tu běhal středem. Teď zkouším opatrně led. Fantazie. Tempo jak při maratónu.

Sluníčko už se mi schovalo a proto si krátím cestu zpět přes louku. Abych neničil stopu běžkařům, volím vedlejší pěšinku, po které už někdo šel. Po 100 metrech zjišťuji, že to byl kůň. Třicet čísel sněhu, tepovka jak při sprintu a já skáču jak kobyla. Je snad něco hezčího?

Pár poznatků negativních také mám. Mám ty jednodušší nesmeky, které nemají celistvou podrážku. A právě v dírách mezi špunty s hřeby se mi vytvořily ledové koule, které jsem musel po deseti km vyklepat, protože dál by to byl běh na podpatcích. Potom jsem nesmek špatně nasadil, ztratil a musel se pro něj asi dvěstě metrů za šera vrátit zpět. Přední část mi nedržela na špičce a sklouzla mi k nártu. Na funkčnost to však nemělo vliv.

Už mám rád běhání na ledu a sněhu. Zkuste si ten pocit lehce proběhnout okolo klouzajících chodců a utéct běžkařům.

6 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Ne, ty prostě neznáš omezení...budooo. Jirka

Anonymní řekl(a)...

Jestli to tak půjde dál, tak to bude Yettiho svět. Jirka

PetrS řekl(a)...

:-D

Anonymní řekl(a)...

Mě to čeká až zítra, jsem docela zvědav (pořídil jsem sobě tu terénní a matce tu městskou variantu, vyzkouším obě dvě).
Tosk(.bloguje.cz)

PetrS řekl(a)...

Tak to se těším na Tvůj test :)

Tosk řekl(a)...

a je to tady, testování jsem přežil bez úrazu! http://tosk.bloguje.cz/474565-zimni-pobihani-beze-smyku.php