středa, července 04, 2007

Pes

Užívám si posledních hodin volného pobíhání. Bez cíle, jen tak sám i s přáteli, jak se zrovna namane. Stále se však necítím odpočatý pro náročné kombinaci 12 hod + maratón. Poslední běh „bez“ byl sobotní. Díky zdravotním komplikacím našeho psího mazlíčka se odehrál v Praze.

Po stezce vedoucí podél řeky dobíhám ženu a jejího volně pobíhajícího psa. Miláček je mě neznámé rasy o velikosti afgánského chrta atletické postavy. Jakmile mě spatří, zbystří. Po zkušenostech z jiných setkání také zbystřuji a zastavuji. Výraz psa je jasný. Konečně někdo, kdo si se mnou bude hrát.

Zkouším popoběhnout. Mazlík přijímá výzvu a vyráží. Je to kvalitní sprinter, ale zároveň dobrý parťák, který čeká na pomalejší kus. Skláním se pro klacík ve snaze zabavit mazlíka aportem. Přinesl si větší. Měním směr běhu zpět k ženě - zřejmě majitelce psa. Mazlík má radost. Evidentně běhání miluje a opět závodí. U ženy je první.

Té se nepodaří mazlíka odchytit a ještě párkrát si dáme společně 30 metrů. Napadá mě myšlenka se s ženou domluvit, že za půl hoďky ji mazlíka vrátím. Nakonec se ji přeci jen podaří mazlíka ulovit.

Musím uznat, že mě tato příhoda pobavila a když jsem se stejnou cestou vracel, vyhlížel jsem svého nového kamaráda. Možná, kdybych zrovna řezal čtyři kiláky v tempu, považoval bych psíka spíše za otravu, ale tentokrát to bylo fakt milé.


1 komentář:

Hejkal řekl(a)...

Jojo, pejsci...
Podle nálady na ně pokřikuji "Mazliku !", nebo "Lehni, pse !"
Tedy pokud zrovna nehejkám :-)