Komfortně

Postižen zvykem chodit běhat hodně brzy ráno se na sobotu probouzím ve dvě, ve tři, abych nakonec opustil teplé lože ve 4:41. Proč to? V 5:40 odjíždí vlak do Roudnice nad Labem. V plánu je běh přes Říp a Kralupy nad Vltavou do Prahy.

V posledních týdnech jsem si dosyta užil delších společných běhů. Minulý týden to byl běh za Martinskou husou, který pořádala Pavlína a týden předtím Ondřejova vinařská labská stezka s vydařeným koncem u mladého vína. Dnes jsem proto oprášil další ze svých zvyků; samotářské putování velebnou krajinou.

Vyhřátý City Elefant do Roudnice mě přijímá do svého nitra a nabízí komfort celého volného patra. V pohodlí a natěšeném rozpoložení záhy usínám. V Kralupech mě ze snu, v němž běžím Spartathlon, vytrhávají zvuky chlapa, co netrefil správný spoj. V Nelahozevsi je vystoupen a ranní pohoda vládne dál.

Pošmourné svítání zůstalo ukryto za tmavými skly vlaku, v Roudnici však již vládne den. Mapu jsem si nebral, neboť cesta je velmi jednoduchá - stále po červené značce. Značení prvních pěti kilometrů je velmi bídné. Ještě jsem ani neopustil město a jsem donucen hvězdicovitě probíhat možné varianty pokračování cesty.

Přestože jemně mrholí, běží se mi komfortně. Vyzkoušená kombinace krátkého, dlouhého trika a bundy se mi zdá jako ideální. Malý kaz běžecké pohody zapříčinila obří ledvinka. Dneska má svou premiéru a ne a ne se usadit na správném místě.

Říp je dle bloudítka vzdálen 6,5 km. Pro mě má cesta k jeho úpatí délku 8 km. Stejně jako na mého praotce zapůsobilo kouzlo tohoto geologického vředu i mě zde secvaklo: konečně mi došlo, že pro správné usazení ledviny je třeba pomocné pásky povolit, utáhnout bederní pás a poté pomocné pásky upravit podle objemu. Od té doby seděla jako přibitá. Měl jsem v ní 1,5 lt Camelback, komínek Be-Béček, dvě horalky, margotku, kapesníky a místa zbylo i na suché triko.

Putování od Řípu k Vltavě je velmi zajímavé. Rozhodně se vyjma jednoho dvou-kilometrového úseku nejedná o nudnou podívanou na okolní placatá pole. První část klesá do Ctiněvsi. Za jejími humny se profil zvedá a po kilometru zamíří značka do lesa u Horních Beřkovic. Vesměs široká lesní cesta je tu a tam zpestřena; přelézáním kmenů na čerstvé mítině a u Jeviněvsi klesáním, kde stačí stát a přeci se pohybujete.

Následuje zmíněný úsek mezi poli. Běh podél remízku plaší koroptve. Vylítávají z křoví pár metrů přede mnou jedna po druhé. Ta, co se opozdila, mě málem trefila. Je to zvláštní pták, dost mi podobný. Má pomalý start, ale ve vzduchu se drží. Musím se ale soustředit na povrch. Že mám mokro v botách se už ani nepočítá, ale přibrání bahna opravdu nebylo záměrem.

Před Vepřekem (kdo tenhle název vymyslel? :)) sbíhám na pár minut k řece. Trasa je za vsí ovepřena stoupavým převýšením 60 metrů. Pouhé dva kilometry mě dělí od monstrózního shluku staveb – centrálního úložiště ropy. Stojí za to vidět ohromné zásobníky a zamyslet se co všechno musíme přírodě udělat, než sednu do auta.

Klesání k Vltavě před Nelahozevsí není běhuschopné. Naštěstí není dlouhé; dole však vím, že moc kilometrů už dneska nezvládnu. Statečně (či spíše hloupě) si nechávám pod zámkem ujet vlak a dobíhám ještě do Kralup; další spoj jede až za hodinu. Do Řeže, kde se dá řeka k zastávce přejít, to do hodiny nestihnu. Komfortně se proto v čekárně nahřívám u topení a už se těším, že tuto trasu doběhnu celou.