neděle, prosince 16, 2007

Kolik uzlů běžíme?

Věty v podobném duchu, jakým je vyveden nadpis příspěvku, jsem slýchával celých bezmála osm sobotních hodin. Na chladném pobíhání okolo Okoře, Budče a sochy Antonína Zápotockého mě doprovázel můj milý přítel, milující jazyk český i cizí a historii.

Pozoroval jsem v jeho tváři čiré nadšení z návštěvy míst našich předků a on mě ohromoval historickými souvislostmi daných míst. Kromě jeho zálib si u něj nadmíru cením další vlastnosti: je výborným běžeckým parťákem naslouchajícím mým menším či větším krizím. Právě tomuto přikládám značnou váhu toho, že mé tělesné pocity po doběhu ne zcela jednoduchého okruhu byly typu: příjemně povedený běh.

Přítele jsem uvítal doma o ½ sedmé hodině ranní. Přišel přesně v domluvený čas a to já moc rád. Oblékli jsme nutné vrstvy oděvů a potichu jak plížící se kočky opustili ztichlý činžovní dům. Olověně modrou východní oblohu rozdělovala tmavá linka na dvě poloviny. Spodní chladná tma dosud halila dospávající město a horní osvětlovala časným přeběhlíkům jejich most do země radosti.

Zanedlouho jsme již stoupali k zřícenině Baba, o které nikdo neví, čím vlastně stavba kdysi byla. Můj druh na vrcholku značně pookřál a rozeběhl se velmi svižně. Jakby také ne! Po mnoha letech zavítal do míst svého dětství. Ukazoval mi jemu známé kouty a vesel probíhal místy svých prvních běžeckých kroků. Nesmělé ruce slunka hladily krajinu nad Šáreckým údolím a podtrhovaly již tak nádherný začátek dne.

Uháněli jsme k Horoměřicům a malinko nás znejistěl sílící vítr. Z otevřeného pole jsme však zanedlouho vstoupili do obce a krytou úvozovou cestou pokračovali k lesu. Pevný bod, silné místo s křížem sv.Juliána, stál na svém místě na lesní křižovatce a naznačoval směr dalších kroků. Ty musely být velmi opatrné, neboť vlhkost přituhlá k břidlici podrážela ve svahu naše zatím čerstvé nohy.

Přítel byl velmi zvídavý a můj stručný výklad o míjených zajímavostech jej sotva uspokojil. Každé, alespoň z mála, významné místo jsme si proto prohlédli i zblízka a pátrali po spojitostech minulosti s přítomností. Byl malinko zklamán, že k hradu Okoři se běželo z kopce, ale dosyta jsem mu chybějící vrchol vynahradil vystoupáním na významné české hradiště Budeč. Chlad mohl za to, že jsme zde prodlévali dobu malou.

Spustili jsme se k Zákolanskému potoku a podél trati mířili do Kralup. Rychlost velmi příjemného běhu nám snižovaly zmrazky a otisky koňských kopyt. Přesto jsme si svou stopu vždy našli a rozhořčení z rozbité cesty nepociťovali. Vodní zásoba pomalu docházela a byli jsme tak nuceni učinit v Kralupech provozní zastávku. Po jedenácté hodině byl jediným nalezeným obchodem Penny market, ale lidiček v něm bylo více než zboží. Dobrá paní s kolem nám sice poradila jiné, menší potraviny, ale v tuto dobu již zavřené.

Rozhlédli jsme se vůkol a zamířili do restaurace Na Františku. Narvaný sál napovídal, že jsme se trefili do jedné z místních vyhlášených hospod. Ještě jsme si ani rukavice nesundali a už jsme měli před sebou číšníka s jídelním lístkem. Objednali jsme si jen polévku, malinovku a pivo a sotva jsme se svlékli a dosedli, vše bylo na stole. Správná míra nápojů a vynikající česnečka umocnily dojem ze správného výběru.

Rozeběh k lávce přes řeku nebyl nikterak dramatický. Po ½ km jsme opět měli své tempo. Čekal nás snadný, 25 km dlouhý úsek podél řeky zpět. Nahlas jsme společně vyslovili myšlenku, že ten šíf před námi musíme přeci doběhnout. Malinko jsme jej sice ztratili v odbočce k zřícenině zámku Chvatěruby, ale zanedlouho byl náš. Zde zazněla ta památná věta z nadpisu.

Maratónskou metu nám přijela ohlásit velká kouřivá mašinka, která po protější straně řeky spěchala z Ústí do Prahy. Tak, jak se líně rozplývala pára za zmizelým rychlíkem, stejně odešla i náhlá krize z našich unavených končetin. Asfalt táhnoucí se z Kralup až k Dolanům vystřídala pěšinka po kdysi uměle zbudovaném valu. Místy se kamenná hradba již zbortila do vln, ale náš krok byl ještě jistý a nepodařilo se nám sjet po zadnici do řeky.

V Řeži můj druh prohlásil, že po padesátém kilometru se mu běží vždy hůře. Jeho slova byla jako deka, kterou jsem od té chvíle pár kilometrů nesl. Jen díky jeho strojově chvatnému kroku jsem nepřešel do chůze a více méně (více méně než více) jsem šestikilometrovou krizi ustál.

Nepsaným cílem se nám stala trojská lávka. Na výběr kudy odtud do teplé lázně jsou dvě varianty. Přímá, přes kopec, asi tříkilometrová, kterou jsme pro tentokrát zvolili a delší, stále po okraji říčního koryta, osmikilometrová. Přestože jsme z Letné scházeli již vyčerpáni, dostal mě můj parťák větou: měli jsme ten kopec oběhnout.

Na druhý den jsme se oba shodli na zcela výjimečném pocitu. Při krátkém výklusu se nám chtělo sobotní lahůdku běžet ihned znovu. Nezažil jsem dosud takový ultraběh. Zmíněné krize nebyly z kategorie hledání dna vlastních sil. Tělesný aparát neprotestoval žádnou z jeho končetin a energii jsem neztratil, nýbrž načepoval. Na hodně dlouho. Díky milý příteli.

5 komentářů:

koyama řekl(a)...

Moc pěkné! Pořád ale nevím, kolik uzlů jste běželi. :o)

PetrS řekl(a)...

:)
Kolik uzlů nevím, byla to taková otázka, co se válí ve vzduchu, povaluje se a zanechá hezký pocit v srdci.
Taky mi není jasné, jak se odkaz na tento blog dostal na stránky 42.mechanizovaného praporu:
http://www.42mpr.army.cz/12_2.html

koyama řekl(a)...

Třeba to bude tím, že pořádáš ty správně dlouhé přesuny.

3COP řekl(a)...

Ahoj Witty, opět krásný příspěvěk. Jinak na tvojí otázku ti rád odpovím, dlouhé běhy mají pro nás armáďáky (i bývalé) své kouzlo. Ono se v armádě dost běhá :-)). No a takhle se to zdá zřejmě klukům přijatelnější a hezčí. Takže Budooooo.

PetrS řekl(a)...

Samozřejmě mě to těší.
Tohle naše pobíhání pro zábavu se dá těžko srovnat s (pro mě) nepředstavitelným výcvikem s jinou zátěží na zádech i na nohou. Říkám si, že zážitky z opravdového přesunu by byly velmi pěkným počtením i inspirací. Nemáš Jirko nějaký odkaz?