Kladno mé, milované, již potřetí

Můj drahý příteli,

velmi mě mrzí Tvé táhlé zranění, které Ti nedovolilo být svědkem, dle mého názoru, vrcholného setkání v Kladně. Ani nevíš, jak moc jsem hrdý na to, že jsem členem Maratón klubu Kladno. Skupiny přátel, kteří dokáží připravit naprosto dokonalou akci jak pro ty, kteří umí podat špičkové výkony, tak i pro nás, kteří milujeme běhání pro všechno co nám dává. Také umíme podat špičkové výkony. Limitní pro nás. Vždyť víš, jde jen o úhel pohledu.

Malinko se stydím, že jsem nestál mezi pořadateli na občerstvovačce, neboť byla potřebná každá ruka. Moc děkuju Frantovi Tůmovi, který mi řekl: „Běž.“ Byl to vskutku zážitek, kterého se do smrti nenabažím. Sám jsi to loni cítil. Spojení „vše pro běžce“ spolu s tratí v lese, vyvolává ve mě pocit neuvěřitelně blahého rozpoložení.

Já vím, můj výsledný čas nebyl nijak ohromující. Vždyť Forest trefně poznamenal, že jsem ho zklamal. Sebe však ne. Dobře znáš mizérii, která se na mě lepí celé dva měsíce. Z mých 400 kilometrů měsíčně zbylo ušmudlaných 280. O nějaké přípravě se vůbec nedalo hovořit. I Miloš, sledující ze západu země mé snažení mi radil, abych už letos nezávodil. Holt Balaton něco stál.

Byl jsem na startu strašně moc šťastný. Vždyť to znáš, když lidi něco spojuje, aniž by navzájem po sobě něco chtěli, je to nádherný, osvobozující stav. Z oválu jsem po prvním kilometru vybíhal mezi posledními. Čas šest minut jsem okomentoval spoluběžícímu 3COPovi „asi na tom nejsem opravdu nejlépe“. Zkusili jsme trošku zrychlit. Jirka (3COP) mě ale po chvilce nechal běžet samotného. Asi to bylo na něj moc, říkal něco o robotkovi.

Nemyslím si, že bych běžel rychle, čas 34 minut po 6,5 km nasvědčoval výslednému času kolem 3:45 a Jirka chtěl běžet pod 3:30. Mám hrozně rád, vybíhat zezadu. Pomalu se rozbíhat a závěr řádně osolit. Málokdy se mi to ale povedlo. Většinou stržen hloupými ambicemi (k čemu proboha?) jsem více než prožitek vnímal čas, tempo a vidinu výsledku. Včera ne. Už poněkolikáté bez hodinek, bez cíle, jsem „jen“ běžel.

Až teď, ze židle, přepočítávám, že 11,5 km jsem měl přesně za hodinu. Když jsem však před 30ti hodinami ukazatel času míjel, jen jsem se bavil tím, že až naskočí 1:00:00, tak povyskočím. Tady Ti musím vyprávět smutnou příhodu. Kousek za občerstvením jsem míjel Jarku Pokorovou. Brečela. Myslel jsem si, že přepálila. Váhal jsem, zda ji mám nějak utěšit. Na stranu ne se přikláněly situace, které jsem i sám zažil. Stranu ano vyvažovalo naše, myslím, přátelství. Nakonec jsem, bohužel, jen proběhl okolo ní. O kolo později jsem od moderátora závodu zaslechl, že Jarku odvezli do nemocnice… Ale neděs se, můj drahý příteli, při vyhlašování jsem viděl, jak Jarka přichází zpět na stadión. Zřejmě nějaká momentální indispozice.

Po sedmnácti kilometrech jsem potkal Pavla Zemana a Láďu Nováka ve veselém hovoru. Vypadalo to, že Pavel myslel svůj úmysl běžet pod 3:45 vážně. Prý, aby musel do Bostonu. V tu chvíli na to měli oba. Já jsem se hlídal, abych stále dýchal jen nosem. Je to totiž takový můj barometr. Takto jednoduše udržuji tělo ve stavu, že tepe, dýchá a unavuje se v patřičných mezích. Když jsem měl nutkání otevřít ústa, jednoduše jsem zpomalil. Proč taky ne, žádné hodinky, žádný stres.

Čas za půlkou (cca 21,5 km) ukazoval 1:51. No fajn, to vypadalo lépe, než odhadované cílové 4 hodiny. Je zajímavé, že i když tím samým místem v lese běžím už popáté, stále mě upoutá něco nového. Les mě moc přitahuje. Ale ne každý, existuje jeden, z kterého jsem prchal. Byl tichý, ponurý, jako mrtvý. Spánek v chatě nedaleko vzdálené narušovaly noční můry. Kdoví, jakou měl historii.

Poslední čas, který jsem zaznamenal, byl po 26,5 km. Číslo mi přišlo hezké: 2:17. Autobusem 217 jsem totiž jezdil přes kopec pár let do školy. Tehdy jsem ještě neběhal. Nedělal jsem téměř nic. Vlastně ano, občas jsem vyrazil za bráchou na kole (asi 70 km) a ve škole chodil na kripling. To byl sportovní kroužek pro ty, pro které nebyl vhodný žádný organizovaný sport. Zvláště s míčem jsem měl problém.

Ale zpátky na trať, drahý příteli. Dvacetpět kilometrů bylo za mnou a povolil jsem si proto dýchání i ústy. Začal jsem zrychlovat. Bylo to hrozně moc fajn. Necítil jsem žádnou výraznou únavu a mohl tak poslední patnáctku běžet pod 5. Oprášil jsem prošlý gel a trošku si cucnul. Shoda všech příznivých faktorů a nové žluté Pumy mi pomohly být šťastným do posledních metrů.

Vbíhal jsem do posledního kola před tribunu, když jsem zaslechl, že Lucka Pelantová doběhla za 3:06. To bych mohl zkusit pod 3:30! Teď už vím, že jsem se včera trošku přepočítal. To bych musel běžet v tempu 4:11, protože poslední kolo má 5 + 0,5 km. Ještě na trati jsem hecoval Mirka Otavu, že to naložíme pod 3:30. Ani náhodou. Chybělo mi k tomu necelých 600 metrů. Stejně mám ale obrovskou radost. Cedule časomíry ukazovala nádherných 3:33:03 (oficiálně mám na konci pětku :( ) a doběhl jsem s pocitem, že jsem zase jednou běžel tak, jak to mám opravdu rád.

Uf, můj drahý příteli, nebylo to moc dlouhé? Myslím ten text :). Díky Ti za dnešní výklus. Sice se nám trošku zvrhnul, že, ale byl skvělý. Z původního tempa 5:30 jsme se rychle dostali pod 5. Rovněž Tvá návštěva a Tvých nejbližších mi udělala velkou radost. Vám ostatním moc děkuji za podané ruce a slova podpory. Moc se těším, až se opět někde setkáme.