Přetěžký úkol

Tušil jsem, že vměstnat běh dlouhý 1O km přesně do 5Oti minut bude těžší než je tomu při vodičství na půlmaratónu a maratónu. Avšak to, co mě čekalo na trati Kbelské "skoro" desítky, zcela rozvrátilo mé plány.

Miloš odvolal pro tělesnou slabost (zákeřná mužská nemoc na čtyři) své vodičství na 4O minut a jal se vyběhnout se mnou. Jak jsem předpokládal, měli jsme na startu ztrátu asi 12 vteřin. Zvolil jsem tempo lehce pod 5 min/km. Na milníku prvního kilometru čas ukazoval 5:1O a v mé mysli se rozlila spokojenost.

Nepamatoval jsem si z předloňského ročníku, zda trať je kratší nebo delší než oněch propozičních 1O km. Druhý kilometr podle ukazatele pořadatelů byl mírně delší a třetí byl až ve vzdálenosti 315O metrů. Čas 15:22. Uzrálo ve mně podezření, že trať je právě o těch 15O metrů delší a máme už jen sedm kilometrů na stažení přebývajících 22 vteřin.

Zrychlili jsme, chybou bylo že příliš. Bohužel někteří spoluběžci se začali propadat vzad. Na čtvrtém km čas ukazoval přesně 2O minut a tempo jsme srovnali zpět k pěti minutám na kilometr. Stojan šestého kilometru byl pro změnu na metě 585O metrů a naše padesáti minutová skupinka zde proběhla v čase 29 minut.

Tempo jsem znovu mírnil, ale přitom si nechával rezervu, co kdyby byl konec delší. Nebyl. Kbelská "skoro" desítka má téměř o 2OO metrů méně. Na jednu stranu považuji za úspěch, že jsem se vůbec trefil mezi 49 a 5O minut (49:40), ale rozhodně nemám radost z toho, že jsme mezi 3. a 4. km zbytečně zrychlili a utavili nejednu běžeckou dušičku. Těm, kteří to vydrželi a udělali si osobák, upřímně gratuluji.