Dromeus

Po nevydařené 24hodinovce v Německu a nepříliš kvalitním výkonu na 12hodinovce ve Stromovce jsem se rozhodl, že oběhnout znovu maďarské moře je nerozumné. Mé první DNS. Jako záplatu na ultrabolístku jsem si naordinoval 24hodinovku v Kladně. Člověk míní, život mění, a tak jsem v Kladně nastoupil na start nikoliv sám, nýbrž ve skvělé společnosti Radky a Ondřeje ve štafetě Dromeus.

Pro každého z nás měl start na této výborné akci jiný význam. Pro Radku to byl kvalitní trénink v rámci její přípravy na podzimní maratón 3:0x, pro Ondřeje opatrná ochutnávka z kalichu 24 hodin a pro mě ultrapohlazení jedinečné atmosféry dlouhých běhů. Už hledám další běh a věřím, že snadno zdolám svůj dubnový osobák.

Zprvu jsme neřešili, kolik kilometrů chceme uběhnout. Nepodstoupili jsme žádnou zvláštní přípravu, výzbroj jsme poskládali ze zbytků, které jsme našli doma a cestou na Sletiště koupili pár zelených Nestea. Přesto závodní duch v nás dřímal a již první hodiny naznačovaly, jak vážně běh bereme.

Podle ústně domluveného rozpisu vyběhla na první hodinu Radka. Malinko ji protáhla k dvaceti kilometrům (pro mě) ve zběsilém tempu pod 4:40. Abych netrhal partu, za svou hodinu jsem nakroužil 12 km, což bylo mé maximum, abych dokázal běžet ještě osmkrát. Ondřej se chopil své úlohy s plným nasazením a snažil se své tempo přizpůsobit Radce.

Po druhé výměně jsme čas běhu každého z nás zkrátili na 45 minut až do půlnoci. Spát se stejně nedalo, neboť bigbeat na druhé straně stadionu u záchodků duněl tak, až se nám třásly spacáky. Po půlnoci jsme měli každý 90 minut, aby si ti druzí alespoň trošku odpočinuli. Běžel jsem jako první od 0:00 do 1:30. Tempem nočním, kolem 5:40, jsem štafetu předával se 163 kilometry.

Své tři hodiny odpočinku jsem si moc neužil. Po koncertu opilá partička rozebírala pódium způsobem: „Nejde to silou? Pár ran a větší silou to jde“. Do toho hádky, zm*di, ku*vy, a všude přítomní de*ilové.

Ranní běh od 4:30 do 5:15 byl přenádherný. Začínající den přivítaný běžci oživil nejen celkem svěží štafetáře, ale i běžce, kteří to táhli přes noc. Předával jsem s 203 kilometry a bylo mi jasné, že 270 musíme dát. Zkrátili jsme výměny na 25-30 minut. Někdy kolem deváté Radka oznámila, že jí bude stačit už jen 12 km, aby měla stovku. Proto jsme více jak dvě hodiny před koncem zahájili finiš. Běželo se mi tak dobře, jak už dlouho ne. Asi pětkrát jsme se s Radkou střídali po každém kole a drtili okruh, co to šlo. Pak nastoupil i oživlý Ondřej a poslední hodinu spustil koncert běžecké euforie.

Poslední okruh zbyl na mě. Předběhl mě finišující vítěz Dan (o svém prvenství rozhodl až v tomto posledním kole!), jemuž tempu 3:xx by těžko někdo stačil. Vytlačil jsem ze sebe všechno a účet uzavřel na 278.8 km. Přestože jsem běžel jen třetinu, pocity jsem po závěrečném odpočtu měl podobné, jako ti plnohodnotní.

Nohy mě sic nebolely a puchýř byl jen jeden, ale únava mi seděla za krkem celé pondělí. Kdo nezažil, asi nepochopí, proč se znovu a znovu budeme vracet, i když nás to někdy bolí. Takže za rok v Kladně naběhanou!