Šutr54

Michael, přítel ze sportovního webu Dailymile, uspořádal v pražské Šárce neobyčejnou akci. Jeho původní myšlenku, že půjde o komorní, dvou až tří mužný běh, rozptýlilo 13 odvážlivců podupávajících v chladu posledního sobotního říjnového rána nad hanspaulskou psí loukou. Odvážlivců proto, neboť málokterý z nich tušil, co jej čeká. Sám jsem se velmi mýlil, když jsem si myslel, že trasa povede více-méně po běžecké stezce, kterou jsem vytyčil v knize Běháme po Praze a okolí. Okruh v knize má stejnou kilometráž a i přes několik prudkých stoupání je k běžcům z rovin přívětivý. Trasa, kterou připravil Michael, byl kros nejtvrdšího kalibru. Naplno se ukázala má slabina nesených přebytečných kilogramů.

První metry vedly prudkým klesáním do Šáreckého údolí. Poslední zbytky ambic na slušný čas vzaly za své. Kopce se mi sice neprotiví, ale z prudkých seběhů mám oprávněný respekt. Raději jsem vytáhl foťák a snažil se zachytit neopakovatelnou atmosféru podzimního rána.

Údolím se běželo jen pár set metrů (jedno z mála míst s asfaltem) a trasa zamířila vlevo do kopce. Ten se v prvním kole dal ještě místy běžet. Vyběhli jsme na vrchol nedaleko startu a chvilku si odpočinuli během po vrstevnici. Další prudké klesání bylo ještě náročnější než to první. Zde jsem se pochválil za nápad obout krosové boty. Původně jsem v mých vůbec prvních krosovkách (Mizuno Cabracan) chtěl oběhnout jen jedno kolo, ale nakonec jsem v nich rád zdolal všechny tři okruhy. Klesání plné listí ukrývající šutry jakoby dalo název této vydařené akci.

Další stoupání, která zavedla běžce k nejzazšímu bodu okruhu, hřbitovu v Nebušicích, nebyla tak dlouhá a prudká a trasa byla v tomto úseku dobře běžitelná.
V polovině okruhu byl připraven stolek s občerstvením. Sice ve třetím kole už toho k pití moc nezbylo, ale i tak díky za to. Druhá polovina začínala příjemným rychlým úsekem na rozhraní pole táhnoucímu se k Horoměřicům a porostu Šáreckého údolí. Následoval nejbrutánější seběh korytem kamenů všech velikostí.

Na několika místech se bez pozorného sledování zelených šipek a fáborků dalo snadno sejít z trasy. Při pozdějším studiu mapy jsem zjistil, že jednu z ostrých změn směru jsem přehlédl a neúmyslně si tak závod v každém ze tří kol zkrátil. Tím místem byl právě úsek od silnice vedoucí do Horoměřic ke klesání kamenitou roklí. Po dohodě s organizátorem a hlavním rozhodčím v jedné osobě, mi bude po právu následně udělena časová penalizace 30 minut.

Po dosažení dna údolí následoval prudký výběh na hanspaulskou stranu a příjemný úsek ke zřícenině Baba. S tím, jak mi ubývaly síly, klesala i má rychlost a schopnost některé úseky běžet. V posledním kole jsem již Babu neobíhal ale obcházel. Pár set metrů po asfaltu mezi domky bylo předzvěstí posledních dvou výživných stoupání (a samozřejmě i klesání).

Musím se přiznat, že nic tak těžkého jsem nikdy neběžel. Těžkého a přitom krásného. Týden "po" stále cítím stehna a uběhnout 10 km po rovině je na hranici mých současných možností. Možná se v těle nakumulovala únava v kombinace 24h – maratón – desítka – x – maratón – x – maratón – ultrakros 54 km. Ale copak bych mohl něco z toho vynechat, když to bylo tak krásné?

web závodu
Fotky z okruhu:
poslední stoupání k cíli
u čtyřech jedniček
toto se také běželo - dolů
Štefan po občerstvení
lán
a další stoupání
Petr ve skluzu
i tudy se běželo
poslední pokyny