Po tmě

Při čistění staré pošty jsem narazil na zajímavou pozvánku od Sama Straky. Ačkoliv byl mail starý tři roky, měl stále své kouzlo. Sam tehdy Miloše a mě lákal na jakýsi ultraběh v Německu, který je neobvyklý časem startu. Vybíhá se v pět odpoledne. Tehdy jsem musel Samovu nabídku odmítnou díky termínu, který byl jen týden po oběhu Balatonu. Když si vzpomenu, na jak dlouho mě maďarské rozpálené jezero vyřadilo z provozu, považuji tehdejší odmítnutí za více než správné.

Letos byl termín již 33. ročníku Fidelitas Nacht Lauf stanoven na předposlední červnový víkend, tři týdny po Silva Nortica Run. S myšlenkou na zajímavou akci jsem po třech letech Samovi odpověděl, že letos by to šlo. U takové příležitosti k proběhnutí nemohl samozřejmě chybět ani můj ultra přítel Ondřej.

Vyrazili jsme v sobotu před sedmou ranní a po dvanácté jsme již byli na místě. Start závodu je v Karlsruhe na atletickém stadiónu, cíl se nachází na asi dvěstě metrů vzdáleném stadiónu fotbalovém. Součástí samotného závodu na 80 km je maratón, který startuje na 38.km. Tam je kromě výtečné občerstvovací stanice umístěna i druhá předávka čtyřčlenných štafet, které vybíhají spolu s ultraběžci na celou trať. Doprovodné běhy dětí na atletickém oválu, domácí zákusky a přátelská atmosféra zpestřují čekání na start. Zajásal jsem, když jsem v davu zaslechl češtinu. Byli to zde žijící krajané, kteří nás upozornili na jediné problematické místo na trati na 56,5 kilometru.

Na startu se řadíme do první třetiny závodníků. Žádná tlačenice, úsměvy, přání skvělého běhu. Po čestném půlkole na oválu odbočujeme do lesa na zpevněnou mlatovou cestu. Příjemný povrch pro pomalý i rychlejší běh. První kilometry běžíme s Ondřejem bok po boku. Někde na druhém Ondřej hlásil tempo 5:10. Za pátým kleslo na 5:28. Byl spokojen, že jsme zvolnili. Mě se to sice moc nezdálo, ale protože se mi běželo výtečně, neprotestoval jsem. Kolem osmého kilometru jsme doběhli Sama a ten poznamenal, že běžíme moc rychle. Jeho budík ukazoval průměrných 5:13. V ten moment Ondřej zjistil, že ve skutečnosti mi hlásil, kolik je hodin.

Ondřej se Samem zpomalili, ale já jsem v nastaveném tempu pokračoval. Cítil jsem se skvěle. Prvních 18 kilometrů, až do první předávky štafet, se běží po totální placce. Mlatovou stezku a les střídá asfalt a kvalitní cyklostezka. Honil jsem se s jednou holkou ze štafety, která evidentně nemohla unést, že ji předběhl důchodce a ještě si fotí okolí. Po nucené přestávce u přejezdu (na fotografii v oranžovém vytaženém triku) ostře vyrazila a párkrát se ještě pokoušela odrazit můj útok ze zadní pozice. Nakonec rezignovala. Třeba jsem ji pomohl k lepšímu času.



První předávka štafet byla famózní. Probíhali jsme špalírem desítek povzbuzujících, jako kdyby do cíle zbývalo šedesát metrů a ne 62 kilometrů. Zde stojí za to poznamenat, že teprve na tomto místě se na občerstvení, v pořadí již pátém, objevilo jídlo. Výběr byl v podstatě pak totožný na všech dalších stanicích. Voda, iont, nealko karamelové pivo, čaj, cola, banány, slané tyčinky, oříšky, chléb, závin a medvídci!

Další profil již tak snadný nebyl. Popis by se dal zjednodušit na běh z vesnice do vesnice, ale přes kopec, který je dělil. Kopce nebyly však prudké ani extrémně dlouhé, všechny se mi je podařilo vyběhnout. Trasa se klikatila lesem, polemi i historickými částmi vesnic a městeček. Jedním slovem nádhera.

Od 35-tého kilometru jsem očekával v zádech Ondřeje, abych mu sdělil, že mě už bolí nohy. Zvláště při prudkých sebězích jsem pociťoval dosud nepoznané. Jakoby mě do lýtek chtělo něco kousnout. Křeč. To by mi tak chybělo. Nakonec jsem se jí naštěstí dočkal až v cíli. To když jsem se snažil vstát, zakousla se potvora do levého lýtka a pravého stehna zároveň.

Před startem se mě krajánci ptali, za kolik prý že těch 80 kilometrů uběhnu. Řekl jsem, že osm hodin by bylo skvělých, ale devět a deset nakonec taky. Běžel jsem bez hodinek a tak mým jediným orientačním bodem byla přicházející tma. Ta mě zastihla na třetí předávce štafet na 55.km. Podle kostelních hodin jsem měl mít na vysněný čas asi deset minut rezervu, ale čekal mě ještě pěkný kus cesty.

Ta vedla opět přes les do další vesnice. Nebezpečný úsek zmíněný na startu krajany, byla asi dvěstě metrů dlouhá spojka po kamenech a kořenech mezi lesními cestami. Dál už žádné nebezpečí nehrozilo a měl-li běžec síly, mohl běžet i po tmě naplno. Až k dalšímu občerstvení jsem se "svezl" se štafetáři, kteří měli sebou doprovodného cyklistu. Tam se ukázalo jiné nebezpečí.

Přišla krize jako prase. A to jsem poctivě pil i jedl. Běžel, ba co, spíše jsem se potácel jako hroch, než mi došlo, že ta krize jednou skončí. Sedmnáct do cíle. To bych do rána i ušel. Hlava se uklidnila, myšlenky "že se na to můžu..." odezněly a jen jsem se ploužil tichým lesem.

Asi po osmi kilometrech jsem se začal vzpamatovávat. Tempo z prvních kilometrů se mi vrátilo pár set metrů po sedmdesátce, když kostelní věž právě odbila půlnoc. Já těch osm hodin snad dám! Poslední desítka byla stejně skvělá jako těch prvních 18 kilometrů. Hlavně někde nezakufrovat. Ne všude byly na zemi šipky a orientace nebyla úplně snadná. Ondřejovi se pár set metrů před cílem podařilo chybně odbočit. Až u nádraží zjistil, že celé kolo běží znovu. Na jeho konečném účtu přibyly další tři kilometry.

Doběh byl nádherný. Kolečko vítězů po trávě na osvětleném stadiónu doprovázel potlesk doběhnuvších přede mnou. I když jsem tušil, že jsem si nadělil krásný dárek, musel jsem na oznámení času chvilku počkat. Sice mám na diplomu nakonec ještě o dvě minuty víc, ale i tak je to pořád pod osm. Jsem šťastný. Stačí mi k tomu málo. Osmdesát kilometrů pod osm hodin.