Vzhůru na Klínovec

Pro ostřílené vrchaře bude mé vyprávění poněkud nudné. Pro běžce z rovin budiž výzvou, že i na Klínovec se dá více méně vyběhnout. Prezentace horského běhu Pernštejn - Klínovec nedaleko koupaliště připomíná spíše běh Vidrholcem s prezentací na pařezu než závod, jehož se účastní česká lyžařská elita. Za rovných sto korun dostanu použité číslo, které musím na Klínovci vrátit, možnost jet z Klínovce busem zpět, třikrát vodu na trati, ale především nádherné hory, ty naše, české. A abych nezapoměl, na Klínovci tatranku a šatní číslo 26 na další občerstvení, které nechávám TuDymu.

S blížícím se časem startu nabývala má nervozita na objemu. Sedmnáct kilometrů není problém, ale ten kilometr převýšení? Vůbec netuším, jak to zvládnu. Za dvě hodiny, dvě a půl? Netuším. Autobus, který má odvézt batohy na Klínovec, nikde a startér už mačká stopky. Honem odkládám Camelbak pro zpáteční cestu na hromadu s jinými batohy a vybíhám. Do kopce. Otáčím se a... ano, skutečně uzavírám startovní pole. Lehce, abych plíce nehledal už u hospody v Pernštejně, běžím vzhůru. Schválně jak dlouho vydržím běžet, než přejdu do chůze.

První, druhý, třetí kilometr a pořád do kopce. Ani deset metrů roviny, na které by se dalo vydechnout. Myšlenku chůze zavrhuji poté, co i v tomto krok sun krok běžeckém tempu předbíhám chodce. Kde asi tak bude první voda? Zatím mi nechybí. Běh po úzké silnici občas znepříjemní zápachem starší auto. Když nahoru vyjede taková rachotina, musím to vyběhnout i já. Čtvrtý, pátý kilometr, ostré serpentýny. Odměnou je první občerstvení a odbočka na cyklostezku. Stále po nakloněné rovině bez možnosti odpočinku. Krátký úsek bez stoupání za šestým kilometrem rychle střídá... další škrábání se vzhůru. Vysoké stromy jsme nechali v údolí a místo nich je k vidění typická horská uskupení nízkých jehličnanů a barevných květin.

Rovina spolu se značkou devátého kilometru odkrývá nádherný pohled nejen na Klínovec, ale i na jeho německého bratra, Fichetlberg. Vypadají na dosah, skoro by se chtělo věřit, že další část už bude zadarmo. Nebyla. Po dalším občerstvení přišel asi tříkilometrový úsek po silnici. Mírné klesání, mírné stoupání, pastvou pro oči je horské rašeliniště. V ohybu, kde se se silnicí nadobro loučíme, je poslední občerstvení. Přátelské povzbuzení, voda a vidina cíle ženou mé tělo vpřed. Ale opatrně, ještě zbývají čtyři kilometry. Příjemný a rychlý úsek s dalším, ale posledním klesáním, vystřídala část pro milovníky sebetrýznění. Dech začíná vynechávat, ale i přes můj styl přikrčeného indiána se posouvám v poli běžců vpřed.

Krátká rovinka, sedmnáctý kilometr a už je vidět sjezdovka. Letmý pohled na pochodující běžce přede mnou mě odrazuje od pokusů snažit se zdolat alespoň kousek sjezdovky během. I rychlý výšlap dostává můj kardiovaskulární oběh na maximum. Diváci se ale tak činí, že mě nutí poslední metry běžet. Cíl.

Nedaleko stojí autobus, v něj nacházím svůj batoh a po krátkém rozloučení s JirVla alias Hairman alias 3COP se vrhám po sjezdovce dolů. Papírově to mělo jít opačným směrem snadněji, ale pud nerozbít si ústa nutí zapojit stehna více, než je milé. Nemám však kam spěchat a proto se víc než běhu věnuji pokukování po krajině. Kolik zajímavých pohledů se odkryje z jiného úhlu! Jedno místo s osamělým stromem, lavičkou a poskládanými kameny mě dokonce nutí zastavit. V tichu hor jen tak chvilku sedím. Nedá se ani vyjádřit slovy takový okamžik. Jsem rád, že jsem si pro něj doběhl až sem.

Cestou dolů se těším na důvěrně známé místa z opačného směru. Užívám si tak závod ještě jednou. V tomto opojení dobíhám do Pernštejna pár minut před příjezdem autobusu z Klínovce. Navigace mě domů vede přes Lovosice. Jejich Lovoši a nedaleké Milešovce lze stěží odolat. Ale to až zase někdy příště.