Běhat nebo žít?

Půjde obojí. Zřejmě ale jinak než doposud. Už ne zcela bezstarostně, ale o to s větší radostí a úctou ke každému okamžiku. Ke každému okamžiku všedně nevšedních dnů. Mí nejbližší už to vědí a s podporou sledují můj příběh, který se začal odvíjet týden po Beskydské sedmičce. Následující události nabraly takový spád, že mě opustila chuť nejen k zápiskům z výletů, ale i k samotnému běhání.

Před italským Magredi Mountain Trail 100 mil bylo nutno zařídit poslední formalitu - lékařské potvrzení. I když jsem své doktorce tvrdil, že jde vlastně o přechod Dolomit, byla neoblomná a odeslala mě na zátěžové EKG. Ostatně opakování loňského testu mělo vyloučit pochyby o mém zdravotním stavu. Samotný test byl celkem zábavný. Při šlapání jsem s vyšetřující lékařkou probíral běhání a ona mi sdělovala své zážitky z chalupy. Našlapal jsem místní rekord 263 W a musel jsem skončit jen kvůli tomu, že při šlapání v pololeže už nešlo silově udržet 40 otáček. Ani mě nevarovalo, že si po testu už lékařka se mnou dál nepovídala.

Počkal jsem si další hodinku na jiného doktora s tím, že mi konečně podškrábne ten papír pro Italy. To, co mi ale řekl, byla studená a horká sprcha dohromady. "Máte pozitivní test na ischemickou chorobu srdeční. Kam vás tak pošleme..." Byl jsem v takovém šoku, že jsem všechno odkýval, i to, že mě rovnou objednal do Ikemu na katetrizaci. (Nebojte, nebudu popisovat detaily, masochisté si tento výraz jistě "vygůglí") Hlavou se mi honily dvě věci. Rozum říkal, že to musí být nesmysl, ale ten zbytek se bál. Co bude s těmi, kteří mě potřebují? Zrušil jsem úplně všechno. Babice, Itálii, ŠUTR, prostě všechno. Při občasném pobíhání v lese jsem se potácel od pařezu k pařezu a pozoroval, zda mě nepíchá u srdce nebo jestli se moc nezadýchávám. Rozeslal jsem výsledky EKG na všechny strany, jestli se náhodou nespletli. Odpovědi byly stejné. "Je to sice divné, ale nález je jednoznačný." V tichém odevzdání jsem se jednoho pěkného pátečního rána vypravil do Ikemu.

Byl to další šok. Připadal jsem si doslova jako v nejlepším hotelu. Nikde jsem nečekal, sestry se mohly rozkrájet, abych se cítil dobře. K tomu pěkné a čisté prostředí a stoprocentní komunikace o všem přispívaly k rozpuštění nervozity. Samotné vyšetření nepatří mezi příjemné, ale pokud je člověk zdravý, dá se s malým omezením zvládnout. Ještě na sále (provádí se zaživa) měl pro mě primář dvě zprávy. Ano, bylo to jak ze špatného lékařského vtipu. To, že tohle vyšetření bylo zbytečné, protože mé roury jsou vzorné, byla ta lepší zpráva. Ta horší byla, že se mi přes nedomykavou chlopeň vrací krev zpátky do levé komory. A protože tímto vyšetřením se víc nedá zjistit, musel jsem do Ikemu znovu...

Po dalších dvou návštěvách a nechutném vyšetření ultrazvukovou sondou v jícnu, padl konečný verdikt. Vrozená vada chlopně, která je dvoucípá a s věkem degeneruje. Trpí jí 1 % populace, někteří se o tom ani nikdy nedozví. Moje je ve fázi lehké až střední disfunkce a čas na operaci bude až za pár let. A jak jsem pochopil z různých čísel a rozměrů aort, síní a komor, její degenerace vůbec nezávisí na mém amatérském běhání. Spadl mi tak velký ischemický kámen ze srdce, že jsem celé odpoledne prospal.

Co dál? I když vyslovení slova maratón (natož ultra) způsobí v Ikemu téměr ťukání na hlavu (i přes odkaz na běhajícího profesora Pirka), naději mi dal Marek Odstrčilík. S hlídanými tepy se dá i ten maratón běžet. (http://xman.idnes.cz/kardiak-a-kancelarska-krysa-maraton-jim-byl-malo-tak-bezeli-dal-p67-/xman-adrenalin.aspx?c=A111026_152102_xman-adrenalin_fro) Vyštrachal jsem ze skříně tepák, vložil novou baterku a v sobotu běžím do Šárky na milovaný ŠUTR. I když jen zahřívacích 18 km. Takže pozor: tři, dva, jedna - zase se rozbíhám. Žiju a tomu běhám.