Návrat pořádku

Tvar trychtýře jej překvapil. Z nebe se řinula voda v tmavých sloupech, které byly jediným kazem na jinak bělostné obloze. Připomínaly mu tornádo, které kdysi viděl v televizi. V době, kdy ještě zabíjel své vzácné chvíle sledováním pohyblivých obrazů, které ho však vpřed neposouvaly. Nyní pohlížel na proudy vody a až po chvíli mu došlo, že vyvýšené místo na kterém stojí, je dosud suché. Stejně jako jeho běžecký oděv. Stál na místě, které se tak změnilo. Navenek bylo stále stejné, obyčejná křižovatka bývalých obchodních cest. Možná bývalá náves kdysi zaniklé vesnice. Vysvěcené poutní místo, kterému nerozuměl. Tolikrát tudy proběhl a jen koutkem oka zaznamenal sochu obklopenou čtyřmi lipami ve čtverci. Až jednou se tu znenadání zastavil. Přitahován neuchopitelnou silou vstoupil do čtverce sil. Dvěstě let moudrosti tu střeží ducha místa.

Stál u své lípy a pozoroval obrazce pohybující se vody. Sdělovaly mu, že tak očekávaná zima konečně přichází. Ne že by ji tolik miloval, ba naopak. Jeho kombinace větru a slizu mu věnovala zálibu v teplém počasí. Raději měl polední výběh ve dnech, kdy taje asfalt, než tu klamající bílou sněť, zahalující jeho oblíbené stezky. Zimu však toužebně očekávali ostatní. Rostliny, stromy i lesní zvěř. Jak byli vyvedeni z míry jarními teplotami pozoroval při svých ranních návštěvách lesa. Před denodenními povinnostmi spěchal v něj. Na přelomu noci a dne sotva viděl stezku. Tam, kde na mýtině klidnil dech i myšlenky a čerpal energii, cítil každým dnem více života. Bylo to však příliš brzy, vždyť podle kalendáře zima teprve začala.

Vydal se od lip do deště. S vodou v harmonii se svým tělem přestal vnímat chlad zmáčené pokožky. Příroda deštěm omývala krajinu, napájela vyprahlou zem a čistila jeho myšlenky. Začalo sněžit. Bude to zase v pořádku. Vše je v pořádku.