Cesta domů

Kdo by jezdil v neděli ráno za tmy vlakem? Pár těch, kteří musí do práce i ve svátek, průvodčí a … běžci. Šest set metrů na nádraží; nepřehnal jsem to s ohozy? Mezi obludou a Kotvou je docela teplo na dvě trika a bundu. Ve voze si musím proto odložit. Za okny luxusního městského slona (fakt divnej název pro vlak) se rozpouští noc. Chvilku mi trvá, než mi sepne mozek a přijme informaci, že pole jsou bílá. Snad posypaná vápnem? Ale kdeže. V Kyjích na zastávce je i to nejmenší stéblo trávy zabalené do bílé skořepiny vlhkého chladu.

Přepravní společnost ČasuDost přijíždí do Klánovic na minutu přesně. Na smluveném místě čeká milý přítel, které vyslyšel mé volání po společném zážitku. Nelitoval. Vycházející slunko štípe do očí; studený, vlhký, ale ne ostrý vzduch provoněn poselstvím jara pročisťuje plíce. Asi po kilometru potkáváme druhou polovinu dnešní skupinky.

Po včerejší porci se mi kupodivu běží hodně dobře. Netrénuji na maratón, nýbrž honím kilometry na delší běh. Včerejší skoro-maratón mi dal hodně zabrat. Přesto nynější tempo osciluje kolem pěti, spíše pod, a není nekomfortní. Ba naopak. Máme spoustu energie přeskakovat bludné kořeny a vesele si povídat. Tvoříme homogenní jednotku, která disponuje nejen podobnou výkonností, ale i jistou blízkostí k sobě navzájem. Polovina jednotky velmi těsnou.

Jediné, co při takovémto úchvatném běhu je na závadu, že tak rychle uteče. Krása probouzejícího se lesa je kulisou pro stádo čtyř laní, které skotačí po měkkých pěšinách. Nikomu nevadí výmol od prasat, koní, motorkářů a jiné zvěře. Nástrahy šlehajících větví, kamenů a kořenů samy ustupují. Chtělo by se křičet: Miluju Tě, živote. Ta nejpůsobivější krása bývá ta nejprostší. Shluk divů světa, tunových živoucích dřev vzešlých z nepatrných semínek.

Dokážete si snad představit hezčí ráno? V televizi v současné době běží zajímavá reklama na plzeňské pivo. V podtextu ke klipu zaznívá: „…důležité je, co v sobě si nesete.“ Dnešní ráno si ponesu v sobě hodně dlouho. Děkuji vám všem, kteří jste mi jej pomohli prožít.

V ledovém opojení

Před dvěmi lety jsem si nedokázal představit běžet maratón v zimě. Zvláště ne za šestistupňového mrazu a zesilujícího větru. A přitom to není nic hrozného. Stačí se pořádně obléknout, udýchat závod nosem a při občerstvení se moc nezlít.

Šedesátosm královských běžců se na Tři krále odvážilo stoupnout na startovní pás každoročně prvního českého maratónu. Díky obětavé práci lidí z TJ Sokol Unhošť a Maratón klubu Kladno jsme mohli další kalendářní rok zahájit oslavou nám nejmilejší – během.

Vyfasoval jsem startovní číslo 40, které mi Zdeněk Kučera podával se slovy: „Čerstvý čtyřicátník dostane čtyřicítku.“ No řekněte, není v tom symbolika? První závod v kategorii starců, na čísle věk a ještě k tomu mé oblíbené číslo. To nemohlo dopadnout jinak než krásně. I ve výsledcích mám čtyřicítku (3:40:24)

Členitá trať není jednoduchá. Garmin mi naměřil nastoupaných 384 výškových metrů a délku maratónu vyměřil na 42,91 km. Kus tratě vede po hlavní uhnošťské ulici a nejkratší možnou linkou nebylo možné kvůli provozu běžet. Pod nohami se střídaly kočičí hlavy, zámecká dlažba, rozbitý i celistvý asfalt. Přesto byla spousta času na pozorování okolí.

Trasa závodu k otočce vedla okolo domova důchodců. Podle zvyšujícího se počtu aut postávajících u plotu bych odhadoval, že návštěvy jsou povolené od 14 hodin. Možná ta hodina také souvisí s popoledním klidem pokojného stáří. Zvláštní symbolikou života je, že tento objekt sousedí s dalším domovem, dětským.

Už, už se milovník krajiny chystal nadšeně vykřiknout, když trať zamířila z města ke křivoklátskému polesí. Oranžový kužel vytyčující bod návratu jej však vytrhl z opojení a nasměroval zpět do města. Za otočkou, v místě jednoho ze stoupavých úseků, se rozhodoval nejeden boj. V sedmém kole se zde rozhodlo o vítězce ženské kategorie. Byl to krásný sportovní souboj.

Ve městě však také bylo na co koukat. Jakoby stranou a přitom kousek od náměstí stáli vedle sebe svorně zlatý retriever, hejno slepic a dvě šedé, asi metr vysoké přerostlé slepice se svítivě zeleným zobákem. V protějším domě u vyzdobeného okna fandila paní a s úsměvem odpověděla na zamávání. Mohutný strom u silnice na Ptice přímo vyzýval k zastavení, počůrání a krátké meditaci. Na hlavní cestě pán, pracující na svém domě, ochotně uskakoval před znavenými běžci.

Byl to přenádherný den. Plný radosti, úsměvů, které nezmrzly a sluníčka, které zůstalo v srdci. Závod je přeci takový, jakým si ho člověk udělá.

Dopisy přítele I.

V poslední dny lichého letopočtu mé tělo odmítá běhat. Knedlík, který nelze spolknout, přešel do dusivého kašle doprovázeného celkovou slabostí. Netruchlím vychladlých běžisek, beru současný stav jako znamení, že na prosincovou čtyřstovku nebyla má schránka vyladěna.

Protože i oči pálí z mé milované četby, nejčastější mou činností těchto dní jsou obrazy. Myslí proudí odlesky běhů minulých i budoucích. O těch budoucích nechci psát, alespoň ne nyní. Přesuny uplynulého vánočního týdne nebyly v mém podání nikterak běžecky oslňující, zůstaly po nich však okamžiky, které navždy zůstanou mou součástí.

Na Štědrý den jsme s Milošem uspořádali 2.ročník běhu za svítáním na Levém Hradci. Podařila se mi nepěkná věc, zaspal jsem. Miloš mou zprávu o posunu srazu o 10 minut ještě zachytil, Kačenka však již ne. Potkal jsem ji, když se o půl sedmé ranní vracela z místa srazu u Trojské lávky zpátky domů. Moc si vážím toho, jak mou omluvu přijala a ještě se zasmála mým příhodám. Na Miloše jsme čekali pár minut navíc, protože jemu zavřeli přístupovou cestu skrz botanickou zahradu a musel ji oběhnout přes Kobylisy (skoro :)). To mělo však velkou nevýhodu. Miloš přiběhl náležitě rozehřátý. Okamžitě se mi vybavila jedna z jeho památných vět: "Jak si mě rozběhnete, takového mě máte." Opravdu jsem nechtěl běžet na pěti, ale Miloš už měl našlápnuto...

Kačka nás před útulkem opustila a k Řeži jsme se blížili již za vstávajícího šera. Vyběhli jsme o 40 minut později než loni (z toho 25 minut bylo záměrně) a Miloš tak ani neměl čas fotit spící ptactvo kolébající se na chladnoucí hladině řeky. Chvátali jsme tak, že z Řeže do Úholiček jsme běželi po kolejích a nerozptylovali se přeskakováním chuchvalců mlhy zahalující uschlé trávy na břehu toku. Svítání při osmé hodině ranní jsme na místě nezastihli. Ostatně jsme jej nezaznamenali po celý den, neboť týden dusila pražskou kotlinu deka páry a všelijakého svinstva.

Levý Hradec považuji za jedno z nejkouzelnějších míst na doběh od domova. Ne pro jeho pevnou pozici nad neupraveným korytem, ani pro výhled od zdi hřbitova na protější strmý svah. Je to pro neuchopitelný pocit, který mnou prostoupí poté, co se postavím zády k boku kostelíka, čelem k řece. Na takovém místě přestávám vnímat čas i vlhké triko ztrácející teplotu čerstvého potu.

Celé kolečko přes Stromovku po pravém břehu Vltavy do Řeže, po levém přes Levý Hradec, Kozí hřbety, Horoměřice a Podbabu má 36 km. Sice mě Miloš ke konci malinko pozlobil: "To schválně běžíš tak pomalu?" (podle Garmina 5:30/km) a v mém obličeji si mohl přečíst, že nalačno se mi přes dvě hodiny neběhá nejlépe, ale ten Štědrý zážitek jsem si vzít nenechal.

Navečer mi Miloš poslal zprávu, kterou nemohu publikovat, protože byla jen pro mě. Byla moc hezká a cítil jsem, že i jemu bylo se mnou na Levém Hradci dobře.

Svátek každým během

Celkem zřetelným je, co milovník kilometrů má na vánočních svátcích nejraději. Světlo. Dosyta si užije každého kamínku cesty, každé neviditelné větve, co se v pět ráno o něj otře jak vtíravá výčitka, zvuků, které konečně vidí.

Lávka se zeleným zábradlím už není jen ojíněná špičatými stříbrnými krystalky, je plná života. Na kovovém bidýlku se usadila snad stovka racků. Jakoby líně, pozvolna se zvedají a chechtají se: pchá, pchá, podívej se jak se lítá, musíš těma nohama pořádně mávat.

Slepé rameno řeky je ztuhlé. Led není bělostným sněhem, který dokáže schovat lidské počínání, naopak. Led sevře a vyvrhne mimo sebe, co není řeky. Zvířátka však čas stačila utéct do bezpečí teplejšího proudu. Některá se polekají lehkého, svátečního našlapování, jiná běžce považují za součást vesmírného JE a jen se vědomě ohlédnou.

Vodní ptactvo zastoupené komunitou kachen spřádá svou sváteční hostinu na louce vedle jezu. Slepice! Oni jsou jak slepice, letí myšlenka hlavou a vyvolá upřímný smích. A co na to kachny? „No co, vždyť jsou přeci Vánoce!“

Prvý, druhý, .. osmý. Milovníci kilometrů jsou dnes usměvavější a vzájemné zdravení je takové hezčí. Žádný krok útrpný, jen samá radost z toho, že můžeme být tu a teď. Jak praví můj milovaný přítel: „Děkuji, nevím komu, ale za to, že je mi dopřáno. Tu být a běžet.“

Kolik uzlů běžíme?

Věty v podobném duchu, jakým je vyveden nadpis příspěvku, jsem slýchával celých bezmála osm sobotních hodin. Na chladném pobíhání okolo Okoře, Budče a sochy Antonína Zápotockého mě doprovázel můj milý přítel, milující jazyk český i cizí a historii.

Pozoroval jsem v jeho tváři čiré nadšení z návštěvy míst našich předků a on mě ohromoval historickými souvislostmi daných míst. Kromě jeho zálib si u něj nadmíru cením další vlastnosti: je výborným běžeckým parťákem naslouchajícím mým menším či větším krizím. Právě tomuto přikládám značnou váhu toho, že mé tělesné pocity po doběhu ne zcela jednoduchého okruhu byly typu: příjemně povedený běh.

Přítele jsem uvítal doma o ½ sedmé hodině ranní. Přišel přesně v domluvený čas a to já moc rád. Oblékli jsme nutné vrstvy oděvů a potichu jak plížící se kočky opustili ztichlý činžovní dům. Olověně modrou východní oblohu rozdělovala tmavá linka na dvě poloviny. Spodní chladná tma dosud halila dospávající město a horní osvětlovala časným přeběhlíkům jejich most do země radosti.

Zanedlouho jsme již stoupali k zřícenině Baba, o které nikdo neví, čím vlastně stavba kdysi byla. Můj druh na vrcholku značně pookřál a rozeběhl se velmi svižně. Jakby také ne! Po mnoha letech zavítal do míst svého dětství. Ukazoval mi jemu známé kouty a vesel probíhal místy svých prvních běžeckých kroků. Nesmělé ruce slunka hladily krajinu nad Šáreckým údolím a podtrhovaly již tak nádherný začátek dne.

Uháněli jsme k Horoměřicům a malinko nás znejistěl sílící vítr. Z otevřeného pole jsme však zanedlouho vstoupili do obce a krytou úvozovou cestou pokračovali k lesu. Pevný bod, silné místo s křížem sv.Juliána, stál na svém místě na lesní křižovatce a naznačoval směr dalších kroků. Ty musely být velmi opatrné, neboť vlhkost přituhlá k břidlici podrážela ve svahu naše zatím čerstvé nohy.

Přítel byl velmi zvídavý a můj stručný výklad o míjených zajímavostech jej sotva uspokojil. Každé, alespoň z mála, významné místo jsme si proto prohlédli i zblízka a pátrali po spojitostech minulosti s přítomností. Byl malinko zklamán, že k hradu Okoři se běželo z kopce, ale dosyta jsem mu chybějící vrchol vynahradil vystoupáním na významné české hradiště Budeč. Chlad mohl za to, že jsme zde prodlévali dobu malou.

Spustili jsme se k Zákolanskému potoku a podél trati mířili do Kralup. Rychlost velmi příjemného běhu nám snižovaly zmrazky a otisky koňských kopyt. Přesto jsme si svou stopu vždy našli a rozhořčení z rozbité cesty nepociťovali. Vodní zásoba pomalu docházela a byli jsme tak nuceni učinit v Kralupech provozní zastávku. Po jedenácté hodině byl jediným nalezeným obchodem Penny market, ale lidiček v něm bylo více než zboží. Dobrá paní s kolem nám sice poradila jiné, menší potraviny, ale v tuto dobu již zavřené.

Rozhlédli jsme se vůkol a zamířili do restaurace Na Františku. Narvaný sál napovídal, že jsme se trefili do jedné z místních vyhlášených hospod. Ještě jsme si ani rukavice nesundali a už jsme měli před sebou číšníka s jídelním lístkem. Objednali jsme si jen polévku, malinovku a pivo a sotva jsme se svlékli a dosedli, vše bylo na stole. Správná míra nápojů a vynikající česnečka umocnily dojem ze správného výběru.

Rozeběh k lávce přes řeku nebyl nikterak dramatický. Po ½ km jsme opět měli své tempo. Čekal nás snadný, 25 km dlouhý úsek podél řeky zpět. Nahlas jsme společně vyslovili myšlenku, že ten šíf před námi musíme přeci doběhnout. Malinko jsme jej sice ztratili v odbočce k zřícenině zámku Chvatěruby, ale zanedlouho byl náš. Zde zazněla ta památná věta z nadpisu.

Maratónskou metu nám přijela ohlásit velká kouřivá mašinka, která po protější straně řeky spěchala z Ústí do Prahy. Tak, jak se líně rozplývala pára za zmizelým rychlíkem, stejně odešla i náhlá krize z našich unavených končetin. Asfalt táhnoucí se z Kralup až k Dolanům vystřídala pěšinka po kdysi uměle zbudovaném valu. Místy se kamenná hradba již zbortila do vln, ale náš krok byl ještě jistý a nepodařilo se nám sjet po zadnici do řeky.

V Řeži můj druh prohlásil, že po padesátém kilometru se mu běží vždy hůře. Jeho slova byla jako deka, kterou jsem od té chvíle pár kilometrů nesl. Jen díky jeho strojově chvatnému kroku jsem nepřešel do chůze a více méně (více méně než více) jsem šestikilometrovou krizi ustál.

Nepsaným cílem se nám stala trojská lávka. Na výběr kudy odtud do teplé lázně jsou dvě varianty. Přímá, přes kopec, asi tříkilometrová, kterou jsme pro tentokrát zvolili a delší, stále po okraji říčního koryta, osmikilometrová. Přestože jsme z Letné scházeli již vyčerpáni, dostal mě můj parťák větou: měli jsme ten kopec oběhnout.

Na druhý den jsme se oba shodli na zcela výjimečném pocitu. Při krátkém výklusu se nám chtělo sobotní lahůdku běžet ihned znovu. Nezažil jsem dosud takový ultraběh. Zmíněné krize nebyly z kategorie hledání dna vlastních sil. Tělesný aparát neprotestoval žádnou z jeho končetin a energii jsem neztratil, nýbrž načepoval. Na hodně dlouho. Díky milý příteli.

Výjezdní zasedání

Práce mi nevadí. Stala se nedílnou součástí mého života tak jako spánek. Když nepůjdu spát, budu ospalý, když nepůjdu do práce, nebude na to, mít kde spát. Nemůžu proto nazvat prací povinností, prostě je a já mám to štěstí, že jí mám. Kolikrát sebou nese i příjemné, velmi příjemné události. Tentokrát se jí stalo výjezdní zasedání, kam jsem byl jako součást inventáře firmy vřele pozván.

Na tomto společném víkendu je povinná pouze účast na společné páteční večeři. Další program je volný. Rybáři odejdou k řece, lenoši se zachumlají do peřin a běžci se vydávají prozkoumat okolí. Neomezený vstup do hotelového bazénu a večerní bowling je vnímán jako bonus navíc.

Sobotní klouzavé proběhnutí na Kozí hrádek bylo opatrné a krátké. Led v loužích nepatří mezi mé oblíbené povrchy. Raději jsem po snídani vyměnil boty za pomalejší.

Zato neděle... Úsvit vtrhl do mé ložnice ostře jako výstřel startovní pistole. Zprvu se mi moc nechtělo jít se klouzat, ale pohled z okna do parčíku obavy z nekomfortního povrchu rozptýlil. Po sněhu a ledu ani památky a slunko vyzývalo k hrátkám v nedalekém lese. Po maratónské snídani, chlebu s marmeládou, mě v pokoji přivítaly botky tančící své staccato. Tělo i mysl byly zaplaveny předzvěstí mimořádného zážitku.

Mám strašně rád tyhle běhy: někam, nevím kam; uběhnu tolik, několik; tempo, jaké mě zrovna napadne. Už první kroky k lesu mě zastihly v mimořádné kondici. Málokdy se mi to v tréninku poštěstí, běžet v plné síle, v opojení z toho být tady a teď. Žádné musím ani chci, ale jen radost z dokonalé harmonie Země, vzduchu, vody, těla a toho uvnitř. Každý nádech tělo nadlehčuje a hravě jak kamzík utíkám první kilometry přes kořeny podél potoka.

Nalevo zmrzlé zbytky vypuštěného rybníka, napravo mohutná dubiska uchovávající v paměti dávnou historii zdejšího rovinatého kraje. Rozmarný psík velikosti menšího koně obtiskává své maxi-tlapky na má ramena. Další rybník plný ztuhlé vody je jak vystřižen z Ladova obrázku. Sotva se stačím vynadívat, cesta z hráze uhýbá opět do lesa. Kroky jsou hned delší a mysl si výská radostí.

Na pár stovek metrů vede cesta z lesa okolo statku. Jako švédskou bednu přelézám poskládané panely a za nimi mizím v remízku. Zbloudilá srnka stříhá ušima a hledí na zvláštní živočišný druh, který zavítal v její teritorium. Další rybník, les a odbočka do houští. Jakoby pán lesa vyslyšel volání běžce, že trní, louží, bahna a jehličí v očích už bylo dost, rozvírá svou náruč v borovicový háj. Měkká půda tlumí zvuky a konejší ducha běžce.

Prudká změna povrchu na asfaltovou svážnici probouzí z opojení a vybízí k běhu "co to dá". Ne však na dlouho. To, co následovalo, mě donutilo zastavit. Nevím na jak dlouho, ale ten pohled zůstane dlouho vryt v mé paměti. Jemně hmotný duch lesa stoupal za pomoci slunečního třpytu ze žlutých travin a halil jehličnaté mladíky v bílý závoj. Za nimi stáli moudří velikáni a stezka se ztrácela v jejich přítmí. Vládu nad královstvím Matky převzala všemocná hvězda Slunce. Byl jsem opět doma.

Dosyta jsem si vychutnal celou trasu ještě jednou. Běžel jsem zpátky stejnou cestou v opojení z toho okamžiku. Tělo si libovalo a hrálo si tu s rychlejším, tu s pomalejším krokem. Osamocený relax v bazénu završil úchvatné nedělní dopoledne.

Plus, mínus a unavený opičák

Veliké mínus patří pražské radnici za plivnutí do tváře všem cyklistům. Dlouhých šest měsíců trvala rekonstrukce Štefánikova mostu spojujícího Revoluční ulici s Letnou. Nebudu psát co všechno se na chudinku Letnou chystá, ale o tom, jak je „snadné“ se na ni z centra dostat.

V plánu rekonstrukce mostu bylo pamatováno na cyklisty, kterým zde přibude vlastní pás. Údajně tak vznikne bezpečná spojnice pravobřežní náplavky s parkem. Těšili jsme se tak na úpravu komunikace, po které léta pokukujeme na západ od našich hranic. Už nás nebude strašit jeep v zádech a stará stopětka lízající z boku šlapky, ani městský kovboj vychutnávající si moc, pokud jsme kvůli bezpečnosti přejeli most po chodníku.

Ale co to?! Chybička se vloudila. Po kolaudaci mostu jsme shledali chodník užší ve prospěch nikoliv cyklistů, ale aut. Ta měla plnohodnotné dva pruhy. Radnice uznala, že plány se mají plnit a slíbila nápravu. To, co jsem tento týden na mostě viděl, mi však vyrazilo dech.

Od paty mostu je do jeho ¾ (klasika – od nikud nikam) namalována na vozovce přerušovaná čára s červeným znakem kola; pruh šíře sotva jednoho cyklisty. Vodorovné značení je doplněno svislým: vozovka má údajně dva stejně široké pruhy a ten pravý je jen cyklistů. A jak vypadá provoz ve skutečnosti? Auta jezdí tak, jako kdyby byl na vozovce namalován Mickey Mouse. Tenhle výsměch cyklodopravě zřetelně ukazuje jaký je postoj radnice ke svým cyklistům.

Malé plus se rýsuje na pravém břehu řeky v oblasti Karlína. Stezka vedoucí od hotelu Hilton po protipovodňovém valu se konečně dočkala propojení s částí od Libeňského mostu. Již před dvěma týdny jsem při jednom z běžeckých návratů zaregistroval stavební práce na výstavbě chybějícího asi půlkilometrového úseku. Museli jsme si dlouhé měsíce počkat, než na nás pěší a kolečkáře dojde řada. Nejprve museli dostat svou novou paralelní silnici autíčkáři. Jsem rád, že už se při běhání nemusím dívat na ojedinělé evropské dílo – v zástavbě nedalo městského centra máme dvě rovnoběžné čtyřproudé silnice: Rohanské nábřeží a Sokolovskou. Schválně, kterou se poběží v květnu 2008 maratón?

Kdo byste se chtěl už zítra vydat po stezce do Libně (popisuji v knize) mějte na paměti, že zmíněný úsek není ještě zkolaudovaný. Na jeho začátku a konci jsou zátarasy, které se však dají i přeskočit a uprostřed u vjezdu k betonárce je ostraha. Dnes přítomný pán byl však velmi milý a když viděl, že jsem ochoten ze stezky ustoupit, popřál mi pěkný běh a pustil mě dál.

Budete-li mít štěstí, narazíte i na unaveného opičáka. Leží u cesty na zídce v úrovni rozestavěných obytných komplexů. Plyšová hračka velikosti žáka druhé třídy základní školy vypadá, jakoby vyspávala včerejší flám. Jak a kdy se tam dostala je mi záhadou. Možná je to kamarád nějakého bezdomovce z naproti stojící rozpadliny, kdo ví.

Komfortně

Postižen zvykem chodit běhat hodně brzy ráno se na sobotu probouzím ve dvě, ve tři, abych nakonec opustil teplé lože ve 4:41. Proč to? V 5:40 odjíždí vlak do Roudnice nad Labem. V plánu je běh přes Říp a Kralupy nad Vltavou do Prahy.

V posledních týdnech jsem si dosyta užil delších společných běhů. Minulý týden to byl běh za Martinskou husou, který pořádala Pavlína a týden předtím Ondřejova vinařská labská stezka s vydařeným koncem u mladého vína. Dnes jsem proto oprášil další ze svých zvyků; samotářské putování velebnou krajinou.

Vyhřátý City Elefant do Roudnice mě přijímá do svého nitra a nabízí komfort celého volného patra. V pohodlí a natěšeném rozpoložení záhy usínám. V Kralupech mě ze snu, v němž běžím Spartathlon, vytrhávají zvuky chlapa, co netrefil správný spoj. V Nelahozevsi je vystoupen a ranní pohoda vládne dál.

Pošmourné svítání zůstalo ukryto za tmavými skly vlaku, v Roudnici však již vládne den. Mapu jsem si nebral, neboť cesta je velmi jednoduchá - stále po červené značce. Značení prvních pěti kilometrů je velmi bídné. Ještě jsem ani neopustil město a jsem donucen hvězdicovitě probíhat možné varianty pokračování cesty.

Přestože jemně mrholí, běží se mi komfortně. Vyzkoušená kombinace krátkého, dlouhého trika a bundy se mi zdá jako ideální. Malý kaz běžecké pohody zapříčinila obří ledvinka. Dneska má svou premiéru a ne a ne se usadit na správném místě.

Říp je dle bloudítka vzdálen 6,5 km. Pro mě má cesta k jeho úpatí délku 8 km. Stejně jako na mého praotce zapůsobilo kouzlo tohoto geologického vředu i mě zde secvaklo: konečně mi došlo, že pro správné usazení ledviny je třeba pomocné pásky povolit, utáhnout bederní pás a poté pomocné pásky upravit podle objemu. Od té doby seděla jako přibitá. Měl jsem v ní 1,5 lt Camelback, komínek Be-Béček, dvě horalky, margotku, kapesníky a místa zbylo i na suché triko.

Putování od Řípu k Vltavě je velmi zajímavé. Rozhodně se vyjma jednoho dvou-kilometrového úseku nejedná o nudnou podívanou na okolní placatá pole. První část klesá do Ctiněvsi. Za jejími humny se profil zvedá a po kilometru zamíří značka do lesa u Horních Beřkovic. Vesměs široká lesní cesta je tu a tam zpestřena; přelézáním kmenů na čerstvé mítině a u Jeviněvsi klesáním, kde stačí stát a přeci se pohybujete.

Následuje zmíněný úsek mezi poli. Běh podél remízku plaší koroptve. Vylítávají z křoví pár metrů přede mnou jedna po druhé. Ta, co se opozdila, mě málem trefila. Je to zvláštní pták, dost mi podobný. Má pomalý start, ale ve vzduchu se drží. Musím se ale soustředit na povrch. Že mám mokro v botách se už ani nepočítá, ale přibrání bahna opravdu nebylo záměrem.

Před Vepřekem (kdo tenhle název vymyslel? :)) sbíhám na pár minut k řece. Trasa je za vsí ovepřena stoupavým převýšením 60 metrů. Pouhé dva kilometry mě dělí od monstrózního shluku staveb – centrálního úložiště ropy. Stojí za to vidět ohromné zásobníky a zamyslet se co všechno musíme přírodě udělat, než sednu do auta.

Klesání k Vltavě před Nelahozevsí není běhuschopné. Naštěstí není dlouhé; dole však vím, že moc kilometrů už dneska nezvládnu. Statečně (či spíše hloupě) si nechávám pod zámkem ujet vlak a dobíhám ještě do Kralup; další spoj jede až za hodinu. Do Řeže, kde se dá řeka k zastávce přejít, to do hodiny nestihnu. Komfortně se proto v čekárně nahřívám u topení a už se těším, že tuto trasu doběhnu celou.

Závod dvojic

Zřejmě stejně jako všem účastníkům 12ti a 6ti hodinovky ve Stromovce přišlo i mě parte. Zemi opustil duchovní vůdce hnutí Sri Chinmoy. Na hezky zpracovaném dokumentu mě zaujalo motto, pod nímž je Sri Chinmoy uveden jako autor: "Nenajdeš-li mír ve svém vlastním srdci, nenajdeš ho nikde jinde na zemi." Jednoduchá věta odhaluje tajemství pro šťastný život a mě dala jednoduchou, leč výstižnou odpověď, proč běhám. Běhání mi pomáhá hledat mír ve svém vlastním srdci.

Úvodní odstavec jen zdánlivě nesouvisí s dalším textem. Pozorný čtenář však najde, proč jsem spojil osobní text se závodem, na který nejsou veřejné propozice.

Závod dvojic pořádá pro pozvané Maratón klub Kladno. Leckomu může být divné, že ve výsledkové listině jsou uvedeni jednotlivci, nikoliv dvojice. Kouzlo celé akce spočívá ve startovném a vyhodnocení výsledků běhu jednotlivců. Každý z účastníků měl za úkol namísto startovného přinést dárek, který by druhého běžce potěšil. Ten se stal součástí tabule cen. Po doběhu byla výsledková listina rozdělena na mladší a starší. Výběr dvojic byl určen losem, přičemž pořadí se odvíjelo od součtu obou časů. Dvojice s nejnižším časem si šla vybrat cenu jako první.

Na startu závodu, který začínal před tribunou AC TEPO Kladno, se nás sešlo 29. Část deseti-kilometrového běhu se běžela po trase Kladenského maratónu. Po prvních metrech někdo ze starších zavelel: mladší dopředu. Nezbývalo mi, než poslechnout. Co naplat, že první kilometr byl za 3:58; poslouchat se holt musí. Po něm jsem se trošku uklidnil a další kilometr jsme běželi společně ve čtyř-členné skupince. Jeden běžec odpadl a tomu vpředu se rozvázala tkanička. Zůstali jsme tak jen dva.

Vydrželi jsme spolu až do konce. Říkal jsem si, že když se běh jmenuje Závod dvojic, má se běhat po dvojicích. Hezky jsme si pomáhali a střídali se v udávání tempa. Před sebe ani za sebe jsme nikoho nepustili. Když jsme končili poslední, třetí, lesní kolo, přestavoval jsem si, jak galantně pustím svou spoluběžkyni Janu do cíle první. Nebylo třeba. Ještě před stadiónem mi ukázala své sprintérské vlohy a na pár metrech mi dala 4 vteřiny. Jsem ji velmi vděčný, že mi neutekla dřív, neboť pochybuji, že bych sám takový čas v listopadu zaběhl.

Před vlastním losováním dvojic jsem byl slavnostně uveden mezi milou společnost kladenských běžců. Stal jsem se 45. členem Maratón klubu Kladno. Los mi v závodě přidělil jako parťáka Frantu Tůmu a náš čas stačil na osmé místo. Vlastně deváté; vylosovanému lichému běžci bylo rozhodnutím hlavního rozhodčího přiděleno osmé místo - v polovině pole.

Poseděli jsme, popili a pojedli dle chuti a libosti. Jarda Bohdal nám hrál na housle; o přestávkách mezi hraním odpovídal na všetečné otázky. Myslím, že jsem nebyl zdaleka sám, komu bylo v sobotní podvečer na tribuně stadionu moc hezky.

Hellas: fotky

Zbývající fotky z putování Řeckem jsou zde