Na druhý pokus IV.

Tmu nemám rád. Biologické hodiny těla vytikávají do rytmu kroků naléhavé "le-hni-si le-hni-si le-hni-si ". Těžko tomu neslyšnému zvuku oddolávám a mé přestávky jsou tak stále častější a delší. Půl hodiny kolem desáté, 50 minut o půlnoci a nejdelší přestávku mám mezi 3:30 a 4:45. Dnes, kdy mám k dispozici časy jednotlivých kol, žasnu nad tím, kolik času jsem vlastně strávil ve stanu. Celkem 3,5 hodiny. Na druhou stranu na jednoduchou otázku: "Mohlo to být lepší?" mám jednoduchou odpověď: "Nemohlo, v ten daný moment jsem běžel, jak nejlépe jsem uměl." Tím si pro sebe zcela eliminuji otázky typu "kdyby...", a i po více jak týdnu mě zaplavuje pocit radosti z podařeného běhu.

Před pátou ranní vybíhám zpět na trať. Pardon, o běhu první kilometr nemůže být řeč. Simulací pohybu pažemi pomáhám tělu k rozpohybování ztuhlých svalů. Jsem však odpočat, a energii mi znásobí pohled na dosud mě utajenou obrazovku s pořadím prvních pěti běžců. I po proflákané noci tam zahlédnu své jméno. "To snad ani není možné", říkám si. To, co se mi honilo hlavou od prvních kol, dostalo náhle reálný rozměr. Přijel jsem si sem pro medaili. Další kolo se ženu rychleji než bych chtěl, abych už byl u obrazovky a zjistil, jak na tom skutečně jsem. Žasnu. Jsem třetí, druhý je ve stejném kole. Na prvního ztrácím 34 km a před čtvrtým mám náskok necelých 8 km. Tak tohle nepustím.

Ovanul mě závodní duch. Za hodinu jsem doběhl běžce s číslem 78. Byl to můj soupeř o druhé místo. Zeptal se mě, kolik mám. Když jsem mu odpověděl, že jako on, 114, nic neřekl a utekl mi. "Jen počkej, ono Ti dojde." Stačila dvě kola a podařilo se mi jej předběhnout. Na obrazovce jsem se posunul na druhé místo. K časomíře se vrátil vyspalý moderátor a začal mě při každém proběhnutí časomírou povzbuzovat. Běželo se mi nádherně.

Polehávání ve stanu bylo konec a mé zastávky se omezovaly jen na posilnění, automasáž a protažení. Až do konce závodu nebyla žádná delší než 7 minut. Zbývaly čtyři hodiny do konce, když jsem požádal Kačku, aby mi závodníka 78 hlídala. Jak běží nebo jde a zda mě nedotahuje. Vytvořil jsem si už asi 6ti kilometrový náskok. Reakce Kačky byla neuvěřitelná: "Tati, ale ten s číslem 78, to je ten první, ten za tebou má číslo 76 a teď chodí." Musel jsem se smát. Pět hodin se honím s prvním, kterého jsem reálně dostihnout nemohl.

Vyměnil jsem si boty a běžel dál. Druhé místo nebylo ještě v kapse, abych si mohl dovolit polevit. Pohyboval jsem se na trati zřejmě nejrychleji ze všech 24-hodinovkářů. Nikdo mě nepředbíhal a sem-tam jsem minul prvního a (jak jsem zjistil později) i první ženu.

Poslední půlhodinu už bylo rozhodnuto. První Thomas byl přede mnou o více jak 25 km, třetí muž ztrácel 10 km a čtvrtý 15. Stěží jsem zadržoval bulení. Že jsem to v noci nevzdal, že jsem dokázal zabojovat, prostě všechno dohromady. Dobrých deset minut po závěrečném odpočítaní jsem nebyl schopen slova. Byl jsem totálně naměkko.

A jak to bylo s tou první ženou? Obrazovka byla totiž rozdělena na dvě části - ženy byly zvlášť. Vůbec jsem si toho nevšiml a tak mě při vyhlašování překvapilo, že má stejně kilometrů jako já. Tedy o 325 metrů víc...

1. 1 78 Dr. Tribius, Thomas 1964 M 40 1 Hamburg 127 205,178 km
2. 1 50 Stutzke, Silke 1968 W 40 1 LG Nord Berlin-Ultrateam 111 180,934 km
3. 2 77 Syblik, Petr 1968 M 40 2 Maraton klub Kladno / CZE 111 180,609 km
4. 2 71 Dilling, Daniela 1962 W 40 2 LG Nord Berlin 107 172,872 km
5. 3 73 Bringe, Andreas 1955 M 50 1 LG Laacher See 104 169,460 km
6. 3 86 Pawzik, Heike 1963 W 40 3 LG - Nord Berlin 104 169,050 km
7. 4 76 Jähnke, Andreas 1961 M 40 3 SC Hoyerswerda/RedCaps 101 163,351 km
8. 5 56 Giehl, Bernhard 1949 M 60 1 Berlin 100 161,557 km
9. 4 61 Schelhorn, Claudia 1967 W 40 4 Berlin 99 161,387 km
10. 6 51 Ottomann M.A., Gerhard 1957 M 50 2 Alpinclup Berlin 93 151,528 km

Na druhý pokus III.

Obíhám park druhou hodinu a cítím se stále svěží. Občas si zobnu něco z ovocné misky nebo z misky nakrájených tyčinek (ovocné Fit nebo Corny. Ondřej by jistě poznamenal, že běžím zbytečně rychle. Za první hodinu mám přes 11 km a za druhou přes 21 km. Na trati je díky štafetám stále živo. Ani mi nevadí, že nemám s kým pohovořit, teď na to není čas a pak, na to mám můj milý servisní tým. První, asi šestiminutovou pauzu, mám po 3,5 hodinách a 35 km běhu. Měním boty a ponožky, mažu nohy koňskou mastí a jídlo řeším stále jen ovocem a tyčinkami.

V Kladně jsem si všiml u Dana, že při 24h střídá boty. Přijal jsem tuto zkušenost za svou a pěji za ni chválu až do nebes. Měl jsem sebou troje boty. Dvoje vysloužilé, Kayana vzor 15 a modré Ridery. K nim přibyly v sprnu nové Ultimy (též jako Ridery značka Mizuno). Vyběhl jsem v Kayanech, které mají hodně přes tisíc km. První výměna proběhla díky tahající achilovce, vyměnil jsem je za Ridery. Tahání ustalo a Ridery jsem pak prostřídal s Ultimy, abych poslední hodiny finišoval zase v Riderech. Toto přezouvání mělo zásadní výhodu: závod jsem dokončil bez jediného puchýře.

Další pauzu, tentokrát na normální jídlo (těstoviny na červeno) mám po další hodině. Vyhovuje mi systém, že v okamžiku kdy začínám pociťovat známky únavy a mé tempo výrazně klesá, raději si na pár minut (někdy i desítek) v klidu odpočinu. To hlavně proto, že mě ubíjí chůze. Bylo tedy pro mě jednodušší dát si "dvacet" a pak se znovu rozeběhnout, než třeba kolo, dvě jít a tím se pokusit zrelaxovat.

Hodinu a půl obíhám okruh a následný odpočinek se prodlužuje k 15ti minutám. S počínající tmou akorát končí šestihodinovka. Teď mě čeká téměř deset hodin morálního odhodlání po tmě.

Milované Kladno s čistou hlavou

Tentokrát to nebyl folklór, prohlašovat, že budu rád za čas pod 4 hodiny. Předchozí tři běhy v tomto týdnu byly z kategorie "přemáhám se" a tak jakékoliv plánování konečného výsledku bylo nesmyslné. Ostatně mou radost stát po týdnu od celodenního běhu na tartanu v Kladně, stěží pochopí ten, kdo nemá běh hluboko vryt v duši. Kladenský maratón je prostě moje srdeční záležitost.

Rozbíhám se jako před týdnem, zvolna, první kilometr za 5:40. Občas prohodíme pár slov s Pavlem, než si musím poprvé stoupnout v lese ke stromu. Ivo Domanský stojící na metě 5.,10.,15... km mi hlásil na první pětce čas těsně pod 28 minut. Druhé kolo, desítka za 55. Bezva, do čtyř hodin to dnes dám. Třetí kolo, opět zastávka u stromu. Zdá se mi běh dnes nějaký krátký, hrozně rychle to utíká.

Pomalu se blíží půlmaratón a zdá se, že budu dnes ještě závodit. Zkouším zrychlit a tělo říká "ANO!". Jen nožky malinko protestují, ale pak rezignují a ochotně šlapou. Chvilku rychleji, chvilku pomaleji. Od 30.km až do cíle ukrajují kilometry po pěti minutách až do výsledných 3:41:46. Co k tomu dodat? Vivat Kladno!

Na druhý pokus II.

Na startu bylo docela těsno. K 35ti běžcům na celých 24 hodin se připojilo 57 účastníků běhu na 6 hodin a 32 štafet. Ty byly rozděleny do mnoha kategorií podle věku, pohlaví a počtu běžců. Štafeta mohla mít jen dva, ale také i 50 závodníků. Díky tomu se na trati vystřídalo úctyhodných 803 běžců, kteří dohromady nakroužili 17606 km. Nejrychlejší štafeta dokázala uběhnout 354,77 km.

Začínám volně, alespoň tak to cítím. Trať jsem předem neviděl, za každým rohem proto čeká překvapení. Nutno uznat, že většinou příjemné. První odbočka vede trať historickou částí Bernau (městečko na severním předměstí Berlína, které v roce 1432 odolalo nájezdu husitů). Od věže ke staré škole asi 150 metrů dlouhým stoupajícím úsekem po rovných dlaždicích. Po přeběhu komunikace dělící park na přírodní a piknikovou část se běží podél hradeb. Nyní již po lehce zvlněné mlatové stezce. Téměř na konci hradeb uhýbá trať prudce vlevo, k rybníku. Bohužel po schodech. Ty jsou sice zakryty prkny, ale seběh se s přibývajícími okruhy stával čím dál obtížnější.

Rybník byl pln života. Hejno kachen bylo přikrmováno kolemjdoucími, tu a tam se mihla kolem stromu veverka nebo potkan. Nevím jak je to možné, ale tento rovinatý úsek okolo rybníka mi přišel jako jeden z nejtěžších. A to za ním následovalo stoupání okolo hřbitova. Zde bylo místo s krátkým, prudčím kopečkem, které jsem se rozhodl chodit pěšky již od druhého kola. Po seběhu k již zmíněné dělící komunikaci se vbíhalo do prostoru plného stanů. Podpory od doprovodu a zrovna neběžících štafetářů se dočkali nejen členové jejich týmu, ale s přibývajícími hodinami i my, běžící jednotlivě. Pod valem okolo bufetu, o kterém se ještě znímím, se doběhlo na druhé nejzazší místo trati a po ostré levé zatáčce následoval jediný asfaltový úsek k čipovému měření.

V těchto místech jsme měli stan a stolek a od třetího kola jsem se málokdy nezastavil alespoň na doušek pití. Měl jsem sebou kromě vody, které zmizelo 12 litrů, zelené Nestea, ionťák od Enervitu, grepový a pomerančový džus a samozřejmě nesmělo chybět pivo (nealko). Deset plechovek se ukázalo jako málo a Kačka musela u pumpy dokoupit další. Na vyrovnání chutě po ionťáku a čaji neznám nic lepšího.

Na druhý pokus I.

Konečně sobota, 11.9.2010, 3:45. Budík mě vyhání z postele. Dnes, respektive zítra se ukáže, zda pět týdnů poctivého rychlo-tréninku přinese očekávaný výsledek. Tím je vydržet celou 24-hodinovku. Víc však než o řeč těla, půjde u mě o řeč mysli. V tu nejtěžší noční hodinu to nevzdat.

Tentokrát jsem neponechal nic náhodě. Pořadatel avizoval, že zajišťuje pouze základní nápoje, proto jsem pořídil proviant pro kompletní catering. Nejdůležitější úlohu na celé akci však zastával můj servisní a podpůrný tým. Dvě pracovní schůzky s dcerkou Kačkou a jejím milým Fandou posloužily k doladění podrobností.

Před pátou ranní tým vyzvedávám a do auta přikládáme stan, kempingovou výbavu a navařené jídlo. Zprvu si říkám, že je zbytečné vyjíždět takhle brzy, když cesta nad Berlín trvá 4-5 hodin. Na místě jsme sice už po deváté, ale park, ve kterém se akce koná, je v takovém obležení stanů a aut, že máme problém najít dobré místo. To proto, že závodu se účastní stovky(!) běžců ve štafetách. Pár posledních volných míst je rezervováno a ohraničeno přenosnými ploty nebo páskami. Nakonec bereme za vděk rozbahněným kouskem, zato však přímo u tratě, kousek před čipovým měřením.

Kolem desáté jsou zahájeny krátké doprovodné běhy. Kačka s Fandou si jdou prohlédnout historickou část města a já mám možnost umazávat spánkový deficit.

Na druhý pokus, nejprve obrazem

před...

při...

po...

Bez nadpisu

Proužky světla šimrají v nose. Je čas vstát. Nový den hlásí svůj příchod. Pole za domem se koupe ve zlatavé mlze. Léto, neodcházej! Ještě není období dlouhých elasťáků.

Běžec s chutí ponořit se v klid lesního přítmí. Oděn v oblíbené oranžové barvě. Dvě vrstvy chrání jej před ranním chladem.

Sotva dva kilometry a jeho kroky tlumí vlahá půda zasypaná jehličím. Krok jeho není lehký. Mnoho délek jeho nohy zdolaly. Mysl má však svěží. Tak jako listy vůkol pokropené včerejší vláhou. Známou tvář potká, vesele se pozdraví, pár hřejivých slov prohodí.

Dárce života posílá své paprsky vstříc běžci. O vrcholky velikánů se lámou a zvolna rozhrnují mlhu snášející se k cestě. Cesta. Nádherná sama o sobě. Radost z každého kroku, z každého okamžiku. Takový neobyčejně obyčejný den.

Den, kdy se nic nestalo

Jako každý jiný den, zahajuji svůj pracovní rituál letmým pohledem do přehledu zpráv. Nic zajímavého. Jeden prezident navštívil druhého, počasí půjde i nadále svou cestou, někteří jdou prvně do školy. Na rádiu Blatník hrají hezky česky, v Blesku otřepané vtipy a okoukané fotografie dívčích vnad.

Kolegyně přichází s úsměvem, neboť 90ti-leté mamince se daří dobře. Pouštím se do práce, která se sice opakuje každý měsíc, ale mě kupodivu i po 15ti letech stále baví. Den uběhne v poklidném duchu, tempem příjemného běhu.

Ani cesta domů nevybočuje z dnešního režimu. Rádio Beat hraje řízné pecky a dopravní zpravodajství nehlásí žádné potíže. Synek přijal školu jako součást života a vesele dovádí na zahradě. Spokojená maminka jen září.

Můj dnešní vnitřní sen.

Týden snů, 201 km

Poslední srpnový týden prázdin roku 2004 jsem odhodil kolo a začal pravidelně běhat. Poslední srpnový týden prázdnin roku 2010 jsem prožil svůj další týden snů. Šest let uzrávaly společně tělo a hlava, aby dokázaly přežít v tréninku 200 km za týden a ještě se z toho radovat. V přípravě na ultra jsem zkusil něco jiného, než celodenní běhy. Jak úspěšný to byl pokus, se uvidí při trojkombinaci s týdenním odstupem: 24h, maratónu v Kladně a v Běchovicích.

S výjimkou čtvrtka, jsem běhal každý den dvakrát. Čtvrteční odpoledne jsem vyhradil "odpočinku", respektive nákupu bot. Ale nemylte se, nikoliv běžeckých, ale horských. Ovšem to už je jiný příběh. Všechny běhy se mi podařily uskutečnit tak, jak je mám rád. Pomalý začátek na rozdýchání a koncem týdne i na rozpohybování, před polovinou vzdálenosti zrychlení a závěrečné 3-4 km v tempu pod 5:00. Ranní (dopolední) běh byl vždy pomalejší než odpolední (večerní). Odpoledne jsem většinou běhal více než ráno.

Nejpomalejší byl první, pondělní ranní běh (5:35), nejúnavnější páteční ranní po půldenní pauze (5:34). Nejrychlejší byl úterní odpolední (4:58), ke kterému se pároval i nejrychlejší ranní (5:11). Nejkratší běh byl ranní páteční (11.75 km), nejdelší sobotní odpolední (20.2 km). Střídal jsem troje boty. Vyběhané Kayana 15 a Ridery s novými Mizuno Ultima.

Z celého týdne si nesu spoustu cenných poznatků. Na kvalitní trénink je pro mě ideální pozdní odpoledne. Podvečerní tréninky mi navíc pomáhají ovládat večerní žravost. Čím více jsem běhal, tím menší jsem měl chuť se něčím "dorážet". Z kratších rychlejších běhů mám subjektivně lepší pocity než z pomalých, dlouhých běhů a rychleji po nich regeneruji. A nakonec: mínus 2 kg jsou skvělou motivací pro zopakování, třeba už na konci října.

Víkend s Kombajnérkou

Drahý příteli!

Rozumím Tvým důvodům, které Ti zabránily v našem setkání při běhu údolím Svratky. Je mi moc líto, že tyto okolnosti nastaly zrovna nyní, v nejhezčím období letošního léta. Snad Tě potěší pár řádek o tom, jak bylo.
Těžko říct, co mě do Víru lákalo nejvíce. Zazávodit si na trati podměrečného maratónu a zlepšit svůj loňský nepříliš kvalitní čas, potkat oblíbené tváře z Moravy nebo strávit v tomto malebném koutu víkend.

Cestu tam nám zpříjemnil nestor českého běhu Ivo Domanský, který nás díky své fenomenální knihovnické paměti doslova zasypával údaji o závodech a běžcích. Bylo velmi osvěžující poslouchat jeho názory na běh z nadhledu, který chybí leckterých médiím.

Vzornou registraci jsme stihli s hodinovým předstihem a měli dost času na předstartovní přípravy a klábosení. Mám-li, milý příteli, hodnotit pořadatele, nezbývá mi než smeknout. Stejně jako například v Kladně, i zdejší pořadatelé dokáží vytěžit z místních podmínek maximum. Za startovné sto korun českých je pro běžce připraveno výborné občerstvení při a po závodě (včetně večeře; poslední dobíhali před sedmou večerní), pro každého diplom s výsledkovou listinou a "tombola". Tu jsem napsal do úvozovek, neboť se nejedná o losování cen, ale podle pořadí si běžci vybírají cenu dle libosti. Předměty to byly velmi hodnotné, nechyběla elektronika, vybavení do přírody a i na mě (40. místo) "zbyla" lahev BCAA.

Trať je, drahý příteli, poněkud zrádná. Závod se běží 16 km z Víru do obce Nedvědice, kde je obrátka. Po stejné silnici pak zpět do Víru. Přestože u registrace je k dispozici plánek s profilem převýšení, málokdo si rozvrhne síly tak, aby byl schopen se z obrátky vrátit ve stejném nebo i lepším tempu. Převýšení mezi startem a obrátkou je cca 70 m, ale v cestě stojí i jeden kopec. Do půlky to běží nějak samo...
Co mi na trati vadí je úsek od Štěpánova k obrátce. Zde je citelně hustší automobilový provoz a v jednom místě jsem musel i zastavit kvůli protijedoucímu náklaďáku.

Má ambice byla jediná, mít lepší čas než loni (2:54). Vybíhal jsem asi z 3/4 startovního pole a brzy se vytvořily stejnou rychlostí běžící skupinky. Jak mě znáš při závodě bez hodinek, reguluji své tempo podle dýchání. Přestože jsem běžel kolem 5min/km, dařilo se mi dýchat klidně. Jaký rozdíl proti tréninku! Pár set metrů jsem si myslel, že bych mohl běžet s (za) Vláďou, ale jeho počátečnímu tempu jsem nestačil. Po pár kilometrech jsem Vláďu dotáhl.

Pořadatelské občerstvení je umístěno u hospody před šestým a desátým kilometrem a pak na obrátce. Cestou zpět stanoviště samozřejmě zůstávají na svých místech. Další osvěžující stanice přichystali skvělí diváci. Na vrcholku kopce před obrátkou připravili sprchu a cestou zpět jsem zaznamenal dobré duše nabízející vodu na dalších dvou místech.

Pátý, desátý, třináctý kilometr se mi stále běželo pěkně. Možná i díky gelu, který jsem žmoulal v ruce a před občerstvením si vždy cucnul. Že budu mít lepší čas než loni mi potvrdil Dan Orálek. Ptáš se, milý příteli, jak je možné? No, loni jsem Dana potkal v protisměru před kopcem, letos až na jeho vrcholku. To nakonec odpovídalo i výsledným sedmi minutám, o které se mi podařilo do cíle doběhnou dříve. Ale to už ve vyprávění předbíhám.

Na obrátce jsem zdvojnásobil pitnou dávku z jednoho kelímku na dva a z 51.místa se vracel zpět do Víru. Kopec se mi podařilo vyběhnout bez procházky. Sice jsem cítil, že tempo jde dolů a kyslík přijímaný ústy už nestačí na přeměnu tuků v potřebnou energii, ale sem tam jsem přesto někoho doběhl. Zřejmě to s mým rozvržením sil nebylo až tak tragické.

Celou cestu jsem si v hlavě nesl, že od posledního občerstvení 6 km před cílem to bude peklo. Bez vody, skoro bez stínu. Jak hlava řekla, tak bylo. Párkrát jsem se prošel, chytil dech a i s těmito vložkami si ještě tři borci mohli přečíst, co jsem měl na tričku na zádech. Doběhl jsem spokojen. Čas si vylepšil, s pocitem, že ze sebe vydal vše dle aktuálních možností. Jaké bylo počasí si nejlépe představíš na tom, že při a po závodě jsem dohromady vypil 4,5 litru tekutin.

Po večeři a vyhlášení jsme se s L. vydali hledat doporučený penzión U lípy v Rovečné. Nebyl sice daleko, ale byl plný. Milá slečna nám doporučila jiný, v Olešnici. Ten jsme nenašli, a tak jsme svá těla svěřili do péče hotelu Závrší na náměstí. Prvotní dojem opravené fasády a zaplněné restaurace nezklamal. Příjemný personál, čistý a útulný pokoj, dobrá večeře za 69 Kč, to vše byly atributy přispívající ke zdejší pohodě.

Klidu a pohody jsme si užili i druhý den. Po snídani jsme vedle hotelu zakoupili nápoje mj. i Kombajnérku. S ní jsme podnikli výlet na rozhlednu do Horního lesa. Na 38 metrů vysoké rozhledně jsem chtěl ohromit spočítanými 201 schody, ale L. mi vesele sdělila, že je to dole napsané. Z rozhledny jsme se z vrchu podívali na včerejší trať závodu a nebýt oparu, kochali bychom se i Jeseníky.

Teplo nás vrátilo do Olešnice, respektive k místnímu koupališti. Před jednou hodinou odpolední, nás tam bylo šest. Průzračná, ledová voda, klid, pohoda. Relaxaci jsme si vychutnávali až do pozdního odpoledne. Jaký rozdíl proti našim Úvalům nebo Klánovicím. Moc mě mrzí, že tak malebný kout naší země postihlo včera tornádo. Nezaslouží si to.