Dopisy příteli(e) II.

Můj drahý příteli!

Nemohu jinak, než začít větou, která se Ti při našem společném doběhu tak líbila: Svět je takový, jaký ho vidíme. Nevím kdo moudrý takto jednoduše prohlásil mnohé, ale to není důležité. Úžasné je, že každý jej vidíme jinak. My jsme šťastni během, opilec je šťasten se svou sklenicí a kritik se opájí svou výtečnou kritikou čehokoliv. Ne jinak tomu bylo i v Pečkách a pohled na můj svět Ti předkládám k odpolednímu čaji.

Mé čtvrté běžecké jaro mě přivítalo v svou hřejivou náruč a ocenilo, co jsem se naučil. Umím vědomě zapomenout doma hodinky. Jistě, není to zdánlivě mnoho a Ty se podivuješ, cože je to za hloupost. Není, jen nabytá zkušenost z několika závodů, kdy jsem bez stresu z času za kolik uběhnu první či patnáctý kilometr dobíhal naprosto šťasten. Tělo si samo řeklo, kdy potřebuje zpomalit a kdy má ještě dost kyslíku na zrychlení.

Sobotní den udělal krásnějším i můj doprovod, synek, kterého zvláště motivovala návštěva v Tvém příbytku. Vyrazili jsme na výlet vlakem. Je to přibližně půl roku, co jsem tak nějak dospěl do stavu: když opravdu nemusím, autem nejedu. Užívám si tak nejen nárůstu času pro milovanou četbu, ale i plánovaných a nahodilých setkání. V neposlední řadě i radosti z antioxidačních nápojů.
Velmi Ti musím poděkovat, za Tvou nesmírně obětavou péči. Kdo by to byl řekl, že po lahvi pěti-putňového Tokajského a 4,5 km rozklusu ke startu Pečecké desítky se nám závod poběží tak pěkně. Ještě dnes se synkem vzpomínáme na Tvé vinařské umění. Vybíhal jsem z hloubi startovního pole. Pěkně pomalu a zlehka, jak je mým ultra zvykem. Tebe, můj drahý příteli, jsem zahlédl až za třetím kilometrem. I když jsi o tom nevěděl, dodal jsi mému tělu impuls pro natažení kroku. Omlouvám se, že jsem byl k neudržení, ale alespoň pár slov jsme stihli prohovořit.

Hezký den, hezký běh, hezká trať. Moc pěkně Petr závod připravil. K tomu desítky spokojených lidiček, kteří se přišli proběhnout. Radost každým krokem. Za obrátkou mě přepadl závodní duch. Doběhnout bílé triko, modré a hle! V dáli také oranžové! To je můj parťák pro dnešní běh. S ním proběhnu cílem.
Mile mě překvapilo, že mé síly stačily na kilometrový finiš. Víš z čeho jsem měl v cíli nejhezčí pocit? Že jsem doběhl v naprosté tělesné pohodě a také z toho, že druhou polovinu jsem měl o 40 vteřin rychlejší (na obrátce hlásil jeden z pořadatelů čas). Třešničkou byl posléze společný výklus zpět na Tvou základnu, o nezbytném doplnění iontů a hroznové deoxidaci ani nemluvím. Malinko s nedůvěrou jsem přijal Tvá slova, že v tombole se nedá nevyhrát. Bylo to, jak jsi říkal. K čemu máme balík CD vím, ale na co Tobě budou dětské hrábě mi zůstalo utajeno.

Následkem Tvého vlídného přijetí a bohaté pohostinnosti mi synek na zpáteční cestě ve vlaku usnul. Byl to vydařený den po všech stránkách. Děkuji Ti, milý příteli.

Kbelská sedmačtyřicítka

„Blazni, blazni a eště raz blazni“. Tato slova běhacího parťáka Kekeho mi zněla v uších po celý sobotní den.

Ten začal příjemnou cestou do Kbel busem 185. Nádherná obloha dávala tušit nadcházející nevšední zážitek. Na Palmovce jsme se potkali s Jarmilou a Mirkem, Oslíkem a na poslední zvonění naskočil i Martin, který právě dopil s místními bufeťáky grog. Autobus byl obsazen až na výjimky běžci a ani by mě nepřekvapilo, kdyby měl příští rok vedle čísla nápis „Kbelská desítka“.

U registrace jsem bez fronty získal protekční číslo vodiče a s Milošem jsme se odebrali do sokolovny. Kolem ½ desáté mě zlákal k rozklusu. Nechtělo se mi. Jakoby mě něco zadržovalo v milé předstartovní atmosféře. Podlehl jsem. Bohužel pro mě. Vyběhli jsme k Satalicům a za železničním přejezdem jsme stočili kroky podél naváděcích světel k letišti. Začalo foukat. Tak, že stačilo jen zvedat nohy a naše tempo 4:30 řídil někdo jiný. Živel.

Na konci řady stožárů s reflektory jsme si odskočili a otočili zpět k návratu. Během dvaceti vteřin nastalo všechno. Hromy, blesky, voda, tma, vodorovné krupobití. Co chránit dřív? Obličej, zátylek, ruce? Skočili jsme za betonový sloupek a choulili se k sobě jak dvě mláďáta pod křídlem matky. I za tu chvíli, kdy jsme byli oddáni živlu napospas bez úkrytu, nás kroupy řádně profackovaly. Ještě hodinu poté jsem měl vydatně tečkované ruce.

Když jsme později doběhli ke startu, zbyly ze zázemí jen trosky. Závod byl zrušen. Běžel jsem se schovat do tepla sokolovny a váhal co dál. Durch promočený, bez převlečení, jsem neměl mnoho možností na výběr. Buď okamžitě domů nebo chvíli počkat na ústup živlu a vyběhnout na plánované kolečko. Už téměř prázdnou sokolovnu jsem opouštěl s rozhodnutím běžet.

Silný severozápadní fén měl jednu významnou výhodu. Stačily 2-3 kilometry a byl jsem suchý. Komfort i nálada okamžitě vystřelily k ukazateli 100 %. Rychlost nebyla nijak ohromující a tak jsem se mohl věnovat své oblíbené činnosti. Čumění, kde co lítá. A lítalo toho požehnaně. Byl jsem šťasten, že jsem učinil rozhodnutí nevzdát to. Byl bych tak ochuzen o neobvyklé obrazy: Zajíc, který honil odhozený igeliťák (nebo on jeho?), vlny na Vltavě odkoukané z Rýna, přirozenou čistku slabých jedinců – stromů. Příroda přírodě.

Větry, které mi bránily v rychlejším pohybu otevřenou planinou se zmírnily po překonání vrcholové kóty u Klíčan. (Čeština je krásná, že?) Z Vodochod jsem klesal příjemným úvozem vedoucím rezervací k řece. Kymácející vrcholky dřevnáčů zachycovaly občasné nápory a slunce prosvěcovalo celou tu fantastickou scenérii. Ano, jsem dítě štěstěny, protože mi na kebuli nespadla ani větev velikosti mého stehna, ani ten zlomený chudák, který přeťal stezku u řeky.

Řeka, jindy přeplněná vodním ptactvem, se rychle přelévala ve směru poryvů. Jen malá kachní rodinka u rákosí vyvažovala svá těla na houpačce vln. Zpíval-li některý z letců, nebylo jej slyšet. Svěží vzduch, vymetená obloha i cesty. Nádhera v syrové podobě.

V plné síle se ukázala výhoda běžce-chodce. Strom přelezu, auto ne. Slyším co se děje, co padá a letí, v autě slyšíte prd. Nebál jsem se a ani si nemyslím, že by to bylo nebezpečné. To hlavní jsme s Milošem přežili v náručí a také vím, že můj čas ještě nenastal. Je třeba ještě řadu věcí na Zemi pochopit. Vítr mezi poli mi vzal hodně sil a na těle to bylo znát. Přesto bych znovu s rozhodováním neváhal ani minutu.

Přiznání

Přiznávám, že jsem zcela závislý. Fyzická závislost na běhání se projevuje zvláštním neklidem celého těla. Zejména nyní, v předjaří. Jako sokolovi ve znamení Berana mi vstupuje do žil čistá míza nového roku. Žádostivě hledím z okna na zalamující se paprsky nejsilnější naturální energie.

Ještě patrnější je závislost duševní. Našel jsem při pohybu mír a klid. Rozum se zastaví, odpočívá a stává se jen skromným pozorovatelem okolního JSA. Skončí přemítání nad zmatky, které si rozum vytváří stejně sám a duše dostane prostor volně dýchat. V nastalé symbióze se raduji z každé maličkosti.

Na rozhraní noci a dne, kdy severní vítr zadržuje svůj dech za hradbami města, v ten čas, kdy první zpěváčci ladí své hlasy, v ten moment, kdy se Země pootočí o další píď, miluju pocit tu být. Být u nového dne. Nezapomenutelné okamžiky, kdy rozum nestačí zpracovat informace z okolí a jen oněměle hledí na úchvatné krásy přírody. Přestože ji člověk neustále a záměrně ničí, žije svým nezávislým životem. Svobodná.

Na hladině Vltavy, dosud nezčeřené ani sebemenším závanem, odpočívá hejno racků. Hejno? Stádo! Zkouším odhadnout jejich počet. Jsou jich stovky. V útvaru podobném stěhující se letce sedí nehnutě v přívětivé náruči řeky.

Zatoulaná kachna v dobité Stromovce oznamuje, že i ona je již vzhůru. O kilometr dále přeletí trojice jejích příbuzných. Možná spěchají na koncert těch diblíků, kteří vydávají tak nádherné zvuky. Opuštěná, divoká a přeci šťastná kočka chvátá ze svého nočního loviště do denního úkrytu. Mohutný kaštan to vše pozoruje a zdá se, jakoby větvemi popoháněl opeřence do jejich zaměstnání.

O hodinu později šňůra smrdutců kašle na pokojnou řeku z betonového mostu. Jen si kašlete, mě tu radost nevezmete. Nosím ji v sobě.

A spotřeba? 5,7 lt / 100 km

Dlouho předem naplánovaný výlet začal již v pátek navečer. Jel jsem potemnělou severní krajinou a snažil se odhadnout, kdeže to mám z autobusu vystoupit. Řidič, pokud mu někdo nestál za zády, na zastávkách ani nepřibrzdil a bylo dost náročné mou cílovou stanici nalézt.

Na zastávce Martin ještě nebyl a proto jsem zamířil přímo do nedaleké hospody. „Ahoooj kamaráde“ přivítal mě téměř nahý výčepní. K úplné nahotě, na kterou později také došlo, chybělo jen pár centimetrů černé látky uvázané kolem pasu. Servírka v rozhalence nezůstala pozadu: „Chlap! A hezkej“. Na Martina jsem raději počkal chvilku venku.

Po pár pivech, seznámení s místní kulturou a doladění sobotní trasy jsme se odebrali do jeho domu na lože. Ráno jsme vstali před šestou, něco málo popili a pojedli. Přestože předpověď počasí slibovala jarní den, na radu Martina jsem k triku mono Moira přidal i bundu. A dobře jsem udělal. Místy na sluníčku už to vypadalo, že by bunda šla odložit, ale v lese, u vody a k večeru jsem Martinovi moc děkoval.

Výběr trasy byl vynikající. Sotva za kilometr, dva zamířily naše kroky do lesa a téměř jej neopustily. Drobné ranní mžení se záhy rozfoukalo a mohli jsme si tak naplno užít vůně předjaří. Les byl prostoupen napjatým očekáváním. Jakoby k plnému rozpučení už jen chybělo přetočit list v kalendáři.

Přes hřeben jsme klesli do Kokořínského údolí. V dolině chráněné proti slunci bylo patrné, že únor stále ještě patří paní zimě. Vyjma rybníku v Harasově, byly na všech ostatních kusy ledu. Studánka naštěstí zamrzlá nebyla a my si mohli doplnit své vaky. Běželo se parádně. Naprosto jsme si vyhověli v tempu i rozpoložení a skvělou náladu doplňovali historkami.

Menší kopce jsme zkoušeli vyběhnout, ty prudší jsme chodili. Však také sice malebná, ale nesnadná trasa nás několikrát potrápila. Na celkových 86 km jsme stoupali (a klesali) 2,3 výškových kilometrů. Až do Doks, místa našeho oběda, se mi zážitky splývají v jeden. Nádhera. Les, k běhu přívětivý terén, zámek Houska, usměvaví pocestní.

Martinův výběr občerstvovací stanice „U rybníčku“ v Doksech byl rovněž vynikající. Hospoda rozdělená na kuřáckou a nekuřáckou část, slušný výběr výborných jídel od 49 do 79 Kč, dobrá obsluha. Dal jsem si květákový mozeček s bramborem, kofolu a dvě piva. Před vchodem jsem provedl několik prostných a zažil naprosto dosud nevídanou věc. Po 44 km jsem nepociťoval sebemenší známky únavy. Vyběhli jsme k Bezdězu a já s pocitem, jakoby den právě začínal.

Následujících 17 km jsem prožíval euforii. Nádherné cesty, mohutná dubiska, radost proudila ze slunce i od matky Země. Dostatečné doplnění tekutin při obědě zajistilo, že ani moc neubývalo ze zásob doplněných na toaletě. Řeknu vám popravdě, že ta voda ze záchoda se později mezi 70.-80.km záhadně proměnila v božský mok. Byla výborná!

Martinův úbytek energie si vyžádal další návštěvu pohostinného zařízení. Ve Ždáru, snad nejmalebnější vsi celého Kokořínska, jsme odbočili do podniku „U nás“. Tak jako my jsme byli spokojeni sami se sebou z vydařeného výletu, stejně spokojeni vypadali i místní u sklenice x-tého piva. Vyslechli jsme si spoustu místních historek a mouder. Začal nás však tlačit čas a museli jsme vyrazit dál.

Poslední část trasy vedla po asfaltu. V podstatě to byla výhoda. Nohy se obtížněji zvedaly a při zapadajícím slunci lze přehlédnout zapomenutý kořen (tak jako minulý týden). Martin nás neomylně ještě naposledy zavedl „na jedno“ k „Divočákovi“. Trochu jsme si zazpívali při harmonice a už po tmě, nakonec šťastně přes pole dorazili do cíle.

P.S. pár slov k výzbroji:

Měl jsem pás s lahvičkami, celkem 0,8 lt (Isostar) a ledvinku s 0,75 lt (voda) lahví nesenou na břiše. Po kapsách 4 ks Horalek a komínek Be-Be (ten jsem donesl celý zpátky). Vodu jsem doplnil jednou v Doksech a k přepočtené spotřebě přičítám, co jsem kde vypil.

Cesta domů

Kdo by jezdil v neděli ráno za tmy vlakem? Pár těch, kteří musí do práce i ve svátek, průvodčí a … běžci. Šest set metrů na nádraží; nepřehnal jsem to s ohozy? Mezi obludou a Kotvou je docela teplo na dvě trika a bundu. Ve voze si musím proto odložit. Za okny luxusního městského slona (fakt divnej název pro vlak) se rozpouští noc. Chvilku mi trvá, než mi sepne mozek a přijme informaci, že pole jsou bílá. Snad posypaná vápnem? Ale kdeže. V Kyjích na zastávce je i to nejmenší stéblo trávy zabalené do bílé skořepiny vlhkého chladu.

Přepravní společnost ČasuDost přijíždí do Klánovic na minutu přesně. Na smluveném místě čeká milý přítel, které vyslyšel mé volání po společném zážitku. Nelitoval. Vycházející slunko štípe do očí; studený, vlhký, ale ne ostrý vzduch provoněn poselstvím jara pročisťuje plíce. Asi po kilometru potkáváme druhou polovinu dnešní skupinky.

Po včerejší porci se mi kupodivu běží hodně dobře. Netrénuji na maratón, nýbrž honím kilometry na delší běh. Včerejší skoro-maratón mi dal hodně zabrat. Přesto nynější tempo osciluje kolem pěti, spíše pod, a není nekomfortní. Ba naopak. Máme spoustu energie přeskakovat bludné kořeny a vesele si povídat. Tvoříme homogenní jednotku, která disponuje nejen podobnou výkonností, ale i jistou blízkostí k sobě navzájem. Polovina jednotky velmi těsnou.

Jediné, co při takovémto úchvatném běhu je na závadu, že tak rychle uteče. Krása probouzejícího se lesa je kulisou pro stádo čtyř laní, které skotačí po měkkých pěšinách. Nikomu nevadí výmol od prasat, koní, motorkářů a jiné zvěře. Nástrahy šlehajících větví, kamenů a kořenů samy ustupují. Chtělo by se křičet: Miluju Tě, živote. Ta nejpůsobivější krása bývá ta nejprostší. Shluk divů světa, tunových živoucích dřev vzešlých z nepatrných semínek.

Dokážete si snad představit hezčí ráno? V televizi v současné době běží zajímavá reklama na plzeňské pivo. V podtextu ke klipu zaznívá: „…důležité je, co v sobě si nesete.“ Dnešní ráno si ponesu v sobě hodně dlouho. Děkuji vám všem, kteří jste mi jej pomohli prožít.

V ledovém opojení

Před dvěmi lety jsem si nedokázal představit běžet maratón v zimě. Zvláště ne za šestistupňového mrazu a zesilujícího větru. A přitom to není nic hrozného. Stačí se pořádně obléknout, udýchat závod nosem a při občerstvení se moc nezlít.

Šedesátosm královských běžců se na Tři krále odvážilo stoupnout na startovní pás každoročně prvního českého maratónu. Díky obětavé práci lidí z TJ Sokol Unhošť a Maratón klubu Kladno jsme mohli další kalendářní rok zahájit oslavou nám nejmilejší – během.

Vyfasoval jsem startovní číslo 40, které mi Zdeněk Kučera podával se slovy: „Čerstvý čtyřicátník dostane čtyřicítku.“ No řekněte, není v tom symbolika? První závod v kategorii starců, na čísle věk a ještě k tomu mé oblíbené číslo. To nemohlo dopadnout jinak než krásně. I ve výsledcích mám čtyřicítku (3:40:24)

Členitá trať není jednoduchá. Garmin mi naměřil nastoupaných 384 výškových metrů a délku maratónu vyměřil na 42,91 km. Kus tratě vede po hlavní uhnošťské ulici a nejkratší možnou linkou nebylo možné kvůli provozu běžet. Pod nohami se střídaly kočičí hlavy, zámecká dlažba, rozbitý i celistvý asfalt. Přesto byla spousta času na pozorování okolí.

Trasa závodu k otočce vedla okolo domova důchodců. Podle zvyšujícího se počtu aut postávajících u plotu bych odhadoval, že návštěvy jsou povolené od 14 hodin. Možná ta hodina také souvisí s popoledním klidem pokojného stáří. Zvláštní symbolikou života je, že tento objekt sousedí s dalším domovem, dětským.

Už, už se milovník krajiny chystal nadšeně vykřiknout, když trať zamířila z města ke křivoklátskému polesí. Oranžový kužel vytyčující bod návratu jej však vytrhl z opojení a nasměroval zpět do města. Za otočkou, v místě jednoho ze stoupavých úseků, se rozhodoval nejeden boj. V sedmém kole se zde rozhodlo o vítězce ženské kategorie. Byl to krásný sportovní souboj.

Ve městě však také bylo na co koukat. Jakoby stranou a přitom kousek od náměstí stáli vedle sebe svorně zlatý retriever, hejno slepic a dvě šedé, asi metr vysoké přerostlé slepice se svítivě zeleným zobákem. V protějším domě u vyzdobeného okna fandila paní a s úsměvem odpověděla na zamávání. Mohutný strom u silnice na Ptice přímo vyzýval k zastavení, počůrání a krátké meditaci. Na hlavní cestě pán, pracující na svém domě, ochotně uskakoval před znavenými běžci.

Byl to přenádherný den. Plný radosti, úsměvů, které nezmrzly a sluníčka, které zůstalo v srdci. Závod je přeci takový, jakým si ho člověk udělá.

Dopisy přítele I.

V poslední dny lichého letopočtu mé tělo odmítá běhat. Knedlík, který nelze spolknout, přešel do dusivého kašle doprovázeného celkovou slabostí. Netruchlím vychladlých běžisek, beru současný stav jako znamení, že na prosincovou čtyřstovku nebyla má schránka vyladěna.

Protože i oči pálí z mé milované četby, nejčastější mou činností těchto dní jsou obrazy. Myslí proudí odlesky běhů minulých i budoucích. O těch budoucích nechci psát, alespoň ne nyní. Přesuny uplynulého vánočního týdne nebyly v mém podání nikterak běžecky oslňující, zůstaly po nich však okamžiky, které navždy zůstanou mou součástí.

Na Štědrý den jsme s Milošem uspořádali 2.ročník běhu za svítáním na Levém Hradci. Podařila se mi nepěkná věc, zaspal jsem. Miloš mou zprávu o posunu srazu o 10 minut ještě zachytil, Kačenka však již ne. Potkal jsem ji, když se o půl sedmé ranní vracela z místa srazu u Trojské lávky zpátky domů. Moc si vážím toho, jak mou omluvu přijala a ještě se zasmála mým příhodám. Na Miloše jsme čekali pár minut navíc, protože jemu zavřeli přístupovou cestu skrz botanickou zahradu a musel ji oběhnout přes Kobylisy (skoro :)). To mělo však velkou nevýhodu. Miloš přiběhl náležitě rozehřátý. Okamžitě se mi vybavila jedna z jeho památných vět: "Jak si mě rozběhnete, takového mě máte." Opravdu jsem nechtěl běžet na pěti, ale Miloš už měl našlápnuto...

Kačka nás před útulkem opustila a k Řeži jsme se blížili již za vstávajícího šera. Vyběhli jsme o 40 minut později než loni (z toho 25 minut bylo záměrně) a Miloš tak ani neměl čas fotit spící ptactvo kolébající se na chladnoucí hladině řeky. Chvátali jsme tak, že z Řeže do Úholiček jsme běželi po kolejích a nerozptylovali se přeskakováním chuchvalců mlhy zahalující uschlé trávy na břehu toku. Svítání při osmé hodině ranní jsme na místě nezastihli. Ostatně jsme jej nezaznamenali po celý den, neboť týden dusila pražskou kotlinu deka páry a všelijakého svinstva.

Levý Hradec považuji za jedno z nejkouzelnějších míst na doběh od domova. Ne pro jeho pevnou pozici nad neupraveným korytem, ani pro výhled od zdi hřbitova na protější strmý svah. Je to pro neuchopitelný pocit, který mnou prostoupí poté, co se postavím zády k boku kostelíka, čelem k řece. Na takovém místě přestávám vnímat čas i vlhké triko ztrácející teplotu čerstvého potu.

Celé kolečko přes Stromovku po pravém břehu Vltavy do Řeže, po levém přes Levý Hradec, Kozí hřbety, Horoměřice a Podbabu má 36 km. Sice mě Miloš ke konci malinko pozlobil: "To schválně běžíš tak pomalu?" (podle Garmina 5:30/km) a v mém obličeji si mohl přečíst, že nalačno se mi přes dvě hodiny neběhá nejlépe, ale ten Štědrý zážitek jsem si vzít nenechal.

Navečer mi Miloš poslal zprávu, kterou nemohu publikovat, protože byla jen pro mě. Byla moc hezká a cítil jsem, že i jemu bylo se mnou na Levém Hradci dobře.

Svátek každým během

Celkem zřetelným je, co milovník kilometrů má na vánočních svátcích nejraději. Světlo. Dosyta si užije každého kamínku cesty, každé neviditelné větve, co se v pět ráno o něj otře jak vtíravá výčitka, zvuků, které konečně vidí.

Lávka se zeleným zábradlím už není jen ojíněná špičatými stříbrnými krystalky, je plná života. Na kovovém bidýlku se usadila snad stovka racků. Jakoby líně, pozvolna se zvedají a chechtají se: pchá, pchá, podívej se jak se lítá, musíš těma nohama pořádně mávat.

Slepé rameno řeky je ztuhlé. Led není bělostným sněhem, který dokáže schovat lidské počínání, naopak. Led sevře a vyvrhne mimo sebe, co není řeky. Zvířátka však čas stačila utéct do bezpečí teplejšího proudu. Některá se polekají lehkého, svátečního našlapování, jiná běžce považují za součást vesmírného JE a jen se vědomě ohlédnou.

Vodní ptactvo zastoupené komunitou kachen spřádá svou sváteční hostinu na louce vedle jezu. Slepice! Oni jsou jak slepice, letí myšlenka hlavou a vyvolá upřímný smích. A co na to kachny? „No co, vždyť jsou přeci Vánoce!“

Prvý, druhý, .. osmý. Milovníci kilometrů jsou dnes usměvavější a vzájemné zdravení je takové hezčí. Žádný krok útrpný, jen samá radost z toho, že můžeme být tu a teď. Jak praví můj milovaný přítel: „Děkuji, nevím komu, ale za to, že je mi dopřáno. Tu být a běžet.“

Kolik uzlů běžíme?

Věty v podobném duchu, jakým je vyveden nadpis příspěvku, jsem slýchával celých bezmála osm sobotních hodin. Na chladném pobíhání okolo Okoře, Budče a sochy Antonína Zápotockého mě doprovázel můj milý přítel, milující jazyk český i cizí a historii.

Pozoroval jsem v jeho tváři čiré nadšení z návštěvy míst našich předků a on mě ohromoval historickými souvislostmi daných míst. Kromě jeho zálib si u něj nadmíru cením další vlastnosti: je výborným běžeckým parťákem naslouchajícím mým menším či větším krizím. Právě tomuto přikládám značnou váhu toho, že mé tělesné pocity po doběhu ne zcela jednoduchého okruhu byly typu: příjemně povedený běh.

Přítele jsem uvítal doma o ½ sedmé hodině ranní. Přišel přesně v domluvený čas a to já moc rád. Oblékli jsme nutné vrstvy oděvů a potichu jak plížící se kočky opustili ztichlý činžovní dům. Olověně modrou východní oblohu rozdělovala tmavá linka na dvě poloviny. Spodní chladná tma dosud halila dospávající město a horní osvětlovala časným přeběhlíkům jejich most do země radosti.

Zanedlouho jsme již stoupali k zřícenině Baba, o které nikdo neví, čím vlastně stavba kdysi byla. Můj druh na vrcholku značně pookřál a rozeběhl se velmi svižně. Jakby také ne! Po mnoha letech zavítal do míst svého dětství. Ukazoval mi jemu známé kouty a vesel probíhal místy svých prvních běžeckých kroků. Nesmělé ruce slunka hladily krajinu nad Šáreckým údolím a podtrhovaly již tak nádherný začátek dne.

Uháněli jsme k Horoměřicům a malinko nás znejistěl sílící vítr. Z otevřeného pole jsme však zanedlouho vstoupili do obce a krytou úvozovou cestou pokračovali k lesu. Pevný bod, silné místo s křížem sv.Juliána, stál na svém místě na lesní křižovatce a naznačoval směr dalších kroků. Ty musely být velmi opatrné, neboť vlhkost přituhlá k břidlici podrážela ve svahu naše zatím čerstvé nohy.

Přítel byl velmi zvídavý a můj stručný výklad o míjených zajímavostech jej sotva uspokojil. Každé, alespoň z mála, významné místo jsme si proto prohlédli i zblízka a pátrali po spojitostech minulosti s přítomností. Byl malinko zklamán, že k hradu Okoři se běželo z kopce, ale dosyta jsem mu chybějící vrchol vynahradil vystoupáním na významné české hradiště Budeč. Chlad mohl za to, že jsme zde prodlévali dobu malou.

Spustili jsme se k Zákolanskému potoku a podél trati mířili do Kralup. Rychlost velmi příjemného běhu nám snižovaly zmrazky a otisky koňských kopyt. Přesto jsme si svou stopu vždy našli a rozhořčení z rozbité cesty nepociťovali. Vodní zásoba pomalu docházela a byli jsme tak nuceni učinit v Kralupech provozní zastávku. Po jedenácté hodině byl jediným nalezeným obchodem Penny market, ale lidiček v něm bylo více než zboží. Dobrá paní s kolem nám sice poradila jiné, menší potraviny, ale v tuto dobu již zavřené.

Rozhlédli jsme se vůkol a zamířili do restaurace Na Františku. Narvaný sál napovídal, že jsme se trefili do jedné z místních vyhlášených hospod. Ještě jsme si ani rukavice nesundali a už jsme měli před sebou číšníka s jídelním lístkem. Objednali jsme si jen polévku, malinovku a pivo a sotva jsme se svlékli a dosedli, vše bylo na stole. Správná míra nápojů a vynikající česnečka umocnily dojem ze správného výběru.

Rozeběh k lávce přes řeku nebyl nikterak dramatický. Po ½ km jsme opět měli své tempo. Čekal nás snadný, 25 km dlouhý úsek podél řeky zpět. Nahlas jsme společně vyslovili myšlenku, že ten šíf před námi musíme přeci doběhnout. Malinko jsme jej sice ztratili v odbočce k zřícenině zámku Chvatěruby, ale zanedlouho byl náš. Zde zazněla ta památná věta z nadpisu.

Maratónskou metu nám přijela ohlásit velká kouřivá mašinka, která po protější straně řeky spěchala z Ústí do Prahy. Tak, jak se líně rozplývala pára za zmizelým rychlíkem, stejně odešla i náhlá krize z našich unavených končetin. Asfalt táhnoucí se z Kralup až k Dolanům vystřídala pěšinka po kdysi uměle zbudovaném valu. Místy se kamenná hradba již zbortila do vln, ale náš krok byl ještě jistý a nepodařilo se nám sjet po zadnici do řeky.

V Řeži můj druh prohlásil, že po padesátém kilometru se mu běží vždy hůře. Jeho slova byla jako deka, kterou jsem od té chvíle pár kilometrů nesl. Jen díky jeho strojově chvatnému kroku jsem nepřešel do chůze a více méně (více méně než více) jsem šestikilometrovou krizi ustál.

Nepsaným cílem se nám stala trojská lávka. Na výběr kudy odtud do teplé lázně jsou dvě varianty. Přímá, přes kopec, asi tříkilometrová, kterou jsme pro tentokrát zvolili a delší, stále po okraji říčního koryta, osmikilometrová. Přestože jsme z Letné scházeli již vyčerpáni, dostal mě můj parťák větou: měli jsme ten kopec oběhnout.

Na druhý den jsme se oba shodli na zcela výjimečném pocitu. Při krátkém výklusu se nám chtělo sobotní lahůdku běžet ihned znovu. Nezažil jsem dosud takový ultraběh. Zmíněné krize nebyly z kategorie hledání dna vlastních sil. Tělesný aparát neprotestoval žádnou z jeho končetin a energii jsem neztratil, nýbrž načepoval. Na hodně dlouho. Díky milý příteli.

Výjezdní zasedání

Práce mi nevadí. Stala se nedílnou součástí mého života tak jako spánek. Když nepůjdu spát, budu ospalý, když nepůjdu do práce, nebude na to, mít kde spát. Nemůžu proto nazvat prací povinností, prostě je a já mám to štěstí, že jí mám. Kolikrát sebou nese i příjemné, velmi příjemné události. Tentokrát se jí stalo výjezdní zasedání, kam jsem byl jako součást inventáře firmy vřele pozván.

Na tomto společném víkendu je povinná pouze účast na společné páteční večeři. Další program je volný. Rybáři odejdou k řece, lenoši se zachumlají do peřin a běžci se vydávají prozkoumat okolí. Neomezený vstup do hotelového bazénu a večerní bowling je vnímán jako bonus navíc.

Sobotní klouzavé proběhnutí na Kozí hrádek bylo opatrné a krátké. Led v loužích nepatří mezi mé oblíbené povrchy. Raději jsem po snídani vyměnil boty za pomalejší.

Zato neděle... Úsvit vtrhl do mé ložnice ostře jako výstřel startovní pistole. Zprvu se mi moc nechtělo jít se klouzat, ale pohled z okna do parčíku obavy z nekomfortního povrchu rozptýlil. Po sněhu a ledu ani památky a slunko vyzývalo k hrátkám v nedalekém lese. Po maratónské snídani, chlebu s marmeládou, mě v pokoji přivítaly botky tančící své staccato. Tělo i mysl byly zaplaveny předzvěstí mimořádného zážitku.

Mám strašně rád tyhle běhy: někam, nevím kam; uběhnu tolik, několik; tempo, jaké mě zrovna napadne. Už první kroky k lesu mě zastihly v mimořádné kondici. Málokdy se mi to v tréninku poštěstí, běžet v plné síle, v opojení z toho být tady a teď. Žádné musím ani chci, ale jen radost z dokonalé harmonie Země, vzduchu, vody, těla a toho uvnitř. Každý nádech tělo nadlehčuje a hravě jak kamzík utíkám první kilometry přes kořeny podél potoka.

Nalevo zmrzlé zbytky vypuštěného rybníka, napravo mohutná dubiska uchovávající v paměti dávnou historii zdejšího rovinatého kraje. Rozmarný psík velikosti menšího koně obtiskává své maxi-tlapky na má ramena. Další rybník plný ztuhlé vody je jak vystřižen z Ladova obrázku. Sotva se stačím vynadívat, cesta z hráze uhýbá opět do lesa. Kroky jsou hned delší a mysl si výská radostí.

Na pár stovek metrů vede cesta z lesa okolo statku. Jako švédskou bednu přelézám poskládané panely a za nimi mizím v remízku. Zbloudilá srnka stříhá ušima a hledí na zvláštní živočišný druh, který zavítal v její teritorium. Další rybník, les a odbočka do houští. Jakoby pán lesa vyslyšel volání běžce, že trní, louží, bahna a jehličí v očích už bylo dost, rozvírá svou náruč v borovicový háj. Měkká půda tlumí zvuky a konejší ducha běžce.

Prudká změna povrchu na asfaltovou svážnici probouzí z opojení a vybízí k běhu "co to dá". Ne však na dlouho. To, co následovalo, mě donutilo zastavit. Nevím na jak dlouho, ale ten pohled zůstane dlouho vryt v mé paměti. Jemně hmotný duch lesa stoupal za pomoci slunečního třpytu ze žlutých travin a halil jehličnaté mladíky v bílý závoj. Za nimi stáli moudří velikáni a stezka se ztrácela v jejich přítmí. Vládu nad královstvím Matky převzala všemocná hvězda Slunce. Byl jsem opět doma.

Dosyta jsem si vychutnal celou trasu ještě jednou. Běžel jsem zpátky stejnou cestou v opojení z toho okamžiku. Tělo si libovalo a hrálo si tu s rychlejším, tu s pomalejším krokem. Osamocený relax v bazénu završil úchvatné nedělní dopoledne.