Uspokojení být

Na již tradičním místě startu šáreckého trailu Šutru54 se sešel půlmaratónský počet masopustně naladěných běžkyň a běžců. Letmý pohled na obutí dával tušit, co kromě lásky k běhu tyto lidi spojuje. Téměř všichni měli totiž výbavu z krámku Trailpointu vždy dobře naladěného Michaela Dobiáše, který dnešní setkání opět skvěle dirigoval. Tentokrát se však nositelé špuntů (Inov8 x-talon 212) ocitli v nevýhodě. Řadu míst tratě pokrýval led a jako lepší volba se díky větší adhezivní ploše jevily modely Roclite, Minimus od NB a vůbec největší chválu jsem slyšel na Neo trail od Vivobarefoot.

Start se odehrál v duchu nultého ročníku ("tak běžíme"). Rychlejší vyběhli rychleji, pomalejší pomaleji. Každý záhy našel tu svou skupinku či spřízněnou duši a dovolil-li to terén, vedl všezahrnující konverzaci. Díky tomu ustaly nářky nad ledem a zůstalo jen vnímání krajiny. Krajiny na hranici zimy a jara. Okamžiky, kdy v kopci je horko, ale při focení potoka zduřelého v masu ledu vniká chlad nemilosrdně ke zpocenému tělu.

Ptačí koncert na jižní oteplené straně údolí vléval do žil jarní mízu. Tělo napojené na tyto signály ožilo a krok se stal lehčím a rychlejším. Paprsky slunce rozpustily led v nejobávanějším kamenitém seběhu a díky chybějícímu listí byl tento úsek bezpečnější než na podzim. Namísto závodních myšlenek, kolik ještě zbývá do cíle, převládaly pocity lítosti, že společné proběhnutí se blíži ke konci. V pomyslném cíli čekala masopustní hostina připravená Michalovými nejbližšími.

Po posledních přátelských slovech zůstala jen čirá radost. Nádherně nepochopitelné uspokojení z toho tu být.

Stopy

S čerstvě zasypanou pěšinou utichl šepot listí. Sníh zahalil stezku do pannenského hávu a zahrnul les všeoobjímající čistotou. Poryvy větru hladí zem a rovnají ji do rozhlehlého stolu. Stolu, který hostí všechny bez rozdílu. Tichý obraz ruší jen běžec svými vrzajícími kroky. Nechává stopy, které mizí. Chvíli tu byl, už není.

Časní běžci vychutnávají tu změnu. Zleva, z křovin u letní pastvy se vine linka nesmělých zaječích otisků. O kus dál se od rybníka přidává další pár stejných stop, aby pokračovaly spolu svým směrem. S blízkostí vsi stop přibývá. Pás mikrohor zvrásnil lesáckou cestu. Hnědě zbarvené vrcholky zesvětlovaly až do oslnivě bílé. Stopy čtyřkolového narušitele. Úzká linka s jinými stopami odhalí muže se psem. Muž se veze, pes se neveze.

Šťastný čte stopy. Patří běžci. Není rychlý, není pomalý. Otisky se špunty. Zkusí jejich krok. Má jej delší. Radostně soupeří s těmi cizími stopami. Běží v nich, skáče vedle, počítá je do tuctu. Pokládá své stopy vedle těch druhých. Zítra zmizí. Závod stop pošeptá už jen vánek. Jsou to jeho stopy.

Na přímém slunci

Dvě hodiny v přímém slunci. Bez úžehu či úpalu. Purpurová linka nad obzorem s přibývajícími kroky měnila svou barvu přes oranžovou a bílou až k sytě modré. Ani chameleon by tyto odstíny světla lépe nezvládl. Běh se a za sluncem se stal ukazatelem cesty. Takové, kterou musím dojít sám.

Po 36ti hodinách očistného půstu se běžím do lesa jen podívat. Kilometr, dva, pět, tělo stále neprotestuje. Po sedmé nedělní hodině je všude pusto a prázdno. Stejně jako v mém žaludku, těle i hlavě. Mrazivé povětří mi znecitliví ruce. Je to známka uvolnění nebo počínajících omrzlin? Kdo ví. Nezbytná zastávka u stromu mě vybízí k ohlédnutí. Hle, tam kde mé kroky před okamžikem ušlapávaly zmrzlou zem, stojí v tichém zastavení laň. Vzájemně se těšíme pohledem. Jako by mi říkala: "Ze mě si vezmi příklad. Spím, jím a běhám. Nic víc, nic míň."

Třináctý kilometr, tělo slábne, mysl zažívá nové, nepoznané vjemy. Už se neotočím a svůj kruh uzavřu, oběhnu jej celý. Jsem na cestě, ve které musím pokračovat. Je snadné se zastavit, vrátit se, když vábení lenosti a návratu ke včerejším zvykům je silné. Touha je však silnější. Touha běžet svou cestu, vidět pokroky, které nese.

Ne jedna, ne dvě, ale hned šest laní na opačné straně pěšiny mě vábí. Pokračuj, poběž dál, jako my. Vydávám se k nim. Dokončit svoje kolo. Nikdo neříkal, že to bude snadné. Takoví už jsme my lidé. Pro snadnost žití jsme zapomněli na sebe. Musíme se znovu rozpomenout na naše instinkty a rozsvítit si tam, kde máme zhasnuto.

V duši tichého bojovníka se rozhostila Láska. Že ji sděluje každému, na koho si vzpomene? Cítí to tak, nelze se mu divit.

Nelze jinak než vítězit

Prudký poryv větru mu do tváře vmetl čerstvý sníh. Žádná myšlenka na zavření dveří z teplé strany. Srdcem se nesla neodolatelná chuť vyběhnout. Ranní tmu zdánlivého předjaří rozjasňovaly malé jiskry, kterými se staly poletující vločky ozářené pouliční lampou. Chlad pronikající k tělu otevřenými rukávy jej popohnal vpřed.

Jen co oběhl pole na své cestě k lesu se vítr bičující jeho plece ostrými krystalky ztišil. Nevadil mu. Měl dojem, jakoby ho těžší podmínky probouzely k lepším výkonům. Převzal snad něco z energie větru? Nebo cvičení či-kungu otevřelo ty správné dráhy? Nevěděl a bylo mu to vlastně jedno. Bez velké námahy jen běžel. Bez smetí v hlavě vnímal měsíc, jehož okolí se pozvolna měnilo z černé na modrou.

Proč je každý běh tak jiný? Naučil se vybíhat pravidelně po šesté, jídelníček narovnal dle Ajurvédského doporučení sestaveného na míru pro jeho tělo, a přesto se mu jednou běželo hůře a jindy zas lépe. Jako dnes. Zažíval ty slastné pocity kdy tělo radostí poskakuje, natahuje kroky i ostří tempo. Možná by přeci jen příčinu našel. Po delší době se dosyta vyspal. Sice vstal v době, kdy je třeba dát první krmení dobytku, ale včera ulehl už po deváté večerní.

Čas volající k práci ubíhal milosrdně pomaleji. Dopřál si potěšení natáhnout svůj běh do milovaných ouvalských houštin. Každým krokem sjel v mazlavém blátu do vymleté strouhy. Záhy svou barvu změnily nejen boty, ale i kalhoty a bunda. Místo hudrování jen úsměv. Obdařil jím les i pána se psem. Přenesl to kouzelné ráno dovnitř. Byl za jedno s dechem, srdcem i tělem. Nelze jinak, než vítězit.

Návrat pořádku

Tvar trychtýře jej překvapil. Z nebe se řinula voda v tmavých sloupech, které byly jediným kazem na jinak bělostné obloze. Připomínaly mu tornádo, které kdysi viděl v televizi. V době, kdy ještě zabíjel své vzácné chvíle sledováním pohyblivých obrazů, které ho však vpřed neposouvaly. Nyní pohlížel na proudy vody a až po chvíli mu došlo, že vyvýšené místo na kterém stojí, je dosud suché. Stejně jako jeho běžecký oděv. Stál na místě, které se tak změnilo. Navenek bylo stále stejné, obyčejná křižovatka bývalých obchodních cest. Možná bývalá náves kdysi zaniklé vesnice. Vysvěcené poutní místo, kterému nerozuměl. Tolikrát tudy proběhl a jen koutkem oka zaznamenal sochu obklopenou čtyřmi lipami ve čtverci. Až jednou se tu znenadání zastavil. Přitahován neuchopitelnou silou vstoupil do čtverce sil. Dvěstě let moudrosti tu střeží ducha místa.

Stál u své lípy a pozoroval obrazce pohybující se vody. Sdělovaly mu, že tak očekávaná zima konečně přichází. Ne že by ji tolik miloval, ba naopak. Jeho kombinace větru a slizu mu věnovala zálibu v teplém počasí. Raději měl polední výběh ve dnech, kdy taje asfalt, než tu klamající bílou sněť, zahalující jeho oblíbené stezky. Zimu však toužebně očekávali ostatní. Rostliny, stromy i lesní zvěř. Jak byli vyvedeni z míry jarními teplotami pozoroval při svých ranních návštěvách lesa. Před denodenními povinnostmi spěchal v něj. Na přelomu noci a dne sotva viděl stezku. Tam, kde na mýtině klidnil dech i myšlenky a čerpal energii, cítil každým dnem více života. Bylo to však příliš brzy, vždyť podle kalendáře zima teprve začala.

Vydal se od lip do deště. S vodou v harmonii se svým tělem přestal vnímat chlad zmáčené pokožky. Příroda deštěm omývala krajinu, napájela vyprahlou zem a čistila jeho myšlenky. Začalo sněžit. Bude to zase v pořádku. Vše je v pořádku.

Běžet si postát

Hluboko sahá vášeň osamělého běžce. Až do nitra lesa, kde v klidném rozjímání stojí ON.

Hnán silou Země pohybuje se tiše prosvětlenou pěšinou. Sotva vnímá polámanou větev, bahnitou kaluž zasypanou listím, psa větřícího stopu. Okolí se slévá v jediný dojem živoucího organismu. Jen zrychlený dech prozrazuje jeho přítomnost na cestě lesní moudrosti. Už ví, že na něj čeká. Tam někde, kde se ke stezce vine potok ožívající jen za dešťů. Tam někde, kde přežívají jen ti silnější s hlubokými kořeny. Tam někde, kde mýtinu stíní vysoké koruny.

Usmívá se na tváře bez úsměvu, kyne bytostem bez pohledu. Jak předem naprogramován neomylně míří k houštině, za níž se rozvírá plocha běžnému zraku neviditelná. Osamělé a přesto spojené, tak pevné a silné a přesto lidmi zranitelné. Jak magnet přitáhne běžce mohutný dub. Stojí tu teď s ním. Cítí, jak jeho síla proudí i jím. Cítí, jak teplo vychází z jeho kmenu. Ač vůkol teplota klesá k nule, zima mu není. Stojí tu s ním chvíli či dýl, čas není.

Běží zas dál svým životem a strom má pořád v sobě. Zradí ho dech, neví, zda má letět či ležet. Ví jen, že sem patří.

První běh s Cchi kung

Netrvalo dlouho a představa nabírání energie každým krokem se stala přirozenou. Ach, jak zřejmý je to další střípek do mozaiky lidské mandaly. Vybavila se mi slova trenéra běhu životem i života běhu, mého přítele Miloše. "Důležitý je při běhu správný pohyb rukou."

Dokud človek opravdu jen neběží (to znamená myslí na kde co, jen ne na samotný běh), má pohyb rukou pouze fyzický význam, pomáhá pohybu vpřed. Ale při prožitku nabíráni energie každým krokem tvoří ruce neoddělitelný celek. Není vůbec lichá představa kolesového parníku. Pohyb ruky kopíruje dráhu energie, která je natahována při došlapu a proudí od paty celým tělem přes rameno zpět k zemi.

Běhám-li po tmě, obvykle se lesu vyhýbám pro ne zrovna příjemné pocity ze setkání se zvířaty. Jejich čelovkou prosvětlené žluté oči jednak vypadají dost strašidelně a pak, těžko se odhadne, zda tím zvířetem je jen zvědavá laň nebo statný vepř. Dnes to bylo jiné. Nejenže jsem si pod přívalem pocitů zapomněl zmáčknout stopky, ale mé kroky mířily do lesa samy od sebe. Ten tam byl strach z neznámého.

Valil jsem se lesem jako rotující stříbřitý kotouč. Ne že by se hlavou nehonily myšlenky, ale díky soustředění na běh kolesového parníku, nabírajícího s každým krokem energii, neměly dost prostoru k rozvinutí. Zcela se změnilo vnímání času a kdybych neměl předem danou trasu, asi bych lesem běhal doteď.

Jeden mistr dal svému žákovi políček. Nebyl to ale políček zlosti, byl to políček probuzení. Takový políček, který mě posunul kus dál, jsem dostal od jednoho z přátel. Pozval mě na víkendový kurz Či kung. Daroval mi impulz k další cestě. Té pravé. Jediným, kdo mi může
pomoci, jsem totiž jen já sám, protože mým největším protivníkem není nikdo jiný než já.

Syn Šutru

Dech času vstoupil do nitra šáreckých hvozdů. Voda, vítr i uchvacující žár rozervaly hroty buližníkových skal a do údolí poházely hromady šutrů. Letité kroky zvěře je semlely do drobných kamínků. Jeden z nich teď držím v ruce. Syn Šutru. Má číslo 64.

Stojím v hloučku lidí, z nichž každý svírá svůj kámen. Snad jen jejich oděv napovídá, jak oslava matky Země proběhne. Někdo je oděv spoře, jiný teple, prostě jak je jednomu každému příjemné a milé. Ano, obuv nejvíce naznačuje, co se bude dít. Jedno sto a ještě osm lidí k tomu stojí v lehkém napětí čelem k údolí. "Tak běžíme!" zní hlas člověka, který spojil běh, harmonii a oslavu Země v jeden okamžik. Okamžik trvající hodinu, dvě, ale i sedm. To podle chuti a sil účastníků této vyjímečné akce.

Mnoho chvály zaznívá z úst příchozích. Na místo, na zvolenou trať a především míří směrem k Michalovi a jeho skvělým pomocníkům. Přichystali akci pro bytosti, které více než potištěné tričko od sponzora A.. nebo B.. láká čistota. Žádné znečištění zbytečným hlukem, žádné zbytné materiály, žádné tuny odpadu. Běžci harmonie.

V chumlu pohybujících se postav necítím závodění ani soupeření. Cítím radost. Z podzimní mlhy zahalující čerstvě spadané listí, z očekávání stezek a pěšin vinoucích se lesoparkem. Musím sice po očku sledovat měřič TF, ale ani to mi neubírá z euforie chvil. Tady a teď. Dámy vesele rozprávějí, rychlejší děkují pomalejším za uvolnění zúžených míst a ti, co běží potřetí upozorňují na náhlé změny směru.

Poslední schody, pár rychlých kroků pro fotografy a už je tu cíl. Vlastně to není cíl. Je to bod odpočinku, setkání, ztrát a nálezů, ale především zvláštní skupiny lidí. Lidí, kteří vyměnili stres a nenáladu za harmonii a štěstí. Takový byl ŠUTR54.

Běhat nebo žít?

Půjde obojí. Zřejmě ale jinak než doposud. Už ne zcela bezstarostně, ale o to s větší radostí a úctou ke každému okamžiku. Ke každému okamžiku všedně nevšedních dnů. Mí nejbližší už to vědí a s podporou sledují můj příběh, který se začal odvíjet týden po Beskydské sedmičce. Následující události nabraly takový spád, že mě opustila chuť nejen k zápiskům z výletů, ale i k samotnému běhání.

Před italským Magredi Mountain Trail 100 mil bylo nutno zařídit poslední formalitu - lékařské potvrzení. I když jsem své doktorce tvrdil, že jde vlastně o přechod Dolomit, byla neoblomná a odeslala mě na zátěžové EKG. Ostatně opakování loňského testu mělo vyloučit pochyby o mém zdravotním stavu. Samotný test byl celkem zábavný. Při šlapání jsem s vyšetřující lékařkou probíral běhání a ona mi sdělovala své zážitky z chalupy. Našlapal jsem místní rekord 263 W a musel jsem skončit jen kvůli tomu, že při šlapání v pololeže už nešlo silově udržet 40 otáček. Ani mě nevarovalo, že si po testu už lékařka se mnou dál nepovídala.

Počkal jsem si další hodinku na jiného doktora s tím, že mi konečně podškrábne ten papír pro Italy. To, co mi ale řekl, byla studená a horká sprcha dohromady. "Máte pozitivní test na ischemickou chorobu srdeční. Kam vás tak pošleme..." Byl jsem v takovém šoku, že jsem všechno odkýval, i to, že mě rovnou objednal do Ikemu na katetrizaci. (Nebojte, nebudu popisovat detaily, masochisté si tento výraz jistě "vygůglí") Hlavou se mi honily dvě věci. Rozum říkal, že to musí být nesmysl, ale ten zbytek se bál. Co bude s těmi, kteří mě potřebují? Zrušil jsem úplně všechno. Babice, Itálii, ŠUTR, prostě všechno. Při občasném pobíhání v lese jsem se potácel od pařezu k pařezu a pozoroval, zda mě nepíchá u srdce nebo jestli se moc nezadýchávám. Rozeslal jsem výsledky EKG na všechny strany, jestli se náhodou nespletli. Odpovědi byly stejné. "Je to sice divné, ale nález je jednoznačný." V tichém odevzdání jsem se jednoho pěkného pátečního rána vypravil do Ikemu.

Byl to další šok. Připadal jsem si doslova jako v nejlepším hotelu. Nikde jsem nečekal, sestry se mohly rozkrájet, abych se cítil dobře. K tomu pěkné a čisté prostředí a stoprocentní komunikace o všem přispívaly k rozpuštění nervozity. Samotné vyšetření nepatří mezi příjemné, ale pokud je člověk zdravý, dá se s malým omezením zvládnout. Ještě na sále (provádí se zaživa) měl pro mě primář dvě zprávy. Ano, bylo to jak ze špatného lékařského vtipu. To, že tohle vyšetření bylo zbytečné, protože mé roury jsou vzorné, byla ta lepší zpráva. Ta horší byla, že se mi přes nedomykavou chlopeň vrací krev zpátky do levé komory. A protože tímto vyšetřením se víc nedá zjistit, musel jsem do Ikemu znovu...

Po dalších dvou návštěvách a nechutném vyšetření ultrazvukovou sondou v jícnu, padl konečný verdikt. Vrozená vada chlopně, která je dvoucípá a s věkem degeneruje. Trpí jí 1 % populace, někteří se o tom ani nikdy nedozví. Moje je ve fázi lehké až střední disfunkce a čas na operaci bude až za pár let. A jak jsem pochopil z různých čísel a rozměrů aort, síní a komor, její degenerace vůbec nezávisí na mém amatérském běhání. Spadl mi tak velký ischemický kámen ze srdce, že jsem celé odpoledne prospal.

Co dál? I když vyslovení slova maratón (natož ultra) způsobí v Ikemu téměr ťukání na hlavu (i přes odkaz na běhajícího profesora Pirka), naději mi dal Marek Odstrčilík. S hlídanými tepy se dá i ten maratón běžet. (http://xman.idnes.cz/kardiak-a-kancelarska-krysa-maraton-jim-byl-malo-tak-bezeli-dal-p67-/xman-adrenalin.aspx?c=A111026_152102_xman-adrenalin_fro) Vyštrachal jsem ze skříně tepák, vložil novou baterku a v sobotu běžím do Šárky na milovaný ŠUTR. I když jen zahřívacích 18 km. Takže pozor: tři, dva, jedna - zase se rozbíhám. Žiju a tomu běhám.

Deset lužických sedmistovek, den první

Čím déle se v čase vzdaluji od běhu přes deset lužických vrcholů, tím méně dokáži tento běh zařadit. Trail? Nikoliv. Po prvních osmnácti kilometrech výhradně po asfaltu jsem jásal nad rozhodnutím nazout silniční boty. Tak tedy silniční běh? Nikoliv. Dalších třicet kilometrů jsem přemítal o tom, že příště bych se na druhém občerstvení přezul. Kameny, kořeny, prudké výběhy a seběhy prověřily až přespříliš mé kotníky. Byl to závod? Těžko. Nešlo jen o skromnou účast dvou žen a sedmi mužů. Zdálo se mi, že všichni se více radovali z krásné krajiny než aby mezi sebou bojovali. Prali se jen se svým tělem při rozhodnutí, zda při stoupání na Luž vydrží ještě běžet nebo je chybějící dech donutí zpomalit do chůze. Co takhle běh přátel? Podobně, jako je tomu na Jizerském ultramaratónu. Ale ani tak nelze na uplynulý běh nahlížet. Každý zvolil jemu příjemné tempo a Lužické hory viděl většinou sám.

Byl to běh, Běh sám, v ryzí podobě.

Noční chlad, který mě málem vyhnal z auta ke kolečku okolo Radvance, se před osmou ranní rychle rozplynul do slunečného rána. Takového rána, kdy i nejpilnější spáče vyženou z peřin první paprsky šimrající v chmýří. Atmosféra před hospodou, t.č. zázemím běhu, připomínala spíš setkání po doběhu než okamžiky před výstřelem ze startovní pistole. Ostatně toto dvoudenní potěšení připravili svým dávným i novým kamarádům ostřílení běžci: Martin Hunčovský a Petr Solnička. Na vlastní nohy proběhli Lužické hory, aby ostatním předložili to nejhezčí z kraje na sever od Nového Boru. Doslova nás rozmazlili nejen výběrem tratě, ale i péčí.

První desítky metrů běžíme všichni spolu. I nedostižný Dan Orálek vyklusává a potvrzuje, že dnes jde "jen" o Běh. Cestou k Novému Boru se pole běžců začíná roztahovat a tempo si drží každý to své. Lesní hřbitov, probouzející se město, první stoupání, které stojí za zadýchání se. Před první občerstvovačkou na osmém kilometru naší malou skupinku (Jarča a Avid) dobíhá.. nikdo jiný než Dan. Podezřívám ho, že běží už druhé kolo. Říká ale, že se mu za Novým Borem více líbila jakási lesní cesta, a tak se trochu zaběhl. Ani nestačím pořídít kloudný záběr a svým lehkým, dlouhým krokem mi mizí za zatáčkou.

Od cesty na Malý Buk, kam se podíváme zítra, sbíháme do Kytlic. Údolím ke Mlýmům už běžím sám. Nikdo přede mnou, nikdo za mnou. Kouzelná scenérie původních chalup, říčky, lokálky a skal nabízí přehršel motivů. Skoro zapomínám, že běžím závod a každém rohu vytahuji foťák. Z opojení mě probouzí odbočka na Křížový Buk. Stoupání k druhé občerstvovačce mi připomíná, že jsem v horách. Od ní prvně vbíháme do terénu. Na sedmistovku Studenec, která otvírá seznam našich vrcholů, je to asi tři kilometry. Po stejné cestě se běžci vrací zpět na Křížový Buk a proto toto místo poskytuje vyjímečnou příležitost potkat všechny startující. Podaří se mi ulovit i Dana, nyní již běžícího v čele.

Stoupám poslední metry na Studenec a myslím na Ondřeje, respektive na náš společný cíl: B7. Kdys tak, kamaráde, věděl, po čem se teď drápu vzhůru, býval bys mi beskydský nápad rozmluvil. A to jsem ještě netušil, že příjdou daleko těžší pasáže... Copak nahoru, to jen otázka dechu a přebytečných, snadno nabytých kilogramů, které tu pozvolna ztrácím. Ale dolů, to je "zábava". Nejde ani tak o stehna, ta už si zvykla, ale musím dbát na každý došlap a rychlost je podobna té stoupající.

Zpátky na Křížový Buk potkávám Láďu, kterému správnou značku zakrylo auto a k deseti vrcholům přidal nechtěně ještě jeden - Zlatý vrch. Přesto i on vypadá spokojen.

Zvlněná cesta lesem mě vede pod Jedlovou. Dlouhý úsek nenabízí mnoho rozhledů po krajině a nezbývá nic jiného, než běžet. Na Jedlovou, stejně jako na Hvozd, vede asfaltka až na vrchol. Turisty s baťůžky doplnili němečtí usměvaví důchodci, malé děti a bohužel i motorky. Přesto je o co stát. U rozhledny rozbila stánek moje nejoblíbenější občerstvovací dvojice. Vřelé, osobní přívítání, nabídka masáže, nic není nemožné. Z jejich péče mě vyhnal jen chlad. Přestože teplota atakovala 25 stupňů, v 774 metrech to nebyla snad ani polovina. Při seběhu se ale musím ještě zastavit a nasát do sebe okolní krajinu. Pocit známý každému, kdo se vlastními silami ocitl na vrcholu. Pohled do rozlehlého kraje, ticho přerušované jen ptáky a ševelením listů v mírném vánku. Na dosah všech otázek proč.

Prudce sbíhám okolo hradu Tolštejn do Lesné, která leží o více jak 300 metrů níže. Je jasné, co bude následovat. Přesto mě další vrchol, kterému k osmi stovkám chybí jen osm metrů, zastihl v nedbalkách. Byl zdrcující. Jednoznačně nejtěžší bod celého Běhu. Terén nebyl obtížný, ale cesta se zdvihala tak, že běh byl až na výjimky vyloučen. Ke čtvrtému občerstvení mezi Pěnkavčím vrchem a Vyhlídkou jsem se tak doslova dopotácel.

Vyhlídka patří naopak k nejnižším sedmistovkám a její dosažení je nejjednodušší. Nesu si na ni nejhezčí vzpomínky nejen pro snadnost výstupu, ale hlavně kvůli divoké stezce, která k vrcholu vede. Přírodou v nejčistší podobě, kde lýtka šimrá vysoká tráva a běžec se zdráhá šlápnout do míst, kde chodí jen zvěř. S pocity návštěvy, která se snaží nezanechat po sobě stopy, se v euforii vracím ke čtvrtému občerstvení. Jak rozdílný stav dokáže vyvolat zmámení z tiché krásy.

Téměř po vrstevnici běžím pod pátou sedmistovku. Výstup na Luž je krátký, prudký a rychlý. Vyhovuje mi víc než táhlé, dlouhé kopce. Zápis v kontrolním listu, nezbytná fotografie a šup rychle dolů. Pocit z opojení se zde nedostavil. Na vrcholu bylo příliš mnoho hlučných turistů, kteří rušili posvátný klid hory.

Páté občerstvení jsem málem minul. Lavičku s pitím a jídlem pod mapou zakrývala skupinka lidí hledající svou cestu. Má další cesta vedla pod poslední sobotní vrchol do Krompachu po asfaltu. Síly ubývaly, slunce zahřívalo mě i asfalt a morálka upadala. Při prudkém seběhu z Horní do Dolní Světlé jsem myslel na Radka. Běh z kopce ho natolik obtěžuje, že chodí. Zahnal jsem tuto lákavou myšlenku a zadal hlavě mantru, že tohle je jen krize, která zase přejde. Přešla, ale až když jsem si po doběhu otevřel pivo.

Šestý lužický vrchol, Hvozd, byl hodně těžký. Běželo se k němu z prostoru cíle. Pohled na běžce, kteří mají sobotní dávku za sebou a pohled na rozhlednu o 300 metrů výše vyvolával více pocity těžké roboty než radosti. Přesto jsem našel síly fyzické i morální rozeběhnout se do kopce. Hodně mi pomohl Dan, který mě k poslednímu sobotnímu vrcholu kopci podpořil. Právem patří mezi nejoblíbenější (a nejlepší) běžce u nás. Jednou jsem četl rozhovor, ve kterém se svěřil, že má upřímnou radost z nás, pomalých kondičních běžců. Že nás obdivuje, když se bez sportovní minulosti pereme s tratí a sami se sebou. Věřím mu to a moc mu držím palce mezi těmi vpředu.

Hvozd je druhým vrcholem dosažitelným po asfaltu. Cestou mě bavily děti, které se ptaly, proč neběžím. Zkoušely mě pod rozhlednou rozeběhnout, ale marně. Dech byl krátký jako můj krok. Záhy byla i tato meta za mnou a pozvolna jsem se spustil k cíli. Zde běžce vyhlížel pořádající Hunča s tlampačem a svým osobitým humorem. Mé shrnutí je krátké: "Bylo to krásný, Martine".

FOTKY