UDAZDO :ŠENEB LEVAP

Laskám v rukách jednu z pětiset výjimečných knih s precizně zpracovanou obálkou, tak odlišnou od křiklavých přebalů mamutích nakladatelství chrlících do prodeje všemožné i nemožné tituly. Jde o výtvarně slovesné dílo bytostného běžce Pavla Beneše ODZADU. Kniha, jen co dorazila, zaujala čestné vrchní místo na stolku. Pokaždé, když ji míjím, neodolám a alespoň pohledem ji pohladím. Nejprve jsem do ní opatrně nahlížel, listoval v ní odzadu i odpředu, až mě zcela vtáhla do autorova života. Nacházím v ní slova k zamyšlení i k pobavení, lecos Pavel odhaluje ze svého profesního i soukromého života.

Kdo je Pavel Beneš? Především člověk, kterého si nelze neoblíbit. Upomínám se na naše první setkání v sokolovně před startem Kbelské desítky. V davu běžců ovanutých předstartovním stresem vyčuhoval nejen svou výškou, díky které bere věci s nadhledem (a odzadu), ale zejména svou bezprostřední radostí z běhu příštího. Toto potěšení životem čiší z celého díla. Co Pavlovi běhání přineslo do života můžete vidět ve Fokusu ČT Honzy Dufka v dílu nazvaném "Běh". Jeho příběhy z běhání na denněmíle (dailymile.com) by zasloužily samostatné knižní vydání.

Pavel Beneš je ale také přední český grafik a své zkušenosti předává jako profesor na Fakultě umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Jeho práce lze najít na www.benes.cz. Pavel je dvorním grafikem sdružení Pomocné tlapky, které vychovává čtyřnohé pomocníky pro handikepované. Jeho postavičky labradorů nesou jeho nezaměnitelný rukopis i humor a vyjadřují hlavní cíl Pomocných tlapek: pomoc asistenčních psů jejich kamarádům.

Pavlovu knihu nelze striktně zařadit mezi běžeckou literaturu, ani mezi umělcovy memoáry. Nejbližším přirovnáním je blog, ale i tento náhled zní lacině. Kniha ODZADU je jednoduše umělecké dílo, které potěší a pohladí. Mohu jen vřele doporučit.

Trailer o knize
Trailer od Vojtěcha Jasanského

Miloš říkal aneb ošpuntujte

Miloš sice neříkal: "Ošpuntujte!", spíše "Odšpuntujte po vydařeném závodě, ovšem pokud jste předtím vypili dostatečné množství vody", ale říkal také mnohé o tom, jak důležité je měnit boty. Nejen této jeho rady se řídím od počátku svého běhání. Poučka o prospěšnosti změny bot nejen z důvodu rozdílného povrchu, ale zejména pro zdraví pohybového aparátu, se v mém případě poněkud zvrhla. Psychiatr by mi letmým pohledem do společného botníku přisoudil zřetelnou úchylku. Ano, pro boty mám slabost. Dvanáct párů už je přespříliš, proto jsem dva páry nejzasloužilejších odeslal zahradníkům. I tak, zůstala v depu rozmanitá skladba značek a typů: od minimalistických Vivobarefoot Evo, přes Inov-8 Xthalon 212 a krosové Adidas Adizero XT, Asics Fuji ES až po silniční klasiku Mizuno Rider, Ultima a Asics Kayano. Některé samozřejmě v několika vydáních.

Podle čeho boty vybírám? Odzkoušené podle ceny. Nepotřebuji vlastnit nejnovější model, rád si počkám na výprodej nebo zajímavou akci. Případně sáhnu do zásob skvělého německého 21run.com. U dosud neběhaných bot vybírám podle vlastností, které od nich očekávám a podle jejich vzhledu. Jednoduše se mi musí líbit. Tímto způsobem jsem si loni na PIMu vybral krosovou novinku Asics Fuji ES. Potřeboval jsem boty na Beskydskou sedmičku, vhodné do terénu, lehké, ale zároveň tlumivé. S Inov 212 jsem si na 80 km v Beskydech netroufl. I když mě Inov-8 vedou k došlapu na střed, při únavě si tělo začne hovět na patách.

Přestože byly výběhy v Asics Fuji ES (287 gr) v terénu více než příjemné, stále to nebyla ta správná bota na ultrakros. Sice byla lehká, rychlá, tlumivá, ale nebyla zcela pohodlná a její podrážka byla příliš hladká. Představa šesté hodiny v této botě ve mě vyvolávala obavy. V létě měl René Bruk v jeho behshop.cz akci na modely značky Adidas. Zkusil jsem mistrovské (běhá v nich Dan Orálek) Adizero XT. Jsou neznatelně těžší (295 gr), ale první dojem potvrdil i úspěšný doběh zářiové B7 bez jediného pádu, otlaku či puchýře. Bota měla ideální parametry pro ultrakros: přijatelnou hmotnost, dobrou tlumivost, sníženou podrážku v porovnání například s Mizuno Cabracan.

Letos jsem podlehl reklamě, jedinečnému designu a samozřejmě ceně na 21run.com (60 % české ceny). Asics pro letošní jaro připravil dvě novinky řady Fuji. Těžší Attack (308 gr) a lehké Racer (245 gr). Koupil jsem oba modely. Attack jsou jasnou volbou na Silva Nortica Run. Silva se běží v terénu, není to ale kros, jaký můžete zažít v Beskydech nebo na Šutru. Attack jsou jedním slovem pohodlné boty do terénu, které zvládnou nerovnosti a podrží i po 90ti kilometrech. U modelu Racer bych s ultra váhal. Jsou jakousi přechodovou botou mezi minimalismem a tlumením. Jejich nespornou výhodou je nízká hmotnost, dobrý záběr a nízká podrážka udržující kotník mimo nebezpečí zvrknutí i při běhu v kořenech stromů. Nižší tlumení ji pro mě odsuzuje k běhu do distance maratónu.

Jakou souvislost má toto vše s nadpisem? Porovnám-li Asics Fuji Racer s Inov-8 Xthalon 212 vychází lépe Inov-8. A to právě kvůli znatelným špuntům, kterými podrážka Inov-8 oplývá. Nižší tlumení Inov-8 je podpořeno špunty. Noha v botě má tak nejen lepší kontakt s povrchem, ale tlumení je srovnatelné s Asics Fuji Racer. Podobné je to i u porovnání model Ascis Fuji Attack a Adidas Adizero XT. Adidas má zřetelnější profilaci podrážky, díky které, ačkoliv je i zde bota nižší, poskytuje srovnatelné tlumení s Asics Fuji Attack. Takže ošpuntujte! Vítězem v kategorii ultrakros se stává Adidas Adizero XT v zádech s Asics Fuji Attack a v kategorii kratší kros Inov-8 Xthalon 212 s nepatrným odstupem před Asics Fuji Racer.

Tento můj test není obecným návodem jak vybrat botu. Vždy záleží na tom, pro koho je bota určena a do jakého terénu. Nemohu si na závěr odpustit poznámku ke speciálu "Boty" časopisu Běhej. Dost mi v přehledu bot chybí globální značky Adidas, Nike a Puma. Přestože jsou jejich doménou i jiné sporty (stejně jako u Asics) a fashion, mají v nabídce sakra dobré boty, které by neměly v přehledu běžeckých bot chybět. Pro Adidas mluví nejen jeho top řada Adizero, i u Nike a Puma se najdou modely, kterými nepohrdne ani závoďák. Stačí si vzpomenout na jedinečné Puma Complete Phasis. Připadá mi, jako by speciál podlehl módě minimalismu. Kam vítr, tam plášť. Netvrdím, že je minimalismus špatný, ale není pro všechny. Já musím opatrně.

Páté narozeniny II.

Příjemného posezení jsme se zanedlouho museli vzdát a vydat se k Senohrabům. Těptín, Kamenice, Lojovice, Zaječice, místa, která nám za těch pět let již zdomácněla. Některá probíháme ve stejném stavu, v jakém jsme je viděli v roce 2008. Jiná se mění, zda k lepšímu či horšímu závisí jen na úhlu pohledu pozorovatele. Opuštěné stavby, nedokončené projekty, ale i nová kanalizace nebo opravený most. Stráň dříve odkrývající pohled na holý hřeben zarostla do téměř neprostupné houštiny. Úzká stezka přes louku náleží nyní pastvě a běžcům je k dispozici vozová cesta ve stínu lip.

Běží se mi dobře. Tempo přiměřujeme mému stavu. Ondřej vybíhá v náskoku kopce, dolů mě nechává pár kroků poodstoupit. Postupně se propracováváme k obědové zastávce. Neomylně míříme k senohrabské hospodě v zatáčce nad nádražím. Předloni domácí kuchyně s načepýřenými ovocnými knedly, loni hotovky s jiným provozovatelem, letos pizzerie a zas jiný provozovatel. Přesto neporušíme tradici. Zřejmě duch místa nás přitahuje do útulného prostoru, kde k jídlu přidávají dobré slovo a vyprahlým běžcům slevu na balenou vodu. Prý po té kohoutkové bychom běželi rychleji, než bychom si přáli.

Poskládali jsme do sebe svůj díl pomaratónské pizzy, dva převařené nápoje a vydali se vstříc předposlednímu významnému stoupání ke hvězdárně v Ondřejově. Mohli jsme i odložit část oděvu, neboť nás po zbytek trasy počalo provázet slunce. Zatímco Ondřej, jak se zdálo, se teprve rozbíhal, já byl na padesátém kilometru již za svým limitem. S úlevou jsem tak přivítal vrchol v Konojedech, kde, až na krátký úsek u Radimi, měníme terén na asfalt. Čekala nás poslední zastávka našeho putování. Světlý bod neměnnosti toho, že svět je v pořádku. Tradiční hospoda v Nučicích.

Vřelé uvítání paní hostinské, nápoje přistavené sotva si urovnáme židli, atmosféra ospalého venkovského popoledne. Kolik superlativů se básníkům dere na mysl. Jen televize se záběry odborářské demonstrace síly narušila duševní klid sešlých lidí. "Nejlepší by byla vláda Marie Terezie." pravila paní hostinská. Ano, svět je v pořádku. To jen několik hlasitých se vydává za většinu a několik zlodějů vyvolává dojem občanské zlotřilosti.

Nenechme se však vytrhovat z dalšího putování. Ondřej často hlásí, že mu zvoní telefon, nemůže jej najít, pak dělá, že deset minut telefonuje. Dává mi tak prostor porvat se se zbytkem trasy tempem mezi šnekem a hlemýžděm. Díky mantře "zdraví, štěstí, blaženost" ubíhají mé kroky bez potíží ke Kouřimi. Jen bolest stehen začíná bránit rychlejšímu seběhu, nyní již jen zvlněné cesty.

Posledních dvanáct. Když jdu jen tak vyběhnout do lesa, řeknu si "jen dvanáct". Ovšem dvanáct posledních z Kouřimi je pěkně dlouhých. S únavou nohou nabývá i únava mysli a chodecké vložky se prodlužují. Přesto k Dobřichovické pivnici nakonec dobíháme, nikoliv docházíme. Šťasten za tento den, s díky mému druhu v životě i běhu a Kačce za podporu vzhlížím zase do dálav. Za dva týdny PIM jako rozvička před červnovou Silva Nortica.

Páté narozeniny I.

Dnes již počtvrté řeším dilema, jak vystoupit z tramvaje. Obvyklým způsobem to pro bolest stehen není možné. Zkoušel jsem to bokem, pozadu, až jsem dospěl k nejjednoduššímu vyskočit. Příčinou neschopnosti ovládat své údy se stal již pátý ročník narozeninového běhu Dobřichovice - Dobřichov. Ještě týden před vyběhnutím od dobřichovického nádraží, které letos připadlo na první den ve znamení Býka, jsem zaháněl myšlenky na polovinu či jiný zlomek trasy. Až krátké páteční zprávy mého intimního přítele, ověřující připravenost ranního logistického zajištění, ve mě probudily ducha ultraběhu. Rázem bez pochyb o zdolání celé, osmdesáti kilometrové trasy, začal jsem se těšit.

Postupně se mi vybavovala naše zastavení na trase, bloudění, chvilky ticha i hovorů dvou přátel. Právě na debaty se svým druhem jsem se těšil nejvíc. Tolik se toho událo, od našeho posledního společného běhu. Narození další dcerky, pokrok našich starších dětí, důstojná oslava přítelových narozenin a další jemná témata.

Přestože jsem sedm měsíců neběžel více jak 32 kilometrů v celku, vybavoval se mi při balení seznam úkonů a pomůcek na takový běh. Namazat, oholit, najít batoh s hadicí, najít chleba, koupit tyčky a energetické tablety. Jako obvykle jsem ale téměř vše donesl až do cíle naší cesty. Jen poslední výtisk knihy, vydané speciálně pro přítele k narozeninám, putoval z Dobřichovic pouze do Jílového u Prahy, do rukou paní Jitky. Dobré duše, která nás hostí s otevřenou náručí.

Díky Kačce jsme s Ondřejem odbíhali od nádraží u Berounky již před šestou hodinou ranní. Jako každý rok jsme modrou značku ztráceli a nacházeli a na brdský hřeben tak vystoupali opět na jiném místě. Podařilo se nám připojit k červené hřebenovce a zdárně jsme se dostali na rozcestí, odkud naše trasa kopíruje Brdskou stezku. Ondřej si jí minulý týden proběhl až na stupně vítězů ve své kategorii, přesto na něm nebyly patrné známky únavy.

Loňské klesání do vltavského údolí zahaleného v mlze bylo jen vzpomínkou na počínající parný den. Připomíná-li soutok dvou řek ženský klín, pak sestupování v něj nebylo vstupem do ráje. Letošní obloha slibující přeháňky odklonila sluneční paprsky mimo naší cestu a museli jsme namísto odhazování svršků bojovat s chladem tmavých vod spojených v Davli. Po tradiční snídani u starého mostu jsme pokračovali vedle Záhořanského potoka k Jílovému. Jeden z nás vyslovil odvážnou myšlenku, že letos cesta ubíhá rychleji, než kdy jindy. I paní Jitka, když jsme kolem půl deváté zvonili na její branku, říkala, že nás čekala později.

Uspokojení být

Na již tradičním místě startu šáreckého trailu Šutru54 se sešel půlmaratónský počet masopustně naladěných běžkyň a běžců. Letmý pohled na obutí dával tušit, co kromě lásky k běhu tyto lidi spojuje. Téměř všichni měli totiž výbavu z krámku Trailpointu vždy dobře naladěného Michaela Dobiáše, který dnešní setkání opět skvěle dirigoval. Tentokrát se však nositelé špuntů (Inov8 x-talon 212) ocitli v nevýhodě. Řadu míst tratě pokrýval led a jako lepší volba se díky větší adhezivní ploše jevily modely Roclite, Minimus od NB a vůbec největší chválu jsem slyšel na Neo trail od Vivobarefoot.

Start se odehrál v duchu nultého ročníku ("tak běžíme"). Rychlejší vyběhli rychleji, pomalejší pomaleji. Každý záhy našel tu svou skupinku či spřízněnou duši a dovolil-li to terén, vedl všezahrnující konverzaci. Díky tomu ustaly nářky nad ledem a zůstalo jen vnímání krajiny. Krajiny na hranici zimy a jara. Okamžiky, kdy v kopci je horko, ale při focení potoka zduřelého v masu ledu vniká chlad nemilosrdně ke zpocenému tělu.

Ptačí koncert na jižní oteplené straně údolí vléval do žil jarní mízu. Tělo napojené na tyto signály ožilo a krok se stal lehčím a rychlejším. Paprsky slunce rozpustily led v nejobávanějším kamenitém seběhu a díky chybějícímu listí byl tento úsek bezpečnější než na podzim. Namísto závodních myšlenek, kolik ještě zbývá do cíle, převládaly pocity lítosti, že společné proběhnutí se blíži ke konci. V pomyslném cíli čekala masopustní hostina připravená Michalovými nejbližšími.

Po posledních přátelských slovech zůstala jen čirá radost. Nádherně nepochopitelné uspokojení z toho tu být.

Stopy

S čerstvě zasypanou pěšinou utichl šepot listí. Sníh zahalil stezku do pannenského hávu a zahrnul les všeoobjímající čistotou. Poryvy větru hladí zem a rovnají ji do rozhlehlého stolu. Stolu, který hostí všechny bez rozdílu. Tichý obraz ruší jen běžec svými vrzajícími kroky. Nechává stopy, které mizí. Chvíli tu byl, už není.

Časní běžci vychutnávají tu změnu. Zleva, z křovin u letní pastvy se vine linka nesmělých zaječích otisků. O kus dál se od rybníka přidává další pár stejných stop, aby pokračovaly spolu svým směrem. S blízkostí vsi stop přibývá. Pás mikrohor zvrásnil lesáckou cestu. Hnědě zbarvené vrcholky zesvětlovaly až do oslnivě bílé. Stopy čtyřkolového narušitele. Úzká linka s jinými stopami odhalí muže se psem. Muž se veze, pes se neveze.

Šťastný čte stopy. Patří běžci. Není rychlý, není pomalý. Otisky se špunty. Zkusí jejich krok. Má jej delší. Radostně soupeří s těmi cizími stopami. Běží v nich, skáče vedle, počítá je do tuctu. Pokládá své stopy vedle těch druhých. Zítra zmizí. Závod stop pošeptá už jen vánek. Jsou to jeho stopy.

Na přímém slunci

Dvě hodiny v přímém slunci. Bez úžehu či úpalu. Purpurová linka nad obzorem s přibývajícími kroky měnila svou barvu přes oranžovou a bílou až k sytě modré. Ani chameleon by tyto odstíny světla lépe nezvládl. Běh se a za sluncem se stal ukazatelem cesty. Takové, kterou musím dojít sám.

Po 36ti hodinách očistného půstu se běžím do lesa jen podívat. Kilometr, dva, pět, tělo stále neprotestuje. Po sedmé nedělní hodině je všude pusto a prázdno. Stejně jako v mém žaludku, těle i hlavě. Mrazivé povětří mi znecitliví ruce. Je to známka uvolnění nebo počínajících omrzlin? Kdo ví. Nezbytná zastávka u stromu mě vybízí k ohlédnutí. Hle, tam kde mé kroky před okamžikem ušlapávaly zmrzlou zem, stojí v tichém zastavení laň. Vzájemně se těšíme pohledem. Jako by mi říkala: "Ze mě si vezmi příklad. Spím, jím a běhám. Nic víc, nic míň."

Třináctý kilometr, tělo slábne, mysl zažívá nové, nepoznané vjemy. Už se neotočím a svůj kruh uzavřu, oběhnu jej celý. Jsem na cestě, ve které musím pokračovat. Je snadné se zastavit, vrátit se, když vábení lenosti a návratu ke včerejším zvykům je silné. Touha je však silnější. Touha běžet svou cestu, vidět pokroky, které nese.

Ne jedna, ne dvě, ale hned šest laní na opačné straně pěšiny mě vábí. Pokračuj, poběž dál, jako my. Vydávám se k nim. Dokončit svoje kolo. Nikdo neříkal, že to bude snadné. Takoví už jsme my lidé. Pro snadnost žití jsme zapomněli na sebe. Musíme se znovu rozpomenout na naše instinkty a rozsvítit si tam, kde máme zhasnuto.

V duši tichého bojovníka se rozhostila Láska. Že ji sděluje každému, na koho si vzpomene? Cítí to tak, nelze se mu divit.

Nelze jinak než vítězit

Prudký poryv větru mu do tváře vmetl čerstvý sníh. Žádná myšlenka na zavření dveří z teplé strany. Srdcem se nesla neodolatelná chuť vyběhnout. Ranní tmu zdánlivého předjaří rozjasňovaly malé jiskry, kterými se staly poletující vločky ozářené pouliční lampou. Chlad pronikající k tělu otevřenými rukávy jej popohnal vpřed.

Jen co oběhl pole na své cestě k lesu se vítr bičující jeho plece ostrými krystalky ztišil. Nevadil mu. Měl dojem, jakoby ho těžší podmínky probouzely k lepším výkonům. Převzal snad něco z energie větru? Nebo cvičení či-kungu otevřelo ty správné dráhy? Nevěděl a bylo mu to vlastně jedno. Bez velké námahy jen běžel. Bez smetí v hlavě vnímal měsíc, jehož okolí se pozvolna měnilo z černé na modrou.

Proč je každý běh tak jiný? Naučil se vybíhat pravidelně po šesté, jídelníček narovnal dle Ajurvédského doporučení sestaveného na míru pro jeho tělo, a přesto se mu jednou běželo hůře a jindy zas lépe. Jako dnes. Zažíval ty slastné pocity kdy tělo radostí poskakuje, natahuje kroky i ostří tempo. Možná by přeci jen příčinu našel. Po delší době se dosyta vyspal. Sice vstal v době, kdy je třeba dát první krmení dobytku, ale včera ulehl už po deváté večerní.

Čas volající k práci ubíhal milosrdně pomaleji. Dopřál si potěšení natáhnout svůj běh do milovaných ouvalských houštin. Každým krokem sjel v mazlavém blátu do vymleté strouhy. Záhy svou barvu změnily nejen boty, ale i kalhoty a bunda. Místo hudrování jen úsměv. Obdařil jím les i pána se psem. Přenesl to kouzelné ráno dovnitř. Byl za jedno s dechem, srdcem i tělem. Nelze jinak, než vítězit.

Návrat pořádku

Tvar trychtýře jej překvapil. Z nebe se řinula voda v tmavých sloupech, které byly jediným kazem na jinak bělostné obloze. Připomínaly mu tornádo, které kdysi viděl v televizi. V době, kdy ještě zabíjel své vzácné chvíle sledováním pohyblivých obrazů, které ho však vpřed neposouvaly. Nyní pohlížel na proudy vody a až po chvíli mu došlo, že vyvýšené místo na kterém stojí, je dosud suché. Stejně jako jeho běžecký oděv. Stál na místě, které se tak změnilo. Navenek bylo stále stejné, obyčejná křižovatka bývalých obchodních cest. Možná bývalá náves kdysi zaniklé vesnice. Vysvěcené poutní místo, kterému nerozuměl. Tolikrát tudy proběhl a jen koutkem oka zaznamenal sochu obklopenou čtyřmi lipami ve čtverci. Až jednou se tu znenadání zastavil. Přitahován neuchopitelnou silou vstoupil do čtverce sil. Dvěstě let moudrosti tu střeží ducha místa.

Stál u své lípy a pozoroval obrazce pohybující se vody. Sdělovaly mu, že tak očekávaná zima konečně přichází. Ne že by ji tolik miloval, ba naopak. Jeho kombinace větru a slizu mu věnovala zálibu v teplém počasí. Raději měl polední výběh ve dnech, kdy taje asfalt, než tu klamající bílou sněť, zahalující jeho oblíbené stezky. Zimu však toužebně očekávali ostatní. Rostliny, stromy i lesní zvěř. Jak byli vyvedeni z míry jarními teplotami pozoroval při svých ranních návštěvách lesa. Před denodenními povinnostmi spěchal v něj. Na přelomu noci a dne sotva viděl stezku. Tam, kde na mýtině klidnil dech i myšlenky a čerpal energii, cítil každým dnem více života. Bylo to však příliš brzy, vždyť podle kalendáře zima teprve začala.

Vydal se od lip do deště. S vodou v harmonii se svým tělem přestal vnímat chlad zmáčené pokožky. Příroda deštěm omývala krajinu, napájela vyprahlou zem a čistila jeho myšlenky. Začalo sněžit. Bude to zase v pořádku. Vše je v pořádku.

Běžet si postát

Hluboko sahá vášeň osamělého běžce. Až do nitra lesa, kde v klidném rozjímání stojí ON.

Hnán silou Země pohybuje se tiše prosvětlenou pěšinou. Sotva vnímá polámanou větev, bahnitou kaluž zasypanou listím, psa větřícího stopu. Okolí se slévá v jediný dojem živoucího organismu. Jen zrychlený dech prozrazuje jeho přítomnost na cestě lesní moudrosti. Už ví, že na něj čeká. Tam někde, kde se ke stezce vine potok ožívající jen za dešťů. Tam někde, kde přežívají jen ti silnější s hlubokými kořeny. Tam někde, kde mýtinu stíní vysoké koruny.

Usmívá se na tváře bez úsměvu, kyne bytostem bez pohledu. Jak předem naprogramován neomylně míří k houštině, za níž se rozvírá plocha běžnému zraku neviditelná. Osamělé a přesto spojené, tak pevné a silné a přesto lidmi zranitelné. Jak magnet přitáhne běžce mohutný dub. Stojí tu teď s ním. Cítí, jak jeho síla proudí i jím. Cítí, jak teplo vychází z jeho kmenu. Ač vůkol teplota klesá k nule, zima mu není. Stojí tu s ním chvíli či dýl, čas není.

Běží zas dál svým životem a strom má pořád v sobě. Zradí ho dech, neví, zda má letět či ležet. Ví jen, že sem patří.