Moje první půlka

Psal jsem tento zápisek dva dny a stále jsem nebyl spokojen. Bylo tolik zážitků, míchaly se mi dohromady a vytvářely text k nepřečtení. Rozhodl jsem se, že nechám hovořit fotografii, a tento článek bude pouze popiskem závodu, který se mi nevešel do deníku.

Také o předstartovním setkání tragédů nejvíce vypovídá fotka spokojených a usměvavých tváří na behej.com. Lze k tomu jen dodat, že to bylo krátké setkání.

Ještě minulý týden ve mě hlodal červík pochybnosti, zda 1:40 není nad mé síly. Cíl byl však v hlavě jasně vytyčen, a tak jsem se na startu hrdě nalepil na Miloše. Italská organizace přinesla do Prahy chaos, a tak jsme po startu už na Karlově mostě předbíhali pomalejší běžce.
Mezi druhým a třetím km na mě volal Keke, že Miloš běží moc rychle. Zdálo se mi, že tempo 4:54/km plánované na prvních pět km vypadá jinak, ale vyhovovalo mi to. Přeci jen v balíku se tempo drží lépe než při kochání se vysokými borovicemi.
Patníky s označením km jsem viděl zřídka, proto první zaznamenaný mezičas 23:50 na 5.km (4:46/km) jen potvrdil mé tušení, že Miloš do toho pěkně šlape. Když další km byl za 4:23, ani jsem neměl čas uvažovat nad tím, že můj průměrný čas na desítce je o vteřinu horší. Následující čtyři km (4:35/km) jsem opět nezahlédl jediný ukazatel. Čas na desítce byl 46:33 (4:39/km) a Miloše, který byl do té doby pár metrů přede mnou, jsem dohonil. Říkal, že tempo zvolil kvůli tomu, abychom se nemuseli honit na 4:34. A máme minutu k dobru. Má úžasný smysl pro humor.
Přesto to bylo nádherný. Tempo mi vyhovovalo, a Miloš občas zařazoval pomalejší úseky na oddechnutí. 13 km jsme měli přesně za hodinu a mírně jsme zrychlili na 4:33/km. Mé nové vložky v nezaběhnutých botách říkaly: „jsme tady, budou puchýřky“, ale mozek vyslal jasný signál. Na to teď není čas – běžíme.
Na občerstvení za 14.km jsem si vzpomněl na zlaté Drážďany. Tam jsou stolky popsány a nemůže se vám stát to, co mě. Vzal jsem si omylem ionťák. Se slovy „fuj to nechci !“ letěl. Naštěstí na posledním stolku byla voda, tak jsem nemusel jít posledních 7 km nasucho. I se zastávkou na občerstvení bylo tempo následujících dvou km 4:38/km. Další dva km na Strakonické byly ve znamení lehkého oddechu 4:43/km.
je třeba doladit styl...

Ukazatel 18tého km, čas 1:24. Hurá, do 1:40 to stihnu. Záplava nadšení mě ale paradoxně zpomalila. Přichází krátké, ale výživné stoupání na Janáčkovo nábřeží. Oči upřené do asfaltu. Najednou za sebou slyším: „Witty, přidej“. Tak jsem přidal. To Tučňák s paní Tučňákovou povzbuzovali. Díky jejich podpoře na potřebném místě jsem zase zrychlil.
Na konci Janáčkova nábřeží dobíhám běžkyni v modrém, se kterou to rveme to cíle. Chvíli ona, chvíli já. Nejsem sprinter, a proto mě překvapilo, že na Kampě ve finiši mě nikdo nepředběhl. Jedna brána, druhá, třetí je ta pravá. Cíl. Gratulujeme si s modrou běžkyní, na stopkách je úžasných 1:37:33.

První půlka 4:39/km, druhá za 4:35/km. A nohy ? Obdivuji dnešní závodníky, kteří se po ½ PIM vydali do Davle. Smekám svou čelenku, od které mám ze soboty půlku hlavy opálenou, a půlku bílou. Má stehna zvládla tak akorát vyklusávací sedmičku na rovince.

Mé poděkování patří vám všem. Mé těšení na tento běh se změnilo v potěšení, ve kterém se budu válet ještě týden.