Cisterna

Přehnal jsem to s vodou. Ubíhají poslední kilometry mé dnešní štreky a já mám stále přes litr vody v zásobníku. Z vaku s vodou, vměstnaného do ledvinky, vytahuji kabel a upouštím. Připadám si jako cisterna, za kterou se po kropení táhne dlouhá linka. V dálce spatřuji chodce, a protože mé počínání vypadá jako vypouštění jiné tekutiny, nechávám toho.

Z pracovních důvodů, za které si můžu jen sám, je pro mě toho léto poněkud náročné. Čeká mě jeden z dlouhých tréninkových běhů a chybí mi na něj čas. Ačkoliv je neděle, vstávám ve 4:50 abych stihl být v rozumnou dobu v práci. S heslem vody není nikdy dost připravuji kromě běžeckého pásu s 0,8 lt i novinku. Vak na vodu o objemu 1,5 lt cpu do ledvinky. Jednak se mi sníží těžiště, ale hlavně budu mít větraná záda a ta nebudou vypadat jak po lynčování.
Trasa je jasná, protože běžím z domova – krásy severní Prahy. Počítám s tím, že si ji cestou zpátky malinko zpestřím výběhem kopečka do Tróji.
Po mini snídani (chléb s marmeládou – jak jinak) vyrážím lehce po čtvrt na šest a pěkně mi šplouchá. Dvojkombinace dobře sedí, tělo si lebedí, a tak se valím vpřed pohodovým tempem. Vidím vycházet slunce a užívám si klidu spícího okolí. Vzhůru jsou snad jen zvířátka. Trasa po které běžím má obrovskou letní výhodu. Ráno a část dopoledne leží ve stínu a tím, že kopíruje řeku, je vzduch prosycen svěží jemnou vlhkostí. U jezu v Klecánkách váhám, zda se nemám pustit do zelené značce do kopce, ale na experimenty dnes bohužel nemám čas. Láká mě zkusit zase jinou, dosud nepoznanou cestu. Příště.
Asi od osmého km se stále míjíme se starším cyklistou. Úseky rovinaté jede rychleji, v úsecích hrbolatých předbíhám já jeho. Zdá se mi, že je také kochač. Na chvilku se někde ztratí, a za pár minut opět slyším šustění jeho plášťů. Milý doprovod.
Neubráním se myšlence na můj první dlouhý běh. Možná, že už se opakuji, ale první zážitek zůstane neopakovatelným. Když jsem si tenkrát poprvé sáhnul na zeď, myslel jsem, že si zavolám doprovod k odvozu, ale také jsem věděl že maraton do šesti hodin nějak zvládnu.
Cestou zpátky odbočuji po dřevěných stupních do Tróji, přičemž o běhu už nemůže být řeč. Nahoře jsem zpozoroval výhodu výstupu. Změnou pohybu se tělo protáhlo a porovnalo a zvýšením TF jako by přibylo sil. Když jsem doběhl poslední, 35.km dokázal jsem si představit, že jich bude ještě 7. I čas celkem šel: 3:12.