Začínám volně, alespoň tak to cítím. Trať jsem předem neviděl, za každým rohem proto čeká překvapení. Nutno uznat, že většinou příjemné. První odbočka vede trať historickou částí Bernau (městečko na severním předměstí Berlína, které v roce 1432 odolalo nájezdu husitů). Od věže ke staré škole asi 150 metrů dlouhým stoupajícím úsekem po rovných dlaždicích. Po přeběhu komunikace dělící park na přírodní a piknikovou část se běží podél hradeb. Nyní již po lehce zvlněné mlatové stezce. Téměř na konci hradeb uhýbá trať prudce vlevo, k rybníku. Bohužel po schodech. Ty jsou sice zakryty prkny, ale seběh se s přibývajícími okruhy stával čím dál obtížnější.
Rybník byl pln života. Hejno kachen bylo přikrmováno kolemjdoucími, tu a tam se mihla kolem stromu veverka nebo potkan. Nevím jak je to možné, ale tento rovinatý úsek okolo rybníka mi přišel jako jeden z nejtěžších. A to za ním následovalo stoupání okolo hřbitova. Zde bylo místo s krátkým, prudčím kopečkem, které jsem se rozhodl chodit pěšky již od druhého kola. Po seběhu k již zmíněné dělící komunikaci se vbíhalo do prostoru plného stanů. Podpory od doprovodu a zrovna neběžících štafetářů se dočkali nejen členové jejich týmu, ale s přibývajícími hodinami i my, běžící jednotlivě. Pod valem okolo bufetu, o kterém se ještě znímím, se doběhlo na druhé nejzazší místo trati a po ostré levé zatáčce následoval jediný asfaltový úsek k čipovému měření.
V těchto místech jsme měli stan a stolek a od třetího kola jsem se málokdy nezastavil alespoň na doušek pití. Měl jsem sebou kromě vody, které zmizelo 12 litrů, zelené Nestea, ionťák od Enervitu, grepový a pomerančový džus a samozřejmě nesmělo chybět pivo (nealko). Deset plechovek se ukázalo jako málo a Kačka musela u pumpy dokoupit další. Na vyrovnání chutě po ionťáku a čaji neznám nic lepšího.
Žádné komentáře:
Okomentovat