Mašinka

Tři dny po, mířím opět do Stromovky. Před Toi-Toikami nabíhám na ultra kolo a běžím k místu srazu pravidelného úterního tréninku. Když dobíhám, asociuje mi scéna z filmu „Jáchyme, hoď ho do stroje“, jak Koudelka znovu několikrát vbíhá na žíněnku, můj nynější běh – a do šedesátého kola vbíhá…

Je nás tu pár. Miloš předepisuje 6 x 400 metrů, mě dovolil „jen“ vyklusávat. Cítím se, jako bych měl za sebou o pár kilometrů víc, než obvykle. Běží se mi komfortně jen v tempu něco málo přes 10 km/hod. Rychleji to nejde.

Poté co obkroužíme s Milošem páté kolo a zbytek skupinky zaběhne své čtyřstovky, míříme pod kaštany (snad) do útulné zahrádky. Tři kousky dáváme ve třech a značně rozveseleni se vracíme zpět do parku. Během jedné věty je domluvena návštěva Miloše u mě doma. V tom nachází mašinku.

Mašinka červené barvy má místo koleček chrastítka. Ještě než nás opustí Honza, Miloš pěkně chrastí do rytmu běhu a střádá plány, co s chrastítkem udělá. Vítězí nápad jej věnovat neznámé ženě.

Tu správnou nemůže najít. Jedna je zaměstnána svým telefonem, jiná svým doprovodem a další se mu nezdá pro fórek vhodná. Poslední možnost skýtají otevřená okna hospody. Bohužel u žádného z oken není stůl, kam by mohla mašinka vjet.

Na poslední chvíli si všimnu stolu u vchodu, u kterého sedí dvě slečny. Vracíme se kus zpátky. Miloš vbíhá jedním vchodem do restaurace, probíhá ji a na stůl u druhého vchodu pokládá před slečny mašinku. Vybíhá ven a my pokračujeme k domovu. Kdo ví, kde teď mašinka houká.