úterý, dubna 29, 2008

Mise ukončena - nesplněna I.

V plánu mých příprav na oběh maďarského moře jsem měl jeden běh délky 16-18 hodin, který by končil ráno. Proto se pozvánka Miloše k návštěvě několika míst ležících u Labe zdála tou pravou příležitostí takový trénink zaběhnout. Přestože se mi to nepovedlo, nemám z výletu špatný pocit. Úbytek sil, který mě zastihl v Ústí nad Labem, byl řešitelný. Bohužel ne však v daný moment.

V týdnu před samotným během jsem udělal chybu. Chybu, kterou mi tělo neodpustilo. Místo abych zařadil volný den ve čtvrtek a vyklusal v pátek, udělal jsem to přesně obráceně. Proto jsem se v sobotu ráno cítil ztuhlý a i když jsem mysl přesvědčoval: "zvládneš to", podvědomě jsem cítil, že tento běh bude velmi těžký. Byl. V podstatě až na malé výjimky (po uběhnutí maratónu a po večeři) jsem v nohách velmi cítil minulou sobotu.

Jak psal PetrK na behej.com, běh z Drážďan přišel pro mě jaksi neplánovaně. Moc dobře cítím, že kilometry musí narůstat pomalu a běhat ultra každý týden mé tělo zatím neunese. Proto neberte mé rozhodnutí zúčastnit se německo-českého výletu jako bláznovství. Byl jsem v Drážďanech třikrát na maratónu a moc jsem si přál Drážďany proběhnout jen tak. Takže když nic jiného, tak jsem si splnil sen.

Cyklostezka podél Labe nastolila neuvěřitelnou pohodu hned na začátku. Velkou měrou se na ní podíleli parťáci Jirka Krejčí, Drakobijce a Miloš a samozřejmě Buldok jako doprovod. Samotná vyasfaltovaná stezka je na naše poměry úzká - pojme tři, čtyři natěsno vedle sebe běžící lidi. K tomu si přidejte protiběžce, hustý provoz kol a vyjde vám, že jsme často běželi jako husy za sebou. Naprosto mě uchvátila neuvěřitelná ohleduplnost všech pohybujících se. Celá německá strana je oázou klidu a pohody, ale také husté sítě občerstvení, penziónů a všelijaké zástavby.

Byl jsem moc rád, že jsem poslechl svůj vnitřní hlas a vzal si pás s vodou. Pro Buldoka bylo velmi obtížné nalézt vhodné místo pro zastavení auta a podařilo se mu to až po 14ti kilometrech. Už zde jsem se cítil ne jako po 14ti ale jako po 50ti kilometrech. Doplnil jsem zásoby vody, popil z plechovky nealko a pojedl chléb se sýrem. Na plánované druhé zastávce v Pirně jsme se nějakým záhadným způsobem minuli. Miloš s Drakobijcem hledali mapu a zkoušeli navázat spojení s Buldokem a já jsem si dal dvacet na lavičce u řeky, kde po celý den hrála reprodukovaná vážná hudba. Prostě pohoda.
Poslední kapky vody mizely a zachránce výpravy Drakobijce vytáhl cizí bankovku. Přesněji bankovku cizí měny z vlastní kapsy. Kluci si dali wiener wurst a všichni pivo. Bohužel jak se později ukázalo, dost silné. Můj běh se podobal chůzi opilce a slunko pálící do čela si tekutinu rychle bralo zpět. Po několika dalších telefonátech, jsme se s Buldokem konečně setkali - po 28 kilometrech na startu OberElbe marathonu v Königsteinu. V tu chvíli jsem ho miloval.

Ostatně Buldok mi velmi vrostl do srdce. Jeho upřímnost je odzbrojující. Třeba jak nám s úsměvem sděloval, že když na nás čekal a my nikde, dal nám chladit vody do řeky. Projela loď, přišla vlna a vody byly pryč. Úžasná příhoda. Chtěl bych mu tady moc poděkovat. Ono bez pořádné mapy se těžko hledají kamarádi v neznámém prostředí. Staral se o nás jako o vlastní a je to člověk, který by se rozdal.

Česká část stezky podél Labe je proti německé více naturální. Příroda zde chytne za srdce právě svou neupraveností. Snad jen stánky trhovců na hřenské straně neladí se skalními masivy.

V Českých Žlebech ukončil svou pouť Drakobijce a naproti z Děčína přijel RomikV. Po večeři v restauraci Piccolo (nic moc, hospodu známkuji 3-) jel Roman na kole až k ZOO do Prahy. Více jak 24 hodin v sedle! V noci svítil klukům na cestu a zajišťoval spojení mezi doprovodným vozidlem, když Buldok netrefil trasu. Obdivuji jeho výkon, pro mě naprosto nepředstavitelný.

Začal padat chlad a nastal čas na noční oblečení. V Děčíně už jsem si vzal z auta i čelovku. Domníval jsem se, že Děčín je od Ústí nad Labem kousek. Není. Cyklostezka za Děčínem končí a dál jsme museli jít už po silnici. V jedné z vesnic se vypotácel jakýsi muž z místního hostince. Volal na mě: "Kam běžíš?". "Do Prahy", já na to. "Tak běž do prdele" odvětil. Posléze jsem se dozvěděl, že stejnou otázku položit Milošovi přede mnou; proto ta reakce.

Kluci se mi začali vzdalovat. Ve Velkém Březnu se před půlnocí přidal PetrK, který druhý den běžel závod Praha-Brandýs. Doprovodil nás do Ústí nad Labem. Cítil jsem, že si potřebuji odpočinout. Možná by mi stačilo třicet, čtyřicet minut, ale Miloš delší zastávku neplánoval. Převlékl jsem se do suchého a na kótě 91 km vlezl do auta k Buldokovi. I když jsem později uvažoval, že bych mohl běžet dál, zvítězilo pohodlí vyhřátého auta. Byl jsem prostě línej.

5 komentářů:

Drakobijce řekl(a)...

Jo, byla to velmi pekna zkusenost. Zabehnout si "kousek" ultra v super skupine a jeste v krasnem prostredi bylo proste uzasny. Dik Milosovi za pozvanku, moc jsem si to uzil.

Anonymní řekl(a)...

Uzasny pro me nepredstavitelny vykon. Gratuluju! Krasne je, ze to nelames za kazdou cenu, je z ceho se poucit ;) AT

Štefan řekl(a)...

Ahoj Petře, veřím, že si udělal dobře, když jsi to pšerušil. Asi toho po té stovce minulou sobotu bylo hodně i na Tebe. Už teď Ti držím palce na Ultrabalaton, a těším se na repotráž. Hodně štěstí.

Honza Pt řekl(a)...

Ahoj Petře,napsal jsi to jak to přišlo.Je to to nejlepší co jsi mohl udělat,nemá cenu to lámat přes koleno.Budu ti držet palce na Balatonu.Snad se ještě uvidíme na PIMu,nebo ve Stromovce...

PetrS řekl(a)...

Díky :)
Stromovku v plánu nemám. Budu tou dobou na Slovensku.
2Štefan: nebylo 100, jen 85 :)