Kolem jezera IX. - konečně v cíli

Přestože zbývající část měřila 50 kilometrů, ve vzpomínkách zůstaly jen slabé útržky. Zůstanu proto v tomto závěrečném díle vyprávění jen u vjemů, tak jak si je ještě pamatuji.

Kilometry byly delší než předchozí den.
Sluníčko hladilo tak, až jsem se z toho občas zakymácel.
Voda k pití byla stejně teplá jako já.
Mozek odpojoval nepotřebné části těla. Necítil jsem vůbec nic. Žádná bolest, žádná euforie, prostě nic.
Neběžet byl pud sebezáchovy, chůze však byla horší než běh.
Na povzbuzování běžců ze štafet jsem nedokázal ani odpovědět.
Nechápal jsem, proč chodci v mém směru mají ručníky a míče.
Ti lidé za plotem u bazénu se na mě usmívali. Já na ně ne.
Stezka vedla stále do kopce. (Tento optický klam mi není dodnes jasný)

Po doběhu jsem nebyl ničeho schopen. Nějakým zázrakem jsem se vysprchoval a s úžehem tiše úpěl ve vyhřátém pokoji. Nemohl jsem jíst, stát, sedět, ležet, spát. Jíst jsem nemohl ještě celé dva dny. Po osmikilometrovém výklusu jsem se cítil jak na 108. kilometru. Slovo ultra bylo tabu.

Po 14ti dnech mi otrnulo. Jsem šťastný, že jsem závod nevzdal a do cíle se dostal. Několik lidí mi položilo otázku: „Poběžíš to znovu?“. Jasně, a moc rád. Stálo to za to!