středa, července 09, 2008

Sbohem, řeko

Zprvu mě napadlo: škoda, že nemám sebou foťák. Ba ne, ani sebejemnější optika by nedokázala zachytit tento jedinečný okamžik. Řeka se se mnou loučila v plné své kráse. Letně modrou oblohu vybarvil nad Babou temný mrak zadržující vláhu. Nebyl velký, nadanému malíři by stačilo sotva pár tahů. Sluníčko proto nerušeně posílalo svou sílu stohlavému hejnu racků, velebících si na naplavenině uprostřed toku. Vítr jemně laskal hladinu, která házela odlesky do všech stran. Stromy, v plné své síle, tvořily přirozenou kulisu této úchvatné scenérie.

Kdo si všiml toho, co já? Pár cyklistů spěchajících k útulku? Milenci stoupající od přívozu? Rybář v tiché meditaci? Těžko říct. Pro mě všechno mělo svůj význam. Čistá obloha mi říkala, kam vede má cesta. Tmavý mrak hrozil, že spustí, ale já jsem přeci nepromokavý, že. Vítr přinášel čerstvý vzduch a hladil mě po těle. Stromy tiše a moudře sledovaly mé kroky. Vše bylo v dokonalé symbióze, tak jak to má být.

„Budu zde plynout do konce svých časů, stejně jako Ty budeš běhat, dokud Tvé tělo dovolí“, pravila řeka. „Vždyť se neloučíme navždy. Budeme si jen vzácnější a lépe tak vstřebáme vzájemnou krásu. Budeme každý růst jinde, ale přitom spolu. Nezapomeň, voda je všudypřítomná. V Tobě je kus řeky a ve mě část člověka.“, odpovídala na můj němý pohled.

Sbohem, řeko, netruchlím, vzpomínat budu rád.

2 komentáře:

vefis řekl(a)...

Gratuluji k úžasnému výkonu. Tvé vyprávění je jako vždy inspirativní a neuvěřitelné. Takovou vzdálenost uběhnout si neumím ani představit.

Niki řekl(a)...

Ahoj. Doufám, že se po prázdninách uvidíme.