Stále zde

Předjarním vzduchem zteplalé vločky se tiše snáší k zemi. Už je to čtrnáct dní, co les za humny opustil led a množství chodců, nedočkavých houbařů, maminek s miminky a běžců spěchalo v tiché přítmí zimní přírody. Poslední ostrůvky změklého sněhu jsou od rána zakryty novou nadílkou. Soumrak se v tmu mění daleko pomaleji než v měsíci padajícího listí a nabízí hodinu neopakovatelného zážitku.

Které boty vybrat? Žluté, bílé nebo ty špinavé? Třeba zlaté, ale hlavně ne Jezuna, které v čerstvém sněhu nabírají pěticentimetrový podpatek. Nedočkavě odpočítávají metry k lesu: 250, 150, 50. Mezi domky je uklouzáno. Jak jinak. Městská část s téměř osmi tisíci obyvatel nemá (vůli) na úklid. S blížícím se lesem mizí vyježděné koleje a boty jemně laská deseticentimetrová poduška.

Prošlapaná místa od nedočkavých běžců se střídají s panenskou hladinkou, kde bota dychtivě rozhrnuje jemný příkrov. Laská se s vodou změněnou v jemnost bez zásahu člověka. Dopadá tu zvysoka, tu se šine. Jednou podle chuti, podruhé podle zkušeností ze známého terénu. Tu skrytý kořen, co běžce vyhodí a rozplácne jej, tu díra, co cvičí pevnost kotníku. Kolikrát už tu běžela… V suchu, horku, mokru, zimě, na ledu. Přemítavá, trápící se a přeci šťastná. Ano, už je to sedm měsíců, co tu běhá.

Těžko to vysvětlit, že stejná místa jsou pokaždé jiná. Jiný pohled, jiná nálada, či snad rostoucí les jehož změny se více cítí než vidí? Chápe to, ba co víc, poznává, že sem patří. I proto se srnky nepolekají, když si s nimi vzájemně kříží stezku. Ladně odhopkají po své, stejně jako bota si víří sněhový prach na její cestě. Našlapuje tak, že její stopa se ztrácí ve změti jiných. Neohlíží se, zda její stopa je trvalá. Cítí se, jako by byla tou vločkou, která právě přistála na samé špičce a nese se, dokud se nesmísí s ostatními. Šlape si tady a teď.