Happening u jezera

Nedaleko hranic s Francií a Holandskem, leží německé městečko Iserlohn. Z Prahy něco málo přes 650 kilometrů. Obyčejné rozlohou, neobyčejné akcí, kterou zde pořádají: benefiční, 24ti hodinový běh. Součástí je i 6ti a 12ti hodinovka, závod štafet a dětské běhy. Závodu se navíc může zúčastnit kdokoliv jako "freerunner". Kombinace otevřenosti všem a krásná trať zajistila organizátorům 302 účastníků.

Trať závodu dlouhá 1788 metrů s převážně asfaltovým povrchem, kopíruje břeh jezera, kterému se vzdaluje jen při průběhu přilehlým stadionem. Pro nutnost zdolání dvaadvaceti výškových metrů není úplně snadná, s přibývajícími koly bolí krátké, ale prudké klesání na přepadovou hráz. Život na jezeře a okolo jezera však poskytuje pohledy, kvůli kterým stojí za to tu běhat. Zvláště ráno, kdy opeřenci hlásí nový den, přestože obloha je ještě tmavá, nebo v okamžik, kdy slunce pošle první paprsek na prochladlé líce nočních běžců.

Při pohledu na mapku však zarazí dálnice nad jezerem. Kaz, který se nenávratně podepsal na tomto pěkném koutu. Naštěstí není dokončená (začíná asi 600 metrů za jezerem) a hlavní tah na Dortmund vede tak severněji. Při běhu je vnímána, ale zvuky jezera ji přehluší.

Závodníkům zvyklých na uzavřenou trať může vadit velké množství chodců korzujících po trati, ale podle přísloví: "jiný kraj, jiný mrav", probíhá prolínání chodců a běžců bez sebemenšího problému. Ba naopak, motající se děti jsou obdařeny úsměvem a chodci se většinou snaží běžce respektovat. Prostě takový pěkný den, když každý se baví po svém a přitom se snaží minimálně omezit ostatní.

Občerstvení bylo skvělé, ale tak na maratón nebo šesti-hodinovku. Chybějící "normální" jídlo, mi zřejmě zlomilo vaz. Banány, jablka, žlutý meloun nebo hroznové víno hlad nezaženou a sladkých tyčinek, čokolády a chleba s rozinkami má člověk za pár hodin také dost. Ze slaného byly na výběr jen chipsy, tyčinky, buráky, a občas je objevil sýr. Nevěřil jsem zraku, když se ve stanu s jídlem dokonce objevily dorty!. Krutě jsem doplatil na vlastní nulové zázemí: chybějící stan, židli a připravenou misku s jídlem.

Sportovně se mi závod vůbec nevydařil. Mohl bych si sám v sobě obhajovat proč a vypočítávat důvody. Především slabá a krátká příprava, v době vrcholu přípravy nemoc zabraňující tréninku atd. Ještě více za to může ztracená motivace. Přestože se mi v Německu moc líbilo a jel bych tam za týden znovu, v okamžiku, kdy začalo jít do tuhého, se mi hlavou hodilo jediné. Už mě to nebaví, užil jsem si své, tak proč bych se dál zbytečně mrtvil. To se raději hned v pondělí proběhnu u nás v lese.

Už sobotní ráno po noci strávené v Gasthofu Hunnies v Mendenu mi vyslalo signál, že závod nebude snadný. Po pár letech běhání už po probuzení poznám, jak to půjde. K tomuto pocitu se přidala obvyklá předstartovní nervozita, kterou zmírnil jeden z pořadatelů Bernd. Po dotazu, kde lze složit hlavu mi velmi přátelsky sdělil, že to nebudu potřebovat, protože mě považuje za top atleta. To ale netušil, že má výkonost je dost jinde než v roce 2007 a 2008. Vůbec způsob, kterým mě pořadatelé i ostatní běžci přijali byl velmi přátelský, nikoliv však vlezlý. Měl jsem prostě pocit, že mě rádi vidějí, i když to prvně. Bohužel, delší vzájemné konverzaci bránily mé slabé znalosti jazyka.

Po startu jsem vyběhl pohodovým tempem, kolo kolem 11 minut. Snažil jsem se nezanedbat pití, občas něco na posilněnou a po pár hodinách promazal kolečka koňskou mastí. Před šestou hodinou jsem měl 53 km a dal jsem si delší pauzu. Ale už tehdy jsem cítil, že pokračovaní nebude snadné. Krize jako trám přišla asi o dvě a půl hodiny později. Neměl jsem nic pořádného k jídlu a cítil jsem se úplně vysátý. Pozitivní bylo, že mě nic nebolelo, netahalo. Jen "sehr müde". Dcerka už byla pryč a tak jsem tam sám na lavičce přemítal, co dál. Moc mi pomohly povzbuzující zprávy od mé milované Lucky a Ondřeje. Nakonec přišel i jeden z diváků a já se vydal zpátky na trať. Byly z toho dvě hodiny nejlepšího běhu, kdy mě nepředběhl nikdo z pozdějších vítězů. Bohužel poslední. Cítil jsem, jak mi zase dochází energie. Zkoušel jsem kde co, odploužil ještě pár kol a jal se vyhledat místo k uložení. Nakonec jsem složil údy na lavičce u trati. Zalehl jsem tak, jak jsem byl a přikryl se spacákem.

Probralo mě, když mi někdo sebral petlahev s kofolou, kterou jsem měl pod hlavou a spadla při dřímání na zem. Vrátil jsem se na trať a alespoň za chůze si užil východu slunce. Ani pár kol pěšky mě nedokázalo vzpamatovat a přesvědčit k tomu, abych pokračoval. Počkal jsem na vyspalou dcerku, vyměnil startovní čísla s čipem za medaili a vyrazil domů.

Co dál? Tento závod mi měl sloužil jako kvalifikace na Balaton. Zbývá mi jediné, zaběhnout slušně Stromovku 27.5. a pokud ani tam to nevyjde, Balaton oželet. Mám to teď v hlavě trošku jinak. Víc než časy a kilometry potřebuji, aby mě to bavilo.

Web závodu, fotky.