Po tisíciletí hledala voda svou ideální cestu rovinatou nížinou. Rychle vtrhla z hor mezi úrodné hroudy a často měnila svou pouť. Tam, kde nebyla země tak pevná, vzala ji sebou. Tam, kde žula ji v cestě stála, bojovala. Člověk zprvu řece naslouchal. Sledoval její snažení, využíval její pravidelné cykly a občas trpěl i jejími rozmary. To když její síla zvítězila nad ustálenými pořádky.
Dnes, kdy je její koryto svázáno člověkem, rozpomene si na hledání cesty jen zjara. Zprudka se valí od Vrchlabí a stejně jak dříve živelně hledá slabá místa, která unáší sebou. Vnímání člověka je jiné, nazývá ji katastrofou, ničitelkou, bořící jeho překážky, které ji do směru jejího toku postavil. Ale řeka je stále stejná. To když člověk vidí věci jinak než jakými jsou.
Dva běžci. Kamarádi. Přátelé. Prožili spolu krátký čas v porovnání s řekou. Tiše se posunují po jejím břehu. Mají si co říct, ale s úctou k řece mlčí. Není co dodat k oblakům mlhy časného sobotního rána koulícími se na hladinou. Svorně hledí na bledě žlutý kotouč ozařující život, který řeka uchovává. Tiše cítí, nepojmenované, nádherné. To když lidé spolu jsou.
Rozpuštěni v klidu a radosti, že mohou, jak jejich vlhká přítelkyně, plynout, běžet i bojovat. Tu se nechají unášet, tu zrychlí své kroky, onde spočinou. Promluví o žití, rozejdou se k domovům, spolu však zůstávají. To když lidé chtějí.
Jednadvacátého dne měsíce padajícího lístí pod dojmy společného běhu Polabím zapsal jsem.
1 komentář:
Není co dodát, řeka i lidské životy plynou dál, jak jim velí jejich čas. Mem
Okomentovat