pondělí, dubna 25, 2011

Nezapomenutelný den

Drahý příteli!

Zdá se neuvěřitelné, že je to již počtvrté, co jsi vyběhl na náš společný intimní narozeninový běh. Víš dobře, proč píši vyběhl a ne vyběhli, protože má loňská neúčast mě velmi dlouho mrzela. Možná o to více jsem se na naše sobotní putování tak těšil. Ne že bych byl kdovíjak připraven, můj výsledek na Brdské padesátce byl slabý, ale srdce bilo poslední týden jen pro náš běh.

Ta dvě místa, která jsme během navždy spojili, pro nás hodně znamenají. Dobřichovice a Dobřichov. Přestože leží v naprosto odlišné krajině, mají společný ten vnitřní pocit osobní důležitosti. Téměř by se chtělo napsat: "Běh čtyřech řek", ale to bychom si naší cestu museli ještě trochu prodloužit k majestátnímu Labi.

Nedá mi, abych se nevrátil k počasí. Zatímco při premiérovém ročníku teplota od startu klesala a doprovázel nás déšť a mě v Dobřichově dokonce přepadla zimnice, letošní pohled na oblohu sliboval zcela opačné zážitky. Pozvolné opékání na slunci. Já mám přesto takové počasí raději, než zimu, která Tě nutí se choulit při pauze v hospodě u kamen.

Překvapilo mě, jak jsi zcela profesorsky od nádraží v Dobřichovicích vyběhl do stráně a ani Tě neznervóznělo, že potřebná modrá značka nás nedoprovází. S jistotou Tvého čtvrtého putování jsme se s ní v půli stoupání shledali. Těžko lze popsat slovy pohled na vycházející slunce nad brdským hřebenem a připojení k trati Brdské stezky. Škoda, že se Ti letošní ročník nepovedl, jak sis přál. Formu máš výtečnou.

Již při sbíhání k Řitce (skutečný místní název, nikoliv stav vyjadřující rozpoložení běžců) jsem zaznamenal pozoruhodný úkaz. Úseky trasy, které jsem si vybavoval z minulých dvou běhů, mi letos přišly kratší. Později, při pátrání po příčině tohoto jevu, si uvědomuji, že již od pomyslného výstřelu se mi běželo velmi dobře. Ruku v ruce s tímto stavem šla i snadnější orientace v terénu. Až do Konojed vede naše cesta po turistických značkách a málokdy jsme váhali kudy dál.

Velmi jsem se těšil na mladý borovicový les nad Davlí. Je s podivem, co se se stromy za ty tři roky stalo. Doslova a do písmene vyrostly jako z vody. Proběhli jsme tím místem a teprve poté, když jsem pátral, kde ty stromy jsou, jsi mě upozornil, že už dávno za námi. Nezapomenu na výhled na probouzející se řeky Sázavu a Vltavu, na místo kde jejich toky splývají jakoby přirozeně a nehybně a celou tuto scenérii přikrývá oblak ranní vlhkosti.

Ranní chlad odrážející se mezi skálami a řekou na její pravé straně nebyl v daný moment zcela komfortní, ale jak jsi řekl, později jsme na vodu přinášející život našim zpoceným čelům ještě rádi vzpomínali. Mám dojem, že i Záhořanský potok trochu naše kroky zrychlil, nutíce nás k zahřátí. Stačilo však začít stoupat k Jílovému a teplo se nám rozlévalo po těle.

Napovídali jsme toho opravdu hodně, ani jsme si nevšimli, že červenou značku jsme nechali kdesi vpravo. Les jsme sice museli oběhnout po silnici, ale nebylo to tak zlé. Dokonce jsme si podle mapy cestu spíš protáhli.

Jílové u Prahy. Další srdeční místo na naší cestě. Díky paní Jitce, která se náš běh těší stejně jako my a po 25ti km je naší první významnou zastávkou. Přivítá nás, upocené a nemyté chlapy, ve svém čisťounkém příbytku a nedbaje našeho stavu nás usadí do sedačky k běžecké hostině. Výtečné pohoštění musíme jen uždibovat, neboť nejsme ani ve třetině cesty. Záhy nám nezbývá než: "Moc děkujeme, Jitko!" a míříme k Těptínu. Ještě dlouho v nás zůstává ten pocit dobroty mezi lidmi a v žaludcích.

V Těptíně neodbočujeme do krásného Hornopožárského lesa, ale po krátkém, milém zastavení u Tvého přítele Luboše, jehož partnerku jsme zřejmě probudili, pokračujeme okolo hrobky barona Ringhoffera přes Kamenici do Zaječic. Jejich dar nealko piva působil jak božská mana.

Tak, jak už to v ultra bývá, jednou je lépe, jednou hůře. Na louce před Zaječicemi a vlastně až do Senohrab, mi bylo hůře. Těšilo mě, s jakou lehkostí jsi vyběhl tu louku, když se za obzorem pomalu objevoval srub. Úplně cítím ten stav, kdy tělo běží samo, jako by ani žádné převýšení neexistovalo. A že bylo pěkné, o tom se přesvědčuji při ohlédnutí zpět. Říkal jsem si, zda dnes potkáme nějaké jiné běžce. Dříve tomu tak nebylo. Jen co myšlenka opustila mou hlavu, už proti běží usměvavý muž. Bodeť by ne, takový pěkný den.

Nad Senohraby máme maratón a já přemýšlím o té loni zavřené domácí hospodě u silnice. Je otevřená! Nový majitel sice nevaří ty úžasné ovocné knedlíky, ale rýže také není špatná. Doplňujeme iontové nápoje, vodu do batohů a po nezbytném rozhovoru se štamgasty pokračujeme k hvězdárně v Ondřejově. Rýže jsem zřejmě snědl více, než bylo zdrávo, a tak až do Ondřejova zápasím se svým žaludkem. Nakonec po nějakých šesti, osmi kilometrech ustupuje a s jídlem se konečně smiřuje. Dokonce se začíná projevovat správný výběr oběda. V podstatě až do cíle putování se mi běží výborně.

V Černých Voděradech váháme nad pokračováním. Sličná cyklistka s mapou v ruce nás s prosbou o radu odbyde slovy, že nemá čas, ale v zápětí ji zastoupí místní, kteří nám ochotně cestu do Konojed popíší. Tam opuštíme značku, stezky a cesty, posledních asi 25 kilometrů běžíme po silnici. Nemusíme už tolik dbát na povrch cesty a můžeme volit úspornější krok.

Jako maják v moři stojí na rohu v Nučicích poctivá hospoda. Nemůžeme ji ani letos minout. Doplňujeme ionty, vodu a před hospodou ještě trávíme příjemný rozhovor s paní hostinskou. Tu zajímá naše putování a na oplátku nám vypráví o jejím životě. Jak ráda by tak hezký den trávila venku, ale má tohle převozníkovo veslo. Trochu nám závidí a mně jí je líto. Naplno si uvědomujeme, jaký máme dar, že můžeme. Můžeme běhat.

Zbývá poslední půlmaratón. Zvesela sbíhám k Molitorovu a užívám si ohromný rozdíl svého stavu mezi minulým během a dneškem. Zatímco předloni jsem tento nekonečný kopec dolů(!) šel, letos se pouštím z plných sil a stačím vnímat jarní život kolem. Nelze si nevšimnout toho rybníka vpravo a ondatry přebíhající silnici. Pozoruji, jak krajina z rána kopcovitá, se změnila v jemně uhlazenou. Jakoby malíř svými barvami a špachtlí tvořil.

Pár kilometrů před Dobřichovem musím dodat síly z müsli tyčinky, abychom k poutní hospodě u kostela doběhli společně bok po boku. Ještě jednou, bych Ti můj drahý příteli, chtěl poděkovat za nezapomenutelný den. Strávit den v Tvé osvěžující přítomnosti, doběhnout při plném vědomí s úsměvem v tváři a zakončit den u sklenky Tvého úchvatného vína je k nezapomenutí. Vyřiď prosím můj velký dík i Tvé paní za osobní dárek a mikinu, která se velmi hodila při cestě z Dobřichovské hospody.

5 komentářů:

12HonzaDe řekl(a)...

Hezky, moc hezky.. Akorat jsem chtel jen podotknout, ze jsem letos puvodne myslel dosahnout na tvuj "hanebny" cas 4:36:), ale radeji jsem nakonec bezel s kamaradem s vyrazne horsim casem, ktery sice jeste zacinal 4, ale jen tak tak:), ale ten pocit.. ten pocit byl naprosto skvely!!! Nekdy (tedy u me vetsinou) to neni o case a ty ty uspesne dokazujes, ze ani zavodak neni vyjimkou! At se dari! 12:)

Anonymní řekl(a)...

nelze než zaplesat a zatleskat - plesk, plesk, plesk :). Mem

Petr řekl(a)...

Ahoj Honzo, těžko říct, jak je možné, že stejnou trasu při lepší kondici jsem v roce 2008 protrpěl a letos si užil. Možná za to může ta volnost, že nemusím. Nemusím honit čas, nemusím závodit, ale se raduji z toho, co cestou vidím. A co víc, mám to komu sdělit.

Anonymní řekl(a)...

Vzácný příteli! Tvůj list jsem i tentokrát přečetl jedním dechem! Ano, přesně tak to bylo! Radost z běhu na každém kroku! Jen sebe místy nepoznávám: snadných výběhů, významného ukazatele formy, se mi totiž letos nějak nedostávalo. Též moje postartovní splašená horlivost měla k jistotě gymnaziálního rutinéra přece jen, přiznej si to, prosím, dost daleko. Každopádně, díky za jedinečnou epistolografickou reflexi vydařeného dne! Ale nejen za ni. Dlužím Ti totiž poděkování i za mnohé další: za letošní i všechny předcházející ročníky vedené po členité trase, zážitky a rozmanitými vjemy oplývající, která spojuje tolik svou povahou odlišných míst, že se Ti až zdá, že za den tu máš na dlani málem celý vesmír. Vděčný jsem samozřejmě i za samotný nápad sepnout právě ony dvě tak odlišné obce. Bez inspirace někdejším epochálním během z Pece do Pece, kde Tě ti nejpovolanější z povolaných vydatně zasvěcovali do ultramysterií, by se pro nás teď v sobotu ranní slunce jen stěží vyvalilo nad Dobřichovice, aby nás v pozdním odpoledni vyšťouralo z pergoly dobřichovského hostince k památečnímu fotu u ztepilého smrčku ověšeného velikonočními vajíčky. Loňského ročníku, příteli, nežel. Byl zoufale smutný. Poté, co jsem v Senohrabech v hospodě poblíž nádraží pochopil, že neskutečné výjevy z plazmové obrazovky, jež jsem tam náhodně zachytil, nejsou z katastrofického filmu, ale že ve Smolensku právě - za ďábelsky krutých okolností - odešel z tohoto světa výkvět polské politiky a kultury, změnilo se mé radostné putování k nepoznání. Obsáhnout velebné Labe v „Běhu čtyř řek“ je ovšem skvělý nápad, který si zaslouží detailní analýzu u antioxidačního nápoje. Pozdravy, spolehni se, rád vyřídím. Ondřej

12HonzaDe řekl(a)...

Petre, tradicne hezky napsane a moudre.. Jeste o to vic me tesi ta tvoje odpoved. Taky vim, ze nemusim, taky me cas netrapi, ale jeste asi v sobe mam ten blok/obavu z opravdu dlouhych behu. I kdyz mozna ne, mozna je to jen ta potrebna pokora, ktera v kombinaci s radosti z pobihani vsechno vyresi. Mej se fajn, 12:)