Poslední „delší“ běh před maratonem. Pozdní sobotní odpoledne provonělé jarem volá všechny, i ty, které přepadla lenora. Copak to dneska poběžím? To záleží na tom, kam se zrovna podívám. Nemám totiž žádný plán. Pobíhám si jen tak. O rychlost se mi stará úterní a čtvrteční Stromovka a zbytek běhám podle pocitu: „…měl bych asi dát…“.
Sobotě předcházel páteční výklus s Milošem, který se zvrhnul v kopcovitou pětadvacítku. Zhruba po šesti společných kilometrech se mě zeptal co mám v plánu. „Nic, jako obvykle“. Zajiskřili mu oči a odbočil do vydatného stoupání směrem od Prahy. Nebýt toho, že jsem si do bot špatně posadil vložku, byl celý běh jako pohlazení.
Tak co tedy přinese sobota? Čerpám z tréninku v časopise „Běhej“ a hledám týden před maratonem. Je tam 2 + 20 na 80 % Tfmax + 2. Bezva, tělo se těší, hlava taky a má trasa z centra podél řeky už čeká. Nebudu vás dlouho napínat. Spíš než požitek z podařeného běhu se mi hlavou honí čas, na který mám v Lípě vyběhnout.
Dvacku jsem dal za 1:32 s průměrnou TF 82 %. Trať je sice téměř rovinatá, ale 2 kilometry jsou lehkým krosem a cestou zpět jsem si užil protivítr. Čas odpovídá maratonu za 3:20. Neříkal ale Miloš, že závod člověka vyhecuje a nějaká ta minutka k dobru se najde? Mám zkusit 3:15? Proti hovoří fakt, že jarní maratony mi moc nešly, ale do třetice všeho dobrého…
sobota, března 31, 2007
neděle, března 25, 2007
úterý, března 20, 2007
Větrák
Vybíhám poslední zákrutu před Čechovým mostem, branou do věčně zelených běžeckých plání. Jak se sluší a patří na březen, náležitě oděn: čepice, rukavice (obě levé), bunda, kalhoty až na zem. Jednočíselná teplota velí nezastavovat.
Jako závan od vyhřátého rybníka chladného srpnového večera přichází zprava teplá fronta. Běžím okolo podivné vyvýšeniny, z které sálá teplo. Krásných třicet metrů laskavého proudu vzduchu mě ukolébává a ztišuje mou mysl. Spát, jediná myšlenka letí hlavou.
Tajný fukar je u konce. Sibiř. Od řeky foukne pod bundu a já mám chuť se vrátit. Budu pevný, kluci čekají za mostem, plání a divokou saní. Ani nevím co běžíme.
Cesta zpět. Žene mě vidina větráku z parkoviště hotelu. Už jej vidím. Jinde zvlhlá dlažba je tam suchá. Zpomaluji, přecházím do chůze a dělám, že si mi právě rozvázala bota. Nechávám se ovívat. Na jednom kraji je proud silný, mezera úzká a teplo suší boty. Na druhém konci je mezera širší a teplo vzlíná pod bundu. Ideální místo pro milence. Tulím se s teplem a hlavou mi letí jaro. To pravé jaro, kdy kvítky voní až hlava třeští, kdy polykám první mouchy a kdy poprvé vyběhnu v plavkách. Honem kalendář … Již zítra! Jupíí!
Jako závan od vyhřátého rybníka chladného srpnového večera přichází zprava teplá fronta. Běžím okolo podivné vyvýšeniny, z které sálá teplo. Krásných třicet metrů laskavého proudu vzduchu mě ukolébává a ztišuje mou mysl. Spát, jediná myšlenka letí hlavou.
Tajný fukar je u konce. Sibiř. Od řeky foukne pod bundu a já mám chuť se vrátit. Budu pevný, kluci čekají za mostem, plání a divokou saní. Ani nevím co běžíme.
Cesta zpět. Žene mě vidina větráku z parkoviště hotelu. Už jej vidím. Jinde zvlhlá dlažba je tam suchá. Zpomaluji, přecházím do chůze a dělám, že si mi právě rozvázala bota. Nechávám se ovívat. Na jednom kraji je proud silný, mezera úzká a teplo suší boty. Na druhém konci je mezera širší a teplo vzlíná pod bundu. Ideální místo pro milence. Tulím se s teplem a hlavou mi letí jaro. To pravé jaro, kdy kvítky voní až hlava třeští, kdy polykám první mouchy a kdy poprvé vyběhnu v plavkách. Honem kalendář … Již zítra! Jupíí!
neděle, března 18, 2007
Kniha
Již to není tajemství. Právě dnes jsem dokončil svou poslední trasu z připravované knihy „Běháme po Praze a okolí“. Knihu připravujeme s Tučňákem (duchovní otec myšlenky) a Milošem řadu měsíců. Knihu již zařadilo nakladatelství Grada do svého katalogu „Jaro-Léto 2007“ do sekce Sport a podle posledních zpráv by měla být křtěna v květnu na maratonském expu v Praze. Píšu o tom proto, abych omluvil své skromnější psaní tady i na Behej.com. Zbývá mi dohonit několik pracovních restů a již brzy se mi prsty zas roztančí po klávesnici. Třeba o tom, jak jsem se minulý týden na Vysočině bořil ve sněhu a závodil s hejnem divokých hus.
sobota, března 03, 2007
Pražský otvírák
V klidu dojíždím do pražské části Kbely. Jsem tu téměř hodinu před startem, říkám si času dost a těším se na známé i neznámé tváře. Ale ouha. Fronta závodníků je až ke křižovatce. Začalo pršet (ne mrholit nebo kapat, ale opravdu pršet). Doufám, že díky mému přihlášení předem budu ve výhodě. Vyfasuju jen číslo a bude. Nebylo. Poslušně se řadím na konec hada. V milé společnosti mokneme a modráme. S deštěm přišlo z Norska i ochlazení.
9:40. Před námi je ještě asi padesát závodníků, za námi rovněž a proto s úlevou přijímáme zprávu, že start se posouvá o 30 minut. Tak akorát se stačíme svléknout a vybíháme na dvou-kilometrový rozklus. Zuby mi samy drkotají. Dobíháme ke startu a rázem je vše jinak. Přestalo pršet i teplota poskočila malinko nahoru. Na startu je taková tlačenice, že se sotva vejdu do společného záběru.
10:30. Prásk. Podobně jako na PIMu se chvilku nic neděje. Však také dvojnásobná účast (311 kusů) to už je pořádná masa lidiček. Snažím se rozbíhat na 4:20. Na Garminu jsem nastavil program závodu (1.km 4:20, 2.km 4:15, 3.-8.km 4:10 a poslední dva co to dá). Než se GPS ustálí, tak nevím, zda běžím rychle nebo pomalu. První kilák není dlouhý a čas 4:15 mě přesvědčuje o tom, že jsem nepřepálil. Po očku sleduji Ondřeje. Ten ale ladí na Pečky a brzy se loučíme.
Tak jako každý závod běžím nejraději sám. Utáhnu a povolím podle svého. Daří se mi dvě věci. Částečně dýchat nosem a dávat si pozor na styl. Baví mě vybíhat zezadu a dotahovat se na človíčka, který se mi vpředu zalíbí. Přestávám usilovně sledovat Garmina a jen tak občas mrknu, zda se držím ve zvoleném tempu. Matně si vzpomínám, kde jsem loni začal tuhnout a kopce se mi po roce zdají nějaké menší.
Úterý 27.2.2007. Poslední společný trénink před Kbely ve Stromovce. Na plánu byla jedna pětka. A v mé hlavě myšlenka, že tato pětka mi řekne, jak mám Kbely běžet. Devět postav se po volném kolečku a pár stovkách chystá na ostrou pětku. Jen tak prohodím, že česnek si už k obědu dávat nebudu a Honza nás baví vyprávěním o skákání na trampolíně po smaženém květáku.
Pětku jsem zaběhl za 20:31 a po zbytek týdne přemýšlel. Není to náhoda? Zvládnu to? Středeční výklus, opět známý běh mrtvoly, mi naznačoval, abych pomýšlel spíše na loňský čas (44:04). Je to vůbec možný? Já, pomalý kus, se stylem běhu „hroch“, takové ambice? Přesto jsem už ve čtvrtek Garmina naprogramoval na 41:35…
Blíže se sedmý kilometr a loňská krize nikde. Fajn, mám prostě den. Nervózní automobilisté, kterých je více než loni, se mezi námi pletou, ale naštěstí snad k žádné kolizi nedošlo. Kdyby tak věděli, co prožíváme. Každý běží jak o život. Pro sebe, proti sobě, za sebe. Přeju jim aby z troubení přešli na běhání. Je to tak krásný.
Stojan osmičky je v Satalicích. Nechávám se běžet a mávám dlouhé řadě povzbuzujících děcek. „Ten v tom žlutym trikotu to loni vyhrál“ slyším za sebou. (rozrážím vzduch v žluté bundě) Míjím Mirka K. Člověka, který je pro mě běžeckým guru. Jeho kilometry a výkony obdivuji od počátku svého běhání. Proběhnout se s ním jen tak ve Stromovce je balzám. Moudrý člověk, který stojí za svými názory a vyzařuje takový klid a pohodu. A teď, běžím vedle něj. Mé soutěživé já je ve svém živlu. Je strašně hezké, když si pak v cíli podáváte ruce se svými kamarády a soupeři. Vy obdivujete jejich lepší výkony a oni gratulují vám za podařený běh a naopak.
Poslední kilák. Rvu se ze všech sil. Žádné 4:10, ale 3:42. Radek, další můj milý soupeř, když ho předbíhám jen pronese: „No to snad ne..“ Vyhlížím za kterým obloukem už bude konečně cíl. Běžím jak o závod. Tak, jsem tu. Garmin odmáčknutý na startovní čáře po nahrání ukazuje 41:12, oficiální čas mám 41:18. Vzhůru na Českou Lípu! A co na můj výkon řekl ultraMiloš? „Kde ses flákal, řekl jsem za 40."
9:40. Před námi je ještě asi padesát závodníků, za námi rovněž a proto s úlevou přijímáme zprávu, že start se posouvá o 30 minut. Tak akorát se stačíme svléknout a vybíháme na dvou-kilometrový rozklus. Zuby mi samy drkotají. Dobíháme ke startu a rázem je vše jinak. Přestalo pršet i teplota poskočila malinko nahoru. Na startu je taková tlačenice, že se sotva vejdu do společného záběru.
10:30. Prásk. Podobně jako na PIMu se chvilku nic neděje. Však také dvojnásobná účast (311 kusů) to už je pořádná masa lidiček. Snažím se rozbíhat na 4:20. Na Garminu jsem nastavil program závodu (1.km 4:20, 2.km 4:15, 3.-8.km 4:10 a poslední dva co to dá). Než se GPS ustálí, tak nevím, zda běžím rychle nebo pomalu. První kilák není dlouhý a čas 4:15 mě přesvědčuje o tom, že jsem nepřepálil. Po očku sleduji Ondřeje. Ten ale ladí na Pečky a brzy se loučíme.
Tak jako každý závod běžím nejraději sám. Utáhnu a povolím podle svého. Daří se mi dvě věci. Částečně dýchat nosem a dávat si pozor na styl. Baví mě vybíhat zezadu a dotahovat se na človíčka, který se mi vpředu zalíbí. Přestávám usilovně sledovat Garmina a jen tak občas mrknu, zda se držím ve zvoleném tempu. Matně si vzpomínám, kde jsem loni začal tuhnout a kopce se mi po roce zdají nějaké menší.
Úterý 27.2.2007. Poslední společný trénink před Kbely ve Stromovce. Na plánu byla jedna pětka. A v mé hlavě myšlenka, že tato pětka mi řekne, jak mám Kbely běžet. Devět postav se po volném kolečku a pár stovkách chystá na ostrou pětku. Jen tak prohodím, že česnek si už k obědu dávat nebudu a Honza nás baví vyprávěním o skákání na trampolíně po smaženém květáku.
Pětku jsem zaběhl za 20:31 a po zbytek týdne přemýšlel. Není to náhoda? Zvládnu to? Středeční výklus, opět známý běh mrtvoly, mi naznačoval, abych pomýšlel spíše na loňský čas (44:04). Je to vůbec možný? Já, pomalý kus, se stylem běhu „hroch“, takové ambice? Přesto jsem už ve čtvrtek Garmina naprogramoval na 41:35…
Blíže se sedmý kilometr a loňská krize nikde. Fajn, mám prostě den. Nervózní automobilisté, kterých je více než loni, se mezi námi pletou, ale naštěstí snad k žádné kolizi nedošlo. Kdyby tak věděli, co prožíváme. Každý běží jak o život. Pro sebe, proti sobě, za sebe. Přeju jim aby z troubení přešli na běhání. Je to tak krásný.
Stojan osmičky je v Satalicích. Nechávám se běžet a mávám dlouhé řadě povzbuzujících děcek. „Ten v tom žlutym trikotu to loni vyhrál“ slyším za sebou. (rozrážím vzduch v žluté bundě) Míjím Mirka K. Člověka, který je pro mě běžeckým guru. Jeho kilometry a výkony obdivuji od počátku svého běhání. Proběhnout se s ním jen tak ve Stromovce je balzám. Moudrý člověk, který stojí za svými názory a vyzařuje takový klid a pohodu. A teď, běžím vedle něj. Mé soutěživé já je ve svém živlu. Je strašně hezké, když si pak v cíli podáváte ruce se svými kamarády a soupeři. Vy obdivujete jejich lepší výkony a oni gratulují vám za podařený běh a naopak.
Poslední kilák. Rvu se ze všech sil. Žádné 4:10, ale 3:42. Radek, další můj milý soupeř, když ho předbíhám jen pronese: „No to snad ne..“ Vyhlížím za kterým obloukem už bude konečně cíl. Běžím jak o závod. Tak, jsem tu. Garmin odmáčknutý na startovní čáře po nahrání ukazuje 41:12, oficiální čas mám 41:18. Vzhůru na Českou Lípu! A co na můj výkon řekl ultraMiloš? „Kde ses flákal, řekl jsem za 40."
pondělí, února 26, 2007
HTTP Error 404. Not Found.
Nepříjemná hláška v titulku je jen asociací na číslo, které na mě kouká ze SportTracku po nahrání včerejšího výklusu. Sám se divím, kde se ty kilometry za únor vzaly. Za to může ten zavřený most. Dát si s kamarády trénink ve Stromovce znamená pro mě naběhaných i 20 km. A když přičtu sobotní ultraráno, až takové překvapení to není.
Tak jsem zas jednou vstával ráno v noci. Byla sobota, 3:43. Protože jsem si tento běh naplánoval před pár dny a moc jsem se na něj těšil, probudil jsem se už ve 3 a chvilku se ještě povaloval v posteli. Původně jsem chtěl běžet něco delšího, ale samotnému je těžko i na třicítce. Také si říkám, že mi nic neuteče.
Vzhledem k časnému startu jsem volil trasu do Kralup po silnici a zpět, už za světla, podél řeky. Vybíhal jsem v půl páté a nebudil jsem ani zvláštní pozornost. Možná díky tomu, že v centru města jsou lidé zvyklí na ledacos. I na panáčka s kahanem na čele. S chutí jsem proběhl prázdnou Podbabskou čtyřproudovku a odbočil do Lysolaj.
V kopci v zatáčce před sebou vidím dva rvoucí se opilce. Co teď? Oběhnout je není kudy, silnice je zde široká sotva na autobus. Přesto to zkusím, když tak uteču. Blížím se k nim a s trochou úlevy pozoruji, že místo regulérní rvačky jde jen o takové pošťuchování. Jeden z nich mě spatřil a se slovy: „Ty vole policajt“ se od svého soka oddělil a věnoval se nenápadné chůzi. Bezva, žlutá bunda Illuminite funguje i proti opilcům.
Vybíhám na nejvyšší bod trasy – do Horoměřic. GPSka ukazuje směr mezi domy. Zkouším poprvé pro mě neznámou cestu do Statenic. Malinko mě znepokojuje, že je to polní cesta, ale vypadá používaně. Když se však po 700 metrech ztrácí v lese, do zpěvu mi není. O běhu nemůže být ani řeči. Za necelých deset minut se mi daří z lesa vyjít. Psi ve Statenicích nevěděli zda mají štěkat nebo výt.
Dál už žádné překvápko nečekalo. S radostí u Přílep sleduji, jak se po šesté už rozednívá. Další známka jara. Nejen ty zelené lístky u nás v parku, ale hlavně světlo dělá jaro jarem. Vše je čistší, mysl jasnější, tělo svěžejší. Jaká nádhera osamělého běžce mezi poli. Ale co to? Levé lýtko tvrdne na kámen. To rozběháš. Malinko zvolňuji a je zas líp. Za pár kilometrů už o něm nevím.
Tento běh zkouším tři premiéry. Poprvé za celé své běhání jsem si vzal sebou ionťák. Malinko mě tlačí v břiše. Zadruhé zkouším místo tyčinek Corny obyčejné BeBečka. Takové ty placaté zabalené v hranolku. Velmi dobře po zapití kloužou do bříška jak do pokojíčku a bez problémů tam zůstávají. I pocit z dodané energie je dobrý. A zatřetí jsem vyměnil značku gelu Nutrend za Penco. Penco jde o poznání hůře vytlačit z tuby, ale chuťově je diametrálně lepší.
Podél řeky až ke kamenolomu běžím úplně sám. Úchvatné ticho řeky a ozvěna startující kachny ve skalách jen dotváří atmosféru fantastického rána. Dobíhám do pomyslného cíle ve Stromovce. Jsem unaven, ale tak zvláště. Je to moc příjemné. Unavené svaly, ale přitom je tělo nabito energií.
Tak jsem zas jednou vstával ráno v noci. Byla sobota, 3:43. Protože jsem si tento běh naplánoval před pár dny a moc jsem se na něj těšil, probudil jsem se už ve 3 a chvilku se ještě povaloval v posteli. Původně jsem chtěl běžet něco delšího, ale samotnému je těžko i na třicítce. Také si říkám, že mi nic neuteče.
Vzhledem k časnému startu jsem volil trasu do Kralup po silnici a zpět, už za světla, podél řeky. Vybíhal jsem v půl páté a nebudil jsem ani zvláštní pozornost. Možná díky tomu, že v centru města jsou lidé zvyklí na ledacos. I na panáčka s kahanem na čele. S chutí jsem proběhl prázdnou Podbabskou čtyřproudovku a odbočil do Lysolaj.
V kopci v zatáčce před sebou vidím dva rvoucí se opilce. Co teď? Oběhnout je není kudy, silnice je zde široká sotva na autobus. Přesto to zkusím, když tak uteču. Blížím se k nim a s trochou úlevy pozoruji, že místo regulérní rvačky jde jen o takové pošťuchování. Jeden z nich mě spatřil a se slovy: „Ty vole policajt“ se od svého soka oddělil a věnoval se nenápadné chůzi. Bezva, žlutá bunda Illuminite funguje i proti opilcům.
Vybíhám na nejvyšší bod trasy – do Horoměřic. GPSka ukazuje směr mezi domy. Zkouším poprvé pro mě neznámou cestu do Statenic. Malinko mě znepokojuje, že je to polní cesta, ale vypadá používaně. Když se však po 700 metrech ztrácí v lese, do zpěvu mi není. O běhu nemůže být ani řeči. Za necelých deset minut se mi daří z lesa vyjít. Psi ve Statenicích nevěděli zda mají štěkat nebo výt.
Dál už žádné překvápko nečekalo. S radostí u Přílep sleduji, jak se po šesté už rozednívá. Další známka jara. Nejen ty zelené lístky u nás v parku, ale hlavně světlo dělá jaro jarem. Vše je čistší, mysl jasnější, tělo svěžejší. Jaká nádhera osamělého běžce mezi poli. Ale co to? Levé lýtko tvrdne na kámen. To rozběháš. Malinko zvolňuji a je zas líp. Za pár kilometrů už o něm nevím.
Tento běh zkouším tři premiéry. Poprvé za celé své běhání jsem si vzal sebou ionťák. Malinko mě tlačí v břiše. Zadruhé zkouším místo tyčinek Corny obyčejné BeBečka. Takové ty placaté zabalené v hranolku. Velmi dobře po zapití kloužou do bříška jak do pokojíčku a bez problémů tam zůstávají. I pocit z dodané energie je dobrý. A zatřetí jsem vyměnil značku gelu Nutrend za Penco. Penco jde o poznání hůře vytlačit z tuby, ale chuťově je diametrálně lepší.
Podél řeky až ke kamenolomu běžím úplně sám. Úchvatné ticho řeky a ozvěna startující kachny ve skalách jen dotváří atmosféru fantastického rána. Dobíhám do pomyslného cíle ve Stromovce. Jsem unaven, ale tak zvláště. Je to moc příjemné. Unavené svaly, ale přitom je tělo nabito energií.
pátek, února 23, 2007
Pohřeb
Po dvouapůlletém běhání jsem se rozhodl k zoufalému, ale nezbytnému činu. Neustálé narážky typu: "jsi snad stonožka?" a výtky: "strč si ty boty někam, to je má přihrádka" mě donutily uspořádat pohřeb jednoho ze šesti párů mých milovaných bot.
Výběr kandidáta byl jasný. První botky to nemohou být. Byly svědkem první patnáctky za dvě hodiny a květnového maratonského cíle na Staroměstském náměstí. Místo musí uvolnit druhé v pořadí. Na palci díra, na patě prošup. Boty, které poznaly všechny povrchy. Led, kámen, jehličí i asfalt.
Naposledy jsem je obul, zavázal tkaničky, pohladil svršek a políbil spodek. Sundal jsem je a vrátil jim původní vložky.
Ze šuplíku jsem vyndal a složil tenorovou flétnu, kterou oprašuji jen na vánoce.
Pohřeb samotný se uskutečnil na dvorku našeho činžáku za přítomnosti jediného smutečního hosta mé milé psové Witty. Tu bohužel více než samotný akt zajímaly ostatky jiných obřadů. Při zvednutém víku popelnice zazněla Tichá noc a botky se naposledy nadýchly čerstvého povětří.
Po obřadu byl čas na hostinu. Připil jsem si hypotonickým ionťákem a pojedl zbytky gelů z říjnových Drážďan. Psová už měla dost od popelnic a proto nic nedostala. Mějte se fajn botky v běžeckém nebi.
Výběr kandidáta byl jasný. První botky to nemohou být. Byly svědkem první patnáctky za dvě hodiny a květnového maratonského cíle na Staroměstském náměstí. Místo musí uvolnit druhé v pořadí. Na palci díra, na patě prošup. Boty, které poznaly všechny povrchy. Led, kámen, jehličí i asfalt.
Naposledy jsem je obul, zavázal tkaničky, pohladil svršek a políbil spodek. Sundal jsem je a vrátil jim původní vložky.
Ze šuplíku jsem vyndal a složil tenorovou flétnu, kterou oprašuji jen na vánoce.
Pohřeb samotný se uskutečnil na dvorku našeho činžáku za přítomnosti jediného smutečního hosta mé milé psové Witty. Tu bohužel více než samotný akt zajímaly ostatky jiných obřadů. Při zvednutém víku popelnice zazněla Tichá noc a botky se naposledy nadýchly čerstvého povětří.
Po obřadu byl čas na hostinu. Připil jsem si hypotonickým ionťákem a pojedl zbytky gelů z říjnových Drážďan. Psová už měla dost od popelnic a proto nic nedostala. Mějte se fajn botky v běžeckém nebi.
pátek, února 16, 2007
Sbohem kamarádi
Bezkonkurenčně poslední dobíhám poslední trojku. Sbírám plíce, hledám končetiny a zcela malátný končím v náručí Radka. Třináct minut předtím jsem byl vyloučen z klubu Stromovkářů za svou nemístnou poznámku: „Ještě ráno jsem Tě měl rád Miloši.“
První trojku zahajuje Miloš jako obvykle svým: „Dnes pomaleji, v tempu 4:05“. Jak kdo, Miloši. Nenechám se vyhecovat a volím osvědčenou tragédí taktiku. Vyraz poslední, aby Tě nikdo nepředběhl. Držím tempo co udýchám a na stopkách nastavuji kontrolu: trojka do třinácti minut.
Daří se mi. Jsem relativně čerstvá mrtvola a dokonce jednoho kolegu předbíhám. První trojka za 12:31 do mě nalévá trochu optimismu. Druhá má nepovedený start a díky němu běžím necelé dva kilometry na čtvrtém místě. Ovšemže ne s časem. Ten klesá na 12:46.
Při výklusu toužebně pokukuji po únikové cestě k domovu. Nebuď srab a vydrž. Na startu poslední trojky už umírám. Jediná myšlenka mě provází celým během. Hlavně aby mi nedal kolo. (Kolo má dva km a běží se jedno a půlka). Přežil jsem. Těsně pod třináct minut. Sbohem kamarádi.
První trojku zahajuje Miloš jako obvykle svým: „Dnes pomaleji, v tempu 4:05“. Jak kdo, Miloši. Nenechám se vyhecovat a volím osvědčenou tragédí taktiku. Vyraz poslední, aby Tě nikdo nepředběhl. Držím tempo co udýchám a na stopkách nastavuji kontrolu: trojka do třinácti minut.
Daří se mi. Jsem relativně čerstvá mrtvola a dokonce jednoho kolegu předbíhám. První trojka za 12:31 do mě nalévá trochu optimismu. Druhá má nepovedený start a díky němu běžím necelé dva kilometry na čtvrtém místě. Ovšemže ne s časem. Ten klesá na 12:46.
Při výklusu toužebně pokukuji po únikové cestě k domovu. Nebuď srab a vydrž. Na startu poslední trojky už umírám. Jediná myšlenka mě provází celým během. Hlavně aby mi nedal kolo. (Kolo má dva km a běží se jedno a půlka). Přežil jsem. Těsně pod třináct minut. Sbohem kamarádi.
středa, února 14, 2007
Výklus na Blaník
Máme jarní prázdniny. Konečně po pár letech má jejich název smysl: Jarní. Dnešní slunný den jsme v sestavě synek, Witty (psová) a její bohužel již slepá kamarádka využili k návštěvě legendou opředeného místa vrchu Blaníku.
U vstupu do lesa je cedule s nápisem: „Otestujte si svou kondici. Na rozhledně je tabulka, z které se podle času dozvíte, jak jsme na tom s vaší kondicí.“ Jsme po každou srandu, tak jsme vyběhli. V čele jasně vede naše psová nesoucí v tlamě míček. Za ní chvátám já s batohem na zádech a vlekoucí na vodítku její slepou kamarádku. Občas ji musím tahat z křoví nebo rozmotat okolo stromu, který obtočila. Skupinku uzavírá netrénovaný synek. Mělo by to být asi 700 metrů.
Mám na stopkách už téměř 10 minut, ale rozhledna nikde a cesta začíná podezřele klesat. Zabloudili jsme. Pěkně jsme si vrchol oběhli. Vzpomínám na Křemešník, kde se mi stalo něco podobného cestou dolů. Vracíme se a na druhý pokus vrchol zdoláváme. Kamzičí stezka pod rozhlednou je pro slepce velkou překážkou a čas už neměříme. Zato si nahoře užíváme samoty, klidu a ducha tohoto místa.
Ještě hezčí zážitek nám přichystal menší bratr – Malý Blaník. Ve středu zříceniny – několikrát zbořené a vystavěné kaple je 200 let starý smrk a absolutní mír. Magické místo, kde si připadáte jako doma. Síla tohoto místa nás zcela uchvátila.
U vstupu do lesa je cedule s nápisem: „Otestujte si svou kondici. Na rozhledně je tabulka, z které se podle času dozvíte, jak jsme na tom s vaší kondicí.“ Jsme po každou srandu, tak jsme vyběhli. V čele jasně vede naše psová nesoucí v tlamě míček. Za ní chvátám já s batohem na zádech a vlekoucí na vodítku její slepou kamarádku. Občas ji musím tahat z křoví nebo rozmotat okolo stromu, který obtočila. Skupinku uzavírá netrénovaný synek. Mělo by to být asi 700 metrů.
Mám na stopkách už téměř 10 minut, ale rozhledna nikde a cesta začíná podezřele klesat. Zabloudili jsme. Pěkně jsme si vrchol oběhli. Vzpomínám na Křemešník, kde se mi stalo něco podobného cestou dolů. Vracíme se a na druhý pokus vrchol zdoláváme. Kamzičí stezka pod rozhlednou je pro slepce velkou překážkou a čas už neměříme. Zato si nahoře užíváme samoty, klidu a ducha tohoto místa.
Ještě hezčí zážitek nám přichystal menší bratr – Malý Blaník. Ve středu zříceniny – několikrát zbořené a vystavěné kaple je 200 let starý smrk a absolutní mír. Magické místo, kde si připadáte jako doma. Síla tohoto místa nás zcela uchvátila.
Volně s Milošem
Vybíhám schody na Letnou na své náhradní trase do Stromovky. Cítím, že dnešní čtyřstovky budu tahat z paty. Mám 11 minut na místo srazu a v hlavě mi šrotuje Kbelská desítka. Díval jsem se na loňský průběh a říkám si, že za 4:20 na prvním kilometru budu letos moc rád.
Dvě minuty před čtvrt na sedm dorážím ke Šlechtovce. Bohužel vidím jen přibíhajícího Miloše, jinak nikde ani bota. No nazdar, běhat s Milošem čtyřkila sám, to je jako napsat si dopředu parte. Záhy se však objevují další kamarádi a mě se ulevuje.
Miloš říká: „Dnes jdeme volně, jsem nějak unaven“. Fajn, 400 metrů za 90 vteřin a budu spokojen. První rozeběh mi připadá, že jdeme opravdu pomaleji než minule. Zdání klame, na budíku je 83 vteřin. Že bych se lepšil? Možná malinko, ale to co následně předváděl Miloš je obdivuhodné. Každý zásek rychleji až někam k 72 vteřinám.
Po deseti úsecích opouštím zbytek skupinky a ve „volném“ tempu 4:40 vyklusávám k domovu. Mé třetí čtyřstovky v životě dopadly pěkně: 83 82 85 82 84 83 86 86 90 84. Opět jsem druhý den tělesně naprosto v pohodě. Více jak dva roky běhání už musí být někde vidět.
Něco vám prozradím. Na monitoru mám nalepenou cedulku. Je na ní napsáno: 7.4.2007 Česká Lípa 3:15 tempo 4:37. Žádné malé plány, co?
Dvě minuty před čtvrt na sedm dorážím ke Šlechtovce. Bohužel vidím jen přibíhajícího Miloše, jinak nikde ani bota. No nazdar, běhat s Milošem čtyřkila sám, to je jako napsat si dopředu parte. Záhy se však objevují další kamarádi a mě se ulevuje.
Miloš říká: „Dnes jdeme volně, jsem nějak unaven“. Fajn, 400 metrů za 90 vteřin a budu spokojen. První rozeběh mi připadá, že jdeme opravdu pomaleji než minule. Zdání klame, na budíku je 83 vteřin. Že bych se lepšil? Možná malinko, ale to co následně předváděl Miloš je obdivuhodné. Každý zásek rychleji až někam k 72 vteřinám.
Po deseti úsecích opouštím zbytek skupinky a ve „volném“ tempu 4:40 vyklusávám k domovu. Mé třetí čtyřstovky v životě dopadly pěkně: 83 82 85 82 84 83 86 86 90 84. Opět jsem druhý den tělesně naprosto v pohodě. Více jak dva roky běhání už musí být někde vidět.
Něco vám prozradím. Na monitoru mám nalepenou cedulku. Je na ní napsáno: 7.4.2007 Česká Lípa 3:15 tempo 4:37. Žádné malé plány, co?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)