Sbohem, řeko

Zprvu mě napadlo: škoda, že nemám sebou foťák. Ba ne, ani sebejemnější optika by nedokázala zachytit tento jedinečný okamžik. Řeka se se mnou loučila v plné své kráse. Letně modrou oblohu vybarvil nad Babou temný mrak zadržující vláhu. Nebyl velký, nadanému malíři by stačilo sotva pár tahů. Sluníčko proto nerušeně posílalo svou sílu stohlavému hejnu racků, velebících si na naplavenině uprostřed toku. Vítr jemně laskal hladinu, která házela odlesky do všech stran. Stromy, v plné své síle, tvořily přirozenou kulisu této úchvatné scenérie.

Kdo si všiml toho, co já? Pár cyklistů spěchajících k útulku? Milenci stoupající od přívozu? Rybář v tiché meditaci? Těžko říct. Pro mě všechno mělo svůj význam. Čistá obloha mi říkala, kam vede má cesta. Tmavý mrak hrozil, že spustí, ale já jsem přeci nepromokavý, že. Vítr přinášel čerstvý vzduch a hladil mě po těle. Stromy tiše a moudře sledovaly mé kroky. Vše bylo v dokonalé symbióze, tak jak to má být.

„Budu zde plynout do konce svých časů, stejně jako Ty budeš běhat, dokud Tvé tělo dovolí“, pravila řeka. „Vždyť se neloučíme navždy. Budeme si jen vzácnější a lépe tak vstřebáme vzájemnou krásu. Budeme každý růst jinde, ale přitom spolu. Nezapomeň, voda je všudypřítomná. V Tobě je kus řeky a ve mě část člověka.“, odpovídala na můj němý pohled.

Sbohem, řeko, netruchlím, vzpomínat budu rád.

Kolem jezera IX. - konečně v cíli

Přestože zbývající část měřila 50 kilometrů, ve vzpomínkách zůstaly jen slabé útržky. Zůstanu proto v tomto závěrečném díle vyprávění jen u vjemů, tak jak si je ještě pamatuji.

Kilometry byly delší než předchozí den.
Sluníčko hladilo tak, až jsem se z toho občas zakymácel.
Voda k pití byla stejně teplá jako já.
Mozek odpojoval nepotřebné části těla. Necítil jsem vůbec nic. Žádná bolest, žádná euforie, prostě nic.
Neběžet byl pud sebezáchovy, chůze však byla horší než běh.
Na povzbuzování běžců ze štafet jsem nedokázal ani odpovědět.
Nechápal jsem, proč chodci v mém směru mají ručníky a míče.
Ti lidé za plotem u bazénu se na mě usmívali. Já na ně ne.
Stezka vedla stále do kopce. (Tento optický klam mi není dodnes jasný)

Po doběhu jsem nebyl ničeho schopen. Nějakým zázrakem jsem se vysprchoval a s úžehem tiše úpěl ve vyhřátém pokoji. Nemohl jsem jíst, stát, sedět, ležet, spát. Jíst jsem nemohl ještě celé dva dny. Po osmikilometrovém výklusu jsem se cítil jak na 108. kilometru. Slovo ultra bylo tabu.

Po 14ti dnech mi otrnulo. Jsem šťastný, že jsem závod nevzdal a do cíle se dostal. Několik lidí mi položilo otázku: „Poběžíš to znovu?“. Jasně, a moc rád. Stálo to za to!

Kolem jezera VIII.

Velmi vítanou službou zajištěnou pořadateli byly policejní hlídky, které nám zajišťovaly plynulý přeběh frekventovaných silnic.

S blížícím se svítáním mi začaly ubývat síly. Nemít Ondřeje v zádech, asi bych už šel pěšky. Naprosto otevřeně přiznávám, že bez skvělého doprovodu manželky, Ondřeje a jeho dcery bych Balaton neoběhl. Nejen díky tomu, že jsem mohl pít i mezi občerstvovacími stanicemi, ale hodně mi pomohla i jejich pouhá přítomnost. Udělali, co mi na očích a těle viděli a mé myšlenky v nejtěžších chvílích patřily právě jim.

S rozedněním se dostavila i pravidelná fyziologická potřeba. Organizátoři toalety nezajišťovali a poradit si tak musel každý po svém. Pokud nechtěl být člověk dobytkem, nebylo to vůbec jednoduché. Nalevo domky, napravo pláž. Tento obrázek trval třeba i několik kilometrů. Já jsem měl štěstí v opuštěné zahradě s polorozpadlým stavením, snad jediným, které jsem na jižní straně jezera viděl.

Kolem šesté ranní jsem zazmatkoval a honil Ondřeje po všech okolních cestách aby našel ztracenou značku. Ta samozřejmě byla o kus dál na cestě, po které jsem běžel. Vyčítám si, že jsem byl nespravedlivý a kladl mu zmizelou značku za vinu. Neomlouvá mě, že jsem byl v tu chvíli už dost mimo, je mi to moc líto. Ondřejova síla se projevila v okamžiku, kdy se vrátil a nadšeně mi sděloval, že potkal jediného člověka. Uměl prý bezvadně rusky a báječně si popovídali; směr prý máme správný.

Po osmnácti hodinách jsme minuli značku stopadesátého kilometru. Byl jsem na konci svých sil. Dnes si plně uvědomuji, jakou jsem udělal chybu. Takovéto akci měla předcházet zkušenost z 24 hodinovky. Můj nejdelší běh v tréninku (123 km) přesně odpovídal vzdálenosti 150ti kilometrů, na kterou jsem měl natrénováno. To, co se odehrávalo dál, bylo jej o touze se jménem cíl.

Rozhodl jsem se, že se posunu ke kontrole na 163. kilometru a tam si odpočinu déle. Těch 13 kilometrů mi trvalo dvě hodiny. Na stanovišti jsem strávil třičtvrtě hodiny a z leže jen pozoroval jak mě postupně dobíhají soupeři. Nezištně se mě ujal doprovod finských běžců a provedl mi akupresurní masáž. Jeho závěr byl jediný – únava z přehřátí. Mé nohy ohodnotil slovem „good“ a popřál mi „luck“. Zdravotník ohlášený pořadateli zde nebyl.

Kolem jezera VII.

Na 91.kilometru přestalo slunce definitivně pro první závodní den osvětlovat tento kout Země. Lépe vybavenou občerstvovací stanici (schnitzel s rýží, arašídy) jsem využil asi k desetiminutové pauze a nasazení čelovky. Sice byla většina trasy na jižní straně jezera osvětlená, ale našla se místa, kde bychom byli bez světla ztraceni. Několikakilometrové přímé úseky mezi domky s pouličním osvětlením střídaly cesty vzdalující se jezeru. Problémem byl nejen horší povrch absolvovaný potmě, ale i slabě viditelné značení. Párkrát jsme se museli vracet, ale naštěstí to nebylo nikdy více než sto metrů.

Okolí jezera bylo stálé živé, když jsme se po půl jedné ranní dostali na další kontrolní bod na 111. kilometru. Bylo to zároveň stanoviště, kde štafety a dvoudenní běžci ukončili svou první část běhu. Na tomto místě se musím zmínit o našich ženách. Kde jsme míjeli Pavlínu, nevím. Martin, který v tu dobu běžel asi půlhodinu za mnou mi později říkal, že ji viděl někde u plotu - zradil ji žaludek. Martina, kterou jsme míjeli tuším kolem stovky, vypadala spokojeně, právě si převazovala botu. A i když nemá uveden celkový čas, bojovala do poslední chvíle. Devatenáct kilometrů před cílem, na posledním měřeném stanovišti, měla do limitu ještě 2,5 hodiny. Za to, jak se porvala s tratí, zaslouží obdiv a uznání.

Do druhé části závodu jsem vybíhal sic unaven, ale pohyb vpřed se stále dal ještě nazvat během. Kouzelná noc nám přichystala mnohé milé chvíle. Jednu z nich popisuje můj doprovod Ondřej takto: „Na rakouské závodnici byly patrny známky únavy. Tu se ze tmy vynořil rytíř a dámě nabídl pivo. Její oči se rozzářily a její zhrublý hlas opět doznal ženské krásy. Ja, ja, es tut mir sicher gut. Rytířův zbrojnoš na hliníkovém oři přispěchal blíž a z mošny vylovil božský mok. Poté zanechali dámu s plechovkou svému osudu a razili dál.“

Úchvatný koncert nám přichystala noční zvířátka. Všemožné zvuky se ozývaly jak od jezera, tak ze zahrad domků napravo. Nic víc, než šplouchnutí, kuňk a ojedinělý hmyz, který zapomněl jít spát, v tu chvíli neexistovalo. Byly to jedny z nejhezčích okamžiků běhu. Tam, kde noční klid přehlušil noční klub, nesetkali jsme se s problémy. Spíše mezi opilci zavládlo nechápavé ticho. Jsme asi opravdu z jiného světa.

Kolem jezera VI.

Kilometry utěšeně narůstaly a konečně jsme se blížili k jezeru. Běželi jsme sice po cyklostezce, ale ta vedla souběžně pár metrů od frekventované silnice. Odhaduji, že až kolem 53.km se stezka odpojila a přivinula se vodě. Na občerstvení jsme zde zaznamenali velmi příjemný úkaz. Nejen k mému doprovodu se organizátoři začali chovat jako k závodníkům. Takový obrázek vstřícnosti pořadatelů, kdy nás brali jako jeden tým, trval až do konce. Bodejť by ne, absolvovat takovou štreku na kole musí být strašné. Raději jsem to běžel. S přiblížením k jezeru stoupl i provoz pěších a cyklistů, ale všichni byli velmi ohleduplní a navzájem jsme si nepřekáželi. Několikrát jsem se dal s okolo jedoucími do řeči. Něco o závodu věděli a vyzvídali, kolik nás toho ještě čeká, kde je start a tak. Bylo to velmi milé a i proto se mi běželo stále dobře. Další kontrolní stanoviště bylo v Keszthely. Časový limit byl mírný, na 69,5 km jsme měli být nejpozději za 10 hodin. Měl jsem více jak dvouhodinovou rezervu (7:16). Možná právě zde bylo to místo, kde jsem měl zařadit odpočinek a snažit se sníst něco víc než kousek ovoce a pár rozinek.
Těšil jsem se, že cyklostezka bude lemovat břeh jezera, jeho konejšivá hladina bude vyzývat k ochlazení a občasný závan vlhkých par svlaží mé tělo. Bohužel tomu tak nebylo. Voda zůstávala jen na dohled a od linky břehu nás oddělovalo buď neproniknutelné rákosí nebo pláže povětšinou pod uzavřením. Po pravici lemovaly stezku domky. Vítané ochlazení přišlo až se západem slunce.

Kolem jezera V.

Kousek za občerstvením je hydrant, ale mě v tu chvíli zajímal travnatý plácek vedle. Lehl jsem si abych se uvolnil a provedl pár protahovacích cviků, ale spoluběžci mě nenechali v klidu. Hned si mysleli, že jsem mimo. Moje „ok, ok“ je moc nepřesvědčilo. Z oddechu na zádech tak moc nebylo a pokračoval jsem dál. Ondřej, můj drahý doprovod na kole, si pro zahájení vybral nejtěžší část trasy. Polní cesta podél staré vinice a lesní úsek daly jeho hliníkovému oři dost zabrat. Naštěstí jej přečkali bez úhony oba.

Byl to jediný úsek mimo asfalt, nicméně jsme cestou (hlavně v noci) ještě narazili na části, které byly poškozeny od kořenů stromů. Sluníčko stále ukazovalo, jak moc má nás rádo. Již mi nestačilo pít každých 4-5 km, kde byly OS, a tak s velkou výhodou jsem přijímal od Ondřeje tekutiny zhruba každé dva kilometry. Před metou maratónu jsem začal cítit jistý diskomfort pravého kolene a preventivně natáhl ortézu. Nakonec jsem s ní doběhl až do cíle.

Tento běh mi konečně ukázal, odkud pramení mé občasné potíže s pravým kolenem, táhnoucí se od lednové Unhoště. Viníkem jsou jednoznačně nové vložky, které jsem si nechal udělat v prosinci v Casri. Ne, že by byly špatné, ale ty původní jsem měl speciálně vypodložené právě proto, aby eliminovaly mé křivé nohy. Takto tu křivost vyrovnávalo koleno, následně kyčel a na druhé noze dostalo zabrat lýtko. Tuto zářnou kombinaci jsem poznal až po pár hodinách po doběhu. Všechny bolístky při běhu totiž postupně samy mizely, respektive mozek, který rovněž ztrácel funkčnost, se soustředil jen na vidinu cílové pásky.

Na druhém kontrolním stanovišti (42,6 km) jsem byl za 4:23. Občerstvení bylo zde malinko lepší. K banánům se přidal skvělý meloun, ale pivo jsem opět musel lovit ze svých zásob. Neměl jsem však vůbec chuť jíst něco navíc a těch pár ořechů a rozinek ze stolku jsem do sebe vsoukal se sebezapřením. Cítil jsem se naprosto skvěle a byl jsem i spokojen s tím, že jsem začátek nepřepálil. Vůbec se mi nechtělo odpočívat. S odstupem času hledám ten moment, kde jsem udělal chybu. Myslím si, že byla v zanedbaném odpočinku, ale později, ne na maratónu. Ondřej odhadl, že příčinou vyhoření v druhém dni byl nedostatek mé konzumace.

Kolem jezera IV.

Vybíhám sice bez hodinek, ale rozhodně ne s lehkou hlavou. V posledních hodinách mi začalo pomalu docházet, jak nepředstavitelná vzdálenost mě čeká. Nesdílel jsem veselí a radostné očekávání Dana nebo Martina a nezapojil jsem se do přátelské česko-slovenské debaty na prvních kilometrech. Běžel jsem ponořen do sebe s vědomím, že každá maličkost zde hraje velkou roli, i těch pár slov navíc.

Rozbíhám se v zadních řadách jen dle svých pocitů. Svou rychlost reguluji i tak, že výhradně dýchám nosem. První kilometry nás odvádí z klidného městečka Tihany do vnitrozemí směrem na sever. Běžíme po silnici nejprve v chumlu a chování většiny řidičů dává tušit, že akce není pro ně neznámou. Většinou se i nadále setkávám spíše s povzbuzováním, než nějakou negativní reakcí. Zvláštností byl požadavek pořadatele, abychom běželi vpravo. Hlavním důvodem zřejmě bylo značení, které, pokud vedla trasa po silnici, bylo namalováno u pravého okraje.

Podle propozic, měla být na každé občerstvovací stanici k dispozici nejen voda, ale i ionťák a nějaké drobnosti k zakousnutí. Musím však konstatovat, že sortiment OS byl velmi slabý. Některé položky chyběly a ovocem byl většinou jen banán. Tato nedobrá situace panovala celou první polovinu závodu. Opanuje mnou podezření, že občerstvovačky nám vyžraly štafety před námi. Od 20.kilometru (a dále každých 20) mělo být pivo, ale nám se naskytl jen obraz poházených plechovek u trati.

Honza Ondruš běžel závod sám, bez doprovodu. Když jsem na pátém kilometru slyšel jeho úpěnlivé volání: „Izo, izo!“ a odpovědí mu bylo: „There is no izo at this refreshment point“, odtušil jsem, že hlavně běžci bez doprovodu to budou mít dost těžké. Zvláště poté, co ionťák nebyl ani na 10.kilometru.

Možná to byla jedna z osudových „maličkostí“ pro ty, kteří nestihli dorazit v limitu do cíle. Od pátého do dvacátého kilometru se běží po silnici dost zvlněnou krajinou a výjimkou nebyly ani kopce, které jsem pro úsporu energie raději šel. Můj doprovod se s lahví ioňtáku a plechovkou českého piva připojil na prvním kontrolním stanovišti, na dvacátém kilometru.

Kolem jezera III.

Registrace probíhala od 16ti hodin. Na louce, asi 50 metrů od startu, postavili organizátoři velký bílý stan. Pod něj se vešla nejen registrace a malé expo, ale i pasta party, pódium pro hudbu a stoly s židlemi pro posezení závodníků. Samotná registrace probíhala ve velmi přátelské atmosféře. Žádné problémy s čísly a platbami, krásné památní triko o velikosti dle výběru a malé občerstvení na stolku. Ostatně všichni pořadatelé a dobrovolníci byli velmi vstřícní a ochotní. Vzpomněl jsem si při té příležitosti na srovnání se Spartathlonem. Laskavý maďarský přístup nejen k závodníkům, ale i k jejich doprovodu ve srovnání s řeckým přístupem jednoznačně kraloval.

Před sedmou večerní jsme se do stanu ještě vrátili na pasta party a poslechnout si pár technických informací k závodu. Osmiminutový proslov v maďarštině byl přeložen asi do dvou anglických vět. Přesto, jak se druhý den před startem ukázalo, jsem v něm přeslechl jednu z nejdůležitějších informací. Po společné večeři jsme se každý odebrali svou cestou.

V sobotu ráno startovaly nejdříve ženy společně se štafetami. Štafety o 2-4 běžcích běželi okolo jezera ve dvou dnech. Poté, co jsme popřáli našim závodnicím mnoho štěstí, odebrali jsme se ještě do penziónu. Zde mě žena upozornila, že obě naše krajanky měly ještě cosi modrého připnutého na čísle. To já jsem neměl.

Když jsme se před dvanáctou vrátili na start a odpozoroval jsem, že to cosi modrého má každý, ujistil mě Honza Ondruš, že jsem bez druhého čipu. Ten na botu byl u čísla a ten druhý, na prst, se prý vydával vedle u stolku. Všechny stolky byly již samozřejmě prázdné. Naštěstí laskaví pořadatelé dvěma zapomnětlivcům čip uschovali u startovní brány. Takže pět minut před startem už jsem jej měl navlečen na prstě. Stihli jsme s ostatními učinit ještě pár přátelských pozdravů a přesně ve dvanáct hodin 21.6.2008 jsme za zvuku trumpetky odstartovali.

Vzkaz

Úryvek z Knihy MIRDAD Mikhaila Naimy:

„Velká nostalgie je jako mlha. Vychází ze srdce, ale skryje ho stejně jako mlha, která vystupuje z lesa nebo oceánu a zakrývá pak les i oceán.

…

Ten muž je stižen velkou nostalgií a nemá žádnou obruč, s níž by mohl hrát. Uprostřed světa, tak zabraného do času a jeho her stojí sám bez zaměstnání a bez potřeby spěchu. V divadle lidskosti plném kostýmů a řečí má pocit, že je nahý, nepatřičný a divný. Nedokáže se smát s těmi, již se radují, ani plakat s těmi, kteří pláčou. Lidé jedí a pijí a chutná jim, ale jemu jídlo v ústech zhořklo a žádný nápoj nedokáže uhasit jeho žízeň.

…

Člověk, kterého postihne velká nostalgie je jako náměsíčný, jenž bloumá naplno probuzeným světem. Vede ho sen, který ostatní nevidí ani necítí, a proto krčí rameny a smějí se mu za zády.“

Kolem jezera II.

Týden před oběhem jezera jsem běžel „Rozkvetlou kaštanku“. Spojil jsem příjemné s ještě příjemnějším a vyzvedl si nový klubový dres. V úterý jsem jej vyzkoušel, vypral a v pátek zapomněl na šňůře. Reprezentovat mateřský klub jsem tak musel v triku z loňského maratónu v Porýní. Mnozí spoluběžci a pořadatelé mě tak považovali za Němce a kladli mi otázky výhradně v němčině. Na jedné z občerstovaček se však jedna z dam otázala odkud jsem a pak už hovořila jen polsky.

Do Tihany, místa startu a cíle a bezesporu nejhezčího místa u Balatonu, jsme dorazili ve čtvrtek po deváté večerní. Po ubytování jsme zamířili do jedné z místních hospod. S usednutím na nás okamžitě zaútočili komáři. „To nás čekají horké chvilky, až budeme za dva dny za soumraku kroužit u tohohle velkého rybníku.“, napadlo mě. Skutečnost však nebyla tak dramatická. Myslím, že ani Ondřej, hrdinný můj doprovod na kole, si na bodnutí létajících upírků nestěžoval. Sice nám u snídaně vyprávěl o krvavých stopách na klimatizaci v pokoji, ale to bylo až v pondělí po doběhu.

Možná to bylo teprve v pátek dopoledne, kdy mi začínalo docházet, co mě čeká. Vydali jsme se na prohlídku městečka a od kostela se nám odkryl sic úchvatný, ale mou čelist rozevírající, pohled na jezero. Za dopolední mlhy byl protější břeh sotva znatelný. Tehdy jsem si uvědomil, že to není jako 12ti, 24ti hodinovka, kde člověk běží dokud chce a kolik může a do cíle se stejně dostane. Tady se to prostě MUSÍ oběhnout. Celé.