Po tmě

Při čistění staré pošty jsem narazil na zajímavou pozvánku od Sama Straky. Ačkoliv byl mail starý tři roky, měl stále své kouzlo. Sam tehdy Miloše a mě lákal na jakýsi ultraběh v Německu, který je neobvyklý časem startu. Vybíhá se v pět odpoledne. Tehdy jsem musel Samovu nabídku odmítnou díky termínu, který byl jen týden po oběhu Balatonu. Když si vzpomenu, na jak dlouho mě maďarské rozpálené jezero vyřadilo z provozu, považuji tehdejší odmítnutí za více než správné.

Letos byl termín již 33. ročníku Fidelitas Nacht Lauf stanoven na předposlední červnový víkend, tři týdny po Silva Nortica Run. S myšlenkou na zajímavou akci jsem po třech letech Samovi odpověděl, že letos by to šlo. U takové příležitosti k proběhnutí nemohl samozřejmě chybět ani můj ultra přítel Ondřej.

Vyrazili jsme v sobotu před sedmou ranní a po dvanácté jsme již byli na místě. Start závodu je v Karlsruhe na atletickém stadiónu, cíl se nachází na asi dvěstě metrů vzdáleném stadiónu fotbalovém. Součástí samotného závodu na 80 km je maratón, který startuje na 38.km. Tam je kromě výtečné občerstvovací stanice umístěna i druhá předávka čtyřčlenných štafet, které vybíhají spolu s ultraběžci na celou trať. Doprovodné běhy dětí na atletickém oválu, domácí zákusky a přátelská atmosféra zpestřují čekání na start. Zajásal jsem, když jsem v davu zaslechl češtinu. Byli to zde žijící krajané, kteří nás upozornili na jediné problematické místo na trati na 56,5 kilometru.

Na startu se řadíme do první třetiny závodníků. Žádná tlačenice, úsměvy, přání skvělého běhu. Po čestném půlkole na oválu odbočujeme do lesa na zpevněnou mlatovou cestu. Příjemný povrch pro pomalý i rychlejší běh. První kilometry běžíme s Ondřejem bok po boku. Někde na druhém Ondřej hlásil tempo 5:10. Za pátým kleslo na 5:28. Byl spokojen, že jsme zvolnili. Mě se to sice moc nezdálo, ale protože se mi běželo výtečně, neprotestoval jsem. Kolem osmého kilometru jsme doběhli Sama a ten poznamenal, že běžíme moc rychle. Jeho budík ukazoval průměrných 5:13. V ten moment Ondřej zjistil, že ve skutečnosti mi hlásil, kolik je hodin.

Ondřej se Samem zpomalili, ale já jsem v nastaveném tempu pokračoval. Cítil jsem se skvěle. Prvních 18 kilometrů, až do první předávky štafet, se běží po totální placce. Mlatovou stezku a les střídá asfalt a kvalitní cyklostezka. Honil jsem se s jednou holkou ze štafety, která evidentně nemohla unést, že ji předběhl důchodce a ještě si fotí okolí. Po nucené přestávce u přejezdu (na fotografii v oranžovém vytaženém triku) ostře vyrazila a párkrát se ještě pokoušela odrazit můj útok ze zadní pozice. Nakonec rezignovala. Třeba jsem ji pomohl k lepšímu času.



První předávka štafet byla famózní. Probíhali jsme špalírem desítek povzbuzujících, jako kdyby do cíle zbývalo šedesát metrů a ne 62 kilometrů. Zde stojí za to poznamenat, že teprve na tomto místě se na občerstvení, v pořadí již pátém, objevilo jídlo. Výběr byl v podstatě pak totožný na všech dalších stanicích. Voda, iont, nealko karamelové pivo, čaj, cola, banány, slané tyčinky, oříšky, chléb, závin a medvídci!

Další profil již tak snadný nebyl. Popis by se dal zjednodušit na běh z vesnice do vesnice, ale přes kopec, který je dělil. Kopce nebyly však prudké ani extrémně dlouhé, všechny se mi je podařilo vyběhnout. Trasa se klikatila lesem, polemi i historickými částmi vesnic a městeček. Jedním slovem nádhera.

Od 35-tého kilometru jsem očekával v zádech Ondřeje, abych mu sdělil, že mě už bolí nohy. Zvláště při prudkých sebězích jsem pociťoval dosud nepoznané. Jakoby mě do lýtek chtělo něco kousnout. Křeč. To by mi tak chybělo. Nakonec jsem se jí naštěstí dočkal až v cíli. To když jsem se snažil vstát, zakousla se potvora do levého lýtka a pravého stehna zároveň.

Před startem se mě krajánci ptali, za kolik prý že těch 80 kilometrů uběhnu. Řekl jsem, že osm hodin by bylo skvělých, ale devět a deset nakonec taky. Běžel jsem bez hodinek a tak mým jediným orientačním bodem byla přicházející tma. Ta mě zastihla na třetí předávce štafet na 55.km. Podle kostelních hodin jsem měl mít na vysněný čas asi deset minut rezervu, ale čekal mě ještě pěkný kus cesty.

Ta vedla opět přes les do další vesnice. Nebezpečný úsek zmíněný na startu krajany, byla asi dvěstě metrů dlouhá spojka po kamenech a kořenech mezi lesními cestami. Dál už žádné nebezpečí nehrozilo a měl-li běžec síly, mohl běžet i po tmě naplno. Až k dalšímu občerstvení jsem se "svezl" se štafetáři, kteří měli sebou doprovodného cyklistu. Tam se ukázalo jiné nebezpečí.

Přišla krize jako prase. A to jsem poctivě pil i jedl. Běžel, ba co, spíše jsem se potácel jako hroch, než mi došlo, že ta krize jednou skončí. Sedmnáct do cíle. To bych do rána i ušel. Hlava se uklidnila, myšlenky "že se na to můžu..." odezněly a jen jsem se ploužil tichým lesem.

Asi po osmi kilometrech jsem se začal vzpamatovávat. Tempo z prvních kilometrů se mi vrátilo pár set metrů po sedmdesátce, když kostelní věž právě odbila půlnoc. Já těch osm hodin snad dám! Poslední desítka byla stejně skvělá jako těch prvních 18 kilometrů. Hlavně někde nezakufrovat. Ne všude byly na zemi šipky a orientace nebyla úplně snadná. Ondřejovi se pár set metrů před cílem podařilo chybně odbočit. Až u nádraží zjistil, že celé kolo běží znovu. Na jeho konečném účtu přibyly další tři kilometry.

Doběh byl nádherný. Kolečko vítězů po trávě na osvětleném stadiónu doprovázel potlesk doběhnuvších přede mnou. I když jsem tušil, že jsem si nadělil krásný dárek, musel jsem na oznámení času chvilku počkat. Sice mám na diplomu nakonec ještě o dvě minuty víc, ale i tak je to pořád pod osm. Jsem šťastný. Stačí mi k tomu málo. Osmdesát kilometrů pod osm hodin.

Výlet do Bad Schandau

Šestý kilometr. Začínám zaostávat. Indispozice z vleklého pokašlávání nedovoluje tělu držet krok s první ženou. Ze sportovního požitku se propadám do snového stavu. Přestávám vnímat samotný běh. Můj zrak zaujme u cesty kámen velikosti rodinného domu. Obrostlý křovinami, dokonce na něm v letitých nánosech bahna a písku zakořenil strom. Než stačí hlavou proběhnout myšlenka, kde se vzal takový balvan v rovině toku Labe, přitáhne můj zrak skála vlevo. Jasně světlejší místo chybějícího bloku vyvolá pocit lidské zranitelnosti. Desítky, stovky let deště, mrazu a slunce horu rozštíply jak kus dřeva.

Zapadající slunce vytvořilo na obloze znatelný předěl. Horní třetina je tmavá jako by zvěstovala blížící se bouřku, spodní část je vymalována svěží modří dne, který se nemá k odchodu. Uprostřed obrazu se smyslně tyčí stolová hora. Krvavě zabarvená hladina neklidné řeky je magická. Zve mě do své náruče. Stačí už jen krok, dva a voda by mě vtáhla k sobě. Běžím jak v omámení vstříc pozdnímu teplu.

Au! Při stoupání lesem do chatrče jsem se musel zastavit. Tělo se potřebovalo zbavit trochu vody a upíři z louží se na mě vrhli nebývalou silou. Nezabiješ? Rád bych, ale všechno má své hranice. Sedám snad já jim na záda? Piju jim krev? Nikoliv. Nyní nejsem člověkem, jen zvíře, které se brání. Součást řetězce příčin a následků. I když je žádám, aby mě nechali, nemohou. Jsem pro ně obživou tak, jako je pro mě životem voda a obilí. Těch se také neptám. Neměl bych?

Druhý den prší. Jasně, slunce to přeci včera říkalo. Proběhnout, aby tělo nezapomnělo, jak krásný pocit pohyb sebou nese. Lehnout do tepla k vodě. Upravené. V přítmí velké kruhové místnosti leží na hladině nehybně odpočívající bytosti. Bazén s těžkou slanou vodou je prostoupen jemnou hudbou. Bdím, sním či snad dokonce spím. Čas zmizel v dokonalosti. Ležet nebo běžet.

Prolog

Dvanáct párů nohou se právě mihlo průsekem lesa. Tím místem, jehož obrysy ostře vyřezaly ranní paprsky slunce, prodírající se korunami smrků dosud uvězněných v ranním oparu. Zanechávajíc za sebou sotva znatelnou stopu, tvořily nesourodou a přesto kompaktní skupinu. Bylo zřejmé, že nepatří typizovanému vojenskému družstvu ani skupině lovců štvoucí zvěř. Zkušenému pozorovateli by jen těžko unikl nehmatatelný pocit, který po nich na prosvětleném místě zůstal. Běžci.

Skupinu tvořilo pět žen a sedm mužů. Pohybovali se tiše dosud klimbajícím lesem. Uplynulo sotva půl hodiny od svítání. Ani drozd dosud nespustil svůj rituál vábení a vyhrožování. Jen sojka z údivu krátce zapískla, aby varovala nic netušící pospávající chlupaté i opeřené obyvatele lesa. Ti se však nemuseli bát, běžci měli jiné úmysly, než rušit mír tohoto téměř posvátného místa.

Silnější běžci ladili svůj krok se slabšími, aby si i ten nejpomalejší vychutnal ranní harmonii. Nebylo slyšet žádné dupání, funění, jen jako lehký vánek se skupina posouvala lesem vpřed. Daleko v čase nechali za sebou soupeření, přestali dávno počítat své kilometry a časy. Spojovala je jediná touha. Touha popsaná v tisících knih, ale přesto nepopsatelná, nevyjádřitelná lidským jazykem.



Zpomalili, když výhled do skal se otevřel jejich zrakům. Zastavili se, aby vstřebali neopakovatelnost okamžiku. Mlčky sledovali laň na protějším svahu. Načerpali sílu z vody padající po skále do údolí. Tiše se opět rozeběhli. Nebylo třeba cokoliv říct. Zrychlili, když klesali k potoku, z jehož průzračné tůně svlažili své rty. Běželi dál, až se ztratili z dohledu.
Běželi, protože běh byl vyjádřením jejich touhy.

Na hranici smutku a radosti

Den poté. Všeobecná euforie vyvolaná vyplavenými endorfiny zůstává v srdci jen jako hřejivá vzpomínka. Hlavou plynou obrazy předešlého dne. Okamžiky síly i totálního vyčerpání, okamžiky radosti i bolesti. Ultrapotěšení, které prověřilo zdatnost mnohých hrdinů v kopcích. Silva Nortica Run.

Dosyta vyspáni diskutujeme o nedělním programu. Solná lázeň v nedalekém Gmündu je bohužel pro mé povrchové zranění vyloučena. Jako druhá varianta se nabízí potulování po okolí. A protože byla Radka ochuzena o hezčí část trasy (běžela jen maratón), vezu ji na místo, které se do mého sdrce nesmazatelně zapsalo. Tou je Pohořské řašeliniště rozkládající se mezi Baronovým mostem a Pohořím na Šumavě.

Pohoří na Šumavě leží nedaleko hranice s Rakouskem nad prameništěm Pohořanského potoka. Patrné pozůstatky bývalého městyse s pivovarem a vinopalnou čítajícího v roce 1890 186! domů přitahují zdálky běžce přibíhající z dlouhé planiny řašeliniště. Opravená věž části kostela sv. Panny Marie Dobré Rady, tyčícího se nad hřbitovem, zapadá hebce do okolní krajiny. Lákadlem pro běžce je však občerstvení, které je po téměř 50ti kilometrech více než nutné.

Den poté je čas na prohlídku zbytků místa. Smutek a žal mě jímá, když se dovídám o pohnuté minulosti obyvatel tohoto koutu malebného kraje. Léta první světové války, roky 1946-1949 a 1978 budou navždy smutným mementem nynější zastávky cyklistů mířících do Rakouska. Teskně působí hřbitov, kde spočívají lidé, kteří byli kdysi násilně odděleni. Ani po smrti jim nebylo dopřáno pokoje, jak svědčí ulámané kříže na jejich rovech. Jak blízko měli dva národy dříve k sobě je patrné i z probíhající rekonstrukce kostela. Provádějí ji rakouští mistři řemesla. Na české straně hranice. Teprve tváří v tvář té historické bolesti si naplno uvědomuji co znamená svět bez hranic.

Železné hranice jsou, pevně věřím, nenávratně pryč a my se tak můžeme vydat na malý okruh. Nejprve kousek po trati závodu do Rakouska a poté lesem, cestou, která se vine přímo mezi hraničními kameny. Dopřáváme si pramenité vody z upravených pramenů a vnímáme klid a mír vládnoucí nikým ovládané krajině. Hlavou už zase putují příjemné obrazy sobotního dne.

Nebýt krize na šedesátém kilometru, těžko bych hledal nějaký nepříjemný moment. Ani ta odřená bradavka mě moc nepotrápila. V paměti sbírám spíše zrnka radosti. Od Nových Hradů jsem putoval více-méně se stejnou skupinou běžců, vzájemné povzbuzování a pár vřelých slov bylo vítaným dopingem zemdlelé mysli. Nejlépe se mi běželo posledních asi 15 kilometrů. A od hasičské občerstvovačky za vrcholem posledního stoupání jsem už nebyl k zadržení. Hlavní nápor běžců byl už dávno pryč a osazenstvo stanice mastilo karty a rozdávalo úsměvy. Možná, že za to mohlo i jejich vlastní pivo, které mi doslova vlilo energii do žil. Běželo se mi tak dobře, že jsem se rozhodl poslední občerstvení už vynechat. Marně na mě volal Hunča s lahví pěnivého moku v ruce, který mezitím bavil obsluhu svými příhodami. Sice jsem závěrečné stoupání ani s podporou Radky nevyběhl, ale v cíli jsem byl šťasten. Doběhl jsem tak, jak to mám rád. V síle, jasné mysli a s pocitem, že chci znovu.

A v čem chodíte vy?

Spolu s 212tkami jsem si u Michala před pár týdny vyzvedl i objednané Terra Plana Ra, boty na městské chození. Mé pracovní povinnosti si žádají minimálně tmavé kalhoty a k nim odpovídající obuv. Proto jsem po většinu dne limitován tímto typem obuvi.

Od prvních běhů v bosobotách jsem si při chůzi po městě začal najednou uvědomovat podpatek. Obtěžoval mě a připadal mi jako nepřirozená součást boty, která nemá při chůzi opodstatnění. Hned v Michalově krámku jsem se přezul z klasických polobotek zn. Rieker a mé nohy zaplavila okamžitá úleva.



Cestou domů jsem měl pocit, že téměř dokonalé simulaci bosochůze ještě něco chybí. Vlastně přebývá - vložky. I tyto boty mají měkké vložky tloušťky několika milimetrů, které sice činí krok příjemným, ale podle mě jdou proti smyslu bosochůze. Vložky šly tedy přirozeně z bot ven.

Konstrukce podrážky je na první pohled identická s ostatními výrobky z dílny Terra Plana. Jednotky milimetrů silná guma opatřená na vnější straně lehce vystouplými špunty. Jedná se spíše o optický dojem, protože výčnělky na podrážce nejsou při chůzi cítit.

Denně nachodím po městě cca 3 kilometry. Nejsou to jen vyasfaltované chodníky, ale i štěrkové cesty, kostky a podobné svinstvo. Je pravdou, že přes tenkou podrážku bez vložek cítím i ten nejmenší kamínek, ale není to nepříjemné. Naopak. Na kontakt s dlažbou jsem si velmi rychle zvykl a opak mi už připadá nepřirozený.

Boty mají i velmi netradiční tvar. V oblasti kotníku sedí naprosto přesně a díky šněrování na správném místě se bota na noze ani nehne. Nehrozí tedy žádný puchýř ani jiný diskomfort. Co mě velmi potěšilo, je šířka boty v oblasti nártu. Noha má dostatek místa i na pohyb v botě, ale přitom v ní neplave. Podobnou konstrukcí širší přední části boty je známa i výše zmíněná zn. Rieker, takže její zastánci budou z Terra Plana jásat.




Něco se na mých chodidlech mění. Začaly mi velmi vadit ortopedické vložky, které mám šest let, kotníku a chodidlům se uleví v neutrálních běžeckých botách bez vložek (opět zde musím zmínit Inov-8 a příjemně je mi i Asics Fuji ES). Ještě větší radost nese mým chodidlům chůze v bosopolobotkách. Simulace chůze na boso je tak silná, že při sundání bot doma mám pocit, jako bych boty ani nezul.

Kopce, pahorky, Inov-8!

Ano, dobíhám unaven. Druhý týden si dopřávám to nejlepší z běhu. Účet za 14 dní činí 197 km. Buď vybíhám různé nakloněné roviny a šutry nebo šlapu po našem placatém lese jak o život. Nejde o nic jiného než o logické vyústění mého přerodu z milce asfaltu do lesního běžce. To, co jsem dříve nemusel, dnes vyhledávám. Nejeden čtenář si jistě vybaví pověst, jakou mě obestřela Pavlína Hanušová, organizátorka Silva Nortica Run. Pověst zapřísáhlého odpůrce kopců. Stanovila jednotku naklonění zvanou "Syblíkův kopec". Měřítkem bylo, zda jsem daný kopec šel již od jeho úpatí.

Les jaro oživilo stejně jako mě. Neméně významným impulzem působícím na mě jako zkropení živou vodou se staly boty. Skutečně, boty, které po soukromém testu a 121 kilometrech musím zahrnout samými superlativy. Stačí jen říct Inov-8 Xtalon 212 a ten, kdo je měl na noze se zasní. Jejich podrážka, která budí zdání kopačky, je měkká a ohebná. Skvěle drží na šikmém traverzu, v bahně a překážkou ji nejsou ani mokré kořeny a kameny. Jak by také mohly! V porovnání s klasickou krosovou botou (Mizuno Cabracan ale i Asics Fuji ES) je nedostižná. Celková stavba je nízká, rozdíl mezi špičkou a patou činí pouze 6 mm a v každém došlapu je nejen jistota, ale i kontakt s povrchem. Přitom díky lehkému tlumení kámen chodidlo neprobodne a s nastupující únavou dovolí běžci mé stavby i trochu si šmajdnout. Váha pouhých 212 gramů jako by ji udělovala záporné g. Je to bota, která nutí přirozeně běžet rychleji. Co říká asfaltu? Pár set metrů k lesu zvládne, ale její prostor je tam. Jediné, na co je třeba si dát pozor, je výběr správné velikosti. U takové boty neplatí zásada "o půl čísla větší". Musí sedět přesně, jinak při nepozorném kroku položí běžce čelem k zemi. (Příště o 1/2 čísla menší, Michale!).



Omlouvám se, pokud to zní jako PR článek, ale boty jsem řádně koupil v krámku u Michala D. (www.trailpoint.cz)

Poslední rozloučení s Mizuno Cabracan

Stojím u popelnice. Její dech ve mě asociuje myšlenky. Jak vše nové je jednoho dne staré, jak nově poznané dokáže zevšednit, ale i jak nabytá zkušenost dokáže člověka běžce posunout. Ale kam vlastně posunout? Snad k sobě samému, ke zdroji, z něhož všichni pocházíme, k jednoduchému běhu v životě a životem.

Naposledy potěžkávám boty, které mi hodně daly a přesto vím, že už takové nechci. Podrážky vůbec nesvědčí o zdolání více jak pěti set mil. Však také nepoznaly mnoho asfaltu, vedly běžce do houštin a křoví, kam se dříve nezaběhl, daly mu poznat nový rozměr pobíhání v blátě i sněhu. Dokonce měl jeden čas sníh i skoro rád!

Běžec poznal, že jeho srdce se těší, je-li přírodě blíž. Nestačí mu již pozorovat ji z cyklostezky podél řeky nebo z asfaltky vedoucí lesem. Podrážky ho podržely v mnoha chvílích a za jeho jarní zevlování, kdy nejprve kořen a posléze drát přiblížil jeho obličej zemi, nemohly.

Téměř smutek na duši při loučení je vyvážen při pohledu na svršek bot. Rozedrané tak, že ponožka je vidět a bílé cosi trčí ven. Proto musí jít z kola ven. Než se za nimi zaklapne víko, vyvolají ještě jednu vzpomínku.

Když jsem se před šesti měsíci rozplýval v článku "Jak si oblíbit listopad" nad svým novým objevem, nemyslel jsem, že existuje něco lepšího do terénu. Ale přišel únor a s ním první nesmělé laškování s botou-nebotou, bosobotou. Tam, kde mě v terénu díky výšce podrážky Mizuno Cabracan zrazoval při došlapu kořen, jsem byl najednou jistý krokem. Cítil jsem na co šlapu a přirozeně kontroloval jak došlápnu. Krok v "normálních" botách byl stabilní jen do té chvíle, než jsem šlápl na nerovnost, která jen díky mému krátkému kroku nevedla ke zranění. Tehdy uzrálo rozhodnutí, už ne tuto botu, která chodidlo váže jak do krunýře a dělá s ním co ona sama chce.

Dál jde běžec svou cestou a hledá. Hledá, mimo jiné, botu, která je lehká, tenká, při došlapu ohebná a přitom ochrání jeho zmlsaná chodidla od ostrých předmětů vyčnívajících z povrchu. A hle, zdá se, že něco našel. Ten zázrak se jmenuje Inov8 Xtalon 212. Běžec v nich plně spokojen uběhl Šutr54, ale o tom zas někdy příště.

Bez cíle? Jak jinak!

Dva, tři týdny, mi hlavou poletují číslice. Číslice, které bych chtěl, respektive nechtěl vidět na druhém místě časomíry při doběhu pražského maratónu 8.5.2011. Opět proti sobě stojí dvě zcela rozdílné skutečnosti: ne zrovna maratónské vylaďování formy a chtění stlačit čas pod kulatých 3:30. Teprve včera, jak jinak než při milovaném běhu lesem, mi TO došlo. Poběžím jako obvykle bez hodinek. Podle svého dechu, podle svého pocitu tak, abych doběhl zvesela jako minulou sobotu. Bez cíle, jak jinak.

Pro malou inspiraci přikládám odkaz na web, který rád čtu. Zrovna dnes zde vyšel pěkný článek k mému maratónu.

Nezapomenutelný den

Drahý příteli!

Zdá se neuvěřitelné, že je to již počtvrté, co jsi vyběhl na náš společný intimní narozeninový běh. Víš dobře, proč píši vyběhl a ne vyběhli, protože má loňská neúčast mě velmi dlouho mrzela. Možná o to více jsem se na naše sobotní putování tak těšil. Ne že bych byl kdovíjak připraven, můj výsledek na Brdské padesátce byl slabý, ale srdce bilo poslední týden jen pro náš běh.

Ta dvě místa, která jsme během navždy spojili, pro nás hodně znamenají. Dobřichovice a Dobřichov. Přestože leží v naprosto odlišné krajině, mají společný ten vnitřní pocit osobní důležitosti. Téměř by se chtělo napsat: "Běh čtyřech řek", ale to bychom si naší cestu museli ještě trochu prodloužit k majestátnímu Labi.

Nedá mi, abych se nevrátil k počasí. Zatímco při premiérovém ročníku teplota od startu klesala a doprovázel nás déšť a mě v Dobřichově dokonce přepadla zimnice, letošní pohled na oblohu sliboval zcela opačné zážitky. Pozvolné opékání na slunci. Já mám přesto takové počasí raději, než zimu, která Tě nutí se choulit při pauze v hospodě u kamen.

Překvapilo mě, jak jsi zcela profesorsky od nádraží v Dobřichovicích vyběhl do stráně a ani Tě neznervóznělo, že potřebná modrá značka nás nedoprovází. S jistotou Tvého čtvrtého putování jsme se s ní v půli stoupání shledali. Těžko lze popsat slovy pohled na vycházející slunce nad brdským hřebenem a připojení k trati Brdské stezky. Škoda, že se Ti letošní ročník nepovedl, jak sis přál. Formu máš výtečnou.

Již při sbíhání k Řitce (skutečný místní název, nikoliv stav vyjadřující rozpoložení běžců) jsem zaznamenal pozoruhodný úkaz. Úseky trasy, které jsem si vybavoval z minulých dvou běhů, mi letos přišly kratší. Později, při pátrání po příčině tohoto jevu, si uvědomuji, že již od pomyslného výstřelu se mi běželo velmi dobře. Ruku v ruce s tímto stavem šla i snadnější orientace v terénu. Až do Konojed vede naše cesta po turistických značkách a málokdy jsme váhali kudy dál.

Velmi jsem se těšil na mladý borovicový les nad Davlí. Je s podivem, co se se stromy za ty tři roky stalo. Doslova a do písmene vyrostly jako z vody. Proběhli jsme tím místem a teprve poté, když jsem pátral, kde ty stromy jsou, jsi mě upozornil, že už dávno za námi. Nezapomenu na výhled na probouzející se řeky Sázavu a Vltavu, na místo kde jejich toky splývají jakoby přirozeně a nehybně a celou tuto scenérii přikrývá oblak ranní vlhkosti.

Ranní chlad odrážející se mezi skálami a řekou na její pravé straně nebyl v daný moment zcela komfortní, ale jak jsi řekl, později jsme na vodu přinášející život našim zpoceným čelům ještě rádi vzpomínali. Mám dojem, že i Záhořanský potok trochu naše kroky zrychlil, nutíce nás k zahřátí. Stačilo však začít stoupat k Jílovému a teplo se nám rozlévalo po těle.

Napovídali jsme toho opravdu hodně, ani jsme si nevšimli, že červenou značku jsme nechali kdesi vpravo. Les jsme sice museli oběhnout po silnici, ale nebylo to tak zlé. Dokonce jsme si podle mapy cestu spíš protáhli.

Jílové u Prahy. Další srdeční místo na naší cestě. Díky paní Jitce, která se náš běh těší stejně jako my a po 25ti km je naší první významnou zastávkou. Přivítá nás, upocené a nemyté chlapy, ve svém čisťounkém příbytku a nedbaje našeho stavu nás usadí do sedačky k běžecké hostině. Výtečné pohoštění musíme jen uždibovat, neboť nejsme ani ve třetině cesty. Záhy nám nezbývá než: "Moc děkujeme, Jitko!" a míříme k Těptínu. Ještě dlouho v nás zůstává ten pocit dobroty mezi lidmi a v žaludcích.

V Těptíně neodbočujeme do krásného Hornopožárského lesa, ale po krátkém, milém zastavení u Tvého přítele Luboše, jehož partnerku jsme zřejmě probudili, pokračujeme okolo hrobky barona Ringhoffera přes Kamenici do Zaječic. Jejich dar nealko piva působil jak božská mana.

Tak, jak už to v ultra bývá, jednou je lépe, jednou hůře. Na louce před Zaječicemi a vlastně až do Senohrab, mi bylo hůře. Těšilo mě, s jakou lehkostí jsi vyběhl tu louku, když se za obzorem pomalu objevoval srub. Úplně cítím ten stav, kdy tělo běží samo, jako by ani žádné převýšení neexistovalo. A že bylo pěkné, o tom se přesvědčuji při ohlédnutí zpět. Říkal jsem si, zda dnes potkáme nějaké jiné běžce. Dříve tomu tak nebylo. Jen co myšlenka opustila mou hlavu, už proti běží usměvavý muž. Bodeť by ne, takový pěkný den.

Nad Senohraby máme maratón a já přemýšlím o té loni zavřené domácí hospodě u silnice. Je otevřená! Nový majitel sice nevaří ty úžasné ovocné knedlíky, ale rýže také není špatná. Doplňujeme iontové nápoje, vodu do batohů a po nezbytném rozhovoru se štamgasty pokračujeme k hvězdárně v Ondřejově. Rýže jsem zřejmě snědl více, než bylo zdrávo, a tak až do Ondřejova zápasím se svým žaludkem. Nakonec po nějakých šesti, osmi kilometrech ustupuje a s jídlem se konečně smiřuje. Dokonce se začíná projevovat správný výběr oběda. V podstatě až do cíle putování se mi běží výborně.

V Černých Voděradech váháme nad pokračováním. Sličná cyklistka s mapou v ruce nás s prosbou o radu odbyde slovy, že nemá čas, ale v zápětí ji zastoupí místní, kteří nám ochotně cestu do Konojed popíší. Tam opuštíme značku, stezky a cesty, posledních asi 25 kilometrů běžíme po silnici. Nemusíme už tolik dbát na povrch cesty a můžeme volit úspornější krok.

Jako maják v moři stojí na rohu v Nučicích poctivá hospoda. Nemůžeme ji ani letos minout. Doplňujeme ionty, vodu a před hospodou ještě trávíme příjemný rozhovor s paní hostinskou. Tu zajímá naše putování a na oplátku nám vypráví o jejím životě. Jak ráda by tak hezký den trávila venku, ale má tohle převozníkovo veslo. Trochu nám závidí a mně jí je líto. Naplno si uvědomujeme, jaký máme dar, že můžeme. Můžeme běhat.

Zbývá poslední půlmaratón. Zvesela sbíhám k Molitorovu a užívám si ohromný rozdíl svého stavu mezi minulým během a dneškem. Zatímco předloni jsem tento nekonečný kopec dolů(!) šel, letos se pouštím z plných sil a stačím vnímat jarní život kolem. Nelze si nevšimnout toho rybníka vpravo a ondatry přebíhající silnici. Pozoruji, jak krajina z rána kopcovitá, se změnila v jemně uhlazenou. Jakoby malíř svými barvami a špachtlí tvořil.

Pár kilometrů před Dobřichovem musím dodat síly z müsli tyčinky, abychom k poutní hospodě u kostela doběhli společně bok po boku. Ještě jednou, bych Ti můj drahý příteli, chtěl poděkovat za nezapomenutelný den. Strávit den v Tvé osvěžující přítomnosti, doběhnout při plném vědomí s úsměvem v tváři a zakončit den u sklenky Tvého úchvatného vína je k nezapomenutí. Vyřiď prosím můj velký dík i Tvé paní za osobní dárek a mikinu, která se velmi hodila při cestě z Dobřichovské hospody.

Alespoň jsem to zkusil

Předpoklady pro obmyšlený čas 1:35 jsem neměl žádné. Jen troufalost, která se povýšila nad nulovou kvalitu v tréninku a nedbala výsledku letošní desítky, která se přehoupla přes 44 minut.

Díky času z předloňských Pardubic stojím v sektoru B, odkud je to na start jen třičtvrtě minuty. První kilometr je ještě ve znamení kličkování a změn tempa, ale potom už držím stálý krok. Jak později zjišťuji, nebyl můj. Na čtvtrém kilometru kdosi hlásí čas 17:10, což je lepší, než tempo mé letošní Českobrodské desítky. Idiot.

Takový je výraz pro můj posun v hlavě, kterým jsem u výdeje zavazadel shrnul dnešní půlmaratón Michalovi Živnému. Už na Palackého mostě, kousek za metou šestého kilometru, marně hledám dech. Zůstává někde za mnou na nábřeží. Poznámce ladně běžícího Ondřeje, který mě předbíhá s plánem 1:32, zda dnes útočím na 1:30, se musím smát (myslí si, že předbíhám já jeho :D).

Přichází dlouhá Strakonická a já vidím nová a nová záda. Ivo Domanský si mě neomylně vyhlédne v davu a na desátém kilometru hlásí 46:10. Nemám sil k běhu, natož k myšlení. Nedokáži si ani přepočítat, jak se vzdaluji od své nereálné touhy. Upírám se jen k vodě, které si na přilehlém občerstvení dopřávám hned ve třech dávkách.

Hlava přechází do režimu přežití. Zvolňuji a rychlost řídím jen co dech dovolí. Občas mě předběhne dav a za chvilku zas nějakým zázračným způsobem běžím před ním. Mezi desátým a patnáctým kilometrem jsem se propadl jen o dvě místa. Další kilometry k cíli se neliší od pocitů posledních kilometrů maratónu.

Už ve startovním koridoru jsem si všiml drobné hezké slečny, která mi byla povědomá. Běžela celý půlmaratón kousek ode mě. Tu přede mnou, tu za mnou. V cíli byla nakonec o chvilku dřív a nedalo mi, abych se nezeptal. Skutečně, byla to ona! Loni se mnou běžela na 1:50 a letos má o 10 minut lepší čas!

To už jsem ale prozradil to nejdůležitější. Dostal jsem se do cíle za RT 1:40:02 s pocity zcela odlišnými od libých. Inu, velké oči se nevyplácí.