Manželka projevila přání proběhnout se v Klánovickém lese. Cosi mi říkalo, že to tam nemusí být leduprosté, jako je to v našem okolí, nicméně vyrazili jsme. Zatímco páteční příprava od otevření očí do opuštění bytu trvala 14 minut, dnes jsem si dal na čas. Sice oblečení byla jen polovina, ale od navléknutí první ponožky po zaklapnutí dveří uběhlo 42 minut. Zvláštní. Ono to s dnešním během bylo, jak dále uvidíte, velmi podobné. Naše psová se jako obvykle nemohla dočkat, tak v autě vyváděla, jako bychom ji vezli na porážku.
Cesta, až na oslintané okna, ohluchlé uši od neustálého štěkání, proběhla klidně. Při pokusu o zastavení vozidla na okraji Újezda už bylo jasno. Přijeli jsme do Grónska. Vzpoměl jsem si na běhání na stejném místě za stejných podmínek asi před měsícem, a těšil jsem se na velkou legraci. Manželka, nic zlého netuše, udělala první krok a ... první pád. Ten led je nyní daleko horší. Když řádně mrzlo lepil a dalo se na něm udržet. Teď nikoliv.
Po pár metrech tanců jsme zvolili cestu hop a skok lesem, pařez, větev, potok. Kde se vzal, tu se vzal - kanec. Ještě jsem ho zblízka naživo neviděl. Nebyl však čas si ho řádně prohlédnout. Asi byl zmaten stejně jako my (taky nás nikdy neviděl) a tak vyrazil naším směrem. Běžecké tempo výrazně zrychlilo. Vše zachránila naše labradorka, která ho považovala za většího pejska a nabídla mu míček ke hře. Kanec evidentně zmaten odběhl hledat bukvice.
Poskakování příjemně ubíhalo. Jedinou vadou bylo, že plán dnešní třicítky se rozplynul jak pára nad hrncem. Ale i s takovýmto neplánovaným výpadkem jsem dal tento týden 50 km.
Vede-li někdo kroniku pravých tragédích výkonů, bude můj dnešní "běh" jistě mezi první desítkou. 4 km za 35 minut.
Žádné komentáře:
Okomentovat